Horácká rally očima fanoušků Milana Blahouta

Ahoj. Dovolím si pár poznámek k Horácké rallye. Třebíče jsem se zúčastnil jako fanda v Blahoutově týmu.

Začalo to takhle: v pátek v půl druhé jsem přijel do Třebíče a pokračoval jsem na Náměšť do servisu. V půlce cesty najednou vidím Blahoutovo Ducato s prázdným návěsem a Milana, Bohouše Černocha a Matěje Havlíčka, jak u toho postávají. Tak jsem k nim zahnul, vylezu z auta a Milan povídá:
"Ty vo.e, ty seš v tom autě sám?"
Já na to:"No a?"
A oni že už akutně musí na start do Třebíče a dodávka s návěsem naopak do servisu. A Matěj ještě nemá řidičák (nemá na to totiž věk). A mechanici ze sousedního týmu, se kterými bylo domluveno, že odvezou dodávku s návěsem do servisu, na to zapomněli a dodávku neodvezli.

Podlomila se mi kolena, když jsem si představil, jak naložím svoje auto na návěs, pak vlezu do obtloustlého Ducata a pojedu do servisu poprvé v životě s plaťákem a na něm se SVÝM autem. Naštěstí si spřátelení mechanici vzpomněli a přiřítili se zpátky.

Přijeli jsme do servisu. Mechanici, tedy Matěj, a hosté, tedy já. Nechtěl jsem být jenom čumil, tak jsem si půjčil z Ducata jedny montérky (bylo na nich napsáno Volvo a byly skvělé) a začali jsme s Matějem budovat servis. Vyložili jsme gumy, centrálu, kompresor a podobné krámy a začali jsme stavět stan. Složili jsme konstrukci střechy. Najednou Matěj zmlknul a měl divný pohled.
"Co je?", ptám se.
"Nemám nohy."
"Jak nohy?".
"No ... od stanu."
Nebylo to dobré. Jednak mrholilo a hlavně nebylo na co pověsit světla.

Přišli jsme na to. Rozebrali jsme konstrukci, na střechu jsme nechali půlku a z druhé půlky jsme udělali dvě dlouhé nožičky. Místo zbývajících noh posloužilo Ducato. Stačila lepicí páska a umělohmotné kabelové svorky - vřele doporučuji. Kolem chodili chlapi od Michelinu, Barumu a přes uličku koukali mechanici od Trinera.
Dialog byl vždycky stejný: "Co to děláte?"
Naše odpověď: "Někdo nevzal nohy."
"Cha cha cha."
Když jsme na konstrukci natáhli plachtu pomocí smetáku, tak jsme měli malý, velmi vysoký a funkční stan. Šoupli jsme tam stěny. K zemi jim chyběl tak metr a půl, ale mohli jsme dát stěnu i na tu stranu, kterou dovnitř jezdilo auto.

Pak jsem nafoukal všechny gumy. Podle toho, jak mi to trvalo dlouho, tak odhaduji, že jich bylo asi sto padesát.

Za chvíli chlapi přijeli na servis, zkoukli monstrum (myslím stan) a vyrazili na první rundu.

Zajímavý moment byl vidět přes uličku. Když jim do stanu najížděl závoďák, málem ho z boku trefila civilní fabka. Naštěstí to ubrzdila asi metr před závoďákem. To byste nevěřili, jak ti mechanici řvali. Proto jezděte po servisní zóně pomalu ... třeba jako Tlusťák.

Letiště v Náměšti se vyznačuje tím, že i když je všude okolo krásně a svítí sluníčko, na letišti je hustá mlha a mrholí. Nejdřív nám to nebylo jasné, ale už to máme: je to vojenské letiště a je maskované.

Před druhým servisem se situace ještě zlepšila. Přijel gril, naložené maso a taky pár dalších mechaniků (Jarda Havlíček a Standa Smutný). Montérky jsem si nechal, ale zaujal jsem pozici poblíž zdroje tepla a jídla.

