Ota Hloušek: Říkali mi, ať do Škodovky nelezu

Pro ty, kdo tento server navštěvují již delší čas, není jistě Ota Hloušek nikým neznámým, protože jeho blogy o soutěžích, které absolvoval v sedačce spolujezdce spolu s Lumírem Galiou, patřily vždy k velmi čteným. Dnes si však můžete přečíst o Otových začátcích a také o tom, jak vykonal cestu od volantu k notám a zase zpět.

Jméno Oty Hlouška se v rally objevuje již řádku let. Můžeš se přesto čtenářům, kteří by tě příliš neznali, krátce představit, kdo tě přivedl k rally, zda-li jsi měl v začátcích nějaké vzory či rádce atp?

Nejsem už nejmladší, letos mi totiž bude 56 let, ale závodit se mi chce úplně stejně, jako když mi bylo 18 :-) ! Od mala jsem chtěl závodit s autem, i když to bylo docela divné, protože rodiče ani neměli řidičák, a tak nevím, kde jsem se vlastně motorizmem nakazil. Po škole jsem šel místo vojny makat na šachtu, abych vydělal nějaké peníze a posléze jsem si koupil auto. Kousek od nás bydlel závodník a všeuměl Láďa Michálek a tomu jsem začal chodit pomáhat a chytat rozumy. Ve svých 22 letech, v roce 1980 jsem vyrazil na svou první soutěž do Vyškova se Š 110R. Při tréninku nám ale lehnul motor, takže první start se posunul až do Tišnova 1980.

Se soutěžemi jsi začal v 80. letech minulého století a zažil jsi toho na tratích jistě dost, lze nějak porovnat tehdejší a současnou rally?

Člověk má většinou tendenci při pohledu zpátky si tu minulou dobu trochu idealizovat, ale přece jen se mi zdá, že to bylo tak nějak lepší. Vztahy mezi jezdci se mi zdály takové přátelštější, všechno bylo volnější, klidnější. Dneska mi strašně vadí taková ta komerčnost, byznys. Hlavně aby se točily peníze! I kdysi nás kolikrát pérovali za nějaké kraviny, ale co se vymýšlí dneska? Například letos nové přilby – tak na Silvestra 2013 jsem mohl jet s přilbou třeba Mistrovství světa a 1. ledna 2014 se ta přilba hodí tak maximálně na květináč! Je jedno, v jakém je stavu, že může být třeba zánovní, nebude se používat a hotovo. A tak to je s pásy, sedačkami atd. Kolikrát se musí odložit dobré věci a nahradí se věcmi novými, i když třeba méně kvalitními.

No a co se mi zdá jako největší rozdíl, dneska se jezdí strašně rychle! Když vidím jakou palbu jezdí špička, ať už v MS, ale třeba i v MR, tak mám z toho kolikrát husí kůži. To už mi fakt připadá až přes zub! Ty auta fungují úžasně a snesou strašně moc, ale když se vymknou... Je jasné, že i kdysi se jezdilo na limitu auta a ty pocity byly taky super, ale dneska to je úplně jinde. Vzpomínám si, jak jsme se pošklebovali, když se začaly časy měřit na desetiny sekundy a dneska se klidně stane, že je několik jezdců ve vteřině a nebýt těch desetin tak ani nevíme, kdo je lepší :-)!

Nejprve jsi dlouhou dobu usedal za volant, ale od roku 2007 jsi tvořil posádku s Lumírem Galiou, kterému jsi četl noty. Jak se stane, že z jezdce je naráz spolujezdec?:)

Těžko! Po období závodění se Žigulem jsem měl finanční přestávku a posléze mi na podzim roku 1995 jeden kolega přinesl inzerát, kde se nabízela Lancia Integrale. No a já, jelikož jsem vždycky trpěl velikášstvím, jsem si napůjčoval prachy a jel ji koupit. Tak začlo mý trápení a spousta běd – jak zpíval myslím Michal Tučný. Prostě Lancia vždycky chvilku jela, pak se něco rozsypalo a já minimálně půl roku až rok šetřil na opravu. Takže jsem skoupil většinu věcí na Lancie z celé republiky, naštěstí se jich tu zase tak moc nepovalovalo, ale výsledek byl, že Lancia stejně většinou nejela. Nakonec jsem šel jezdit rallycross, který byl podstatně kratší než soutěž a tam jsem se konečně povozil, ale bohužel po několika sezónách mě jeden vypatlaný Rakušák vyrazil z trati, já udělal dvě salta, auto bylo na odpis a má rallycrossová kariéra na konci.

No a tehdy začal do mě Lumír hučet, že když už mi nic nejede, tak ať si k němu sednu, že by to mohlo fungovat. Chvilku jsem odolával, nikdy jsem si totiž neuměl představit, že bych si sednul jinde než za volant, ale nakonec jsem se nechal přesvědčit a kupodivu jsem se nakonec ani tak nebál, jak jsem si původně myslel :-)!

Vedle Lumíra Galii v Lužických Horách 2012

Jak na společně strávené roky vzpomínáš, co považuješ za váš nejlepší výsledek? Bude to titul ve třídě A5 z roku 2010?

