Osek jede na jih - část 6.

V sobotu (20.10.) bylo zapotřebí po probuzení opět všechno uklidit, protože bylo v plánu po špičce od RZ odejít a přejet na další RZ. Ráno jsme tedy dali rychlou snídani a vyrazili jsme k RZ. Tentokrát nás čekal známý televizní skok.

Létající Neuville…

Na místě už bylo docela plno, takže byl problém s tím, najít si vhodné místo. Polovina z nás tedy zůstala u skoku a polovina šla dál po směru RZ, kde se nacházelo pěkné pravé odbočení.

… a Hirvonen o kousek dál

Otík v té samé zatáčce

My, co jsme zůstali na skoku, jsme si museli postavit z kamenů (kterých v okolí bylo naštěstí dost) provizorní tribunu.

VIP tribuna

Ještě před odchodem jsme si opět všimli Dajgase. Tentokrát stál kousek od nás, takže mu Mirus musel ukázat fotku ze San Marina, kde ho jeho kumpáni vláčí do auta (viz 3. díl deníčku). DajGas se jen chytnul za hlavu a na naší otázku „problem“ jen zakýval hlavou, usmál se a odpověděl „ big problém“ :).

Po odjetí několika enkařů jsme se odebrali k autům a vyrazili na cestu. Večer jsme přijeli po RZ, proto jsme nevěděli jak daleko a po jaké cestě nás odjezd čeká. Bohužel předpoklady byly ještě horší, než jsme si mysleli. Čekala nás poměrně dlouhá a asi nejhorší cesta, co jsme zatím jeli. Moc tomu nepřidali ani nervózní Italové, kteří pospíchali na další průjezd a bylo jim jedno, co jim z jejich aut zbyde. Ono je hezké letět lesem po rozbité šotolině, ale ne s vlastním autem a skoro 1500 km od domova. Nějakým způsobem jsme se nakonec na lepší cestu dostali. Času na přejezd jsme měli ještě dostatek, takže jsme pokračovali dál.

Nějak se jim tady ty auta rozpadaji :)

Na přejezdu jsme se zavěsili za Pettera Solberga, který už jel na start „naší“ RZ. Erzeta měla přes 14 kilometrů a vybrané místo se nacházelo před cílem, takže jsme pořád doufali, že stihneme na místo přijet včas.

Solbergovi v patách, ale za chvilku budeme stát

Bohužel asi 2 km před odbočkou z hlavní silnice jsme zastavili v koloně, po chvilce se k nám dostal policista na motorce, od kterého jsme se dozvěděli, že cesta dál je zavřená a pouští tam jen soutěžní vozy, které jezdí na start. Nezbývalo nic jiného než zaparkovat u krajnice a vyrazit k RZ pěšky. Věděli jsme, že musíme z hlavní uhnout doleva, takže jsme první odbočkou odbočili a po chvilce jsme věděli, že jsme na špatné straně údolí… Zatím, co jsme stáli na skalách, a pod námi tekla místní říčka, soutěžní vozy se proháněly na protější straně údolí za stromy, takže jsme měli jen zvukovou kulisu. Po chvilce jsme se otočili a vyrazili zpět k autům.

Za stromy na protější straně řeky vede RZ…

Řešili jsme co dál a jako nejrozumnější se zdálo přejet na druhý průjezd dnešní ranní RZ, kde uvidíme celý průjezd a pak pojedeme do servisu v Olbii. Přejezd zpět byl trochu delší, protože jsme jeli před cíl RZ, kde se nacházel hned u hlavní silnice známý vracák. Na místě bylo spoustu lidí z prvního průjezdu, takže zaparkovat se nám podařilo víc jak kilometr daleko. Alespoň jsme parkovali mimo hlavní cestu a měli jsme u aut klid. Na místě bylo spoustu korkovníků, kterých zde rostlo opravdu hodně a v jejich stínu jsme se mohli v klidu najíst.

Mikelsen a oholené korkovníky

Tomáš, ralmen a kenny vyrazili v předstihu a šli si najít nějaké vhodné místo na focení. Zatímco oni šli z vracáku po směru RZ, zbytek co zůstal ještě chvilku u aut, šel naopak do protisměru RZ. Po cca 500 m jsme došli k rychlému esíčku, které vypadalo nenápadně, ale my jsme věřili, že WRCa zde nějaký pěkný sport předvedou. A tušili jsme správně, sice jsme byli nakrmený šotolinou, ale s výběrem místa jsme byli spokojený. I když být o 100m blíže k vracáku, viděli bychom asi víc, protože takhle nás auto minulo a přes šotolinu už jsme toho moc neviděli.

Tanak v plném tempu

Cestou zpět jsme shlédli ještě zbytek pole a přímo ve vracáku jsme se dočkali i Dana Landy. Po průjezdu všech posádek jsme se odebrali k autům, ale nebylo kam spěchat, protože hromadný odchod způsobil dopravní kolaps. Naštěstí jsme stáli poměrně daleko a navíc jsme chtěli jet na druhou stranu než 90% všech diváků, takže jsme v koloně stáli asi jen 15 minut.

