Lukáš Kořínek: „Autokros můžeš žít celý život!“

Lukáš Kořínek považuje autokros nejen za svůj koníček, ale rovnou životní styl. Po letech v hobbycrossu, kde exceloval spolu se svým již zesnulým bratrem Pavlem, stoupá krůček po krůčku vzhůru na autokrosovém nebi. Loni vybojoval republikový bronz v kategorii Buggy1600, s níž se letos loučí. Od příští sezóny totiž hodlá přestoupit do královské divize SuperBuggy se špičkovým autem z dílen Ladislava Hanáka. Nadcházející víkend si také v novopacké Štikovské rokli odbude premiéru v podniku evropského šampionátu.

Synem autokrosového reprezentanta

„Táta v mládí dělal mechanika Jirkovi Bartošovi. V roce 1976 pak postavil svoji bugynu a závodem v Chotěboři zahájil vlastní autokrosovou kariéru. Byl dokonce dlouholetým reprezentantem v „šestnáctistovkách,“ vyhrál v německém Seelowu i italském Vittorio Veneto. Už jako dítě jsem ho doprovázel po republikových závodech, občas mě vzal i na podniky evropského šampionátu. Podíval jsem se až do Španělska. Občas jsme jezdili v tandemu s Vaškem Uhrem, jemuž jsem sjížděl s bugynou z autobusu, a poté s Petrem Bartáškem. Pamatuji, že autobusem s námi jezdili také současný předseda svazu off-road Ladislav Tejchman s manželkou či dlouholetý šéf dolnobousovského závodu Pavel Berounský. Všichni mi říkali Šneku. S bráchou Pavlem jsme tátovi pomáhali na autě až do pětadevadesátého, kdy ukončil kariéru a začal podnikat.“

Pauza vyplněna setkáním s celebritami

„V době studií prestižní střední hotelové školy jsem autokros na čas opustil. Dělali jsme akce pro herce, sportovce i politiky. Obsluhoval jsem například prezidenta Václava Havla či hokejistu Jaromíra Jágra. Poté jsem zmizel na tři roky do Anglie. Bydlel jsem přímo v Londýně nedaleko Wimbledonu, staral jsem se tamním rodinám o domy, hlídal děti a dělal zahradníka. V Richmondu jsem zahradničil pro starší paní, sousedku Micka Jaggera, bazének jsem odbahňoval producentovi Anthony Hopkinsovi. K tomu jsem studoval. Ve škole, nedaleko níž měl jeden ze svých domů Tom Cruise, nás mimo jiné učila maminka Hugha Granta. Když měl někdo dobrý prospěch, pozvala ho domů na čaj a pokec s Hughem. Mě se to ale nikdy nepoštěstilo. Každopádně Londýn byl těch celebrit plný.“

Idylické začátky na Týnci

„Po návratu z Anglie vznikla na Týnci u Mladé Boleslavi ryze amatérská závodní trať na pozemku Martina Vernera, který byl i velmi dobrým závodníkem a momentálně je jedním z mých sponzorů. Závodilo se zde opravdu prostince a za minimálních nákladů. Můj nejlepší kamarád Roman Richter byl tehdejším šampiónem oněch závodů a s mojí tehdejší přítelkyní jsme se vyrazili podívat. Roman se svým týmem zrovna řešil problém se zaseknutým kvaltem v převodovce. V hrozném vedru ji vyndávali ven, opravovali a zase vraceli, aby mohl za půl hodiny startovat. Nechápavě jsme na tu pětici lidí hleděli, mysleli si cosi o bláznech a šli si lehnout k vodě. Koukám na tu vodu, pětky mé přítelkyně, vodu, pětky a říkám si: „Ta voda není pro mě!“ Přítelkyni jsem poslal k vodě a začali jsme se s bráchou věnovat závodům. Já postavil „stodvacítku,“ brácha zase favorita. Jelikož už měl zkušenosti z několika republikových závodů s tátovou bugynou, začal okamžitě vyhrávat. Já se učil a na špici jsem se dostal po nějakých dvou letech. Postupně jsme také vyvíjeli techniku. Já dal do „stodvacítky“ nejdříve motor s favorita, pak lepší převodovku a motor z fabie na webrech. Auto jsem také rozšířil. Zadnímu náhonu zpočátku nikdo moc nevěřil. Mně se však dařily starty a pak jsem udržoval pozici. Horší to bylo na mokru, tam měly předokolky navrch. Když jsem se trochu přetočil, hned mi soupeři šli na roh a sundali mě. Parta byla vynikající, všichni jsme byli kamarádi. Většinou se šlo z baru do auta a z auta zpět do baru. Ve „velkém“ autokrosu se poté prosadili Jirka Bret, Martin Kopena, v té době malý Honzík Bartoš, Honza Ratajský, Lukáš Vítek, Bořík Kořínek či Ludva Hušek. Můj velký rival Libor Paul, se kterým jsme se přetahovali o věnce i o ženské, pro změnu jede úspěšně rallye. Byly to nádherné časy a moc rád na ně vzpomínám.“

