Atkinsonův návrat na světovou scénu

V popředí světové soutěžácké společnosti se to jen hemží Evropany, zatímco jezdce z opačné polokoule aby člověk hledal lupou. V historii zřejmě neúspěšnějším soutěžákem z této části zeměkoule byl Possum Bourne, který však před několika lety tragicky zahynul. Pro sezónu 2005 zvolili v tovární stáji značky Subaru, se kterou zmiňovaný Novozélanďan dříve spolupracoval, za týmovou dvojku mladého pilota z Austrálie Chrise Atkinsona. Ten dokázal během roku zvítězit v patnácti rychlostních zkouškách a v Japonsku dokonce vystoupal poprvé na bednu, v konečném zúčtování mistrovství se ale nevešel ani do elitní desítky. Druhý rok už se na konec top ten procpal, ale na jednotlivých soutěžích byl tentokrát nejlépe čtvrtý.

V hodně podobném duchu se nesl i ročník 2007, Australan ani tehdy nedokázal vystoupat na pódium. Z dlouhodobé statistiky je však třeba dodat, že si polepšil oproti předešlé sezóně o 21 bodů a celkovým sedmým místem zas tolik za svým stájovým kolegou Petterem Solbergem nezaostal. S norským jezdcem u Subaru strávil čtyři roky a v tom posledním dokonce někdejšího mistra světa dokázal celkově porazit. Sezóna 2008 byla pro Atkinsona doposud nejúspěšnější a skvěle mu vyšel hned úvod. Na Monte Carlu vystoupal na bronzový stupínek, v Mexiku a Argentině dokonce skončil ještě výše. Rychleji než mladý Australan tehdy zajel pouze fenomenální Loeb. Ani v Jordánsku nechyběl na pódiu a tou dobou platil společně s Hirvonenem za hlavní pronásledovatele vedoucího Loeba.

Zbytek roku 2008 už Atkinsonovi tolik nevyšel, nakonec se propadl na pátou příčku a vysněný první triumf nezaznamenal. Každopádně i tak se mohl pyšnit skalpem svého slavnějšího stájového kolegy Solberga. Tovární stáj Subaru se ale pod tlakem ekonomické krize ze světového šampionátu stáhla a nadějný Australan zůstal bez angažmá. Rokem 2009 se doslova protrápil, když jediný start zaznamenal v úvodním Irsku za volantem Citroënu C4 WRC. S tímto vozem měl smělé plány, které ale ztroskotaly na nedostatku financí. O rok později našel uplatnění u tovární stáje Proton, s jejichž Satrií Neo Super 2000 absolvoval asijsko-pacifický šampionát.

První rok i díky nespolehlivosti vozu za moc nestál, ale loňský druhý pokus mu už vyšel mnohem lépe. Nakonec ale podlehnul svému stájovému kolegovi Alisteru McRaeovi a následně se po dvou společných letech s malajsijským týmem rozešel. V tažení za titulem APRC ale zůstal, spojil síly s indickou stájí MRF Tyres a jejich Škoda Fabia Super 2000 jej k vytouženému titulu konečně dovezla. Celá ta léta ale Australan samozřejmě po očku sledoval dění v MS a hledal příležitost, jak se do této elitní společnosti vrátit. Před několika lety spojil síly s Kenem Blockem, kterému předal mnoho cenných rad, a několikrát se mluvilo o tom, že by se mohl po jeho boku objevit v druhém Monster Fordu. K uskutečnění tohoto plánu došlo až letos v Mexiku, kdy se Australan po třech dlouhých letech vrátil do MS.

Ze světového šampionátu tehdy odcházel se štítem hodně rychlého pilota, ovšem při jeho návratu se nedalo očekávat, že bude okamžitě prohánět ty nejrychlejší borce. Od roku 2009 se samozřejmě hodně věcí změnilo, světová špička najezdila tisíce ostrých kilometrů na nejtěžších soutěžích světa a zároveň se změnila pravidla pro speciály WRC. Celou první mexickou etapu se logicky pohyboval až ke konci první desítky, ovšem na závěrečné dvojici pátečních superspeciálek Australan dokázal zazářit. V prvním průjezdu dojel druhý a ten druhý pak dokázal vyhrát. K tomu je ale třeba dodat, že přední jezdci tyto zkoušky moc nehrotili a tak tam mezi hlavní Australanovy soupeře patřili slabší jezdci jako Al-Attiyah nebo Araújo. Do druhého dne šel pilot Fiesty WRC jako osmý nejrychlejší, ovšem na dlouhém úseku Otates mu odešly brzdy a po průletu letmým cílem skončil mimo trať, kde poškodil svůj vůz natolik, že další jízda nebyla myslitelná. V neděli se do hry zapojil díky Rally 2, na ranní superspeciálce zajel druhý nejrychlejší čas a pak odstoupil s rozbitým zavěšením. Návrat do MS se tedy Australanovi rozhodně nepovedl podle jeho představ.

