Jan Lunga: „S Kubou Kornfeilem si navzájem fandíme!“

Jan Lunga byl sice loni rallyovým nováčkem, přesto se však prezentoval velmi kvalitními výkony. Během sbírání cenných zkušeností, které pro něj bylo prioritou, dokázal porážet mnohem zkušenější i silnější technikou disponující soupeře. S pilotem z obce Rohatec na Hodonínsku jsem si povídal nejen o uplynulé sezóně a plánech do té letošní, ale i o jeho předchozí motokrosové kariéře a také přátelství se špičkovým pilotem silničních motocyklů Jakubem Kornfeilem.

Honzo, uplynulá sezóna byla tvoji premiérovou v rallye. Můžeš jí zhodnotit?

„Ano, loňská sezóna byla naši premiérovou. V globálu ji nelze hodnotit jinak než pozitivně. Úkol byl jasný. Učit se, dojíždět a především neublížit autu. To by pro nás totiž znamenalo na dlouhou dobu konec. Podařilo se. Naučili jsme se hodně a třešinkou na dortu byly poháry, přivezené z každého závodu. Hlavně jsme si to všechno užili:-).“

Absolvoval jsi čtyři soutěže. Jak je vnímáš s odstupem času?

„Začali jsme Vrchovinou. Hodně nás překvapil nejrychlejší čas mezi všemi hondami už na první erzetě. Pak jsme raději výsledky vůbec nesledovali, abychom neudělali nějaký kopanec. V cíli jsme se mohli radovat z třetího místa ve třídě SA2. Radost na rampě ještě zvýšilo sdělení, že jsme nejrychlejší enkovou šestnáctistovkou z celého startovního pole. Pokračovali jsme na Kopné. Hodně se nám povedl hlavně její začátek. Po první sekci jsme vedli naši třídu i Pohár ČR absolutně, vyhráli jsme i první průjezd Podkopnou Lhotou. Nutno ale dodat, že se na tom podepsalo odstoupení hlavních favoritů s kitovými auty. Opět jsme se snažili nesledovat časy sprinterů, jedoucích ve třídě 9, ani příliš nezávodit s poháristy, disponujícími áčky. Bylo jasné, že nás přeskočí. Třetí příčka v poháru i ve třídě nás moc potěšila. Na tak těžké soutěži mezi spoustou domácí střelců jsme těžko mohli čekat více.

Hustopeče byly splněním klukovského snu – zazávodit si za tmy, užít si atmosféru velkého závodu a hlavně spatřil cíl. Podařilo se, navíc na druhé pozici ve třídě. Tento víkend dodnes považuji za nejhezčí v mém životě.

Jelikož jsem ale Hustopeče platil z velké části ze svého, chtě nechtě přišla pauza z finančních důvodů. A tak se šetřilo a našetřilo se až na Uherský Brod. Ten bohužel dopadl, jak všichni víme…“

Proč padla volba startovat v rámci Poháru ČR?

„Prioritou bylo sbírání zkušeností. Tudíž bylo jedno, kde vlastně pojedeme, ale hlavně abychom jeli. Získání pohárové licence je jednodušší a levnější. Zastávám také názor, že by každý měl začínat od samého začátku a postupně se vyjezdit a propracovat dál. Tuto variantu jsem proto zvolil i já a teprve nyní jsem požádal o národní licenci. V Poháru navíc panuje taková přátelská atmosféra, jsou v něm méně přísné předpisy a hlavně se nemusí jezdit se slavnou pomůckou na krku. Ta z nás jednou – jak říkám já – udělá handicapované parazávodníky.“

Jak hodnotíš pohárovou konkurenci?

„Hodnotit konkurenci je těžké. Nešťastné mi totiž přijde rozdělení skupin, kde jedou v jedné třídě áčka proti enkům. Chtít potom po nějakém nadšeném garážistovi, připravujícím si auto po večerech z vlastní výplaty – a v poháru jich je dost – aby závodil proti kit carům, je trošku zvláštní. Na druhou stranu si ale myslím, že přestože vyhrávat chce asi každý, pro většinu poháristů je důležitější zábava než výsledek. To se mi na tom zase velmi líbí.“

Která soutěž se ti líbila nejvíce? Měl jsi naopak vůči některé nějaké výhrady?