Léta v hobbycrossu

„V roce 2005 jsme auta prodali a přestoupili do velkého hobbycrossu. Od šroubku jsme společně postavili „eresu,“ či spíše takový koktejl v její kastli. Vlastně je to taková schovaná bugyna. Například nádrž pocházela z červeného porsche Jirky Bartoše, s nímž vyhrál v Pace závod mistrovství Evropy a stal se evropským šampiónem. Převodovku nám ze své bugyny prodal Vašek Fejfar, volant dodal táta a helmu Petr Bartášek, který v ní předtím rovněž jezdil Evropu. Pavel vytvořil nápravy a mechanické věci, já vařil rám a dělal design. S motorem pomáhal táta. Helmu i auto, k němuž cítím velký vztah, mám dodnes. Od první chvíle jsme vyhrávali a nepostihly-li nás technické problémy, byli jsme prakticky nedostižní. Měli jsme zbraň, které se všichni báli. První rok jsem jel já, druhý jsme se střídali s Pavlem. Pak jsem se „eresa“nabažil, přenechal ho bráchovi a zamířil do bugyn.“

První bugyna

„První moje bugyna byla levná s pohonem všech čtyř kol od Honzy Husáka. Měla motor Honda CRX, ale já jí koupil bez motoru a zabudoval do ní rovněž hondu, kterou kdysi jezdil táta. Nebylo to ani tak moc o penězích, jako spíše spoustě práce. Jelikož bugyna byla ještě plechová, což se dnes už nevidí, věnoval mi Roman Kalvoda jeho staré plasty. Když jsem svůj stroj poprvé zmáčkl v Poříčí nad Sázavou, zažil jsem pocit, kdy ti slezou kalhoty. Nic jiného, než bugynu, už nechceš. Jeli jsme v tandemu s bráchou – já s bugynou, on s „eresou.“ Vedle mě startoval tehdy mladinký začínající Kuba Kubíček. Zatímco já urazil hned po startu o tatru čumák, brácha vyhrál finále stylem, že před jeho startem udělal kolečko. Tím zároveň vyhrál i sázku o lízátko.“

Návrat na zem

„Učil jsem se a další rok přestoupil do „republiky.“ Zde jsem startoval v Divizi 8, jež byla součástí D3A. Její výhodou bylo, že jsem nemusel mít homologované prádlo a pásy ani katalyzátor. Do MMČR jsem vstupoval namyšlený po úspěších s „erkem.“ Najednou jsem stál v Pace v poslední řadě, když v té první stála esa jako Láďa Hanák a Víťa Nosálek. Myslel jsem, že jedu neskutečnou kládu, a najednou po sedmi kolech vidím modré prapory. Mrknu do zrcátek a bylo mi jasné – ti kluci mě dojeli o kolo. Viděl jsem zelenou skvrnu, tak jsem chtěl Víťovi uhnout. Bohužel mě z druhé strany předjížděl Láďa. Katapultoval jsem ho do vzduchu div ne do lesa a viděl jeho bugynu zespodu. Naštěstí to ustál a s ulomeným kolem ještě dokulhal zbývajícího půl kola do cíle na druhém místě. V depu jsem se pak bál vylézt z auta a šel se klukům omluvit. Nejenže se na mě vůbec nezlobili, ale po mých slovech, že tam nepatřím, nemám na to a končím, mě ještě uklidňovali, že nemám důvod, prý že je to v autokrosu normální. Dostal jsem tisíc korun pokuty za nerespektování modrých vlajek a především pochopil, jak ti kluci letí a že jsem v autokrosu nula.“

