Sychra - Kavalek: Chceme toho s Deltou najet co nejvíce - I.

Tentokrát jsme na slovíčko pozvali Lubu Sychru a Toma Kavalka. Mnohým není tato dvě jména zapotřebí představovat. Někteří je možná znáte od českých rallyových tratí, pravděpodobně jsou ale v povědomí naší rallyové obce zapsání vyprávěním o stavbě svých závodních aut. Letošní sezónu strávili střídáním Delty na Slovensku a Ignise v Česku. Veselou tečkou na konec sezóny byl start s Hondou ve Slušovicích. Protože tihle dva kluci mají zážitků na rozdávání, rozdělili jsme rozhovor do dvou částí, dnes máte možnost přečíst první z nich a také shlédnout video, které kluci u příležitosti rozhovoru zveřejnili.

Video z letošní sezóny

Kluci, prozraďte mi, jak jste se k rally dostali? Měli jste nějaké soutěžácké vzory v rodině či v okolí?

Luba: Možná to bude vypadat divně, ale nejsem klasický rallyový případ. Rally i auta obecně mě dlouho dobu míjela. Dokonce i když jsem si udělal v osmnácti řidičák, bral jsem auto pouze jako přepravní prostředek z bodu A do bodu B. Byl jsem tehdy hodně zakousnutý do fotbalu, ale jako mávnutím kouzelného proutku se tohle všechno změnilo, když jsem na vysoké škole poznal Martina Vodehnala a Filipa Krtičku. Začali jsme společně trávit nějaký čas a jakoby ve mě škrtnul zápalkou – šlo to ráz na ráz. V prosinci 2003 jsem se byl podívat na první soutěži, kde tehdy závodil jeho bratr Honza a Aleš Padrián. Fandili jsme jako blázni a zážitků z toho zasněženého Pacovského víkendu bylo tolik, že jsem si tehdy řekl, že u toho chci být dál. Přes Martina jsem se později seznámil s Honzou Kopeckým a společně v široké kostelecké partě jsme si užili spoustu zábavy. Na tohle období mám jen skvělé vzpomínky. Bohužel jen do mrazivé říjnové noci roku 2006, kdy mi zavolal, že měl Martin smrtelnou nehodu v Kralovicích. Pamatuji, že tu noc jsme potom ťapali po kosteleckém náměstí a nevěděli kudy kam. To byl vpravdě zatím jediný okamžik, kdy jsem váhal, jestli je rally tou pravou cestou. Honza Kopecký nám radou nebo skutkem pomáhá doposud a ještě občas zbývá čas i na nějakou tu srandu :-). Za to mu samozřejmě patří dík!

Když byla na nějaký čas okolnostmi smutné události rally odvedena na jinou kolej, začal jsem se sbližovat s Martinovým bráchou Honzou Vodehnalem, se kterým Honza Kopecký kdysi začínal svou rallyovou kariéru. Jsme pořád výbornými přáteli a víceméně nám poskytl mateřskou péči při našich rallyových začátcích. Za to jsem mu hodně vděčný. V telefonu ho mám dodnes uloženého jako „Malcolma“ a snažím se s ním konzultovat všechny důležité věci. Vybavuju si, jak jsem mu jel poprvé ukázat postavenou eleru, snažil se předvést, získat uznání za hezké auto a on mě v první zatáčce, kdy jsme skončili v příkopu stroze zpražil, že to vůbec nemám v ruce a že to auto ani trochu nefunguje. Musel jsem se smát, když jsem nedávno viděl film Rivalové, protože Honza byl přesně takový Nikki Lauda. Strohý, přesný a neemotivní :-).