Všechno šlo jako na drátkách. Auto fungovalo, posádka fungovala, gril fungoval, emailový robot fungoval (v nouzovém režimu, ale dobře). Na hotel jsme do Třebíče všichni přifrčeli tak kolem půlnoci. Šoupli jsme tam jedno pivko a do postele.

Foto: http://www.milanblahout.com

V půl šesté ráno už nám Milan křepčil po pokoji v kombinéze a tak jsme se taky museli zvednout. Vyrazili jsme do servisu. Není nad dlouhé přejezdy. Já bych navrhoval, že pro všechny příští soutěže, ať se jedou, kde se jedou, bude servisní zóna na letišti v Čáslavi, což je geografický střed republiky a bude to dostatečně daleko odevšad.

A bylo to tu zase - čím blíž letišti, tím hustší mlha. Neviděl jsem ani volant, ale naštěstí jsem měl vedle sebe Bohouše Černocha, takže to bylo v pohodě. On vždycky věděl, kudy dál. Akorát mě deptal tím, že když mě někdo předjel, tak mi řekl i to, kdo to auto řídil. Nutno říci, že jsem nepodlehl jen tak ledaskomu.

V servisu jsme si dali kafíčko a rozdělili jsme si úkoly. My, čumilové, protože už nás bylo dost, pojedeme koukat, a posádka pojede zvolna a bude mávat divákům. Nikdo to sice neříkal, ale každý si určitě představil alespoň malinký pohárek. Třetí místo ve třídě, za náma nikdo, Tlusťákovo Saxo asi žigulem nedojedeme, tak kam se honit, hlavně dojet.

Vyrazili jsme na devítku. Ač je to k nevíře, v poslední době se nám daří přijet na erzetu dvě minuty před prvním autem a přitom si stoupnout do první brázdy. Že by nebyli lidi? Proletěl Triner a jel jako blázen, mlha nemlha. Zkoukli jsme celé startovní pole včetně Milana, který své úkoly taky plnil (mával a blikal na nás) a vydali se na dvanáctku.

Bylo to stejné. Za chvíli se jede a diváků pět a půl. Netuším, komu ten chlap u stánku prodal buřty, protože tolik lidí, kolik griloval buřtů, nebydlelo ani v přilehlé vesnici. Koukáme, startovní pole jede, robot chodí, Milan projel desítku, startuje jedenáctku.

A za chvíli začaly telefony. Milan šel ven, končí. Nálada trochu opadává, balíme a přesouváme se k Milanovi do Třebíče. Milan jel jako poslední. Erzeta už je otevřená, takže jedeme až k němu. Je to dole u potoka, či řeky, abych místní neurazil. Levá, dřevěný mostek, mírná pravá a klikatě do kopce, na kopci ostrá levá kosa na široký asfalt. Milan je dole za dřevěným mostkem. Pravým předním světlem zkusil složit strom, který by chlap neobjal. Strom vyhrál, ale následky si ponese do konce života. Chlapi oukej, vůz nikoliv. Neumím to odhadnout, ale asi je to rozbitý.

Foto: http://www.milanblahout.com

Problém je někde jinde. Chlapi jsou přesvědčeni, že někdo před nimi po celé erzetě ztrácel olej, jim se na gumách vytvořil film a při výjezdu z dřevěného můstku se protočila zadní kola, zasekla se špéra a vystřelilo je to dovnitř. Milan totiž narazil do stromu, který stál na pravé straně v mírné pravé zatáčce.

Na místě je i několik svědků, kteří tvrdí, že nebyla žádná krize a šlo o normální průjezd. Údajně byly na místě i dvě kamery, jeden z kameramanů už ale netočil, a na druhého není kontakt.

Těžko říct, já to ani neřídil, ani jsem to neviděl, naštěstí to nemusím ani rozhodnout. Ale nemám důvod nevěřit. Oba jsou dost zkušení a nemají proč hledat výmluvy, nikdo je neplatí. Pravdou je, že na můstku i asfaltu za ním je řada čerstvých olejových skvrn. Ne velkých, ale všude a jsou vidět i na kameře.