Potřeba dobrého auta

„V Divizi 8 jsem vydržel dva roky. Mými soupeři byli například Standa Bous, Josef Jonáš či Ondřej Fau. V rámci D3A jsem však ani jednou na bednu nedosáhl. Nicméně zkušenosti jsem získal k nezaplacení – naučil jsem se dělat na bugyně, pochopil fungování autokrosového cirkusu, poznal tratě a také si uvědomil, že pokud chci být dobrý, potřebuji kvalitní auto. Domluvil jsem se s Jirkou Svobodou, který mi postavil rám s nápravami. Petr Bartášek dodal převodovku a Roman Kalvoda obal. V polovině sezóny jsem vyrazil do Poříčí. Hned v první zatáčce finálové jízdy jsem se však přimíchal do hromadné nehody, která mi doslova upálila předek. Odnesly to tlumiče, všechna ramena i spojovačka. Pravá strana byla fuč a kotouč se posunul na místo brzdového pedálu. Navíc ještě odešla převodovka. Prostě blbá řetězovka a „super“ závody“… Další tři podniky jsme léčili dětské nemoci, vždy se něco rozbilo. Auto jsme pak přes zimu celé rozebrali, udělali pořádně a motor připravil pan Zdeněk Sekyrka. Od té doby auto funguje báječně a krásně se řídí.“

Vydařená sezóna 2012

„Loňská sezóna se mi vydařila, tedy především její první polovina. V Humpolci a Nordringu jsem dojel třetí, v Nové Pace premiérově zvítězil v podniku MMČR. Pak se dostavila smůla. V Sedlčanech jsem bojoval o pozici vicemistra s Adamem Ociepkou. Vyhrál jsem oba měřené tréninky i všechny rozjížďky, před startem finále mi však při prohrabání cestou na pole position vylétla přední poloosa. S tímto handicapem mě navíc v první zatáčce přejel Zbyňda Luňák, mechanik Radka Jordáka, kterému již jistý šampión Radek půjčil své mistrovské auto. Mimochodem Zbyňdy si moc vážím. V pouhých šestadvaceti letech má obrovský autokrosový přehled i špičkové kvality mechanika. Souboj o mistrovské stříbro jsem s Ociepkou prohrál o bod. Po závodě jsem si uvědomil, jak mi už má dát Láďa Hanák více najevo, než že mě znovu přejede bugyna z jeho dílny přes hlavu, abych koupil auto od něj a začal vyhrávat. Mimochodem právě auta od něj, Bernda Stubbeho a Petra Turka považuji za ty nejlepší a nejspolehlivější – prostě vyhrávací.“

Letošní přestupný rok

„Láďa Hanák se dočkal a letos v lednu jsem u něj objednal úplně nové auto. A jelikož finanční rozdíl mezi Buggy1600 a SuperBuggy není už tak velký a o královské divizi autokrosu sní snad všichni, rozhodl jsem se rovnou pro čtyřlitra. Silnější motor rovněž eliminuje můj handicap vyšší váhy. Mým motorářem nadále zůstane Zdeněk Sekyrka, který mi již připravuje motor BMW. Letošní sezónu proto beru jako přechodnou, abych se udržel v jezdecké formě. Také chci absolvovat v Nové Pace svoji evropskou premiéru. V neposlední řadě se pak snažím prodat stávající bugynu i doprovodný autobus.“

Vítězství pro bráchu

„Můj bratr byl asi mým největším učitelem a rádcem. Vystudoval ČVUT v Praze a byl špičkovým strojařem. Zatímco já jako „hotelovák“ uměl shánět peníze, jeho parketou byla příprava techniky. Vždy jsme se hádali, co je důležitější. Dnes už vím, že nejde jedno bez druhého. Pavel v roce 2008 ve spánku náhle zemřel. Chtěl jet podzimní Setkání mistrů v Humpolci s „eresou“ a já se rozhodl jet a vyhrát za něj. Startoval jsem na divokou kartu, protože auto neodpovídalo republikovým předpisům, a už v prvním měřáku jsem dal druhému v Divizi 6 půldruhé vteřiny. Soupeře jsem nenašel v žádné jízdě a finále jsem vyhrál o parník. Jel jsem buď anebo, byl jsem ultra motivovaný a i spojka měla už v závěru dost.“

Můj tým

„Nejdůležitějším mechanikem je Dodo Bauer. Jezdí se mnou od začátku už od dob Týnce. Je z Prahy a je synem mamčiny sestřenice. Je zručný, rozumí mechanice, baví ho to. Jičínský Mates Gejza je vedle mechanika takovým mluvčím. Sám organizuje závody hobbycrossu, dokonale se vyzná v řádech, zná prakticky každého a má po depu obrovské kontakty. Díky svým konexím dovede cokoliv vyjednat. Vynikajícím řemeslníkem je Venca Král z Obrubců. Sváří, pasuje věci, je jedničkou v kovoobrábění i pití piva. Na Setkání mistrů v Humpolci začal popíjet odpoledne ve čtyři a do půlnoci urazil pětadvacet piv. Cestou na hotel si bez známek opilosti nesl další, které si prý dá na chuť před spaním. Přitom je hubený, vysoký, rozhodně na něm ta věčná žízeň není poznat. Petr Németh pochází z Benešova a je máminým bratrancem. Pracuje v Mladé Boleslavi ve Škoda Auto, kde píše popisy, jak se auta montují. Letos s námi tolik nejezdí, ale rozhodně je velmi zručný, má průmyslovku a mechanika v sobě nezapře. Občas sebou vezmeme někoho dalšího, nicméně tohle je gró. Na dílně si na autě dělám především já, občas pomohou Petr a Venca. Na závodech naopak dělají na autě kluci a já se vždy po jízdě jdu uklidnit oblíbeným vařením pro celý tým.“