Asi to bude znít trochu divně, ale konkrétní vzory nemám. Na každém ze světových jezdců se mi líbí trochu jiná vlastnost. Pocitově je mi nejvíce sympatický Petter Solberg, ale to spíše svým bezprostředním přístupem k ostatním lidem. Z našeho okolí, je většina kluků (krom Honzy Kopeckého) naladěná na styl buď věnec, nebo kotrmelec a to mi také není zrovna blízké. Vždy jsem v závodění i jakémkoliv spotu vyznával spíš styl postupných houževnatých krůčků. Postavit něco – abych znal hodnotu té věci a potom s tím růst. Naučit se spoustu nového. Potom to dostat do ruky a teprve potom skočit do něčeho silnějšího, nebo lepšího. Zároveň se ale dokážu pro spoustu věcí bezprostředně nadchnout a jít po tom hlava nehlava. Myslím, že Tomáš by Vám mohl povídat. :)

Tomáš: V mé rodině také žádná předchozí zkušenost není, leda, že bych řekl, že otec kamaráda mého otce připravoval Škodovku pro kosteleckého Jirku Chaloupku, který byl známým soutěžákem v osmdesátých letech. Svůj první kontakt s rally si vybavuji hodně matně jako ani ne šestiletý chlapec, a to když mě vzal táta na rally Vamberk 1988. Ale to je tak všechno. Pak se dlouho nic nedělo. Vztah k autům mám od malička, adrenalin vyhledávám v jeho různých formách, takže předpoklady najít si cestu a stát se součástí rally byly dány. K rally samotné mě pak přivedl Luba, tehdy můj spolužák ze střední školy. V podstatě velká shoda náhod, nás svedla na společnou cestu. Ono by to bylo poněkud delší a mohl bych to prokládat hodně zábavnými historkami, ale trumfy si nechám na někdy příště, přeci nemůžu teď prozradit vše. :-)

Každopádně jsem „nějak“ zjistil, že Luboš doma dělá Škodovku, „nějak“ jsem mu nabídl pomoc, on souhlasil, pak jsem se „nějak“ seznámil s Krtkem (Filip Krtička), pak s Kopečákem (Honza Kopecký), s Čendou (Martin Vodehnal), Malcolmem (Honza Vodehnal)… a dalšími lidmi, co se v našem okolí kolem rally točili, a někteří stále točí. Pro mě je rally něco jako služba v KGB, jednou rally, navždy rally. Takže prakticky mě k rally přivedl Luba a hodně mě upoutaly výlety v roli diváků, které jsme podnikali jako podpora pro našeho Martina Vodehnala, který bohužel už není mezi námi…

Tomáš a náš první rozpis. Tehdy jsme jej ještě přepisovali, dnes už ho píšeme napoprvé:)

Ještě před samotným povídáním o rally je však na místě krátká odbočka směrem k Lubovu blogu luboviny.cz. Lubo, píšeš na něm hodně o rally a některé články jsou celkem populární. Jak tě to napadlo?

Luba: Pracuju v internetové firmě a blog kdysi vznikl jako sázka s kolegou, že dokážu udělat svépomocí populární „médium“ bez poutavé grafiky. Blog má poměrně velkou návštěvnost, takže jsem sázku vyhrál. Prostor na něm dělím mezi rally a management, protože to jsou dvě skupiny lidí, kde se pohybuji. Záměr propagovat rally jsem na počátku vůbec neměl. Od doby, co jsme přišli o Martina, mě každá ztráta lidského života v našem sportu hodně zasahuje. Při havárii Martina Semeráda na Bohemce, seděl jsem doma v posteli, bylo mi teskno a potřeboval jsem se ze smutku vypsat. Tak vznikl první z článků o rally. Po nějakém čase, kdy tragédie neustávaly a kompetentní osoby se k vzniklé situaci dle mého nepostavily čelem, chtěli jsme podpořit českou rally. Strašně jsem chtěl českou rally „zachraňovat“ ze srabu v jakém byla. Vymysleli jsme s Tomášem princip webu, který by sdružoval pořadatele i fanoušky soutěží. Já měl za úkol připravit koncept, oslovit lidi a Tomáš měl naprogramovat web. Bohužel jsem hodně podcenil naše pracovní vytížení a ačkoliv jsme získali přes 1200 signatářů akce i nějaké pořadatele, vyšuměli jsme do prázdna. Tomáš byl příliš zaměstnán prací a web nikdy nedokončil, já zase nedopiloval program tak, aby se pod něj podepsalo více lidí. Byl jsem tehdy v kontaktu s organizátory soutěží i mnoha fanoušky, ale neuřídil jsem to. Mrzí mě to dodnes. Ukousl jsem si prostě více, než jsem dokázal sníst. V zaměstnání jsem potřeboval více máknout a času se nedostávalo. Tehdy mi došlo, že jsem dal své jméno všanc nadarmo a že prostě musím rally pomáhat jinak. Tou pomocí je momentálně můj blog. Chci psát tak, aby rally rozuměl i laik. Aby se pobavil a zároveň chápal, proč jí věnujeme čas i peníze a hlavně, že to není soutěžení milionářských synků, jak je občas prezentováno v našich – vašich televizích. Chci dělat videa tak, aby bavily i člověka, který o rally příliš neví. To je má pomoc a tady vím, že se můžu spolehnout sám na sebe a odvést perfektní práci.

