Zdeněk Janda: „Má Míša je vymaštěná náležitě!“

Jméno Zdeňka Jandy asi není motoristickým fanouškům třeba dlouze představovat. Dlouholetý soutěžák, známý též pod pseudonymem Mr. Cimbu, má za sebou velmi úspěšnou kariéru, kdy v roce 1995 například skončil na domácí Rally Bohemia s favoritem osmý absolutně. Je též nejvěrnějším partnerem serveru eWRC, s nímž spolupracuje už od jeho úplných začátků. V posledních letech se Zdeněk na tratích neobjevuje a jeho prioritou se stalo podpořit závodění své zdatné nástupkyně – osmileté dcery Michelle. Ta už dosáhla nejednoho úspěchu v motokárách, kde jí letos čeká po přestupu z EASY50 první kompletní sezóna v silnějších „šedesátkách“.

Profil Mr. Cimbu (Zdeněk Janda) na eWRC-results.com

Zdeňku, z tratí rychlostních zkoušek ses vytratil v roce 2008. Proč? Neláká tě znovu usednout do kokpitu soutěžního vozu?

„Moji rallyovou kariéru ukončilo nařízení povinně používat HANS. Sám závodit nehodlám, dokud nedosáhnu toho, že bude opět pouze dobrovolný. Alespoň tedy pro sprinty, protože v mezinárodním mistráku s direktivou FIA nikdo nehne. Jde o velké peníze.“

Problematice systému HANS se věnuješ dlouho. Čím Ti vlastně tolik vadí?

„Vadí mi především tím, že kvůli němu už mnoho lidí u nás i v zahraničí utrpělo úplně zbytečně vážná zranění. U nás je problémem, že FAS, ve snaze udržet startovní pole v MMČR, nařídil povinnost používat ho i ve sprintech. Zde přitom mohl klidně zůstat dobrovolný. Jelikož v malém mistráku dochází mnohem více ke střídání posádek v jednotlivých – půjčovacích – autech, těch úrazů bederních obratlů zde bylo ještě více. Je zajímavé, že za celou dobu povinného užívání systému HANS v podnicích pořádaných pod Federací automobilového sportu jsem nezaregistroval žádné podobné zranění v Poháru ČR, Rallye Cupu či Volném poháru. A že se tam toho mnozí vůbec nebojí a bourají statečně! Jestli má systém HANS škodit co nejméně, musel by být na míru danému jezdci a spolujezdci stavěný i ochranný rám, tvořící zadní úchyty bezpečnostních pásů do auta. Dalším problémem jsou sedačky. Když si sedne někdo velký po někom malém, už nikdy nebude mít ty správné úhly. Jeho vliv na mechanické poškození páteře se snažíme dokázat na biomechanických modelech. Abychom postoupili dále, potřebujeme pro upřesnění vstupních dat záběry z rychlokamer. Bohužel původní zdroj zapůjčení kamer v rámci spolupráce přestal fungovat a nějakých stošedesáttisíc korun na pronájem jiných nemáme. Děkuji touto cestou všem, kteří mi nabídli finanční pomoc po minulém článku o HANS na stránkách eWRC. Fakt, že původní HANS byl špatný, dokazuje i vyvinutí HANS hybridu. Odstraňuje totiž dvě hlavní nevýhody původního systému: první je vyztužení ramen a tou druhou je záhlavní část HANS, do které při zpětném rázu hlava narazí. Ta ale ještě není opřená o sedačku a tak obrovská síla od hlavy v přilbě působí po rozkladu sil mimo jiné v ose páteře…“

Jak hodnotíš současnou sportovní úroveň našich soutěží?

