Cesta na Korsiku

V úterý 18. října vyjíždím z Prahy kolem deváté hodiny večer, jedu do Příbrami, kde vyzvedávám Máru Felta. Plníme auto až po střechu skoro vším, co nás napadne, nezapomínáme na televizi a Playstation, který nás bude po večerech obírat o volný čas. Vyrážíme směr Rozvadov, kde tankujeme plnou nádrž a Mára využívá služeb nám známého čínského „bankéře“, který nám prodával eura už při cestě do Trieru. Protože nás čeká dlouhá cesta, moc dlouho se nezdržujeme a jedeme směr Nurnberk – Munchen - Rosenheim – Innsbruck. Zastavujeme pouze kvůli koupi rakouské dálniční známky a na Brenneru tankujeme Ultimate diesel. To proto, abychom dokázali, že reklama na autě tovární dvojky Fordu funguje. Poté jedeme směr Bolzano – Verona – Modena - Bologna – Firenze. Dobrý rychlostní průměr nám kazí italští výběrčí mýta za přejezd po jejich místy velice uskákané dálnici, což sice můj podvozek hravě snáší, ale my jsme pěkně vyklepaní. U Firenze si dáváme malou přestávku v nákupním centru poblíž dálnice a dokupujeme pár nutných potravin pro náš několikadenní pobyt. Zbývá nám ujet asi 200km do Livorna, a protože trajekt vyplouvá až skoro za 5 hodin, zastavujeme po chvilce u jedné benzínky a dáváme si hodinovou pauzu na krátký spánek. Poté pokračujeme v cestě, míjíme šikmou věž v Pise a do Livorna přijíždíme asi 1,5 hodiny před odjezdem trajektu. Je poledne a před lodí už stojí kolona aut. Mezi nimi vidíme několik českých vozů s různými polepy vyjadřující sympatie k našim jezdcům.

Naloďujeme se a čeká nás asi tříhodinová plavba do Bastie. Už po vyplutí z přístavu zjišťujeme, že fouká veliký vítr a jsou docela veliké vlny. Ne takové, které nám znepříjemňovaly zpáteční cestu ze Švédska, ale s lodí houpaly hezky. K přístavnímu molu doplouváme s menším zpožděním před pátou odpoledne. Loď opouštíme jako jedni z posledních.

Čeká nás cesta přes vnitrozemí na druhou stranu ostrova. Ajaccio, centrum rallye, je vzdáleno už jen asi 150km. Při pohledu do mapy zjišťujeme, že cesta nebude žádný med. Klikatici, kterou v ní vidíme, lze těžko k něčemu přirovnat. Po chvilce dojíždíme skupinky českých fans, ti na nás mávají a pouští nás před sebe. Asi po 30km začíná slušné stoupání, samá zatáčka, ale navíc příšerná mlha. Nahoru se dostáváme asi za půl hodiny. Při sjezdu dolů předjíždíme nějaké Italy. Na vleku za autem mají žlutého Fiata specifikace S1600. Cesta přes vrchol měřila nějakých 70km a my si děláme představu o čem Korsika asi bude. Servo a brzdy dostaly slušně zabrat, a to nepočítám krizovku na brzdách. No jo, hodně jsme se tam těšili.

Před osmou večer přijíždíme do Ajaccia, vyřizujeme si ubytování na pláži v bungalovu a vyrážíme na obhlídku do města. Najít servis nám nedělá velký problém. Kdo byl ve “světě“ a viděl ho, tak ví, že je svou barevností k nepřehlédnutí. Nedaleko parkujeme auto a vyrážíme na prohlídku servisu. Během mžiku začalo tak vydatně pršet, že si to rozmýšlíme a vracíme se promočeni zpět do auta. Uvědomujeme si, že by taky nebylo od věci si někde obstarat program a zjistit z něho, v kolik hodin se ráno jede shakedown. Přijíždíme k první benzínce a po prolomení jazykové bariéry (obsluha nemluví anglicky ani německy) ho kupujeme. Abych byl přesný, kupujeme celý VIP paket za 45 Euro. Mára tvrdí, že ho budeme určitě potřebovat. Dostáváme brašnu, ošklivou čepici, v níž člověk vypadá jako Lenin před Aurorou, dále pak program a plastovou rallyenku, co mají ostré vozy nalepeny na kapotě. Ze servisu to máme k místu, kde jsme ubytováni, sotva 3km, takže za chvilku jsme zpět v našem příbytku. Dáváme rychlé jídlo a po dlouhé cestě jdeme unaveni spát.

