Jiří Zahrádka: „Krok za krokem!“

Jedním z letošních nováčků na sprinterských tratích je Jiří Zahrádka. Pětadvacetiletý pilot ze Sobotky začínal na letišti mezi „kuželkami“ a předchozí dva roky působil v Rallye Cupu. Přestup do Poháru České republiky je dalším krůčkem k rallyovým výšinám. Výkony pilota bílé felicie mají vzestupnou tendenci. Po propadáku na Vrchovině se mu už výrazně lépe dařilo na Kopné. Vynikající výkon pak předvedl na nedávných Krkonoších, kde zvítězil ve třídě SA1.

Jirko, můžeš přiblížit tvé motoristické začátky?

„Bydlím v Sobotce, kolem které vždy vedly rychlostní zkoušky Rally Bohemia. Na tuto soutěž mě táta vzal už jako dítě. Bylo mi tehdy asi pět let, ale tovární kit cary v čele s Pavlem Siberou si pamatuji dodnes. Líbilo se mi to. Bohemku a později Krkonoše jsem jako divák navštěvoval pravidelně. Naplno jsem však motoristickému sportu propadl až po získání řidičského průkazu. Sotva napadl první sníh, zkoušeli jsme s kamarády jízdu smykem. Později jsme na ewrc objevili možnost svezení na uzavřené trati při milovické Rally Sliperry. S kamarádem Kubou Janouškem a sériovými auty jsme pravidelně objížděli podniky tohoto seriálu. Pak už mi bylo líto devastovat si auto, určené především pro jízdu do práce a do školy, a koupil jsem vyrámovaného vrchařského favorita po Báře Šindelářové. Brzy jsem ho přestavěl pro rallye, párkrát jsem se s ním svezl na akcích pana Blahouta a zamířil do Volných podniků a Rallye Cupu.“

Jak na dvouleté působení ve Volných podnicích a Rallye Cupu vzpomínáš?

„Premiéru jsem si odbyl roku 2010 při Rally Škoda Humpolec. Startovní pole tvořily pouze vozy značky Škoda. Druhé místo mě potěšilo a navnadilo zkusit Rallye Cup. S mojí přítelkyní Petrou Valentovou na sedadle spolujezdce jsme byli tak natěšeni, že jsme v Železných horách hned na první erzetě vylomili kolo. Za to mě naši taťkové moc nepochválili. Pétin taťka je sice našim nadšeným mechanikem, ale nad faktem, že jeho jediná dcera jezdí soutěže s mladým bláznem, příliš nejásal. Petra byla šikovná a jezdil bych s ní nadále. Finance na dvojité pořízení homologovaných helem, kombinéz a dalších důležitých věcí jsem však neměl. V Rallye Cupu jsme ve třídě A1 skončili druzí za zkušeným Kopelentem. Jemu jsme stíhat nemohli. Největšími našimi soupeři tak byli Pavel Steiner, Filip Mareš, Jaromír Kovanda a Martin Vlček, ovšem nikoliv ten, jezdící nyní sprinty s kitem:-)“

Pro letošní sezónu jsi změnil techniku i spolujezdce a přestoupil do Poháru České republiky. Můžeš tyto změny přiblížit?

„Moje současná felicie původně patřila Radovanu Marešovi, později s ní jezdila Iva Víchová. Já jí koupil od Martina Búše a předělali jsme si jí k obrazu svému. Motor seskládal a naladil pan Karel Resl z Chudoples, se sháněním dílů mi pomáhal Luboš Picek. Spolujezdce jsem získal podáním inzerátu na ewrc. Ozval se mi příbramský David Poplštein. Znali jsme se už z Rallye Cupu, kde četl noty Pavlu Steinerovi. Mimochodem právě Pavel, kterého nyní naviguje Milan Rákovský, byl mým velkým rivalem mezi amatéry a naše souboje pokračují i v poháru.“

Premiéra v Poháru ČR se ti na Vrchovině nevydařila. Co se stalo?

„Už před startem nás zradil alternátor. Povzbuzováni komentátory jsme auto přes startovní rampu tlačili. Cesta navíc vedla do kopečka a tak si David pořádně máknul:-) Při sjezdu z rampy felicie nastartovala. Ve snaze stáhnout časový skluz jsme chvátali vstříc úvodní erzetě. Proti bohužel byla policejní hlídka, jež nás na přejezdu zastavila. Rychlou jízdu a zahřívání gum nepochválila, stejně jako skutečnost, že jsme nesvítili a nebyli připoutaní. Do toho nám auto chcíplo a už jsme ho nenastartovali. Prostě když ostuda, tak pořádná.“

Kopná a Krkonoše už ti vyšly mnohem lépe.

„O tratích Kopné jsem slyšel doslova legendy. Mohu potvrdit jejich krásu a náročnost. Radost ze svezení na nich nám ale trochu pokazil devadesát procent soutěže nefungující interkom. Tento hendikep spolu s mokrou tratí napomohly snad deseti krizovým situacím. Sedmé místo v klasifikaci poháru a bronz ve třídě SA1 byly za dané situace úspěchem. Ještě lépe se nám vydařily Krkonoše. Organizací, tratěmi i pocitem z vlastního výkonu má dosud nejlepší soutěž. Do poloviny závodu jsme dokonce byli druzí mezi všemi poháristy, hned za nedostižným Petrem Šimurdou. To jsme ale vyčetli až z časů po soutěži. Vědět to, určitě bychom více chvátali a nehlídali si především vedení ve třídě.“

Které soupeře považuješ v Poháru ČR za největší?

