Auto v plínkách veze zlato

Nově vzniklému týmu Jiřího Hladíka se podařilo zvítězit na Rally Vltava ve třídě D1 a úspěch se dostavil i v absolutním pořadí.

Jirko, na Vltavě jsi startoval poprvé, jak se ti líbí zdejší tratě?

Šumavské rychlostky jsou nádherné a svou náročností bych je řadil k těm obtížnějším. Zrádný je především zbývající zimní štěrkový posyp. Musím složit pochvalu pořadatelům, za protikatovací betonové zábrany. Paradoxně díky jim nebyla trať tolik nebezpečná a vytahané hlíny bylo minimálně. Tady se od šumavských pořadatelů mohou ostatní jistě přiučit. To ovšem neplatí v případě itineráře, protože chybějící retardér je něco, co by se tak zkušenému pořadateli nemělo stávat. Jinak nemám k organizaci žádnou zásadní výtku.

Váš nový tým přijel s novým vozem na pro vás novou rally, jaké byly ambice před závodem?

Ambice jsou vždy stejné. Chceme vyhrát každou rally, stejně jako asi většina z nás, ale páteční realita nás silně přibrzdila v rozletu. Swiftík byl sice otestovaný, ale ještě se muselo hodně věcí dodělat. Věděl jsem, že před úterním odjezdem na závody nestihnu auto nastavit, ani se projet, takže jsem poprvé v životě zaplatil shakedown a čekal, co bude. Moje věta po napsání rozpisu zněla asi takto - když budeme na bedně, budu spokojenej.

To se ovšem stalo a byl to stupínek nejvyšší...

To ano, ale pokud by existovala závodnická spravedlnost, tak by zůstalo pořadí stejné, jako po RZ 11. Technika je prostě pořád jenom technika a já dobře vím, jaký je to pocit vodit celý závod na prvním místě a odstoupit v poslední vložce. V případě kluků tedy přesněji v poslední třetině závodu.

Vás na novém autě nic netrápilo?

Ale ano. Kluci makali na autě ještě po přejímkách až do setmění. Měli jsme problémy s řazením, s omezenou funkčností ruční brzdy, se škubáním motoru v nízkých otáčkách atp. Ovšem nejhorší bylo mlžení všech oken. Do auta vnikala voda, která se vysrážela přes všechna okna až na střechu, takže nás kluci v servisu vybavili gumovou stěrkou s prodlouženou rukojetí, ale ani to nás nespasilo. Těšil jsem se na noční Koráb, ale tam to bylo snad nejhorší, co jsem kdy zažil. Mlha v autě, mlha venku, ofukování stíhalo dělat na čelním okně pouze dva tankové průzory, tak jsme se do cíle spíš došourali, než dojeli. Druhý den se situace vůbec nezlepšila, měli jsme sice sprej proti mlžení oken, ale to pomohlo tak na přejezdu. Po startu do rychlostky se okna znovu zamlžila. Na poslední dva testy přestalo pršet a jako mávnutím proutku bylo z auta krásně vidět dopředu i do boků – nádhera:) To ovšem už vůbec nebylo kam spěchat.

Po závodech bylo nutné napsat seznam věcí, které je nutno upravit, nebo předělat a ten vydal na téměř celou stránku formátu A4. Auto je ještě zcela syrové a my jsme dobře věděli, co riskujeme, když jdeme do závodu s nevyzkoušenou technikou. Obzvlášť, když jsem se svezl až na shakedownu, před kterým jsme provedli základní nastavení podvozku a brzd. Po třech jízdách jsme v servisu udělali ještě drobné změny a cca 10 ujetých kilometrů před závodem muselo stačit.

Velice dobrý dojem jsem měl z pneumatik Pirelli. Tady bylo hned znát zlepšení oproti létům, kdy jsem je jezdíval ještě na enku. Už v seznamovačkách jsme věděli, co nás čeká, tak jsem se snažil diktovat takzvaně bezpečný – tedy pomalejší a podrobnější rozpis, a to se určitě vyplatilo. Přesto v některých pasážích nebo na horizontech jsem jenom zhruba odhadoval, co asi tak auto udělá.

Takže strategie bezpečného rozpisu fungovala?

Jsem o tom přesvědčený. Je to sice těžší pro spolujezdce, ale Jirka se s tím dokázal poprat a dovedl nás až na cílovou rampu, za což mu právem patří dík. Bylo by nepřijatelné, zahodit nový závoďák do lesa, nebo něco podobného. S tím jsme do závodu vstupovali a věděli jsme, že syrové auto nemůžeme přetěžovat. Byl to myslím první závod, ve kterém jsem jel nejvíc hlavou a na rychlostkách přemýšlel, jak se bude auto chovat, kolik ho můžu točit, co by nemuselo vydržet, kde začít brzdit a tak podobně. Po projetí cílem, si ještě swiftíka vyžádali techničtí komisaři na závěrečnou technickou kontrolu, která proběhla bez problému, takže na Vltavu se nám nakonec bude hezky vzpomínat.

Nebylo by v tomhle případě lepší Vltavu vynechat a jet s připraveným autem až Krumlov?

Určitě ne, zvlášť když se podívám na konečné výsledky. Tahle varianta sice zazněla, ale byla zamítnuta hned v počátku. Nerad měním plány nebo sliby a nejet Vltavu by pro nás byla velice špatná vizitka u našich partnerů. Především nebylo možné zklamat našeho dlouhodobého partnera – značku MOGUL, která je po mnoho let důležitým článkem této rally, i našeho závodění. Takže se na autě začalo pracovat od rána do noci, a když ani to nestačilo, dělalo se od rána do rána. Tělo si navyklo, takže teď ráno vstávám automaticky kolem páté hodiny a zase si zvykám na teplé jídlo.

Tím pádem v týmu panuje zřejmě spokojenost?

Jistě. Víme, že je na autě ještě hodně práce, ale já jsem na celý tým opravdu hrdý. Těší mě práce nového mechanika Václava Pospíšila, který má zodpovědný přístup a bere svou práci vážně. Mohl bych tady směle jmenovat určitě dvacet dalších lidí, kteří nám se stavbou pomohli, ať už radou, či přiložením ruky k dílu, včasným dodáním potřebných komponentů, nebo byli jinak nápomocni, ale určitě bych na někoho zapomněl.

Jedno důležité jméno však zmínit musím, je to náš šéfmechanik pan Miroslav Maňas, kterému vděčíme nejen za první místo ve třídě D1, čtvrté místo absolutně v MČR HA a desáté místo absolutně v hodnocení mistrovství Evropy HA, ale především za to, že se auto dostalo vůbec na svět. Jsem rád, že jsme se mu mohli odvděčit i tím, že jsme přerušili malé prokletí jeho dílny, protože každé závodní auto, které z ní vyjelo, hned na závodech havarovalo. Pochopitelně obrovský dík patří všem partnerům, bez kterých bychom se do tak nákladné akce vůbec nemohli pustit.

Dalším závodem bude náročná Rally Český Krumlov, stihnete na autě provést všechny potřebné změny?

Musíme. A já za to osobně ručím. Bude to druhý závod a pokud si náš novorozenec nepostaví hlavu, chceme být znovu na bedně.