„Chybí mi možnost výkonnostního růstu pro začínající jezdce. V roce 1991 v malém mistráku jelo třeba dvacet favoritů třídy N1. To byla de facto sériová auta s rámem a tlumiči. Spousta dnešních jezdců u nás si myslí, že čím mají rychlejší auto, tím větší jsou závodníci. Pak však jedou tak pomalu, že ani neohřejí pneumatiky, takže jim nezbývá nic jiného, než nabourat. Domácí podniky už ani nenavštěvuji. Jet pouze na Vencu Pecha mi přijde mrhání časem. Ten naopak nasazuje ostatním laťku tak vysoko – viz letošní Jänner rally. Pamatuji doby, kdy jsme po průjezdu špičky čekali třeba na Míru Tarabuse s hondou či ještě dříve na českobudějovického Míru Duška s enkovým favoritem. I mnozí borci v hloubi pole jeli neskutečnou kládu a stálo za to na ně počkat. Dnes v Čechách cítím mínění, že závodníka dělá auto a ne závodník sám. Když nesedíš v myšáku, jako bys nebyl závodník. Přitom v jiných mistrácích se mladí nestydí učit ve slabších autech. Ve Finsku třeba frčí „tajpáry“, ve kterém jsme viděli při jeho začátcích třeba Rantanena. Situaci rozhodně nepřidává neustálé prodražování díky nařízením Federace automobilového sportu – například HANS či pro letošek evropské pneumatiky. Naopak moc rád zavítám na světové podniky.“

Který z nich se ti líbil nejvíce?

„Mazec je především Finsko. Když jsem tam například viděl letět Loeba na placku na horizont, už jsem ho běžel zachraňovat. Nevěřil jsem, že to vyjde. Po jeho průletu nebylo přes prach dlouho vidět, zatímco třeba po Blockovi se ani neprášilo. Loeb jel úplně jinak než ti ostatní. Dle našeho stopování dával na sedmi kilometrech druhému osmnáct vteřin. To samé bylo na asfaltu. Loeb jen lehce posekal travičku na vnitřku zatáčky, Grönholm už tak v dosahu deseti centimetrů. Po průjezdu Tänaka či Novikova to vypadalo, jako kdyby projel buldozer. Jasně, oni jsou také rychlí, ale chybí jim preciznost. Z toho pak pramení ta ulomená kola, když někde v kraji zatáčky leží šutr.“

Problémy oproti letům tvého závodění mají v Čechách i pořadatelé. Mediální hysterie po několika tragických událostech ještě zvýšila obtížnost zajistit potřebná povolení. Vidíš nějaké řešení?

„Nedávno jsem odkudsi v časovém presu odjížděl a viděl jsem tam známý ksicht. Bohužel až později mi došlo, že to byl pan Koranteng. Jinak bych neváhal zastavit a říci mu pár slov od plic. Problémem začínajících jezdců každopádně je malá možnost poznat trať. My v době začátků trénovali erzetu třeba desetkrát. Například na Valašce či Barumce byla taková situace, že když jsi teprve psal a jel pomalu, hrozili ti pěstí. Ostřejší průjezdy naopak oceňovali pochvalným potleskem. Postupně jsem se učil a po nějakých pěti letech už jsem dokázal napsat si rozpis po třech průjezdech. A to jsem měl výhodu, že mým prvním spolujezdcem byl Otto Jakubec, předtím mitfára továrního pilota Vladimíra Bergera. Věděl tedy už, jak se rozpis píše, poznal chování auta, i co si můžeme dovolit. Dnes začínající jezdec nemá šanci během dvou pomalých průjezdů poznat, jak se bude závodní auto chovat. Na osudném lopenickém horizontu klidně mohla některá posádka třeba v prvním průjezdu potkat auto v protisměru a při druhém jí zde při padesátikilometrové rychlosti předjížděl místní „závodník“ a tak fakt, že jde vlastně o zatáčku přes horizont, mohl zůstat skrytý… V souvislosti s děním na fotbalových stadiónech má FAS jedinečnou šanci se svézt při tvorbě zákona, který by označeného pořadatele sportovního podniku postavil na pravomoc policisty. To by našemu sportu pomohlo moc a moc a v případě problému by pak řešení bylo daleko snazší.“

Ze závodního dění jsi však přesto neodešel.

