Rallyové role Jana Krejčího

Jan Krejčí začínal se soutěžemi jako fanoušek, aby se přes roli mechanika a spolujezdce přesunul do pozice časoměřiče. Odtud se po několikaleté odmlce krátce vrátil zpět na „horké“ sedadlo, nyní je z něj však opět „pouze“ nadšený příznivec. Poprvé jsem se s ním osobně setkal v servisní zóně před startem loňské Bohemie. Soutěže, která je jeho srdeční záležitostí. Však právě během ní – když ještě nesla původní název Rallye Škoda – kouzlu rallye propadl. První kontakt s ní zažil již v dětství.

Profil Jana Krejčího na eWRC-results.com

„Bylo to někdy v čtyřiasedmdesátém, pětasedmdesátém. Rok už si přesně nepamatuji. Zato ten zážitek mám dodnes v živé paměti. Tehdy jsem byl na pionýrském táboře v obci Konrádov mezi Dubou a Mšenem. Spali jsme ve stanech a jednou v noci nás probudil řev závodních vozů. Vyběhli jsme ven a viděli jsme projíždět kolonu soutěžáků s naplno rozsvícenými světelnými rampami. Zřejmě kolem našeho tábora absolvovali spojovací etapu Rallye Škoda. To ve mně však ještě lásku k rallye neprobudilo.“

Kdy tedy tvá rallyová vášeň propukla?

„Za to mohlo přátelství mých rodičů s rodinou Dudkových, jejichž syn Luboš tehdy dělal mechanika manželům Janovi a Evě Trajboldovým. My jsme z Mělníka, Dudkovi z Otvovic u Kralup a tak jsme se občas navštěvovali. Pak mě v osmdesátém vzal táta při Škodovce na erzetu do obce Kanina. Zde jsem poprvé viděl soutěžní auta v plném tempu. Nejvíce mě zaujal stratos italské posádky Roberto Gianello – Mirco Rorato, byť cíl nespatřila. Zhruba o rok později jsme zase jednou navštívili Dudkovi. Byla zima, sníh. A z jakýchsi závodů se zrovna vrátila výprava kolem Trajboldových. Se Škodu 130RS na podvalu. Vydrápal jsem se nahoru, otevřel dveře, usedl za volant a nasál vůni soutěžního speciálu. Byl jsem z toho úplně hotový.“

Bohemka 1995

Luboš Dudek poté sám usedl za volant soutěžního vozu.

„A já mu jezdil fandit. Na Škodovku pravidelně, především na kokořínské erzety. Třeba k výjezdu zpod hradu a do následujících serpentin. Úžasná podívaná. Nezapomenu také na noční servis v obci Dubá. Luboš se spolujezdcem Tondou Muzikantem jednou přijeli za tmy na servis a já svítil baterkou jednomu z mechaniků, aby viděl na brzdové destičky. Luboš s Tondou dokázali zajet skvělé výsledky. Jejich obrovským úspěchem byl například zisk titulu vicemistrů republiky ve třídě A 1300. Bylo to tuším v šestaosmdesátém a nestačili pouze na tovární posádku Pavel Sibera – Petr Gross. Posléze jsem začal jezdit i na Šumavu, kde měla teta chalupu.“

Pořád jsi však zůstával v roli fanouška. Kdy se to změnilo?

„Zlomový okamžik přišel v dvaadevadesátém. Ve Světě motorů tehdy vyšel článek, že se pojede Rallye Nový Bor. Uvedeno tam bylo i spojení na tajemníka soutěže – Pavla Vydru. Zvedl jsem tenkrát zadek v pravý čas, a jelikož jsem ještě auto neměl, autobusem jsem vyrazil na novoborské náměstí. Ředitelství rallye se nacházelo na poště a zde jsem vyhledal Pavla. Hned jsem se ho zeptal, zdali něco nepotřebuje. Odpověděl mi, že dostanu žlutý prapor a pojedu na trať zastavovat houbaře. Tím jsem začal plnit roli traťového komisaře. Posléze mi Pavel oznámil, že bude jezdit jako spolujezdec s chomutovským Zdeňkem Říhou. Pořídili Suzuki Swift GTi a já jim se svým Fiatem 125 Polski začal jezdit doprovod. Absolvoval jsem s nimi několik soutěží v třiadevadesátém. V tomtéž roce mě na pačejovské Agropě oslovil Milan Tesař ze Štětí, zdali nechci jezdit s nimi.“

Příbram 1997

A ty jsi souhlasil.

„Samozřejmě. Milan se spolujezdcem Michalem Kotvaldem z Prahy tehdy patřili k prioritním posádkám. Poprvé jsem s nimi jel na slovenský Gemer, kde je vyřadilo těsnění pod hlavou. V Příbrami se následně s favoritem honili s takovými esy, jako Jindra Štolfa, Vláďa Berger, Honza Raichl či Pepa Lank. Třída A5 tehdy byla fantasticky obsazená. Právě v třiadevadesátém však Milana často brzdily technické problémy. Nejšpičkovějším nářadím absolutního pořadí tehdy byly escorty. Jela je špička – Milan Dolák, Láďa Křeček, Pavel Šofr. Milan se tedy rozhodl prodat favorita a toužil koupit coswortha. Jenže pokud by to učinil, nezbyly by finanční prostředky na jeho provoz.“

Řešením se ukázalo být pořízení vozu Opel Astra GSi 16V.