„Jelikož se pořád řadím mezi začátečníky, těžko mohu říkat, co se mě líbí a co ne. Zatím jsem nadšen vším, pokud jsem na závodech a jedu:-). Důležité pro nás byly podmínky, ve kterých jsme závodili. Kromě sněhu jsme zažili snad vše. Jeli jsme za krásného počasí, v dešti, ve smíšených podmínkách. Zažili jsme jízdu na mokru na slicku a naopak, i jízdu za tmy. To pro nás byly velké zkušenosti.

Moc se mi nelíbí retardéry. Zase ale chápu, že na dnešních rychlostkách jsou nutností. Mnohdy mi však jejich umístění přijde nesmyslné – jsou tam, kde být nemusí a v hodně rychlých pasážích mnohdy chybí. Výhrady bych měl i k jiným věcem. To by ale vydalo na samostatný článek. Hlavně se to hojně řeší ve všemožných diskusích, a proto to nebudu rozpitvávat. Je totiž pravda, že uspořádat v dnešní době rallye je velká dřina. Musí pak zamrzet, když se po nějakém problému ozve chytrák, přesně znalý toho, co se mělo či nemělo. Hlavně takový, který na závodech nikdy nebyl a o soutěžích slyšel maximálně na Nově. Klobouk domů před těmi, kteří mají na pořádání rallye nervy.“

Zažil jsi nějakou krizovou situaci?

„Krizovkám se při soutěži vyhne asi málokdo. Už k tomu tak nějak patří. Důležité je vzít si z nich vždy ponaučení. Na druhou stranu je člověk musí co nejdříve dostat z hlavy, jinak působí jako velká psychobrzda. Ale krizovky míváme celkem často a někdy to ani není na samotné rychlostce:-).“

Tvým spolujezdcem je Jan Kubala. Můžeš ho představit, a kde jste se seznámili?

„S mým spolujezdcem, kterému nikdo neřekne jinak než Jencek, jsme se seznámili přes tým Vladimíra Barvíka. Abych se na začátku dostal vůbec nějak mezi lidi, pohybující se v rallye a z nichž jsem nikoho neznal, jel jsem na pár závodů jako mechanik právě s klukama z týmu Anvel. Můj nynější spolujezdec tam působil taky – jako učeň, vykonávající školní praxi. Hned jsme si kamarádsky hodně sedli. Po mém sdělení o touze závodit naznačil něco podobného. Na řízení by se však prý moc necítil. Od toho už se to upeklo tak nějak samo. Poté, co jsem si přes zimu postavil tréninkovou hondu, projezdili jsme spolu několik nocí. Já se učil psát si rozpis, on mi ho četl. Po pár krizovkách, z nichž zpočátku uměl i na chvilku oněmět, se i přesto se mnou pořád nebál. Řekl jsem si, že je to dobré, jde o blázna, se kterým to asi půjde, a vyrazili jsme na závody:-). Jsme především dobří kamarádi. V případě problému se můžeme jeden na druhého spolehnout. Snaží se mi pomáhat se vším okolo závodů. Soutěže nás oba moc baví a vždy si užijeme spoustu legrace.“

V minulosti ses věnoval motokrosu. Zkus zavzpomínat na tvoji kariéru. Myslíš, že ti něco dala pro automobilové soutěže?

„To se ani nedá nazvat kariérou:-). Motoristický sport mě lákal vždy. Motokrosu se věnovalo hodně kamarádů z mého okolí a hlavně šlo o nejlevnější variantu závodění. Jako student jsem si přesto nemohl dovolit příliš. Vše jsem si platil z brigád a jel podle toho, na co bylo. Za daných podmínek to asi nebylo nejhorší.