Ve čtvrtek ráno vstáváme kolem sedmé, venku stále lehce prší. Přesouváme se na start šejku vzdáleného tak 10 km. Tam přijíždíme čtvrt hodiny před startem. Začíná šíleně pršet a my propadáme značné depresi (hlavně Mára). Na místě se potkáváme s pražsko-příbramskou partou, se kterou jezdíme po zbytek závodů společně. Ti nám nabízejí, že kousek odtud bydlí, a že u nich můžeme počkat, až přestane pršet. Neváháme. I když to ze začátku nevypadá, po pár minutách přestává pršet a my se opět přesouváme na šejk. Přijíždíme 7 minut po startu, parkujeme auta pár metrů od časovky a jdeme po erzetě. Je mokro a první jezdci předvádějí na vodě krásné táhlé smyky. Hlavně Sola, Loeb, Garde, Solberg a Schwarz.

Postupně se přesouváme dále po erzetě a stále stoupáme do vzdálenosti asi dvou kilometrů od startu. Zjišťujeme, že až na ojedinělé případy je pořadatelům absolutně jedno kudy jdeme a kde stojíme. Diváků je tu poměrně málo, občas projdeme kolem skupinky lidí, odkud je slyšet čeština. Jak trať osychá, jezdci zrychlují. Od každého vidíme tak 3 až 5 průjezdů. Pak přichází na řadu S1600. Valda jede v úseku, kde stojíme, pěknou střelbu. Po chvilce je RZ pozastavena, prý to někdo někde asi rozbil. Je poledne, do konce šejku zbývá asi hodina, tak se loučíme a vyrážíme zpět do našeho obydlí.

V podvečer jedeme do servisu a na představení jezdců. Po dlouhém hledání místa k parkování nacházíme místo na placeném parkovišti blízko servisu. Procházíme servis a poté jdeme na podpisovou vedle něho. Lidí je tu nezvykle málo a u týmových stolků je poměrně volno. A tak na připravené fotografie sbíráme podpisy snad od všech. Tlačenice byla jen u Loeba a Solberga, naopak Atkinson byl překvapen, že od něho něco chceme.

Po autogramiádě jezdci přecházejí na nedalekou startovní rampu, kde poté probíhá pietní akt za Beefa. Po pár minutách odcházejí pro svá auta a postupně projíždějí rampou, kde rozdávají rozhovory.

Během nich se nad servisem rozzářil nádherný ohňostroj. Domlouváme se s naší partou, kdy a kde dáme zítra sraz a jedeme spát.

V pátek vstáváme v půl sedmé a vyrážíme na první rychlostní zkoušku. Ta ještě není zavřená, a tak na ní od startu najíždíme. Posádka prvního auta zastavuje u diváckého místa v jedné vesničce asi 4 kilometry za startem. Já s Márou pokračujeme dál, protože úkol, který jsme dostali, zněl jasně - fotit hlavně krajinovky. Po dvou kilometrech nacházíme to, co potřebujeme. Sérii zatáček, na kterou navazuje mostek a za kterým začíná vesnice s kostelíkem. Parkujeme auto za “mlíko“ hned u trati a jdeme na podrobnější prohlídku terénu. Mára se “zastřeluje“ na krajině s kostem, já hledám místo, kde se pojedou ty správné kule. Máme u sebe vysílačky, takže jsme s druhou bandou stále ve spojení, ti jsou na dohled přes údolí na druhé straně. Asi po hodině čekání a po průletu vrtulníku s nulou slyšíme zvuk, který máme všichni tak rádi - blíží se wrco. Z vysílačky od kluků slyším časy a různé komentáře.

Jsme pár km od startu, takže časové rozdíly nejsou zase tak velké, ale náskok Loeba před ostatními je už znát. Z místa, kde stojím, je dobře vidět, kdo kde brzdí. Solberg a Galli neťuknou o brzdu vůbec. Po průjezdu wrců startují S1600, jede jich asi 10. Na to, že je Korsika vypsána jako závod JWRC, tak jich jede žalostně málo. Po jejich průjezdu pole slušně opadá. Za zmínku stojí bílá Corolla WRC, která snad jede celý závod na přejezdový režim.