Vaše začátky v Rally Cupu se datují do roku 2008 se Škodou 130 LR, ale jak jste se někde zmínili, stavba prvního stroje započala o mnoho dřív. Jak to bylo?

Tomáš: Startovat jsme chtěli samozřejmě již mnohem dříve, kdesi dokonce existují archivní TV reportáže, kde z dnešního pohledu v podstatě lžeme sobě i divákům. Start v roce 2007 se nám nepovedl, protože jsme přecenili svoje síly a tehdejší finanční možnosti. Stavba auta byla zdlouhavá a trvala několik let, popravdě si už ani nepamatuji, kdy to začalo, myslím to škrabání kastle, tím to tehdy začínalo, nebo alespoň pro mě. :-) Stavba všech tří aut mi strašně dala, ač jsem v přítomnosti Luby vždycky strašně nervózní, co se týče jakékoliv manuální práce, protože když to není podle jeho představ, je vždycky zle, tak jsem se díky tomu hodně naučil.

Luba: Lže. Vždycky jsem na něj obzvláště hodný! :-) Už tehdy, jak to tak u nás bývá, jsme si to nenechávali pro sebe. Tehdy jsme vlastnili stránky 130lr.com a psali jsme na nich články, jak LRu stavíme. Začali jsme v létě roku 2004, kdy jsme z Prahy přivezli karoserii, která se nakonec nedala použít. Tu dobrou jsme sehnali v Kostelci. Když jsme ji převáželi, byla jen s nápravami, brzdami a volant byl na tyči nasazený. Seděl jsem na špalku, řídil a Tomáš na laně táhnul. Bylo to prvně, co táhnul někoho na provaze, takže cuknul, já se ze špalku skácel do auta na záda a volant mi zůstal v ruce. Díky bohu jsme dojeli bez úrazu a šťastně. Zážitků bylo strašně moc a možná je i dobře, že články se ztratily v propadlišti dějin. :-) Asi bychom nevypadali tak seriózní… Pamatuju se, že Martin tehdy pořád chodil okolo nás a ptal se, kdy už vyjedeme. Byli jsme domluveni, že naši první sezónu pojedeme za Peklo rallye team. Na jakoukoliv moji odpověď reagoval, že se s tím moc s*reme. Že to chce koupit rovnou auto, do kterého stačí dát rám a pojedeme. Jenže to nebyl můj styl… Když jsme o Martina přišli, stála LRa v dílně, připravená na stavbu rámu a já chtěl se vším seknout. Velký podíl na tom, že se tak nestalo má Martinův taťka. Ten tehdy hodil slovo do pranice, že s rámem pomůže a že závodit musíme. Nakonec rám dodělali s ním a „Honzou Bedýnkou“ z „Peklo“ party. Tehdy to byla jediná věc, kde jsme na autě neřešili o kolik přibere. Škodovka dostala 18 metrů trubek, ačkoliv na všechno ostatní jsem byl dost „úchyl“. Když chodili známí okolo dílny a viděli, jaké prkotiny děláme z hliníku, nebo jak obrušujeme panty na kapotě, smáli se. Nakonec jsme postavili auto, které mělo 880kg i s polovinou nádrže.