Kruuda s pomačkaným pravým bokem, před chvilkou parkoval v příkopu

Čekal nás přejezd do Olbie, pro který jsme zvolili cestu přes hory. Vzhledem k tomu, že jsme byli docela vysoko, v úvodu nás čekalo snad 20 kilometrů sjezdu zatáčkami všech možných poloměrů, takže řidiči se opravdu nenudili. Asi po půl hodině jsme přijeli do městečka, které jsme viděli už dávno z protějšího kopce. Pohled do údolí byl opravdu pěkný, bohužel se nikomu nepodařilo jeho zvěčnění. Z městečka jsme zase pomalu stoupali (do 1000 m.n.m), abychom poté mohli na dalších 10 km sjet o skoro 700 výškových metrů zase dolů.

Příliv v horách

Nakonec jsme přeci jen na dálnici najeli a do Olbie pokračovali v rychlejším tempu. Do servisu jsme přijeli krátce po půl 7. V servisu jsme potřebovali hlavně sehnat mapy nedělní etapy, které jsme od čtvrtka někde vytratili.

Brána před servisem

Naštěstí hned u vstupu jsme pořídili program za lidovou cenu 1€. V servisu jsme nakoupili nějaké suvenýry a v půl 8 jsme odjížděli na nedělní RZ.

Tiskovka třech nejúspěšnějších ve večerním servisu

Erzetu jsme našli a od cíle jsme se dostali do posledního diváckého místa, u kterého byla i vhodná louka na rozestavění našeho tábora. Večer padla docela hustá mlha, navíc foukal silný vítr, takže někteří se najedli, na dobrou noc si dali kafe, které tentokrát bylo „trochu“ silnější a šli spát. Zbytek pokračoval ve večerní zábavě do pozdních nočních hodin.

V neděli (21.10.) bylo na čase opět stávat o něco dříve, jela se jen jedna RZ, takže jsme čekali, že diváků zde bude spousta. To se také vyplnilo, ale místa pro diváky bylo dostatek, takže místo na koukání si našel každý.

Petter 300m před cílem předposlední RZ

Tomáš s Kennym se z různých důvodů trochu opozdili u aut, takže zůstali v odbočení, u kterého jsme spali. My jsme zvolili místo na skalách v protisměru, kousek pod vracáky, odkud byl viděl opět pěkný kus RZ.

Část přehledného úseku na předposlední RZ

Během prvního průjezdu se nic zásadního nepřihodilo a na druhý průjezd jsme se posunuli ještě o kousek dál proti směru RZ. Opět jsme zakotvili na skále, ale tentokrát jsme byli přímo nad vracáky, takže jsme viděli i příjezd do nich a opět přehledný úsek na odjezdu.

Pěkný výhled na PowerStage

Vzhledem k tomu, že druhý průjezd se jel jako PowerStage, čekali jsme trochu větší nasazení.

I Paulo Nobre to umí

Tentokrát jsme se v prognózách spletli. Nasazení nebylo o trochu větší, ale připadalo nám, že v autech sedí úplně někdo jiný, než při prvním průjezdu. Hlavně trio Neuville, Solberg, Latvala, kteří využívali během soutěže pravidla Super Rally a už neměli moc šancí na body, jeli jak smyslu zbavený.

Vítěz PowerStage v akci

Neuvillovi se to málem i vymstilo a v zatáčce, nad kterou jsme stáli v prvním průjezdu, atakoval zadkem auta přilehlý břeh. Naštěstí vše ustál a pokračoval. O další vzrušení se postaral náš Martin Prokop, který o zatáčku dál málem zahodil Fionu ze svahu.

S tímhle se moc závodit nedá…

Chvilku po Prokopovi přijel Atkinson bez pravé přední gumy, takže nás nepřekvapilo, když hned po něm přijel Ostberg s defektem také pravé přední gumy.

Kouř od gumy nevěstí nic dobrého

Zatímco trio odpadlíků jelo jak o život, posádky které byly v celkových výsledkách na bedně, jely naopak PowerStage v úplném klidu.

V klidu jedoucí Novikov

Po průjezdu špičky nezbývalo nic jiného než opět počkat na všechny posádky a naposled si užívat průjezdy posádek na letošní Sardinii.

Mirus opět fandí, tentokrát mu pomáhají fanoušci z Pačejova

Po odjetí všech posádek jsme v klidu došli k autům, a protože bylo poledne, bylo na čase poobědvat. Nebylo kam spěchat, protože z místa odjížděla opět spousta aut.

Je po závodech, teď už není kam spěchat

Takže jsme poseděli asi 2 hodiny a až pak jsme vyrazili do Olbie. Museli jsme naposled dokoupit nějaké suroviny a pořídili jsme pár suvenýrů. Pak už jsme si to namířili na osvědčenou pláž, kousek od přístavu v GolfoAranci, kde už na nás čekala skupinka z Moravy.

Závěrečný turnájek

Všichni jsme měli za těch pár dní spoustu zážitků, takže po nezbytné koupeli v moři jsme si všichni všechno pěkně převyprávěli. Nechyběl závěrečný turnaj v petangue a večer proběhlo focení v ralmenovo provizorním ateliéru.

Společná fotka s Moravou

Při posledním večeru nemohlo samozřejmě chybět poslední kafe s vitamínem, naplánované jsme to měli výborně, protože jsme spotřebovali poslední lahev vitamínu :). Spalo se opět všude kde se dalo, někdo využil přístřešku u plážové chatky, někdo zůstal opět vyvržen na pláži.

Večerní pláž

Na pokračování…