Naštěstí pro něho ještě tento rok dostal další příležitost prokázat svůj talent v boji s nejlepšími světovými jezdci. Nasser Al-Attiyah kvůli zaneprázdnění olympiádou přes léto soutěžil jen v Německu a pro finskou soutěž přenechal místo v kokpitu svého Citroënu DS3 WRC právě Atkinsonovi. Na Australanově jízdě bylo znatelné, kolik cenných zkušeností získal při svém comebacku v Mexiku a od začátku jel výrazně rychleji než právě na americkém kontinentu. Celkově sice setrvával opět na osmé příčce, ale na sedmého Tänaka měl jen několikasekundový odstup a za svými zády pak držel místní borce Jariho Ketomu nebo Mattiho Rantanena s Fiestami WRC. Z dobře rozjeté soutěže ale ani tentokrát nakonec dobrý výsledek nevyplynul, neboť Australan v RZ 8 přeslechnul rozpis a s DS3 skončil v lese. S velkou časovou ztrátou sice mohl pokračovat, ovšem definitivní stopku pro druhou etapu mu vystavilo vylomené kolo.

Australan tedy do srpna odjel dvě soutěže a ani v jedné nedokázal dotáhnout své snažení do zdárného konce. Ovšem ani tyto dva neúspěchy jeho letošní soutěžení ve WRC neukončily, před Německem totiž Atkinsonovi přišla nabídka od továrního týmu Mini. Taková nabídka se samozřejmě neodmítá, takže zbytek sezóny pilot strávil v kokpitu Mini WRC, ze kterého byl odejit Armindo Araújo. Do německé soutěže Australan vstoupil na konci elitní desítky a na deváté příčce se udržel vyrovnanými výkony až do konce první etapy. Na zpevněných cestách nikdy Atkinson nepatřil k těm nejrychlejším a tak se od něho za volantem speciálu Mini nedaly očekávat žádné zázraky. Sordo s „plnohodnotným“ Mini byl na svém favorizovaném povrchu někde úplně jinde, ale v sobotu se nevyvaroval chyby a musel se přesunout do Rally 2. To otevřelo australskému jezdci dveře vedoucí k postu hlavního pilota značky v Deutschland Rallye. Nemusel se nikam hnát a dobře sázel na spolehlivost, která byla v soutěži poznamenané odstoupením mnohých předních borců dobrou volbou. Letos poprvé se Atkinson v soutěži MS dostal bez přerušení až do cíle a ještě na pěkném pátém místě.

Wales Rally GB dříve patřila k soutěžím, kde se Australanovi celkem dařilo, byť poslední start tam v roce 2008 ukončil nepěknou havárii ve Walters Areně. Letos rozhodně mezi nejrychlejší nepatřil a pouze několikrát se na rychlostní zkoušce vešel do top ten. V průběžném hodnocení se ovšem držel až za hranicí elitní desítky a když už do ní nakouknul, v poslední zkoušce kvůli vyvrácenému kolu spadnul zpět na konečnou jedenáctou příčku. Na start následující francouzské rally Atko dorazil se svým někdejším spolujezdcem Glennem McNeallem a jeho výkon se hodně podobal tomu z Walesu. Pilot Mini se znovu pohyboval na rozhraní první a druhé desítky s jediným rozdílem, tentokrát byl častěji k vidění uvnitř top ten a v cíli bral body za osmé místo.

Na konci října světový kolotoč zavítal na italský ostrov Sardinia a pro tamní soutěž se v letošním ročníku stal typickým velký odpad předních jezdců. Z tovární čtveřice skončila havárií hned celá trojice a zbylý mohykán Hirvonen si do cíle dojel pro vítězství. Atkinson pokračoval ve spolehlivých výkonech z předešlých tří soutěží za volantem Mini a to mu v konečném zúčtování vyneslo pěkné šesté místo. Bohužel trochu potupně prohrál s Ogierem za volantem slabší Škody Fabia Super 2000. Na vině byly nejen technické problémy jeho vozu, ale i defekt v úplně poslední zkoušce. Ani závěrečné Španělsko nebylo zrovna procházkou růžovou zahradou a zejména náročná první etapa nachytala spoustu jezdců. Dokonce i Atko si během španělského pátku připsal svůj první přesun do Rally 2 (technické problémy) za dobu pilotování Mini WRC. Výpadků bylo ale tolik, že Australan svou letošní misi světovým šampionátem zakončil sedmým místem.

Po několikaleté pauze se tedy Atkinson znovu podíval do mistrovství světa a hned si vyzkoušel všechny tři dosavadní speciály nejvyšší kategorie. Zatímco starty s Fordem a Citroënem skončily neúspěšně, z pěti startů za volantem nepříliš konkurenceschopného Mini vytěžil zřejmě maximum možného. Hned německé páté místo odstartovalo jeho angažmá v černozeleném voze hodně solidně a ukázalo, že hlavním trumfem Australana byla pro tyto starty spolehlivost.