Přes Petra Šimurdu se později dostalo k Martinovi Rohlenovi a já jsem rád, že jí vítězně vodí dodnes :-). Zajímavý zážitek se k téhle škodovce pojí z testování v roce 2009. Bylo docela mokro a to já zrovna dvakrát nemusím. Jezdil jsem s Filipem Krtičkou, a on na testování hodně řešil, komu dá mamku do auta, aby byla v bezpečí. Byli tam samí střelci a já. Tak jí teda posadil ke mně a já s ní hned přerazil strom. Byli jsme už těsně před cílem – 100m po rovině, já katnul poslední zatáčku a po blátíčku se mi to spakovalo do příkopa. Jak si tak letíme 70km/h příkopem, bleskne mi hlavou, že je to v pohodě, že v klidu pomalu ztratíme na rychlosti a vyjedeme na silnici. Jenže co čert nechtěl, v trávě se schovával propustek a čut – maličko nás nakopnul do stromu a ještě k tomu otočil vzhůru nohama. Další auto za námi se vezl právě Filip s Harrym Ředitelem na 130RS a traduje se jen, že Harry s ledovým klidem po výjezdu z lesa ukázal dopředu a pravil: „Není to vaše auto?“. No a bylo. Hasiči mě prohmatali, jestli jsem OK a posadili mě na mez. Mezi tím kolegové naložili auto na podval a já dostal od hasičů první pomoc rumem. Druhý den, když jsem s kytkou a omluvou zvonil u Krtičkových, nevěřil jsem vlastním uším. Paní Krtičková mi sdělila, že teď už se o Filipa bude bát míň, protože si ověřila, že to auto je hodně bezpečné. Navíc se jí prý odblokovala krční páteř a může hýbat hlavou do všech stran, za což mi děkuje. :-D. Černé svědomí mám dosud. Po téhle ráně jsme stavěli novou karoserii, spoustu dalších dílů a za měsíc jsme startovali v Kostelci nad Orlicí.

Z počátku to vypadalo docela špatně, ale za měsíc od této fotky jsme už startovali v Kostelci nad Orlicí.

S „elerou“ jste se v Rally Cupu objevovali až do roku 2011, jak na tu dobu vzpomínáte?

Luba: Pro nás to samozřejmě byla velká pecka. Pomyslnou kariéru jsme odstartovali na domácí půdě v Kostelci. RZta vedla přes mojí rodnou ves, kde máme neuvěřitelnou podporu od diváků, takže jsme se chtěli předvést. Neměli jsme ani floka, takže nám nějaké staré okruhové pneumatiky zapůjčil Jirka Chaloupka, auto mělo seriový motor a převodovku. O rozpise jsme věděli to, co si Tomáš nastudoval z internetu. Skončilo to tak, že jsme v naší vesničce trefili zadním kolem zeď, prorazili pneumatiku a poznali to až o 300m další jízdy naplno. To už se v autě nedalo dýchat a měnili jsme na Rztě gumu. Prostě premiéra jako hrom! V roce 2008 jsme závodili se seriovým autem, které bylo vlastně jen lehké a mělo zadní Lrovou nápravu. V roce 2009 jsme provedli některá další drobná vylepšení, jako že jsme začali závodit na závodních gumách Yokohama a začali používat závodní destičky. O rok později jsme udělali převodovku se špérou a auto tak udělalo obrovský skok vpřed. Další nutnou věcí byl motor, ale na rovinu přiznám, že 100tis do škodovky se mi už investovat nechtělo, takže jsme rok 2011 dojezdili ve stejné konfiguraci. Nikdy jsme v autě neměli ani dvojité karburátory :-) a lidi se nám divili, že s tím vůbec jedeme.

