Tomáš Němec nejen o práci pro Sport 5

Tomáš Němec je fanouškům rallye, rallycrossu a autokrosu znám především díky svým nádherným fotografiím. V posledních dvou letech jeho tvář zaregistrovali i příznivci televizní stanice Sport 5, kde vedle reportáží z autokrosových závodů moderuje i studio. Rallyovou bránu Tomáš zavřel krátce po tragické smrti jeho velkého kamaráda Miroslava Levory. Právě díky společnému přátelství k Mirkovi jsme k sobě našli cestu a výsledkem je i následující rozhovor.

Tomáši, v mládí jsi býval talentovaným fotbalistou. Můžeš zavzpomínat na tvoji kariéru? Kdy a proč ses s fotbalem rozloučil?

„Fotbalu jsem propadl někdy v sedmi letech. Začalo to vyváděním nějakých klukovin s kamarády na hřišti u nás v Červeněvsi, po nichž mě tehdejší trenér žáků ze stadionu vyhodil. Šel jsem domů a s brekem oznámil rodičům, co se mi přihodilo. Na hřiště jsem se vrátil s tím, že chci hrát taky. Stal se ze mě útočník a strašně mě bavilo dávat góly. Poslední žákovská sezóna byla úžasná. Skóroval jsem i pětkrát za zápas. Paradoxem je, že jsem byl sice nejmenším hráčem, ale branky jsem dával i hlavou. Dorostenecká kategorie u nás nebyla a já odešel na hostování do sousedních Skřivan. V okresním přeboru se mi herně dařilo, gólů však ubylo. Jeden mi však zůstane v paměti navždy. Z trestného kopu jsem trefil přímo šibenici. Následoval návrat do rodné Červeněvsi do chlapů. To už jsem však koketoval s hobbyautocrossem. Pochopil jsem nač se honit po hřišti, když mohu sledovat závodní auta. Tím moje fotbalová kariéra skončila. Loni v létě pořádal Jirka Bret na Podlázkách turnaj v autokrosovém fotbale. Nemohl jsem chybět. Jsem sice o pár let starší, nějaké kilo těžší a sotva jsem dýchal, přesto jsem byl spolu s Alešem Halouskou nejlepším střelcem.“

Kdy jsi propadl kouzlu motoristického sportu?

„Bylo to tuším v roce 1997, kdy jsem navštívil hobbyautocross. Strašně mě to bavilo a každé závody jsem natáčel na kameru. První soutěží byla v devětadevadesátém Rally Paramo Liberec. Pravidelně jsem jezdil na autokros do Nové Paky. Jako divák jsem tam zažil krásné závody. Skvělou podívanou byly Evropa i republika, ale také Profil Cup. Právě v něm začínali jezdci jako Martin Kopena a další.“

Jako pilot ses účastnil závodů Car Winter Cup. Jak se ti dařilo?

„To bylo v roce 2005. Ve Vysokém Mýtě jsem startoval v rámci Orlického sprintu se svým rapidem. Neměl silný motor, ale disponoval parádním podvozkem. Byla to sranda. Rok nato jsem si od známého půjčil „čtyřkolého“ golfa. Měl naftový motor a já už si připadal jako závodník:-). Auto mělo rám, špéru, podvozek a hlavně bylo na slickách. Tehdy jsem skončil dvanáctý z dvaadvaceti. Toho roku jsem, přesně v den mých narozenin, jel na hoškovickém letišti zmiňovaný Car Winter Cup. Pomalé pasáže se střídaly se zatáčkami, které se jely na plnou čtyři. Ve třídě nás bylo šestapadesát, já skončil šestý. Přede mnou byl například Jiří Vrkoslav, který si loni skvěle vedl ve Fabia R2 Cupu. Poháry se dávaly prvním šesti a tak jsem si také přivezl kalíšek:-). Celkově jsem obsadil desátou příčku z nějakých dvou set startujících.“

Daleko větší slávu jsi však získal jako fotograf. Kdy ses dostal k focení? Můžeš přiblížit změny techniky za léta tvé kariéry? Na které snímky jsi nejvíce hrdý?