„Aut třídy N3 s objemem motoru do dvou litrů přicházelo do úvahy několik – Nissan Sunny GTi, Ford Escort RS2000, kterého jeli například manželé Rajchmanovi, Peugeot 306 S16, Honda Integra, kterou po tratích vodil Mirek Jandík, a právě Opel Astra GSi 16V. Pro ten jsme se nakonec rozhodli. Už proto, že na rozdíl od ostatních zmiňovaných vozů měl v sériové verzi homologovaný samosvorný diferenciál. Celý jeden rok trvalo, než jsme ho přestavěli do rallyové podoby. V pětadevadesátém s ním Milan s Michalem absolvovali Valašku, kde dojeli ve třídě druzí za posádkou Marcel Tuček – Václav Jarošík. Nechyběli ani na kontroverzní Bohemii. Ta tenkrát zavedla posádky i do novopackého autokrosového areálu. Někomu se to líbilo, někomu ne. My během této Bohemie zažili perné chvilky. Na servisním stanovišti v obci Rváčov na Semilsku byla naším úkolem výměna pneumatik. Byla noc, tma jak v pytli. Posádka přijela, my zvedli auto na kozičky a pustili se do práce. Zrovna ve chvíli, kdy bylo auto bez všech čtyř kol, najednou vše zhaslo. Později se ukázalo, že v centrále došel benzín. Šrouby od kol jsme měli položené v plechovkách se solvinou a v tom zmatku jsme si plechovky rozkopali. Ihned jsem popadl baterku a začali jsme je v trávě hledat. Naštěstí se leskly, takže se to podařilo a auto jsme v pořádku odbavili.“

Akuma Liberec 1998

Tyto roky byly zároveň obdobím, kdy servis ještě probíhal nikoliv ve vyhrazených zónách. Jak složité to bylo logisticky?

„Tehdy vydával vsetínský Mirek Vebr černobílý časopis o rallye. Občas se mu podařilo uveřejnit tam i mapy nadcházející soutěže. Podle nich jsem vytvářel itinerář pro doprovodný vůz, abychom stíhali být za cíli jednotlivých erzet. Psal jsem si vesnice, čísla silnic či odbočky – prostě důležité informace. Týden před závodem jsem vše zkonzultoval s Michalem Kotvaldem, který čas od času cosi doplnil či připsal typy pneumatik, které mají být na tom kterém místě připravené. Bohužel závodění Milana s Michalem se chýlilo ke konci. V šestadevadesátém odstoupili na Šumavě, když u Jindřichovic trefili kámen. Po blovickém druhém místě ve třídě N3 a vyhrané Valašce, kde jim tenkrát ředitel soutěže Miroslav Hošák předával krásné poháry, došly ve Štětí peníze. A přestalo se závodit.“

Zatímco Milan Tesař s Michalem Kotvaldem závodit přestali, Tys začal.

„Od osmaosmdesátého jsem pracoval na mělnické elektrárně. Odtud jsem se od vidění znal s Vláďou Tomkem. Věděl, že jezdím po rallye coby doprovod a pak mě najednou oslovil, zdali bych mu nedělal spolujezdce. V sedmadevadesátém jsme jeli jako předjezdci Zákupy se Škodou 130L. Měla fabrický původ a údajně jí původně pilotoval Svatopluk Kvaizar. Poté jí nějací kluci nabořili, od nich jí pořídil katovický Jirka Trojan a ten jí prodal Vláďovi. Zjistili jsme, že nám to funguje a v srpnu téhož roku jsme na pačejovské Agropě zažili v kokpitu Škody Favorit 136L opravdový debut. Také toto auto předtím vlastnil vynikající pilot – Zdeněk Janda ze Sukorad, později závodící pod pseudonymem Mr. Cimbu. S Vláďou jsme byli oba úplnými nováčky. Učili jsme se tedy například psát rozpis. Vláďovi dělal poradce Vláďa Berger, mě zase Jirka Klíma. Ten nám okamžitě doporučil nevymýšlet žádné nesmysly a vsadit na osvědčený desítkový rozpis. Pracovat s jízdním výkazem mě zase učila Zdeňka Rajchmanová. Tím si vlastně uvědomuji, že jsem vždy spíše než k volantu inklinoval k sedadlu spolujezdce. Tehdy už nastupovala fabrika s kitovými feliciemi a závodit v té konkurenci bylo těžké. Přesto jsme s Vláďou pár podniků odjeli.“

Šumava 1999

V roce 1999 jsi jednorázově navigoval také chomutovského Josefa Šebka.

