Afrika Race: Život v Mauretánii

Dnešní etapa

Nerad bych něco zakřikl, ale kluci jsou zpět ve hře. Po dojezdu etapy u naší tatry bylo mnoho lidí pogratulovat Tomašovi a Vojtovi za jejich dnešní celkové třetí místo. Šestnáct minut za Jean-Luis Schlesserem a patnáct za Kamazem , teamem pro nás astronomickým rozpočtem, se považuje zde za obrovský úspěch a potvrzení kvalit pilota i navigátora. První duny začaly řádně míchat pořadím. Obzvláště poslední úsek s velice měkkým pískem. Miroslav Zapletal na sedmkrát v jednom místě vytahoval vyjížděcí plechy. Dle jeho slov nebylo zbytí. Mohl si vybrat jen ze špatných a ještě horších míst, kudy v tu chvíli projet. Elizabeth Jacinto přijíždí do bivaku právě, když píši tyto řádky. Je 21:00 místního času. Vím že se několikrát vykopávala z dun. Slyšel jsem také nepotvrzené informace o tom, že po projetí cílem ji došla nafta a její asistence ji musela vyrazit na pomoc. Kamion Balai Roba Kasáka je stále v etapě a pomáhá zapadlým a zbloudilým posádkám. Druhé Balai řízené Petrem Foltýnem je na cestě do bivaku aby vyložil ty posádky co veze a vrátí se zpět do etapy pro další.

Život v Africe

Mauretánie mě vždy donutí přemýšlet o životě. Když jsem zde byl poprvé, tak mě překvapila chudoba místních lidí. Nebyl jsem zvyklý přemýšlet tak jak jsem viděl místní život. Měl jsem myšlení bílého muže z Evropy. Změnit si mysl a pochopit tu skutečnost, že v této chatrči bez podlahy a oken bydlí několik lidí. Že, zde budou bydlet i po tom co odjedu. Že se jim zde narodí děti. Že není kam pořádně v životě jít. To nejde, ze dne na den. Hodně o těchto věcech začnete přemýšlet až po návratu. Minulý rok jsem zde byl podruhé. Mauretánii jsem začal vnímat jako ohromnou neobydlenou zemi. Byl jsem v dunách stovky kilometrů od asfaltové silnice. Když jsem se ocitl na silnici tak padesát kilometrů rovné cesty „ničím“ a neobydlenou krajinou není vyjímkou. Opět se mi musela hlava změnit. Začít uvažovat jako o zemi kdy se musíte spolehnout sami na sebe a nebát se ostatních. Poprvé. Když jsem zde byl, měl jsem z lidí strach. Po druhé jsem měl možnost se ujistit o tom, že pokud někde stojíte mimo cestu a je někdo poblíž, jde se podívat zda nepotřebujete pomoc. Není třeba se ho bát. Nyní jsem zde potřetí a opět se mi hlava mění. Už jsem akceptoval místní poměry. Zvykl jsem si na rozlehlost a nedostatek materiálních věcí. Přijmul jsem to a akceptoval. Přestává to být pro mě „turistická zábava“. Snažím se komunikovat s lidmi začít jim rozumět a koukám více okolo sebe. Vážně uvažuji, zda tato země není pro mě klíč k pochopení samasebe. Představa, že nejsem v závodě a jsem sám v místní pustině pár týdnu je klíč k uvědomění si důležitosti věcí po návratu. Zde, v Mauretánii, mě okolí každý den učí si vybírat důležité skutky co se stanou od těch nedůležitých. Rád bych si toto myšlení uchoval i po návratu domů.