„Fotit jsem začal v roce 2005. Nejdříve jsem točil, ale to jsem ze závodů vůbec nic neměl. Myslel jsem, že u focení to bude jiné. Chyba:-). Mým prvním fotoaparátem byl Konica Minolta Z3. Úspěchem bylo, když se mi podařilo vyfotit celé auto. Přesto mám v archivu z té doby několik hezkých fotek. Následoval přechod na zrcadlovku. Pořídil jsem Canon eos 350 D. Zároveň jsem začal chápat, co vlastně focení je. Jak si nastavit fotoaparát, jak upravit fotku. Nejvíce mi dal výlet do Portugalska na svět. Kluci, s nimiž jsem jel – Jan Froněk, Jiří Větrovec, Miloš Rybář a Jarda Šašinka – měli zkušenosti a dost mi pomohli. Za to díky, pánové. Od roku 2009 fotím Canonem 40D. Jako každý fotograf jsem strašně sebekritický. Několik fotek však stojí za zmínku. Je to určitě hořící Isachsen při rallycrossové Evropě v Sosnové nebo hořící Kárai při autokrosové Evropě v Pace. Samozřejmě se mi podařilo nafotit několik kotrmelců. Loňský karambol Honzy Kuneše z Poříčí dokonce skončil na sedmém místě v soutěži Zlaté oko.“

V čem vidíš největší rozdíl mezi fotografováním soutěží a okruhových disciplín – autokrosu a rallycrossu?

„Soutěže mají úžasné kouzlo. Fotil jsem je v letech 2007 a 2008. Při autokrosu zažínáme obrovský adrenalin i my – fotografové. Například stát v Nové Pace u Studánky, schovaný za stromem, je nejvíc. Vykouknout, „cvak, cvak“ a rychle se schovat. Následuje smršť kamenů. Fotky však stojí za to. Každý jsme si prošli zásahem hlíny nebo kamene. Já to před dvěma lety v Humpolci odnesl lehkým otřesem mozku. Mnohem hůře dopadl loni v Pace s několika stehy na hlavě kamarád Honza Pilát. Autokros je pohoda. Nemusíš nikam cestovat. Přijedeš, zaparkuješ a fotíš. Samozřejmě je autokros nebezpečnější. Přestože do začátku nové sezóny ještě zbývají téměř čtyři měsíce, už se na ní pomalu začínám těšit. Kvituji vynikající partu jezdců, novinářů, fotografů a dalších lidiček v depu i na trati. Rallycross, zejména ten evropský, je zase něčím úplně jiným. Nezapomenu na nálety Tannera Fousta a Francoise Duvala do cílové zatáčky v anglickém Lydden Hillu. V maďarském Nyirádu zase fotíš tak pět metrů od vozů, letících vzduchem tak ve sto osmdesáti. Evropský rallycross – zejména divize Supercars – to je řežba.“

Nemohu nevzpomenout našeho společného kamaráda, díky němuž jsme o sobě vlastně věděli dříve, než jsme se osobně setkali. Jak vzpomínáš na Mirka Levoru?

„Na Mirďu vzpomínám stále. Není dne ani hodiny, kdy si nevzpomenu. S Mírou jsme se poznali na Labské rally 2005, kde havaroval a já to tehdy natočil. Vyměnili jsme si telefonní čísla s tím, že mu video pošlu. Následovala první návštěva a pak už šlo vše ráz na ráz. Byl u nás téměř každý den. Byl to profesionál s chováním na vysoké úrovni. Ve skrytu duše to byl strašně hodný kluk, se kterým se člověk nikdy nenudil. Udělal mi tolik klukovin. Trávili jsme spolu hromadu času a zažili spoustu legrace. Onoho osudného dne jsem přišel o bráchu.“

Po tragické nehodě Mirka a Pavly Třebínové jsi byl vidět v blízkosti tehdejšího Seznam Rally Teamu. Jak obtížné pro tebe bylo vrátit se do rallyového prostředí?

„Po Třebíči jsem se vydal ještě na Bohemku. Míra mi vždy říkal: „Choď jinam, než jsou ostatní fotografové!“ Na Bohemce byl krásný skok, kde jsem nikdy neviděl žádnou vestu. Slib jsem splnil a vydal se na Sychrov na onen skok. Fotografové jsme tam byli asi jen tři. Míra měl pravdu. To, co tam předvedl třeba Vašík Pech, bylo neskutečné. Celou tu Bohemku jsem pojal naprosto jinak. Chodil jsem na naprosto nová místa, kde nikdo nebyl. A stálo to za to. Se „Seznamem“ jsem začal spolupracovat někdy na jaře. Často jsem jezdil fotit jejich testy do Milovic a samozřejmě mě pokaždé někdo svezl – ať už Radek Majer, Sláva Ducháček nebo Karel Trojan. Po osudné Třebíči jsem však už na další testy nechtěl jet. Tehdy mě vytáhl můj kamarád Standa Kafka a jsem za to rád. Byl to parádní den. V Milovicích tehdy testoval také Jirka Vlček s „Karkulkou“. Do auta se mi nechtělo, ale Sláva mě na společné svezení ukecal. Následně mě svezl i Jirka. Následoval Pačejov a já dostal nabídku jet na něj jako člen Seznam Rally Teamu. Na přejímkách to bylo hodně těžké. Vidět například Libora Šaška a další Mírovi soupeře ze třídy A5 bylo peklem. Soutěž jako taková byla skvělá. Odjížděl jsem spokojen a následující rok jsem ještě několik rallye navštívil. Pak se pro mě brána soutěží zavřela. Letos jsem byl pouze jednou – na smutné Bohemce.“