Milan je naštvaný, protože si myslí, že jestli někdo ztrácí olej, nemá být puštěn na start a nebo mají pořadatelé vyvěsit žluté vlajky. Na místo přijíždí vedoucí erzety i jeho zástupce. Chvíli to všichni probírají a pak se vedoucí erzety loučí se slovy: "Já jsem malý pán" a odjíždí. Posádka řeší možnost protestu a současně se Milan telefonicky domáhá na ředitelství toho, aby byla přijata opatření pro další průjezd.

Po tisíci telefonátech přijíždějí ti nejvyšší v hojném počtu. Obcházejí dřevěný můstek i asfalt, my čumilové jsme opodál, a tak neslyšíme, co si povídají s posádkou. Asi posádce říkají, že když neumějí řídit, ať do toho nelezou. Potom vyndávají z auta pytel vapexu či jak se to jmenuje a celý asfalt za můstkem posypávají. Že by na tom oleji něco bylo?

Přijíždí návěs a pokoušíme se naložit tu tříkolku. Jde to špatně, ale nakonec jsme ji nahoru dostali. V tu chvíli se pravé zadní kolo návěsu, které se tvářilo jako poloprázdné, prozradilo. Je zcela prázdné. Musí se vyměnit, protože je prořízlé. Ke slovu přichází hydraulický zvedák, který se taky prozradil. Zvedá, ale jenom trochu. Čas běží a blíží se uzávěrka erzety pro druhou rundu. Vyndávám z auta běžný nůžkový hever, mitfára ho nějakým důmyslným způsobem zašprajcuje pod návěs a nakonec jeho prostřednictvím celý návěs i s naloženým závoďákem zvedá. Měníme kolo a modlíme se, aby to hever vydržel. A je hotovo. Jo, kdyby škodovka dodávala tak dobrá wrca jako hevery, byl by mistrem světa i Armin.

Mezitím už uzavírák stojí před Ducatem a jeho posádka se začíná vyptávat, jestli náhodou nebudeme žigula rovnou repasovat. Ale nutno říci, že jsou v klídku.

Radíme se, co dál. My, čumilové, odjíždíme koukat na další erzety, Milan s Bobem jedou na ředitelství. Scházíme se později v hotelu a kolem třetí odpoledne se rozjíždíme domů.

A tak jsem upaloval. Jediné auto, které mě předjelo cestou domů, bylo nějaké subárko s plzeňskou značkou jedoucí z Třebíče na Prahu. Jel jsem svižně, leč bezpečně. Vědom si toho, že mi trochu teče chladič, občas jsem mrknul na budíky. Pořád vše, jak má být. Kilometr před barákem začala pískat a blikat kontrolka hladiny a rafička teploty motoru vyletěla, div že mi neohnula i rafičku od benzínu. Tak jsem si řekl, že ten chladič si to asi rozmyslel a vytekl najednou. Z kopce jsem dojel k pumpě a podrobil motor zevrubné prohlídce. Domů chybělo pět set metrů z dvěstěpadesáti kilometrů. K mému překvapení bylo chladicí kapaliny více než původně. Telefonicky jsem to zkonzultoval s manželkou, Milanem, šéfmechanikem a pumpařem, dal jsem si kafe, motor vychladl a já ujel zbývajících pětset metrů.

Tolik mé poznámky k Třebíči. Vidím, že jízdu s plaťákem, na němž bude naložen můj vůz, musím natrénovat.

Bobova poučka po havárii: "Když hned nezavolám bráchovi já, tak se to stejně za chvíli dozví. Akorát to bude přes patnáct lidí a já budu polomrtvej."

Markétina hláška o podvozku Daewoo: "Podvozek byl skvěle vyladěný. Krizovku jsme měli v každém vinglu."

Ahoj Kilometr