To co jsem teď řekl se nevztahuje na hlavní město Nouakchott co leží u oceánu, uprostřed cesty mezi Marokem a Senegalem. Je skoro nepředstavitelné si představit tady žít. Aglomerace chudoby a nepořádku. Koncentrovaná Afrika. Život, který se nevidí ani v chudých zemích východu. Každá ta věta je myšlenka jednoho z nás ve voze po dnešním krátkém průjezdu městem. Nouakchoot je destilací toho co vidíte v malých osadách. Prokletí Afriky jsou plasty. Nevím proč místní lidé akceptují své žití v hromadě plastových sáčků, PET lahví a ostatního odpadu. Proč si neuklidí své okolí. Zatím jsem to nepochopil i když se snažím. Pokud cestujete přes Mauretánii a využíváte místní komunikace není možné Nouakchott minout. Všechny cesty se v něm potkávají. Severní, dvě východní a jižní. Více hlavních asfaltových cest zde není. Hlavní město je místem, kde se na ulici procházejí kozy a osli. Osli jsou využíváni pro přepravu nákladů a na první pohled mají velmi intenzivní život, kozy mají jiný účel. Autoopravna je na každém rohu. Kanibalizují se vozy a nákladní auta co se navždy zastavila aby se zprovoznily jiné co ještě den budou sloužit. To vše v prachu a a na černé zemi od oleje. Osobní auta jsou autovraky různého stavu. Převládají modely devadesátých let. Vyjímkou není objevit vozy výrazně staršího data výroby. Mezi chaosem na ulici probíhá prodej baget, vajíček a ovoce a cigaret. To vše z ruky do ruky přímo vedle cesty. Chodníky zde nejsou. Jen asfaltové cesty různé kvality a udusaný písek u krajnice. Zajímavé jsou masny. „Stánky“ u na kraji cest s pověšeným masem, jen tak na háku. Co jsem měl možnost vidět a zažít , tak maso je na pohled celkem čerstvé. Však kolem je pěstováno dost koz , co přímo zpoza stánku dokáží řeznictví za plného chodu zásobovat. Do toho občas vidíte mršinu osla nebo psa. To vše smíchejte s docela intenzivním hemžením lidí a aut. Tak dnes vypadá Nouakchott.

Samozřejmě jsme několikrát nezastavili a rozdali dětem hračky, pastelky a bombóny co vezeme sebou. Máme dnes tři zážitky, Poprvé jsme viděli, pár metrů od silnice stan a okolo něj několik dospělých a dvě děti jak upravovali vodní vak. Vidíte zde musím odbočit a vysvětlit co to vodní vak je. Většinou je u obydlených míst jeden nebo více pogumovaných vaků tak 2x3m ležících na zemi naplněných vodou. Pravděpodobně se jednou za čas naplní a pak místním nějaký čas vydrží. Tak právě k jednomu z nich jme zajeli a dali dětem plyšáky. Podali jsme si ruce s dospělými a prohodili spolu par slov. Mám velmi dobrý pocit z této zastávky. Podruhé jsme zastavili u silniční kontroly. Zde se seběhlo mnoho dětí a nezbylo než sáček bonbónů roztrhnout nad hlavou a nechat se děti o ně poprat. Třetí zastávka byla blízko dnešního bivaku v Akjutu. Chlapci jedoucího na kole jsme dali pastelky a čistý sešit. Usmál se zastrčil si je do kalhot a zmizel aby ho neviděli ostatní. O chvíli později mě velmi překvapila reakce maminky dívky, které jsme dali plyšovou hračku. Běžela ji ukázat mamince a tak ji vzala za ruku a šla s ní zpět k nám a řekla ji francouzky, že má poděkovat. „Merci“, zamumlala do země. Její poděkovaní nebylo nám, bylo vám všem co jste umožnili udělat svět alespoň malinko hezčí místním dětem. MERCI, MERCI, MERCI!!!

Zítřejší etapa

Akjut-Akjut 477km – z toho rychlostní zkouška 320km

Akjut je místo kde na závodníky čeká takzvaná smyčka. Etapa začínající i končící v bivaku. Pro mechaniky je to jejich den odpočinku. Nemusí ráno vstát sednou za volant svých asistenčních vozů a jet mnoho set kilometrů na jiné místo. Etapa začíná kaňonem a následuje krátká trialová sekce. Po ní následují malé, ale velmi měkké duny. Další kilometry budou po tvrdých pistách. Mezi 190 a 230km je velké dunové pole.