Radek Jordák: „Nezávodím pro peníze, ale pro zábavu!“

Jako kometa letos zazářil autokrosař Radek Jordák (12. 1. 1981). Pilot z Českého Brodu vládne v Buggy 1600 domácímu šampionátu i Zóně Střední Evropy, blýskl se i několika finálovými účastmi v prestižním mistrovství Evropy. Jeho největším handicapem je neznalost evropských tratí. S rostoucími zkušenostmi tudíž lze očekávat jeho další cesta vzhůru výsledkovými listinami.

Radku, můžeš přiblížit tvé motoristické začátky?

„Začínal jsem na přelomu tisíciletí hobbycrossem. S buginou od Michala Jančíka, poháněnou motorem Suzuki 1000, jsem absolvoval dvě sezóny v humpoleckém Profil Cupu. Na tratích, většinou známých z velkého autokrosu, startovalo vždy kolem deseti aut. Ze známých jmen se mnou soupeřili například Pepíno Vontzemu a David Horák. Úplně spravedlivé nebylo sloučení všech bugin bez rozdílu obsahu do jedné divize. Pohyboval jsem se většinou kolem třetího, čtvrtého místa. Poté následovala dlouhá závodnická pauza.“

Vrátil ses loni a to rovnou do mistrovství republiky. Příliš se ti však nedařilo. Proč?

„Auto od přerovského Petra Švestky mělo už hodně za sebou a nedisponovalo výkonnostními parametry na přední příčky. Navíc nás trápily nejrůznější technické problémy. Pak jsme řekli dost. Buginu jsme prodali Standovi Kotěšovskému a začali stavět zcela novou. Při stavbě odvedl skvělou práci Láďa Hanák. Rovněž sázka na motor Ford s výkonem okolo dvou set třiceti koní od holandské firmy Zoner se vyplácí. Jelikož letos absolvuji porci závodů Mistrovství Evropy, Zóny Střední Evropy a Mistrovství republiky, pořídil jsem totožné motory hned dva.“

Jedeš všechny tři šampionáty. Můžeš porovnat konkurenci v každém z nich?

„V republice by se měli jezdci zamyslet sami nad sebou. Na jednu stránku žehrají na špatnou konkurenci, a pak se sami neúčastní. Argument, že domácí podniky nejsou finančně dotovány, neberu. Nezávodím přece pro peníze, ale pro zábavu. Jediným stálým soupeřem mi tak doma je dobrovický Lukáš Kořínek. Jede-li se domácí mistrák spojený se zónou, počítat musím se Slovákem Igorem Vlasatým. Rychlí jsou i Rakušané Andreas Winninger, Mario Bohm a Martin Thomas. Evropa je úplně o něčem jiném. Do každého závodu startuje kolem třiceti borců většinou zvučných jmen. Už jen finálová účast je pro mě úspěchem. Zatím jsem hodně handicapován neznalostí evropských okruhů. Než se s nimi sžiji, rozjížďky většinou končí. Dostanu-li se do A-finále, pak startuji ze zadních pozic. Probít se přes ty dravce vpřed je při vyrovnanosti téměř nemožné.“

Stíháš sledovat i ostatní kategorie?

„Určitě. V Evropě je radost pohledět na Super Buggy. Těší mě, že na některých tratích už se prosazují i lehčí auta se slabším motorem, například Olivier Dufour a u nás Tomáš Pospíšilík. Mrzí mě malý počet aut v Touring Autocross, kde je to stále o Fejfarovi, Káraiovi a občas Korshunovovi. Doma je pěkný pohled třeba i na Divizi 6. Atraktivní je kartkross. Roman Kalvoda drží ceny náhradních dílů v rozumné relaci. Mladým a méně movitým jezdcům tím dává možnost splnit si své závodnické sny.“

Máš nějakou oblíbenou trať?

„Těch je několik. K Humpolci mám vřelý vztah už od svých tamních začátků. Samozřejmě Mekkou všech autokrosových tratí je technická a srdcová Nová Paka a Poříčí nad Sázavou od té doby, co jej zajišťuje Roman Kalvoda. Pořadatelé umí trať krásně připravit, srovnat a nakropit. Preferuji raději více kropení než prašný povrch. Vlétnout téměř poslepu do neznáma je nebezpečné. Naopak mě vůbec neuchvátil německý Matschenberg. Vedle prášení mi vadil rychlý skok krátce po startu, za který není vidět. V případě karambolu či odstaveného auta nejde srážce zabránit. Letos se na tomto skoku vážně zranil německý jezdec Frank Meinzel a sezóna pro něj údajně předčasně skončila.“

Mohl bys představit tvůj tým?

„Můj tým sídlí v Tismicích u Českého Brodu v zázemí naší rodinné firmy. O buginu se mi kompletně stará můj mechanik Zbyňda Luňák. Svoji práci provádí naprosto precizně a auto je před každým závodem ve stoprocentní kondici. Domácí podniky obstará většinou Zbyňda sám. Na ty evropské, kde je díky častým kontaktům mezi jednotlivými jízdami přece jen mnohem více práce, nám jezdí pomáhat jeho bratr Michal. Těší mě, že na republikové závody a ty blízké evropské mi jezdí fandit kamarádi, zaměstnanci i rodina.“

Máš nějaké učitele či rádce?