Po průjezdu posledních aut, mezi které patří i náš soused z bungalovu Schmidt, se rozhodujeme, že se přesuneme jinam.

Projíždí pořadatel, za ním nějaký domorodec a my vyrážíme také. Vydáváme se necelé dva kilometry v protisměru erzety. Projíždíme několika zatáčkami, do kterých není vidět, při tom nás sužuje nepříjemný pocit, protože vložka je stále zavřená. Mára mi připomíná, že startovní rampou včera večer projížděli také nějací historici. Naštěstí jsme cestou žádného nepotkali.

Zastavujeme poblíž mostku, ke kterému vede asi tak půlkilometrové klesání a za ním následuje pravoúhlá zatáčka se širokým výjezdem. Čekáme přes tři hodiny na tento průjezd. Pro ty, co s námi byli poprvé ve světě, to bylo nekonečné čekání. Během této doby jsme udělali také společnou fotku. Padla také sázka, jak dlouho vydrží Sola své pekelné tempo. Loeb zajíždí opět skvěle, Toni předvádí krásný průjezd, všímáme si myšáků, kteří nějak nejsou ve své formě. Vydatně fandíme Čechům a snažíme se vyhecovat posádky, co jedou na chvostu. Na střelce v Corolle zvedáme palec a on nám na to kyne hlavou. Konečně se dočkáváme průjezdu policistů, ti nejspíš dělají otevírací vůz.

Sedáme do auta a jedeme do servisu. Kousek před Ajacciem najíždíme na přejezdovou trasu posádek. Po chvilce si všímáme, že za námi jedou Solberg s Loebem, které vede policejní doprovod na motorce - zanedlouho nás všichni předjíždějí. Dělá mi radost, že si nás při tom okukují (hlavně Solberg s Milošem). Po chvilce nás dojíždí Toni, ten dokonce přibrzdí, zamává a poté mizí pryč.

Těsně před Ajacciem na všech třech kruhových objezdech nám hlídkující policisté dávají přednost. V centru města začíná intenzita dopravy houstnout, ucpané jsou oba dva jízdní pruhy a my zastavujeme před křižovatkou na červenou. Slyšíme policejní houkačku a vidíme, jak se za námi mezi stojícími auty proplétají Duval s Rovanperou, proto jim jako všichni ostatní uhýbáme ke straně. Náhle nás předjíždí policista na motorce a mává, abychom ho následovali. Já na něho gestikuluji, že ne, ale jeho to nezajímá a naléhá o to více. Přibíhá další policista z nedaleké křižovatky a rozhání auta před námi. Tak tedy jedeme. Vede nás policista s houkající sirénou. Nevím, kdo v tu dobu byl červenější? Mára? Asi spíš já! Další dvě křižovatky na pokyn přihlížejících policistů projíždíme na červenou, poté jsme navedeni do protisměru, kudy předjíždíme třísetmetrovou stojící kolonu. Míjíme naše včerejší vyhlédnuté parkoviště (chceme tam sice odbočit,ale jsme pořadateli směrováni jinam).

Čím jsme blíže servisu, tím je více pořadatelů, ale taky lidí s foťáky. Vhání nás do úzkého vjezdu, který vede k molu pro trajekty. Projíždíme něčím, co připomíná časovou kontrolu, jedeme špalírem lidí, co lemují příjezdovou cestu a blížíme se k místu plném novinářů. Jo, je to úpéčko, tam už ale i přes tvrdý nesouhlas pořadatelů odmítáme vjet a uklízíme auto za poblíž stojící kamion. Urychleně opouštíme auto, o které je značný zájem (fotil si ho i novinář Martin Holmes) a míříme k servisu. Tam Mára fotí příjezdy posádek, poté pokecá s Valdou. Zdravíme Filipa, který si prý dnes dvakrát všiml našeho fandění, potkáváme Colina a Marka, a nakonec se zastavujeme u jedné odtahovky, která je komplet airbrush.

Je konec první etapy a my se vydáváme zpátky do bungalovu. Cestu nám zkomplikuje jen jeden pořadatel, který nás posílá znovu do časovky. Večer si dáváme těstoviny, Mára třídí fotky, hrajeme na Playstationu WRC4, prohrávám a pak jdeme spát.

Text: Honza Mikulecký Foto: Marek Felt