Každopádně ses začal stále více specializovat na autokros. Stal ses moderátorem stanice Sport 5. Jak se spolupráce zrodila a jak obtížné byly začátky? Můžeš popsat, co obnáší reportáž ze závodu, či pořad ve studiu?

„Vše začalo telefonátem mého kamaráda, pracujícího na Sport 5, zdali nemám zájem o takovou práci. Neodmítl jsem. Celý rok 2010 jsem strávil v dabérně. Dělal jsem mnou tolik milovaný evropský rallycross. Bylo to především velké učení. Jak psát scénář, jak intonovat. Loni jsem jel jako redaktor celý český autokrosový šampionát. Opět nová věc. Vždy sebou mám kameramana, kterému říkám, koho má točit. Já vymýšlím, s kým udělat rozhovor a na co se ho zeptat. Do toho samozřejmě fotím. Můj autokrosový víkend bych přirovnal k běhu na dvacet kilometrů:-). Po příjezdu ze závodů domů se hned musím vrhnout na fotky a nasadit je na internet. V pondělí mažu do práce s vědomím, že následující víkend budu psát scénář. Následuje příprava materiálů a odjezd na jeden den do televize, kde se střihačem vše sestříháme. Říkám, že loni jsme se s kameramanem Jirkou učili. Letos se budeme snažit do pořadů zakomponovat další zajímavosti, související s autokrosovým mumrajem. Moje úžasná přítelkyně Peťulka navíc studovala novinařinu. Mohu se tak těšit na její pomoc s psaním scénářů. Mám v ní obrovskou podporu a dokonalou partnerku. Stejně jako já, i ona jezdí na autokros pracovně. Točení ve studiu je asi mým dosavadním vrcholem. Mluvit na kameru a poslouchat jezdce jsou věci, které jsem se dlouho učil. Ovšem jak se říká, když to nejde, tak to nejde. O tom mohou vyprávět například Václav Dunovský nebo Láďa a Jan Brožkovi. Zvládnout úvod napoprvé je kumšt. Ani v jednom z těchto případů se mi to nepovedlo a s Vendou z toho byl asi třicetiminutový smích a neplánovaná pauza:-).“

Vrcholem tvé moderátorské kariéry bylo provázení autokrosovým galavečerem. Jak ses s tím vypořádal?

„Nechal jsem se ukecat do pěkné voloviny. Tehdy mi zavolal předseda AMK Zálesí Humpolec Pepa Špaček, zda nechci moderovat galavečer po tradičním Setkání mistrů s ostříleným mazákem Petrem Krejcarem. Zařekl jsem se, že ani náhodou. Pak jsem o tom ale začal přemýšlet, až mě můj budoucí spolukomentátor Petr přesvědčil. Když mě přivítal, publikum tleskalo a aplaudovalo. Ten pocit se nedá popsat, to se musí zažít. Jak to dopadlo? No nevím, lidé říkali, že dobré. Prý to byl velice příjemný výstup. Já říkám, že už se do takové věci asi ukecat nenechám. S odstupem času si myslím, že jsem ze sebe mohl dostat víc. Zkušenosti jsou to každopádně k nezaplacení.“

V uplynulé sezóně jsi zažil též svezení v kartcrossu. Líbilo se ti a nebude z toho třeba dlouhodobější závodění?

„Já závodit? To nééé. Jsem posera a bojím se startovat s více vozy. Kart jsem si vyzkoušel začátkem listopadu v Poříčí nad Sázavou. Půjčil mi ho kamarád a závodník Jirka Havelka. Hodně jsem se bál. Ihned po vyražení na trať jsem se okamžitě snažil maximálně šlapat na plynový pedál. Byl to masakr a obrovský zážitek. Kart má pohon pouze zadních kol a výkon kolem sto dvaceti koní, ale funguje skvěle. Čekal jsem přetáčivou mrchu, ale opak byl pravdou. Je skvělé zažít autokros jinak, než z meze – ten adrenalin, makačku na ruce, nárazy, strach. Moc děkuji Jirkovi Havelkovi, že se mi nebál svůj stroj půjčit. Na jaře si to chci zopakovat. Už v roce 2010 jsem zažil v Dolním Bousově svezení v lanceru osmé evoluce Martina Svobody. Nejdříve jsem vezl šest kol Dana Landu, abychom si poté pozice prohodili. Jeho jízda byla fantastická a fungování auta jakbysmet.“

Svoji nejlepší sezónu za sebou má novobydžovský Milan Purma, s nímž úzce spolupracuješ. Jak jeho stříbrný rok v Divizi 6 hodnotíš?