Tomáš: Já na toto období vzpomínám strašně rád. Rok 2011 byl poslední rok se Škodovkou, což jsme vlastně v průběhu oné sezóny ještě netušili. Tou dobou jsme už v Rally Cupu závodili nějakou dobu, takže jsme měli spoustu kamarádů a nikdy nebyla nuda. Maximálně se stíraly věkové rozdíly, všechno bylo na „tykačku“, prostě paráda. Na trati jsme proti sobě závodili a byli velcí rivalové, ale už v „čékáčku“ bylo všechno jinak a byla exkluzivní sranda.

Luba: Pravda, celý Rally Cup byl hodně fajn. Tehdy bylo znát, že to party okolo Marka Šimíka dělají pro zábavu a pro dobrou věc. Myslím, že Rally cup je ideální začátek pro kluky jako jsme byli my, kteří si chtějí postavit auto, nemají zatím finance na velké závody a chtějí si to vyzkoušet. Nejhustší je, že teprve od té doby, co jsme začali závodit, se fakt bojím v normálním provozu a snažím se jezdit maximálně ohleduplně, protože už jsem si vyzkoušel co neřízené auto dovede. Spousta lidí tohle pozná, až když je na silnici pozdě. Kdyby levné závody takhle pomohly třeba jen pár dalším lidem, stojí za to je pořádat. Na druhou stranu mám také názor, že některá opatření v Cupu by zasloužila poupravit. Kvůli tomu co nás v minulosti potkalo je pro mě bezpečnost téma číslo jedna už navždy. Nedovedu proto pochopit, že někteří kluci v Cupu stále jezdí v umaštěných montérkách. Já v nich jezdil první rok a půl a poté co nejrychleji sehnal jetou nomexku s propadlou homologací. Nestojí svět a ať je jakkoliv stará, rozdíl mezi bavlnou je v hoření docela diametrální. Myslím, že by nebylo na škodu na tohle téma citlivě přitlačit. Hodně mě mrzí, že FAS nedokáže s „amatéry“ najít společnou řeč. Ať je legislativa jaká je, kde je vůle se domluvit, tam to jde. Na Slovensku nemají problém zapsat amatérský závod jako volný podnik, a kdyby se to dělo u nás, rozhodně by to bylo ku prospěchu. Nezbývá, než držet palce oběma stranám, aby našly společnou řeč.

Který rok v tomto období hodnotíte jako nejpovedenější? Přímo se nabízí rok 2010 kdy jste slavili prvenství ve třídě a stříbro ve skupině H, že?

Tomáš: Pro mě je povedený každý rok, každá soutěž, kdy dojedeme do cíle, jsme celí a autu nic není. To je pro mě pak povedený závod. Já beru závody jako děsný relax. Na jednu stranu je závodění velmi zodpovědná věc, ale odpočinu si u ní. Je to naprosto jiná zátěž než v práci, na závody se vždycky moc těším, je to dovolená – možná v jiném slova smyslu, ale je! Nejpovedenější rok se Škodovkou byl určitě ten 2010, kdy jsme se perfektně v RC umístili. S Lancií ten letošní (2013), kdy jsme jeli Mistrovství Slovenské republiky, stali se z nás vlastně „velcí“ kluci s licencemi, a jet zahraniční, i když se jedná o slovenský šampionát, tak zahraniční prostě je, bylo něco úžasného.

