Jubilea nepatří jen legendám - Karel Mottl

Mám hodně přátel a pár kamarádů. Tak co prstů jedné ruky, možná míň. Jednoho už od nepaměti. Ta začala, když mě bylo asi deset roků. Potkali jsme se v Praze Břevnově a nějak jsme si padli.

Zajímalo nás oba všechno, co mělo kola. Zpočátku, vzhledem k věku, koloběžky. Já měl lepší, Dovoz z NDR. Vývojová spirála nás brzy dovedla ke šlapacím kolům a na jejím vrcholu byly nízkoobsahové motocykly Jawa Pionýr. Po celou tu dobu nás doprovázely dvě konstanty. Nespočítatelné návštěvy Národního technického muzea na Letné a prohlídky aut před luxusními hotely na Václavském náměstí. Auta nás pohltila. Moji rodiče si v té době koupili ojetý automobil Moskvič 407 a tak nás čas od času vyvezli tu na kopec do Vyskeře či Zbečna, tu do Mostu na okruh, nebo do Příbrami-Pichců na autokros. Díky nim jsme viděli i v pořadí druhé autokrosové klání v ČSSR, pořádané na dostihovém závodišti v Pardubicích. Dlouhé diskuse na jednostranné téma jsme pak pravidelně vedli ve vinárně JZD Blatnička v Michalské ulici, kam jsme chodili, já ještě nezletilý, na dvě deci bílého. Pak přišla nejčestnější občanská povinnost.

Karel narukoval do Michalovců a já za rok po něm do Olomouce. Posílali jsme si dopisy o tom, jak po vojně začneme závodit s Trabantem. Dokonce i veršované. Bude to báseň. V roce 1976, kdy jsem měl pár měsíců do civilu, jsem přijel na dovolenku a jeli jsme na Rallye Škoda okouknout konkurenci. Když jsme se po těch třech letech, kdy jsme byli souběžně na vojně sešli, propili jsme se jednou nocí do střízlivosti. Na žádnou startovní čáru jsme se nikdy nepostavili. Tedy ne spolu.

Já se vrátil k tratím závodů jako divák s fotoaparátem. Karel si šel za svým a o něco později se začal objevovat na startovních listinách oblastních automobilových soutěží. Jeho sportovní náčiní bylo rozmanité. Wartburg, Moskvič možná i ten Trabant, už nevím. Ustálilo se až pořízením vozu VAZ 2103 pro skupinu N-1600. Jeho dlouholetým společníkem a spolujezdcem se stal Tomáš Drásta. Nepatřili do absolutní špičky startovního pole, ale pravidelným umísťováním se postupem času posunuli do takzvaného “malého mistráku“ a v roce 1990 dokonce i do federálního mistrovství. To už jeli s LADOU 2105. Poslední přestupní stanicí byl přechod na ŠKODU FAVORIT. S ní, ale už bez Tomáše, vybojoval svůj největší triumf. V roce 1992 dojel Rallye Bohemia na 45. místě absolutního pořadí.

Závodění po roce 1989 nabralo jiný směr a Karlovi a jemu podobným na něj přestával stačit obsah kasiček. Během své kariéry usedl několikrát na sedadlo spolujezdce. Po jejím ukončení na auta nezanevřel, ale jeho zájem se přesunul víc na historické zbraně a od nich na vojenské pevnosti. Karel je jich encyklopedie. Dokáže o nich vyprávět celé hodiny a vylíčit je do nejtiternějších detailů. Stejně podrobně má v hlavě zmapovány začátky autokrosu u nás.

Když před třemi roky uspořádal pan Eda Patera Rallye Berounka revival, přišel se Karel podívat. O správně seřízené zapalování se mu léta staral  kamarád Olda, Karlovi to nastavení vydrželo do dnes a tak, když příští jaro startovala sesterská, ale reprezentativnější Rallye Praha, seděl už na pozici spolujezdce vedle Mudr. Milana Procházky ve ŠKODĚ 120. Od té doby jsou pravidelnými účastníky těchto soutěží. A na důkaz toho, že to berou vážně, pořídili na nadcházející třetí ročník Rallye Prahy opravdové překvapení.

S Karlem jsem stále v kontaktu. Víme toho jeden o druhém dost a dost. Já o něm třeba to, že zůstal celý život “hračičkou“. Nechce se tomu věřit, ale ten jeho život dnes trvá rovných šedesát roků.

Tak Karle, ať tě nic nebolí, v životním itineráři ať najdeš vždycky tu správnou cestu a ať je ještě hodně dlouhá.