Honzíku, kamaráde můj...

Je středa podvečer a na stole mi zazvoní telefon. Honzík mi volal, zda bych mu půjčil na závod kameru, aby si to mohl pěkně s Jirkou natočit. "Co bych pro tebe neudělal, že jo," odpověděl jsem. Za 20 minut telefon. "Ty Kubo, nejel bys nám šroubovat do servisu? Někdo nám vypadl." Souhlasnou odpovědí jsme se rozloučili. Z mého mechaničení nakonec nic nebylo, protože klukům se podařilo sehnat stálého mechanika. Spolu s bráchou jsme se tedy vyrazili podívat na rychlostní zkoušku číslo jedna, abychom se tam sešli s Haničkou, Honzíkovo přítelkyní a s Romanem Ertlem a jeho taťkou. Čekali jsme na průjezd Fábie R2. Všichni jsme byli nadšeni, jak to klukům jede. Obrovskou radost vzápětí vystřídal smutek, bezmoc, černé myšlenky, slzy. Dostala se k nám informace, že Jirka s Honzíkem měli nehodu. Lapal jsem po dechu a byl jsem strašně bezmocný. To přece nemůže být pravda. Vždyť my spolu musíme jet ve Vsetíně, tam, kde jsme spolu loni skončili. Cestou zpátky z místa nehody jsem si v hlavě promítal vše, co jsme spolu zažili. Často jsem od něj slýchal: "Ty jo ten Vsetín loni, ten náš rozpis L9 pičo bordeeel" nebo "L3 vlho, Vlastičko"... "

Nikdy na tebe nezapomenu, pořád budeš v mém srdci jako první spolujezdec, se kterým jsem závodil. Nestihl jsem jednu věc. Nestihl jsem ti poděkovat za to, co si mě naučil. V momentě, kdy skončila tvá kariéra špičkového spolujezdce, tak končí i ta má.

V záplavách slz vyjadřuji upřímnou soustrast rodině a všem pozůstalým.

Sbohem Honzíku...