„Už sezóna 2011 byla plná očekávání. Milan jí zahájil druhý místem v Nové Pace. Pak přišel na řadu nový špičkový šestnáctiventilový motor a bylo zle. Téměř v každé rozjížďce praskla poloosa. Pro loňský rok se podařilo vychytat úhly náprav a auto fungovalo bez problémů. V prvním závodě v Humpolci z toho bylo hezké třetí místo. Následovala bouda v rakouském Nordringu, první vítězství v Nové Pace a přerovské stříbro. Ani technické problémy v Poříčí a Sedlčanech konečné druhé místo neohrozily. Zlatá tečka mohla přijít na Setkání mistrů v Humpolci. Zde však ve finále paradoxně praskla první loňská poloosa. Sezóna se nesla v duchu radosti a celý náš tým v tom hodlá pokračovat. Už nyní však víme, že to nebude jednoduché. Všem členům týmu musím poděkovat za vynikající zázemí, jaké u nich mám.“

Motoristický sport přináší spoustu emotivních chvil. Jak sis užil výlet do Maggiory s Václavem Fejfarem?

„Jojo, Maggiora. S Vaškem jsem měl jet už do Bausky, což mi ale zhatila pracovní vytíženost. Maggioru už jsem si ujít nenechal. Celý týden byl neskutečně hektický. Začalo to vyhořelým počítačem, tím související ztrátou scénáře, padesátiminutovým spánkem z pondělí na úterý, výrobou pořadu a sháněním financí Milanu Purmovi na motor, který při testech zkolaboval. Vše se zadařilo a já mohl vyrazit s celým týmem Vaška Fejfara na vysněnou Evropu, navíc pro titul prvního českého šampióna divize plechových aut. Už cesta byla neskutečná. Seděl jsem v týmovém autobusu a užíval si každou minutu toho všeho. Trať v Maggioře je placka, ale krásně se na ní fotí. Už v pátek se Vaškovi nelíbil můj účes a stále říkal: „Toho kohouta ostříháš!“ Nakonec jsem prohlásil osudovou větu: „Víš co? Až se staneš mistrem Evropy, tak si mě ostříhej!“ První rundu vyhrál, ve druhé mu stačilo k definitivě titulu opět zvítězit. Jeho jediný rival Tamás Kárai měl totiž problémy a do druhé rozjížďky ani nenastoupil. Už od sobotního rána byla na celém týmu vidět nervozita a strach. Ten skvělý tým byl tak blízko vysněnému titulu. Vašek druhou rozjížďku vyhrál a tím si vedle postupu do finále zajistil titul. V tu chvíli strach zmizel a vystřídaly ho neskutečná radost a pláč radosti. Emoce ze všech přítomných doslova sršely. Nic podobného jsem nezažil. Ani Vaškův vrchní motorář Mike Callaghan se neubránil slzám. Velkým okamžikem pro mě byl příjezd Jardy Hoška na kole. Vaškovi pogratuloval a dlouze se objali. No nevím, jak se to Vaškovi podařilo, ale kdesi v depu sehnal holicí strojek a na mé hlavě si zahrál na holiče. Tento víkend byl spolu s tím, v němž jsme s Milanem vybojovali post vicemistra Divize 6, naprosto neskutečný. Na Maggioru budu dlouho vzpomínat. Vašku, Blani a vy všichni – díííky!“

Závěrem klasická otázka. Co tvé plány do sezóny 2013 a další budoucnosti?

„Letos opět pojedu autokrosové MMČR a dva domácí rallycrossové podniky jako redaktor Sport 5. Jak jsem již zmínil, budeme dělat vše pro to, abychom autokros ukázali v tom nejlepším a nejzajímavějším světle. Zřejmě si nenechám ujít ani můj oblíbený motocyklový závod „300 zatáček Gustava Havla“. Plánuji opět výlet někam do Evropy – lákají mě lotyšská Bauska a maďarský Nyirád. Každopádně však chci jet pouze na závody, které mám v pracovní náplni. Loňské kombinování práce s televizí byla fuška:-). S Peťulkou máme naplánované nějaké věci a ty chceme dodržet. Mě čeká v roce 2014 závod v Nové Pace:-).“