Nezajímá? Nečtěte!

Výtažky napříč celou sezónou

Úvodní dobrodružství roku. Přejíždíme státní hranice a za Trenčínem najíždíme na Slovensku na dálnici. Po kilometru sjíždíme na odpočívadlo, abychom dali oběd (= řízky z domova). Po chvilce odpočinku přijíždí "štátnej polície", kontroluje kamerou cosi na Galaxy. Parkuje před námi a vystupuje orgán. Přichází a sděluje mi, že na Slovensku musí být dálniční známka pro auto i pro přívěs, což samozřejmě nemáme. Po sdělení, že jedeme do Prešova na preťeky slevuje ze 100 EUR pokuty na konečných 10 EUR. Platíme a na nejbližší pumpě dokupuji známku na vlek. Prý jsme během hodiny již třetí... Legrace je, že Luba Sychra a jeho tým jezdili na Slovensko pravidelně již asi rok a známku na přívěs neměli ani jednou...

Sranda byla, když jsme dojeli na náš první závod na Slovensku - na Rally Prešov. Nejen, že to byly první zkušenosti s oficiálním podnikem, ale prvně jsem trénoval i se zamčeným najížděcím vozidlem. Co čert nechtěl, soutěž pro nás s Veronikou Havelkovou skončil havárií. Nic velkého, byť mě to v první moment solidně nas*alo. Co mne zaujalo nejvíc při vylezení z auta, byl fakt, že menšina je někde i většinou. A to takovou, že "bílé tváře" byly v tomto místě jen dvě. Že je svět malý dokazuje to, že jeden z nich - Vlado Pavčo - byl jedním z dodavatelů podkladů pro výsledky na ewrc-results.com a něco jsme se naposílali emailů v roce 2011. Díky druhému z nich - Peteru Potomovi - mám doma z nehody krásnou sekvenci fotek.

Další zážitek se váže k Rally Lubeník. Ubytování nebylo nic moc, ale že i to může mít někdy své kouzlo, nám dokázal jeden místní "stařešina" (chtěl jsem napsat silně podnapilý, ale on byl regulerně nažraný jak hovado). Když se popáté zeptal odkud jsme, "kamarádi" Luba s Tomem ukázali na mne a řekli že od Plzně. Na to se stařík chytil a přes Klatovy se dostal až k Janovicím, kde byl na vojně. To mělo za následek jediné a asi milionkrát opakované: "Janovice, nikdy viace! Radšej kulku do palice!“ Druhým bodem vystoupení bylo povídání o medvědovi, kterého v místních lesích potkal a samozřejmě přepral. Když mne označil za "papagáje, který by si aj s medvedom tiež poradil", šli jsme raději spát... Nejen k této pasáži si své napsal i Luba Sychra: ZDE.

Není nad to, chtít také něco ušetřit na cestě. Jako třeba, když jsem hnal kluky mechaniky do Lubeníku mimo slovenské dálnice, abych nemusel dotovat dvě dálniční známky (na Slovensku musí být u soupravy jedna dálniční známka na vozidlo a druhá na přívěs). Jeli přes noc, jak jinak, a když ráno dojeli, tak už s úsměvem na tváři vypráví, že když se ocitli na dálnici, tak ty dálniční známky raději koupili. Blbý bylo, že 3 kilometry po zakoupení známek, sjeli z dálnice a až do Lubeníku jeli po silnici I. třídy...

Lubeník: po RZ5 víme, že vedeme třídu. Pár soupeřů odstoupilo, pár jsme jich po nevydařených městkých okruzích i předjeli. Stačí držet nastolené tempo. Máme dvou hodinovou pauzu a zjišťuji, že přední guma BF Goodrich po dvou letech služby už odešla a z boku zeje díra. No nic, v servisu přezujeme, dáme letité Michelinky se solidním vzorkem. Zbytek soutěže jsme jeli už bez většího nátlaku, v cílovém servisu přesto opět zjišťujeme obě přední pneu popraskané až na dráty. Vítěžství za cenu tří pneumatik. Pyrrhovo vítězství. Šťastný, ale nas*án. To je rallye, vo*e!