Luba: Já kdybych byl hokejista a ne rally jezdec, odpovím: „Tak určitě!“. To byl hodně povedený rok a myslím, že tehdy mě to teprve tehdy začalo opravdu bavit. Trošku nás mrzelo, že nám v posledním závodě o vlásek uniklo i prvenství v historicích absolutně. Nandali nám to staří harcovníci Hasil & Honomichl, kteří v noční etapě dostali náhradní čas letce Harryho, který jsme nebyli schopní přes druhý závodní den stáhnout, když jsme se moc snažili. I přes to máme tuhle dvojku moc rádi a než jsme na Slovensku potkali Igora Drotára s Vladem Bánocim, byli našim vzorem, jak chceme společně s Tomem trávit důchod. Chlapi, jestli si čtete tyhle řádky, stýská se nám! :-D

Z počátku to vypadalo docela špatně, ale za měsíc od této fotky jsme už startovali v Kostelci nad Orlicí.

V roce 2012 přišlo nečekané přezbrojení na italskou techniku v podobě Lancie Delta. Můžete nám vysvětlit, co Vás vedlo k volbě této, na našich tratích poměrně raritní, techniky? :-)

Luba: Když jsme v roce 2010 vyhráli třídu, cítil jsem, že je potřeba rozhodnout co bude dál. Trošku nás k tomu strkal i náš „Malcolm“. Prakticky jsme museli vybrat mezi škodovkou a jiným autem. Mám moc rád to auto, ale při vší úctě k LRce, příliš bychom se s ní už neposunuli. Museli bychom zainvestovat do motoru a pro přestup do MČRHA postavit i novou kastli. S Tomem jsme tehdy jednomyslně nad sklenkou Johnieho Walkera rozhodli, že změníme vůz. Do soudobých silnějších aut jsme zatím nechtěli a potřebovali jsme v růstu ještě nějaký mezistupeň. Tím byly logicky nejsilnější historiky a rázem jsme byli omezeni na nějaké japonce, Lancii a Audinu. Tam někde v srdíčku u mě naprosto vítězila Lancia, byť to z čistě pragmatického pohledu rozhodně není dobrá volba. Jestli tenhle článek čte někdo, kdo uvažuje o Lancii, NEDOPORUČUJU!!! Jenže já už kdysi na 105ku sháněl čtyři světla aby se to Deltě alespoň maličko podobalo, a tak jsem si nedal poradit. I náš mechanik Patrik říká, že když si vezmu něco do hlavy, tak je lepší mě něčím prašti ať vypnu. Naštěstí jsem tehdy Patrika neznal a Honza Vodehnal, ani Tomáš mě nepřemlouvali. Oběma se to volba Lancie líbila. Další bod, který hovořil pro, je opravdu velká atraktivnost italského vozu. Ačkoliv je to taková těžkotonážní žabička, oči diváků a peněženky sponzorů přitahuje poněkud víc, než škodovka. Lancii jsme pořídili hned po sezóně 2011 a ještě se u nás v dílně potkala s LRou, než si jí odvezl Petr Šimurda. To jsem ještě ani v nejmenším nevěděl, jak jsme si s italkou nadělali do bot :-). Díky bohu u nás s Tomem vždy čert sere na větší kupu a my se v krizi, kdy ani jeden cizímu autu nerozuměl, seznámili s Patrikem. Ten nám dělá mechanika dodnes a je to celkem v pohodě. Tedy až na to, že rok potom, co nás poznal si pořídil historickou Alfu a už sjíždí rally cupové tratě :-).

Tomáš: Je fakt, jak říká Luba, že adeptů na nové auto bylo více a já myslím, že jsme se nakonec rozhodli pro to nejhezčí :) On tedy vlastně rozhodl Luba, jako hlavní investor a finanční ředitel v našem týmu. Jednak jsme rádi, že je to raritní auto, přesně jako zní v otázce, protože to auto psalo kdysi historii MS, a nejen pamětníci Lancii rádi na tratích vidí. Zájem o naše auto jsme nejvíc pocítili na Slovensku, kdy jsme dostali i nabídku okamžité výměny za Mitsubishi Lancer EVO X, kterou jsme samozřejmě odmítli, protože nejsme blázni. :-D

Na tomto místě, kde se dostáváme ke stavbě auta a loňské sezóně, je na čase první díl ukončit a slíbit pokračování, které bude zanedlouho.