Jan Kuneš: „Originál kart jede nejlépe!“

Sedím ve slavné dejvické restauraci Na Slamníku, kde se mimo jiné začátkem devadesátých let zrodila rocková hudební skupina Alkehol, a popíjím únětické pivo. Za chvilku má dorazit na rozhovor Jan Kuneš, největší současná hvězda českého kartcrossu a vítěz uplynulých dvou ročníků MASCOM Cupu. Přijíždí a objednává si nealko. Uvědomuji si přitom, že ani na závodech nepatří k těm, kteří by v noci řádili. První otázka se tak přímo nabízí.

Honzo, co ty a alkohol?

„Na závody nejezdím popíjet, ale abstinent nejsem a doma se alkoholu nezříkám.“

Nyní už ale přejděme k motoristickému sportu. Jak ses k němu vlastně dostal?

„Otec dělal šéfmechanika u Antonína Charouze. Na dílnu jsem s ním chodil od malinka. Pak táta jezdil jako šéfmechanik s Josefem Vencem v prestižním seriálu DTM, načež sám závodil ve Fiesta Cupu a Puma Cupu. To už jsem mu, od nějakých patnácti let, pomáhal jako mechanik já. Do toho jsem závodil s autíčky na vysílačku, měřítko 1:5. Nejen v Čechách, ale po celé Evropě. V roce 2001 jsem na světovém šampionátu obsadil mezi stočtyřiceti startujícími sedmnácté místo. Následovaly závody čtyřkolek. Pak jsem však zakládal firmu a nastala pauza. Vrátil jsem se až v roce 2010, už coby kartcrossař.“

Proč padla volba zrovna na kartcross?

„Onoho zmiňovaného roku mě kamarád Kamil Žák vzal do Poříčí nad Sázavou, že bychom se mohli z legrace podívat na autokros. Tam jsem viděl poprvé jet karty. Zaujaly mě okamžitě, především jejich motorkovým zvukem a rychlostí. Samozřejmě také tím, že jde o cupové závodění a tudíž nabízí vyrovnané souboje. Koncem sezóny už jsem jel s autem, půjčeným od Romana Kalvody, Sedlčany. Ve finále jsem jezdil druhý, dokud mi neodešla spojka. Následné Setkání mistrů v Humpolci jsem vyhrál.“

Úvodní sezóny jsi absolvoval ve vlastním týmu.

„Hned po sezóně jsem si u Romana Kalvody objednal stavebnici a Jiří Broumovský mi postavil karta, osazeného motorem honda. S ním jsem v Přerově zažil velký karambol. Výhra hned v nadcházejícím závodě v Přibicích mě však utvrdila, že kondice bugyny je i po havárii pořád dobrá. Další rok jsem zkoušel motor suzuki. Jeho průběh motoru mi však neseděl a nedokázal jsem s tím jet. Pak jsem auto prodal a chtěl jsem si pronajmout karta od Romana Kalvody. Nakonec jsem odjel rok s autem, zapůjčeným od Romana Zwiefelhofera. Motor yamaha už mi vyhovoval. Pořád se nám však nedařilo nastavit podvozek. Sezóna pro mě skončila průšvihem v Sosnové. Řády MASCOM Cupu hovoří, že co není povoleno, je zakázáno. No a naše technika se v jednom detailu úplně neshodovala… Následovala diskvalifikace a distanc na tři závody. Já vzápětí přestoupil do týmu RSK Romana Kalvody. Zde jsem se rychle přesvědčil, že jakékoliv vymýšlení věcí mimo pravidla je ve finále stejně k ničemu. Stačí pouze správně nastavit originál vozidlo a jede stejně nejlépe. Navíc ten „vývoj“ stojí zbytečné peníze.“

Přestup pod křídla týmu RSK přinesl dva tituly. Který byl obtížnější?

„Určitě ten první. Bojoval jsem o něj až do samého konce. Úvodní závod jsem musel kvůli distancu, viz. tlumiče v Sosnové, vynechat. Ten druhý se jel v rakouském Fuglau. Tamní trať mi moc nesedí, sžíval jsem se s novým autem a kvůli chybě v elektrice nejen ideálně ani motor. Chcípal a postrádal správný výkon. Mechanik Jindra, se kterým jsme si okamžitě padli do oka, po závodě problém vyřešil a navíc mi perfektně nastavil podvozek. Od té doby je nastavení i volba startovní pozice z devětadevadesáti procent naše společná práce. V Nové Pace to přineslo mé první vítězství v novém týmu. Znovu a znovu jsem se utvrzoval v tom, že lze jezdit a vyhrávat s autem dle regulí. I když si pár lidí asi stejně bude myslet, že je to jinak…“

Definitivní rozuzlení v boji o titul nicméně přineslo až ohromně dramatické finále v Sosnové.