Motokros mi určitě něco dal. Přece jen to jsou závody, adrenalin, nervozita. Jelikož jde o více kontaktní sport, i nervozitu jsem pociťoval větší. Možná právě díky motokrosu jsem při rallye minimálně nervózní. To už mi řeklo i pár přátel. Právě na psychice je podle mě úspěch velmi závislý.“

Neláká tě se ještě na dvě kola vrátit?

„Nejspíše ne. Soutěže sice mají nevýhodu v tom, že v poměru časové a finanční investice si proti motorkám hodně málo zajezdíš. Když jsem měl motorku a bylo hezké počasí, obvolal jsem kamarády, naložili jsme stroje a vyrazili trénovat. To byla výhoda. Naopak ale přitom dostává hodně zabrat tělo. Úrazy jsou hodně časté. Dodnes mám problémy s koleny a se zády. Vše má své, ale já vždy tíhl k autům a ničeho nelituji. Neříkám, že kdybych se soutěžemi skončil, nesvezl bych se na motorce. Tu bych si zřejmě zase pořídil, ale už asi ne na závodění, nýbrž pro radost z jízdy.“

Jak hodnotíš vztahy mezi jezdci v rallye a motokrosu?

„Hodnotit vztahy je pro mě těžké. Ani to moc srovnávat nejde. Už jen skutečnost, že při rallye spí každý někde jinde, neumožňuje obejít všechny kamarády. Po celodenním tréninku je každý rád, že si večer lehne. U motokrosu se všichni pořád motají na malém kousku v depu. Mezi rozjížďkami je čas navštívit ostatní, večer v depu spí devětadevadesát procent lidí a vidíš se s každým. Přesto však mám mezi soutěžáky už skvělé kamarády.“

Dobrého kamaráda máš i mezi silničními motocyklisty. Můžeš to nějak přiblížit?

„Určitě narážíš na Kubu Kornfeila:-). Ano, jsme velmi dobří kamarádi. Sice se vídáme stálé méně často, neboť oba máme více starostí. Hlavně Kuba je přes sezónu pořád na cestách. Přes zimu spolu ale chodíme cvičit a plavat, když nalezneme čas v létě, hodně toho najezdíme na kole. Kuba je opravdový profesionál. Sám moc dobře vím, kolik tomu obětuje a jak na sobě maká. Jsem si jist, že se letos bude pohybovat na pódiových pozicích a moc mu to přeji. Především je to úplně normální a pohodový kluk. Ví, co chce, dělá pro to vše a na nic si nehraje. Každoročně ho jezdím podpořit na Grand Prix do Brna. Jeden rok jsem tam s ním byl celý víkend. Velký zážitek. Ráno se před záchodem potkat s Rossim, to se nestává každý den:-). Kuba se za mnou byl naopak podívat loni na Kopné. V pátek jsem ho vzal na městskou erzetu na Barumku. Moc se mu to líbilo. Když jsem ho jednou svezl v autě, označil soutěžáky za blázny. To tvrdím zase já o něm. Na motorku bych si za něj určitě nesedl:-).“

A co tvé plány do nové sezóny? Kde, s jakým spolujezdcem a jakým autem tě uvidíme?

„Letos pojedeme sprinty ve třídě 8 s Renaultem Clio Sport. Ještě jsem sice neměl možnost se s ním svézt, ale v březnu proběhne první test. Už se ho nemůžu dočkat. Zatím máme jistý pouze start na Vrchovině a na Kopné. Chtěli bychom však absolvovat většinu sprintů. Doufáme v dobrý výsledek jednání se sponzory, umožňující nám co nejčastější postavení se na startovní rampu. Spolujezdec zůstává stejný. Cíle si žádné neklademe. Pořád je pro nás nejdůležitější dojíždět a sbírat zkušenosti. Určitě se ale nebudeme chtít dát úplně zadarmo.

Závěrem bychom chtěli poděkovat všem našim sponzorům, dále těm, co nám byli jakkoli ochotní poradit a pomoci v začátcích. Děkuji také taťkovi, který nám pomáhá a našim rodinám, že nám naši zálibu tolerují a podporují nás. Všem patří jedno velké díky!“

Foto: Robert Balcar