„Nejvíce rad čerpám určitě od Ládi Hanáka. Má obrovské zkušenosti a jeho výsledky doma i v Evropě hovoří za vše. Při pohledu na jeho nedávný výkon v Pace při Evropě muselo zaplesat srdce každého motoristického fanouška. Jinak vyložené vzory nemám. Obdivuji nestora Jardu Hoška. Klobouk dolů před tím, co ve svých letech dovede. Velmi dobře vycházím s Ondrou Musilem, kluky Pospíšilíkovými i juniorem Filipem Šmídem. Obrovskou persónou je Petr Bartoš. S Fóglem jsme se více spřátelili v Rakousku na lyžích, kam jsme oba vzali své syny. Při pohledu z brutální sjezdovky jsem si hodil lyže na záda a vyrazil pěšky dolů. Oba kluky jsem nechal na starost Fóglovi. Je to skvělý lyžař a stíhat mu nelze ani na sjezdovce.“

Zbývá ti vůbec čas na nějaké koníčky? Lákají tě další odvětví motoristického sportu?

„Vedle autokrosu je mým koníčkem práce, práce a zase práce. Mám autodopravu, věnujeme se také zemním pracím. Když je potřeba, sednu za volant kamiónu nebo bagru. Kdysi jsem se snažil závodit na motorkách. V roce 2000 jsem si však ustlal v civilním provozu. Výsledkem byly mnohočetné zlomeniny nohou, dlouhý pobyt v nemocnici a na invalidním vozíku. To mě vyléčilo. Stejně tak bych měl, kvůli pevným překážkám, obavy i z rallye. Autokros mi přijde bezpečnější. Okruhy a vrchy zase považuji za nudné.“

Byl bys pro, aby se autokrosu věnovaly tvé děti?

„Třináctiletá dcera Kristýna ve svých pěti, šesti letech zkoušela hobíčky v racerech. Docela se jí dařilo. Mezi osmi jezdci se vždy pohybovala okolo třetího místa. Pak u ní však vyhráli koně. Nyní jezdí republiku v parkuru. Když jsme koně přivezli, zeptala se mě: „Tati, ty jsi na něm už jezdil?“ Pokusil jsem se zamachrovat, řekl: „Kristýnko, bacha!“ a naskočil na něj. Po deseti metrech jsem se poroučel na zem. Při druhém pokusu mě kůň sundal o větev. Obdivuji každého, kdo dovede to zvíře bez brzd ovládat. Dceru dokonce poslouchá i na slovo. To žasnu úplně. O koně se stará příkladně. Kydá si je, objednává krmivo. Vždy jen přijde a řekne: „Tatínku, korunky na to a to.“ Jsem ale za tuto její činnost šťastný. Pořád lépe, než aby seděla někde u hospody jako mnozí dnešní mladí. Když má volno, doprovází mě i na autokros. Spíše ale asi kvůli klukům z juniorek. Během jednoho dne se u nás vystřídá i deset tatínků, hledajících chvilku před startem jízdy „drivera“. Sedmiletý syn Radeček pak hraje fotbal.“

Fanoušci tě znají pod přezdívkou Miminko. Jak vznikla?

„Vše má na svědomí Pepíno Vontzemu. Bydlíme od sebe dvacet kilometrů. Známe se mnoho let. Vídáme se denně. Oba máme firmu na zemní práce a tak spolupracujeme. Kdysi jsme spolu jezdili na motorkách. Jako začátečníkovi mi Pepíno začal říkat Miminko. Za chvilku mi tak říkali všichni. Smířil jsem se s tím a napsal si to i na buginu a doprovodné auto.“

Tvoje bugina i doprovodné vozy jsou zelené. Máš k tomu nějaký důvod?

„Zelené máme snad vše v mojí a i otcově firmě včetně firemních vrat. Ani vlastně nevím proč. Vyplynulo to tak nějak automaticky.“

Považuješ mediální propagaci autokrosu za dostatečnou?

„Myslím, že si nemůžeme stěžovat. Vynikající jsou pořady na televizní stanici Sport 5. Kvituji prostor i pro borce z hloubi pole. Tam se často odehrávají větší souboje než na špici, kde mnohdy krouží první tři osamoceni. Na úzkou špičku se pro změnu zaměřují na ČT4. Občas si o sobě přečteme i v novinách a na internetu, diváků chodí hodně. Skvěle jsem si užíval jejich podporu při Evropě v Pace. Když jsem se řítil na čele rozjížďky z kopce a držel za sebou favorizovaného Lucemburčana Johna Lagodnyho, slyšel klaksony a viděl mávat vlajkami i úplně cizí lidi, byl to naprosto úžasný pocit. V případě dobrého výsledku mě osloví hodně známých, že to viděli. Určitě tedy nejde o nezajímavý sport.“

Jaké máš plány do budoucna?

„Příští rok bych rád navázal na letošní program a startoval v mistrovství Evropy, Zóně Střední Evropy i domácím mistráku. Chtěl bych zúročit letošní zkušenosti. Zatím jsem nic velkého nedokázal v Buggy 1600 a tak brzký přestup neplánuji. Moc se těším na letošní Evropu do Přerova. Zde jsem se při republice snažil držet famózního a korektního pilota Ondry Musila, číst jeho stopu a dívat se, kde brzdí a kde je ideální stopa. Proč se učit vymyšlené, když jsem mohl vidět ten ideální styl pro přerovskou trať? Nyní věřím ve finálovou účast. Chci jezdit, jezdit a jezdit. Nechápu proto třeba jezdce, vynechávající třetí rozjížďku po výhrách v těch předchozích. Jedu si přece zazávodit, ne se jen dívat, a tak využiji každou možnost ke svezení. Přestupoval-li bych v budoucnu, lákala by mě Super Buggy. Prioritou je však nadále práce. Nemám žádného sponzora. Závody si financuji ze svého. Pokud peníze nebudou, prostě nepojedu. To se však, doufám, nestane.“

Foto: David Jeřábek