Vzory

„Žádný vzor nemám. Nejsem vzorový. Myslím si totiž, že když máš vzor a snažíš se ho kopírovat, nikdy nebudeš lepší, než on. Pokud se ti náhodou poštěstí utkat se s ním v závodě, buď ho nikdy nedokážeš porazit, protože tě psychika zastaví ho předjet. Pokud bys tak přece jen učinil a předjel ho, musíš být psychicky připraven na to, že v ten moment vzor ztrácíš. Snažím se proto dělat věci po svém. Samozřejmě se mi v autokrosu líbí někteří lidé, jak dělají určité věci. Sleduji ty lepší, než já, kterých je zatím spousta, snažím se vzít od každého něco, prostě vytvořit takový koktejl. Líbí se mi stopoví jezdci – v autokrosu to byl například Jirka Bartoš, v rallye pan Křeček. Nedám na efekty a auto v boku podle mě ztrácí. Základem jsou zkušenosti a špičkové auto a proto chci mít to nejlepší ze všech.“

Rallye

„Soutěže nám, kvůli jejich nebezpečnosti, táta zakázal. Řekl, že nás bude podporovat v autokrosu, ale v rallye ať s ním nepočítáme. Jednou jsem ale jel za škodovácké odbory v Brně okruhovou dvanáctihodinovku se Škodou Fabia RS TDi v týmu Honzy Hudce. Moc mě to nebavilo a především na rovinkách jsem se v autě nudil. Nějaký cit mi to však přineslo. Jet ideální stopu zde bylo ještě důležitější. Když jsem si kvůli horku v kokpitu stáhl okénka, byl jsem najednou při téže nájezdové rychlosti o metr jinde, nebo jsem letěl kačírkem. Prostě zase nová zjištění. Přestože byl podzim a nějakých pouze pět stupňů teploty, po dvou hodinách jsem vylezl mokrý, jako bych se vysprchoval.“

Další koníčky

„Sbírám veterány – auta i motorky. K největším perličkám patří Ford Mustang MACH1 z roku 1970. Mám rád i jawy. Tu by podle mě měl mít každý Čech. Rád se také svezu na „dakarovce,“ v zimě pak na snowboardu. Mám i devět modelů letadel. Tím se však jen uklidňuji. Prioritu mají auta a motorky. Buď jsem v práci, na dílně nebo s rodinou. Máme dvě děti – Šimona a Lauru. Manželka Tereza pochází z rodu Schlicků a jejím rodičům patří mimo jiné Prachovské skály. Když v roce 1621 po bitvě na Bílé hoře popravovali sedmadvacet českých pánů, jako první šel pod sekeru její pra pra pra…. dědeček Jáchym.“

Čas a finance

„Mými sponzory je moje rodina. Táta má společnost na opravu motorových hlav. Dole na dílně rodinného domu má stroje, a tam vše dělá. Mamka pracuje v Cukrovaru Dobrovice a vyjednala mi od něj dlouholetý sponzoring. Manželčiny rodiče zase vlastní firmu Kovošrot Vokšice nedaleko Jičína. Vedle finanční podpory mi v areálu poskytují obrovskou dílnu, zázemí, parkovací prostory pro autobus. Já pracuji ve vedoucí funkci ve Škoda Auto. Bez podpory svých blízkých bych na téhle úrovni rozhodně závodit nemohl. Za to jim všem i reklamním partnerům patří díky. Mnozí mladí to nicméně mají ještě jednodušší. Vše zařídí rodiče, oni přijdou, sednou do bugyny, jedou pecky a pak si jdou zase hrát. Já musím sehnat peníze, po večerech připravit auto, sehnat lidi, povoz, který nás všechny odveze, připravit jídlo a pak ještě tyhle kluky porazit. Na druhou stranu je úžasné, že proti sobě závodí lidé prakticky bez rozdílu věku. Autokros je pro mě vlastně styl života, semknutá kultura, mám ty lidi rád. Autokros prostě můžeš žít celý život.“

Foto: David Jeřábek, Jan Pilát, Hana Kořínková, Vlastislav Kopřiva