„Opět musím zmínit Pavla Steinera. Hodně rychlí jsou také Pavel Vedra a Pepík Mandaus. Od Rally Sliperry přes Rallye Cup až dosud, aniž bychom společné přestupy jakkoliv plánovali, soupeříme také s Tomášem Heroldem. Navíc se vždy potkáváme nejen ve stejném seriálu, ale i třídě.“

Můžeš porovnat Rallye Cup a Pohár ČR?

„V Rallye Cupu bylo vše takové rodinné. Nocovalo se v dodávkách v servisní zóně, sedělo se dlouho do noci a popíjely se „limonády“:-) Volnější byla i pravidla. Nějaké penalizace se moc neřešily. V Poháru ČR se téměř všichni po seznamovačkách a přejímkách rozprchnou na penziony a hotely. Je už nezbytné, aby alespoň jeden člověk v týmu znal řády, časy technických a administrativních přejímek, ovládal práci s GPS. Největší rozdíl však vidím v tratích. Ty jsou úplně jinde. Mnohem náročnější a složitější. Už za ty tři starty jsem se hrozně moc naučil. Prostě fantastické závody.“

Máš nějaké jezdecké vzory?

„Z domácích borců se mi nejvíce líbí Emil Triner, ze zahraničních Jean Ragnotti a Colin McRae. Preferuji divácky atraktivní, rozevlátý styl. Mistrovství světa jsem osobně navštívil jen jednou – při Deutschland Rallye 2008. Samozřejmě je obrovským zážitkem sledovat z půlmetrové vzdálenosti jízdu fenomenálního Sebastiena Loeba. On nemá konkurenci a kdoví, zdali ho někdy někdo překoná. Stylově mi jsou ale daleko bližší Petter Solberg či Jari-Matti Latvala.“

A co učitelé a rádci?

„Na mladoboleslavské průmyslovce jsem seděl v lavici se soutěžákem Davidem Tomkem. Občas jsem mu jezdil dělat mechanika. Při jednom testu v Bělé pod Bezdězem mě svezl ve svém nádherném kitu po Fabio Dantim. Na chvilku mě dokonce pustil i za volant, což ale byla v porovnání s jeho jízdou naprostá tragédie:-) V době mých začátků mi radil s rozpisem, dodnes mi půjčuje kombinézu a nehořlavé prádlo. Moc mu za vše děkuji. Zajímavostí je, že jeho bývalý spolujezdec Honza Škaloud, je můj vzdálený příbuzný. Zlatý člověk je Luboš Picek od nás ze Sobotky. Nešetří radou a kdykoliv potřebuji, přijede mi poradit nebo pomoct na dílnu, stejně jako Jirka Kunst mladší. Luboš má dlouholeté zkušenosti. Jezdil s favoritem i felicií, poradí s nastavením i jezdeckým stylem. Je to také správný pařmen. Pivem nepohrdne a rumem už vůbec ne:-)“

Čemu se věnuješ, když zrovna nesoutěžíš?

„Moc volného času mi nezbývá. Auto si chystám na kozičkách doma v malé garáži po příchodu ze zaměstnání. Studium v Liberci na strojárně jsem po roce zabalil. Nyní pracuji jako konstruktér v turnovské firmě Olkne. Šéf Otakar Knébl sice mé závodění nevidí rád, ale přesto mě výrobou součástek a uvolňováním na závody podporuje. Když přece jen chvilička zbude, rád jezdím na snowboardu. Jednou týdně se také scházíme s kamarády ze Sobotky zahrát si fotbálek, v zimě futsal.“

Máš nějaký rallyový sen?

„V životě mě nenapadlo, že bych vůbec mohl závodit, natož na tak vysoké úrovni. Už tohle je vlastně splnění snu. Samozřejmě, být mistrem světa by nebylo špatné:-) Pokud se mi někdy podaří startovat na domácí Bohemii, budu šťastný. Neodmítl bych ani svezení v autokrosové bugině. Tam bych se ale asi těžko vyrovnával s přítomností tolika vlčáků kolem sebe. Nyní ale uvažuji realisticky a jdu krok za krokem. Chci pokračovat v Poháru ČR a třeba i časem vyhrát třídu. Letos určitě pojedeme ještě Kostelec a nejspíš i Pačejov. Dál se uvidí podle financí. Základem je vždy tolerance blízkých a já jsem šťastný, že mi fandí taťka, mamka, sestra, přítelkyně, bratranec a kamarádi. Všichni mě také doprovází na závodech, stejně jako Davidovi blízcí. Důležitá je samozřejmě také podpora sponzorů. Jsou jimi pivovar Rohozec, stavební stroje Jičín, Zeta Benátky nad Jizerou, turnovské firmy Fintex Chemie, R.F. Profi, OLKNE a jičínská PS - Graf.“