„Ano. Jel jsem s ním Šumavu s Peugeotem 106 XSI třídy N1. Na trénink bylo času pouze půldruhého dne. Hodně nám s napsáním rozpisu pomohl Zdeněk Říha, jedoucí nám doprovod. Ten Zdeněk Říha, kterého jsem doprovázel, když jezdil s Pavlem Vydrou. Bez jeho zkušeností a odhadu bychom to asi nezvládli. Pepa byl zvláštní borec. V každé zatáčce tahal za ručku, snažil se jen pro diváky, jednou jsme málem trefili zídku. Nakonec jsme ale cíl spatřili.“

Historic Vltava Rally 2008

Poté následovala další tvoje rallyová role.

„V roce 2001 jsem absolvoval školení časoměřičů v Klatovech. A právě tam jsem si při Šumavě odbyl premiéru v této pozici. Mým prvním stanovištěm byl start páteční rychlostní zkoušky Mlýnec – Koryta. Zajímavostí je, že jsme byli na pokoji ubytováni s takovou ikonou, jakou je Pavel Schovánek. Druhý den jsem pak pospíchal do cíle erzety Nuzín – Čkyně. Pak jsem dělal Krumlov. Zde si mě hned na zasedání k sobě stáhl pan Bárta – časoměřičská legenda. Měli jsme společně na starosti vjezd do „úpéčka“ před startem soutěže i startu samotném, poté seskupení v časové kontrole a druhý den seskupení v Kaplici. Tehdy jsem si nastudoval itinerář a měl jsem předplacené sms výsledky. Věděl jsem tedy o odstoupení Romana Kresty, a že přijede jako první Emil Triner a z jaké strany. Pan Bárta mě tenkrát pochválil. A od něj to pro mě bylo obrovskou poctou. Zato Bohemka mi vzala vítr z plachet…“

Co se přihodilo?

„Přidělili mě k jakémusi debilovi z Olovnice. Jeli jsme jeho peugeotem na start jedné z libereckých erzet. Machroval, jak má náklaďákem sježděnou republiku, aby pak na dálnici zamířil místo na Liberec do Prahy. Na stanovišti mi poté začal vyčítat komunikaci s posádkami. Marně jsem se mu snažil vysvětlit, že je znám a tak nemám proč se s nimi nebavit. Když přijel Vojta Štajf s ulomeným kolem, žádal za sebou o tříminutový odstup, aby nebrzdil Martina Knajzla. Ten borec, co měl na starosti časomíru, odvětil, že to neexistuje. Druhý den na mě zase ječel na Vinci. Tonda Berger se ho po svém příjezdu ptal, proč na mě řve, když je vše v pořádku. Jirka Benda se mi pak podivoval, zdali mi stojí za to, aby na mě před lidmi řval takový vůl. Znechutil mi to natolik, že jsem ještě pracoval na Sosnové a poté jsem se vrátil do role řadového diváka.“

Barum 2014

Nikoliv ovšem natrvalo.

„Někdy v roce 2006 jsem se na třídním srazu ze základní devítileté školy dozvěděl od jedné spolužáčky, že její manžel Karel Horčík v Neratovicích připravuje Škodu 130L do republikového šampionátu historiků. Pomohl jsem mu velkou měrou auto dostavět a on mi nabídl sedačku spolujezdce. Poprvé jsme jeli v roce 2007 Bohemii v rámci legend. Následující rok jsme při Vltavě vyhráli nejen třídu D1, ale celou skupinu D bez rozdílu objemů motoru. V republikové klasifikaci historiků jsme byli druzí. Pak jsem však, vzhledem k pracovnímu vytížení a nedostatku financí, přestal závodit. Vyjma tedy roku 2014, kdy jsem na Star Rally při Barumce usedl vedle mělnického Martina Pitharta. Ten pořídil Trabanta 600 z třiašedesátého roku a já mu ho pomáhal dát do provozuschopného stavu. Zajímavé bylo, že jsme do soutěže startovali jako úplně první. To jsem zažil vůbec poprvé. Na ty davy lidí všude kolem nikdy nezapomenu. Bohužel po třech a půl kilometrech městské erzety nás vyřadil problém s karburátorem. Ještě jsme ani nestačili otřít slzy a vylézt z auta a už nám kdosi z davu podával pivo na zapití žalu. Prostě ta atmosféra na Barumce je neuvěřitelná.“

Barum 2014

Teď už jsi však přece jen převážně zpět v roli fanouška.

„A užívám si to. Letos v říjnu jsem se Zdeňkem Říhou navštívil Rally Legend v San Marinu. Zde jsem si mohl prohlédnout a vidět v akci například vozy skupiny B či celicu, s níž Armin Schwarz vyhrál v jednadevadesátém Costa Bravu. A samozřejmě další nádherná auta. Těším se na blížící se sezónu, kdy vyjedou úplně nová „wéercéčka“ a na výsledky z Monte Carla. Také jsem rád, že značka Hyundai homologovala typ I20 i pro kategorii R5. Mohla by tedy konkurovat škodovce a fordu.“