Byly to bezesporu krásné roky a zažili jsme toho moc a moc! Nakonec jsme byli docela sehraní a myslím, že nám to fakt šlo dobře. Třešničkou na dortu byl ten titul, ale já si nejvíce cením toho, že se nám některé vložky podařilo zajet tak, že jsme cítili, že víc už to s naším Kitem opravdu nešlo. Třeba v Prachaticích 2008 jsme v první erzetě zajeli na vodě 12. čas absolutně! Taky jsme se několikrát dostali na bednu nejen ve třídě, ale i ve skupině A, no a to bylo něco! Se čtrnáctistovkou!

V roce 2012 jsi v závěru sezóny sedačky opět prohodil a usedl za volant Lumírova Kita. Co tě ke změně sedaček vedlo?

Tak já se nikdy nevzdal toho, že se zase posadím za volant! Jenže jaksi ve víru událostí jsem neměl čas a peníze dodělat si nějaké svoje auto. No a tak když došlo k naší nešťastné nehodě na Podkopce 2012, tak Kit byl najednou volný. Nedalo mi to a nakonec jsem se s Lumírem domluvil na zapůjčení. Bylo to moc krásné, i když do té doby jsem s předokolkou absolvoval jen cca 3 závody do vrchu a musel jsem si na ten přední pohon zvykat. Ono to je přece jenom jiné, když člověk sedí vedle nebo drží ten volant. Nakonec jsem se s tím přece jenom popasoval...

Vedle Lumíra Galii v Pačejově 2008

Loni z toho byla celá sezóna převážně v Poháru ČR, korunovaná navíc ziskem titulu ve třídě SA1. Jak celý uplynulý rok hodnotíš?

Bylo to strašné! Teda to konečné vítězství bylo sladké, ale to, co k němu vedlo... Už kdysi, za éry Žigula mi říkali, ať do Škodovky nelezu, že mé zacházení nemůže vydržet. Teď se to více méně potvrdilo! No, ale vlastně řadící páku jsem urval i v Lancii :-) ! Největší bolest byla převodovka! Já blbec slyšel, že Hewland je závodní převodovka, že je stavěná na tvrdé zacházení! Myslím, že k té naší se to nějak nedoneslo... Také jsme měli několik defektů, což prý je vždycky chyba jezdce, ale kdyby mě měli zabít, já fakt nevím, kde jsme je chytli! Ve finále mě ta sezóna stála tolik peněz, že kdybych to věděl předem, tak asi začnu chlastat! Utratil jsem všechny úspory, stavební spoření, penzijní spoření a ještě jsem se stačil úspěšně zadlužit... Takže paráda – jsme ale mistři!

Lze nastínit jaké máš závodnické plány do letošního roku?

Jelikož jsem měl opět štěstí a potkal dobré lidi, tak obrovským přičiněním Jury Klečky je před dokončením “můj“ Žigul VFTS, další kamarád Honza Klančík se pustil do renovace Lancie na rally a kromě toho ještě další kamarád Honza Havel maká na kopcové Lancii, tak je velká šance, že bych se mohl letos někde svézt. No, ale kdo ví. Zatím je nejpravděpodobnější, že vyjede Žigul.

Mnoho čtenářů eWRC si jistě vzpomene na tvé články po jednotlivých soutěžích, kde velmi zajímavou a čtivou formou hodnotíš odjetou rally a často nechybí nějaké vtipné zážitky. Máš nějakou zajímavou historku, kterou by jsme „okořenili“ tento rozhovor?:)

Tak zážitků za ty léta mám spoustu, to je jasné. Vcelku úsměvná mi přijde příhoda z jedné dávné Rally Český Krumlov. Tréninky nebyly omezené a tak se jezdilo klidně třeba 10x. Stáli jsme na startu Malont, když tu najednou, že se stala nehoda, že je vložka zastavena. Postávali jsem ve hloučcích a dohadovali se, kdo to mohl být a přemítali, jak je to vážné atd. Po nějaké době přijela sanitka a zastavil u startu. My, celí nervózní se nahrnuli k ní a čekali na zprávy, co se stalo. Tu se rozletěly dveře sanitky, objevil se Bořivoj Minář, co taky jezdil se Žigulem a začal řvát: „To není možný! V tréninku jsem tam jel 15x čtyřku plný a teď, po šestnácté jsem líznul roh, pak jsem se otřel o benzínovou pumpu, otevřel jsem si vrata do jézetdé a odjel jsem s kombajnem! To není možný!“ My stáli jak opaření s hubou dokořán a nechápali! Ne nadarmo jsme mu říkali Sedmilhář...

Co říci závěrem, je někdo komu by jsi chtěl poděkovat za pomoc, rady či cokoliv jiného?

Samozřejmě musím poděkovat všem, co mi jakkoli vyšli vstříc! Manželce, že mě ještě nevyhodila, Lumírovi, že mi půjčil Kita, Jurovi Klečkovi, že to se mnou vydržel, Honzovi Klančíkovi a jeho dceři Adélce, Liboru Svobodovi za azyl v dílně a pomoc při přípravě, jeho bratru Luďkovi, Ivoši “Pačesi“ Studenému, firmě Tomspedit a.... Sakra, to už si připadám jak na Oskarech! Prostě děkuji všem, kteří mi jakkoli pomáhali překonávat překážky a problémy při mé cestě sezónou! Moc díky všem!

PS. Ještě jednou musím poděkovat a zároveň se omluvit Martinu Halfarovi za jeho nezištnou nabídku půjčení jeho Fazola. Martine děkuji a fakt mě moc mrzí, že to tak dopadlo... Promiň!