„Věnuji se především závodění své dcery Michelle. Toto v Čechách poněkud netradiční jméno jsem jí dal podle paní Moutonové, nejlepší soutěžní jezdkyně všech dob. V čtyřiaosmdesátém přišla o světový titul jen díky týmové režii, když Audi preferovalo Blomqvista. Míša jezdí motokáry od čtyř let. Začínala v kategorii EASY50. Zde působila tři roky a celkem úspěšně. Pětkrát vyhrála měřený trénink, v Sosnové a rakouském Brucku vybojovala v závodě druhá místa. Musím přiznat, že o několik lepších výsledků jsem jí připravil chybnou taktikou, kdy jsem například laboroval s tlakem v pneumatikách. Ten přitom funguje úplně opačně než u aut. Kára je například daleko citlivější na tlak v pneumatikách, než rallyové auto. Sám jsem se totiž této disciplíně teprve učil. Jsem přitom automobilovým inženýrem a pětadvacet let se zabývám diagnostikou. Původně jsem si tudíž myslel, že poradit si s nějakou „blbou“ károu bude pohoda. Ona však už ta EASY50 dosahuje rychlosti až 72 km/h. Ve vteřině ve vyšší kategorii EASY 60 přitom jede třeba i deset, dvanáct lidí. Stačí se jen blbě podívat a následuje propad o pět, šest míst vzad. Jeden ti to tam dá a další tři se tam nacpou taky. Jednou se nám zase během jediného víkendu rozpadly všechny čtyři motory. Párkrát chybovala i sama Míša. Například zatáčku, kterou od čtvrtka jezdila stejně, vzala až příliš přes obrubník a jak musíš mít na káře povolený řetěz, aby jela, ten samozřejmě spadl.“

A proč zrovna motokáry a kategorie EASY?

„Právě karting jsem vyhodnotil jako nejpřínosnější disciplínu pro budoucí uvažovanou rallyovou kariéru. Ostatně v motokárách začínala nejen většina současných špičkových formulových a okruhových pilotů v čele se Sebastianem Vettelem, ale třeba i Honza Kopecký či Viktor Wagner. Na kategorii EASY se mi líbí, že všechny káry mají shodné rámy i motory. Ty jsou navíc zaplombované. Jednotné jsou i pneumatiky. Z toho všeho plynou už v základě, v rámci možností, minimální náklady na závodnické začátky a mohutné, vyrovnané startovní pole v jednom.“

Jak jsi s výkony Michelle spokojen?

„Oceňuji především její jízdu na vodě. Ono to je i o váze. Míša je na svůj věk hrozně veliká a s dvaatřiceti kilogramy závodila proti mnoha osmnáctikilovým prckům. Desetikilový rozdíl přitom poznáš už na káře z půjčovny. Na suchu tak měla nevýhodu, zatímco na mokru jí naopak pomáhal větší grip. V závodech za deště se tak pohybovala mnohem výše. Horší to je s psychikou. V Sosnové jednou v prvních dvou jízdách těsně bojovala s pozdější vítězkou Eliškou Bábičkovou a dvakrát jí těsně podlehla. Když však už ve třetí jízdě o nic nešlo, tlak z Míši spadl a vyhrála jízdu o dvanáct vteřin. Konec působení v EASY50 přišel v rakouském Brucku. Při tréninku se jeden z pomalejších jezdců přetočil za horizontem a Míša ho v plné rychlosti trefila. Když kára trefí káru, je z toho Kobra 11. Míša vylétla s károu dva metry do vzduchu, otočila se koly vzhůru a spadla na zem. Vedle prasklé přilby, které stejně končila homologace, to odnesla i Míša zlomeninou klíční kosti.“

Nezanechala havárie a zranění na Michelle nějaké stopy?

„Vůbec. Více než zranění litovala, že nemůže jezdit se silnější EASY60, která už stála doma. Hned po dvouměsíčním léčení si to však vynahradila. Když děti přestupují z EASY 50 do EASY 60, jezdí zpravidla zpočátku suverénně na konci startovního pole. Míša však okamžitě zajela mezi čtyřiadvaceti účastníky patnáctý čas a po vydařeném startu projížděla cílem prvního kola jako pátá. Potvrdila tím, že se po ráně vůbec nebojí. Vymaštěná je náležitě:-). Moc si cením její tréninkové píle. Letos už máme v Chebu, Písku a Vysokém Mýtě najeto čtyřistašedesát tréninkových kilometrů.“

Jaké plány máte do nové sezóny?

„Letos pojedeme první kompletní sezónu v EASY60. Ročním letošním úkolem je propracovat se do první desítky ze zhruba pětatřicetičlenného startovního pole. Mým cílem jsou postupné kroky. Do EASY60 si sedla teprve tehdy, když bylo jasné, že s padesátkou rychleji jet nemůže. Pokud bude výkonnost stoupat dále, bude cílem bedna!“