„Po titulu jsem sahal už na předposledním podniku v Dolním Bousově. Ve finále mě však z jasné vedoucí pozice vyřadila prasklá poloosa. Mezi mnou a Ondrou Šlechtou tedy rozhodovala Sosnová. Do finále jsem vybíral pozici jako druhý, Ondra měl pole position. Start se mi vůbec nepovedl a propadl jsem se na nějaké čtvrté, páté místo. V první zatáčce se však soupeři nechali vynést na venek, já si počkal, strhnul jsem to na vnitřek, kde nebyla nagumovaná stopa, což bylo za ukrutného deště výhodou, a dostal jsem se do čela. Jezdil jsem suverénně první, Ondra jel za mnou. Po dvou kolech se mi však nalepila smůla na paty a postihl mě defekt pravé zadní pneumatiky. Musel jsem zpomalit a Ondra mě předjel. Pak si však blbě nadjel cílovou zatáčku, trefil svodidla a urval kolo. Já se snažil jet, co to dalo, a páté místo mi nakonec stačilo k titulu. Ondru považuji za svého asi největšího rivala za mé dosavadní kartcrossové účinkování. Sváděli jsme velké souboj ve velké rychlosti, zároveň však vše probíhalo v duchu fair play. Větší adrenalin jsem do té doby nezažil. To loni jsem měl definitivu obhajoby už dva závody před koncem. Bylo to de facto na pohodu.“

Máš nějakou oblíbenu trať?

„Autokrosovou verzi Sedlčan díky její techničnosti. Je rychlá, ale na mnoha místech se brzdí téměř do nuly. Další skvělou tratí je Poříčí nad Sázavou. Na první pohled vypadá strašně jednoduše, ale ve skutečnosti je docela složitá. Zajímavým zážitkem pak byly oba starty v italské Maggioře v rámci podniku evropského šampionátu.“

Můžeš o Maggioře říci více?

„Poprvé jsme tam byli v roce 2014. Tehdy ještě s cupovou koncepcí našich aut. Našim cílem bylo vyzkoušet, jak to tam funguje a zjistit, jak si stojíme oproti zahraniční konkurenci. Poznali jsme například, že ztrácíme na trakci po výjezdu ze zatáček. Loni Roman pro naši další účast postavil novou koncepci vozidla. Motor posunul zhruba o třicet až čtyřicet centimetrů dozadu na zadní nápravu, čímž se změnila trakce právě na ní. Týden před odjezdem jsme byli poprvé testovat v Poříčí. Okamžitě jsem získal pocit, že auto se dá řídit tak o dvacet, třicet procent více smykem a především brzdí smykem už před zatáčkou. Hned při prvním testu jsme ale měli problém s naladěním motoru. Ten nám v zatáčkách vypínal. Hned jsme museli začít řešit příčinu a dát ho dohromady. Nezbyl nám tedy čas na ladění podvozku. Vše jsme dokončili dva dny před odjezdem. Roman a jeho tým do toho dali maximum a odjížděli jsme dobře připraveni. V tu chvíli už záleželo jen na mně, jak se s tím poperu.“

Myslím, že ses s tím popral velmi dobře.

„Samozřejmě jsem vnímal očekávání od ostatních lidí, jak se s novým kartem prosadíme. Roman nám totiž objednával tlumiče Rieger, které nedorazily. Abych si odpočinul od pracovního nasazení, vyráželi jsme s Robertem Vítkem, jeho synem Viktorem a Milošem Janákem už ve čtvrtek. Relaxoval jsem, ovšem naopak na mě dopadla tréma. Když jsem ale ve volném tréninku zajel druhý čas ze čtyřiceti startujících, vše ze mě spadlo. Mohl jsem jet od začátku rychle. Měřáky sice nedopadly podle mých očekávání, ale ty nejsou všeobecně mojí silnou stránkou. K rychlé jízdě prostě potřebuji kontakt s ostatními. V úvodních dvou rozjížďkách jsem dojel druhý. Pořád mi však trošku chybělo doladit podvozek. Jistá semifinálová účast nám umožnila pro závěrečnou rundu změnit geometrii zadní nápravy. Vzápětí se ukázalo, že přesně to nám chybělo. Šel jsem do vedení a zkoušel různé jízdní stopy, až mi to při nájezdu do cílové zatáčky nevyšlo, chyboval jsem, vzal jsem rant a propadl se na nějaké čtvrté místo. Po další velké chybě jsem pak urazil pravé přední kolo. Každopádně důležité bylo poznání, že jsme našli optimální nastavení.“

Nakonec z toho byl dosavadní nejlepší výsledek českého kartcrossaře na této trati.

„V semifinále jsem se po první zatáčce propracoval na druhé místo. Ve třetí zatáčce jsem chtěl jít do čela. Frajer mi to však zavřel, já ho přejel a tím jsem naopak jednu pozici ztratil. Poté jsem na hodně nakropené trati udělal chybu, o beton prorazil gumu a dojel čtvrtý. Z postupu do finále jsem nicméně měl velkou radost a mé očekávání bylo splněno. Do finále jsem vyrážel z třetí řady odhodlán jít do toho naplno, i kdybych to měl rozsekat na kaši. Z rozjížděk jsem už věděl, že největší slabinou všech soupeřů je první zatáčka. V té jsem hrozně vydělával. Hned po startu jsem se zde protáhl na páté místo a při nájezdu do další zatáčky na čtvrté. První tři kola jsem se snažil atakovat bronzovou příčku. Pak se mi však zřejmě přehřály tlumiče, přidal jsem pár drobných chybiček a dojel jsem čtvrtý. Bramborovou medailí jsem byl trochu zklamán. Když jsem se nad tím však zamyslel později, je to skvělý úspěch. A víme už, co zase na letošek vylepšit.“

Znamená to tedy, že Maggioru hodláš absolvovat i letos? Jaké jsou vůbec tvé plány do nadcházející sezóny?

„Maggioru plánuji určitě. Celkově bych rád absolvoval více závodů v zahraničí. Nadále pojedu pod hlavičkou týmu RSK. Dalším cílem pro letošní rok je obhájit titul a završit tím hattrick.“

Foto: Jan Pilát a Tomáš Němec