Párkrát během té loňské sezóny mně přišlo, že už to i někdy přeháním. Takovým nejvíc ukazatelem byl odjezd na Rajd Rzeszowski. Do Polska jsem musel už v úterý po práci, abych ve středu brzy ráno jako asi poslední prošel administrativní přejímkou do soutěže. Jel jsem sám, domluvený navigátor Dan Janalík se svezl do Rzeszowa s posádkou Míry Kadlece. Auto, ve kterém vozím na soutěže všechny věci a tahám za ním vlek se závoďákem, jsem měl už pěkně nachystaný od neděle. V úterý jsem se rozhodl s ním jet i do práce, abych to měl po práci o něco jednodušší. Co čert nechtěl, v Galaxy sebou začalo ráno nepříjemně cukat, patrně ucpaný vstřik, co s tím? To přejde... ...jenže ani po práci to nepřešlo. Komunikuju to po telefonu s mechanikem, který se válí v Chorvatsku na dovolené a shodujeme se: vyjedu s vlekem a když to bude pořád špatný i v Plzni, otočím to. Co čert nechtěl, cestou do Plzně se to lehce zlepšilo, tak si dáme další checkpoint do Prahy. V Praze už jsem si asi zvykl na klepavou jízdu, no a po D1 už ani nepoznám, jestli motor Galaxyho zlobí, protože tam se bude klepat určitě. Rozhodnuto - jedu stůj, co stůj. Za Ostravou přejíždím hranice do Polska a "těším" se na jízdu mimo dálnice (v Polsku jsou dálnice i vybrané silnice pro soupravy nad 3,5 tuny zpoplatněné formou "krabičky"). Po pár kilometrech jízdy v Polsku se stmívá a tma mně sympaticky přes Osvětim postupně doprovodila až do vysněného Rzeszowa. Tam mne spolujezdec Dan Janalík, kterého vidím poprvé v životě, vítá na ubytování v půl druhé v noci...

"Přemo, až toto budu vyprávět klukům v hospodě, co jsem tady s Tebů zažil...," kroutil hlavou v cíli Rajdu Rzeszowski Dan Janalík: "To mi snad ani nikdo neuvěří...," dodal. Co je divného jet na druhé nejtěžší polské soutěži bez mechaniků a i s prasklým držákem motoru, který nahradila jedna malá kurta, dojet do cíle? :-) K čemu vlastně mechanici: Myslíte, že jsme během dvou soutěžních dní a 153 měřených kilometrů měnili na Cliu pneumatiky? :-)

Velmi zajímavá postava je i můj současný spolujezdec Honza Němec. Od jara se od servisování Lancie spřáteleného eBrána Rallye Teamu (Prešov, Lubeník, Rzeszow) dostal na férovku až na horké sedadlo ke mně. Dobré je to, že ještě v Polsku jsem ho slyšet říkat větu: "Mně vlastně ten motorsport ani nezajímá... A nejhorší je internet a chlast!" Motorsport jsme vyřešili v Chrudimi, Příbrami a definitivně v Tatrách, na facebooku sedí pořád a v Popradě si dal dvě slivovičky! Lidi se mění... :-)

...když jsme u té slivovičky. Dostali jsme ji od majitele perfektního ubytování v obci Mengusovce (Hotel Rogalo) s výhledem na Tatry. Shodou okolností se v době závodu konala v hotelu i nějaká oslava. Po zjištění, kdo jsme, se s námi dal do řeči jeden prošedivělý pán, aby z něj vylezlo, že je otec Tibora Cserhalmiho. Tibor si v Popradě odbýval premiéru s Fordem Fiesta R5 a kdybych tušil, že při najíždění místní speciálky stojíme a čekáme na start hned za ním, aspoň pár slov bych s ním prohodil. Jeho kariéra je velmi zajímavá.

...když jsme u najíždění okruhovky v Popradě... :-) Okruhovka vedla skrze mimoúrovňovou křižovatku všemi směry a systém byl jasně nastavený. Cca 15 aut za zaváděcím vozidlem. Když jsme začali trénovat my, "zkušeně" jsem si nechal mírný odstup od předchozího vozidla, abych viděl příp. záludnosti. Odstup se na jednom místě trošku zvětšil a to tak, že nám auta poodjela a my se na mimoúrovňové křižovatce tak trochu ztratili... ...a s námi i dalších 10 aut, kteří jeli za námi. Vše jsme dohnali a v cíli se vymlouvali, že jsme ostatní jen zkoušeli, jestli jedou podle itíku...

Těch zážitků je určitě více, jen si na všechny nevzpomenu. Nelituji sezóny na Slovensku, byla to perfektní zkušenost, navíc zúročená druhým místem v celkovém hodnocení sezóny ve třídě 8. Pokud můžu někomu něco doporučit, jeďte ven, jeďte za zážitky, poznejte nové tratě, nové lidi, nové prostředí. V důchodu bude na co vzpomínat... :-)

Všechno ale musí jednou skončit...