Návrat po roce a rozloučení, nebo to bude jinak?

Rally Vrchovina 2012 byla svědkem jednoho návratu. Po téměř roce začaly Jirku Sutra svrbět ruce. Proto se rozhodl pro návrat do „áčka“. Využil možnosti, že na Hluboši u Bryndů zahálí C2, a po dojednání oboustranně přijatelných podmínek se všichni zúčastnění dohodli na spolupráci. Následovalo krátké testování, při kterém se novopečený funkcionář AJR seznámil s chováním vozu. Vozidlo vzbudilo v Jirkovi dost značný respekt, ale zároveň pocítil novou výzvu. A pak už zažitý proces. Odjez do České Kanady a absolvování seznamovaček.

Seznamovačky proběhly vcelku v poklidu. Tedy aspoň podle prvotních poznatků a předpokladů posádky. Ty přetrvaly až do pátečního, jinak velmi příjemného, večera ve společnosti kamarádů a nejmenované dámské posádky z Valašska. Ten byl narušen pouze nočním telefonickým sdělením ředitelství rally, že pan Sutr se dopustil dopravního přestupku, a je povinován zaplacením pokuty ve výši 1.000,- Kč na ředitelství rally. Zaplacením pokuty pořadatel podmínil účast v rally. Dosti jsem se tomu divil, protože o Jirkovi vím, že není žádný blázen. Proto jsem se Jirky zeptal, jakého hrůzného činu se to vlastně dopustil.

Naměřili mi 61 km/h na padesátce. Já, když píši rozpis, tak moc nekoukám na cedule s koncem a začátkem obce, spíš koukám, kde končí domy, kde začíná les, kde domy začínají. Bylo mi to divné, protože rychlost většinou dodržuji. Tolik Jirka. Spolujezdec Ivan Říhánek situaci ještě upřesnil. K politováníhodnému přestupku došlo mezi obcemi Horní Radíkov a Dolní Radíkov. On ten Horní není ukončen cedulí, a Dolní jí nezačíná. Takže mezi Radíkovy platí „padesátka“. Protože mezi oběma obcemi není žádná zástavba, připadá mi to, že místo bylo pořadatelem vhodně zvoleno k vylepšení rozpočtu rally. Zvlášť když jsem zjistil, kolika posádkám zazvonil telefon. Trochu mi to připadalo praktiky Policie ČR z dob začátků bodového systému, kdy se měřilo hned za cedulí. Třeba za to koupili dotčeným obcím, nebo nešťastným, trpícím cyklistům sladké tyčinky na uklidnění. Jirka ještě dodává. No moc fér mi to také nepřišlo. Ale pokud si za ty pokuty příští rok najmou víc pořadatelů, aby pořádně vytvořili itík bez chyb, tak budiž. Aspoň mne nebude muset Ivan zachraňovat, abych se při seznamovačkách neztratil. Ivan ještě zabručel, že na pitominy v itíku je už zvyklý, protože má pocit, že ho tak pořadatelé udržují ve střehu a tříbí mu orientační schopnosti.

Připuštěná posádka k závodu však ještě před startem musela absolvovat administrativní a technické přejímky. Ta první byla provedena v miniaturní kanceláři cca 2 x 2 m po delším čekání ve frontě skrápěné deštěm. Bez možnosti úkrytu. Také technická nebyla úplně bez závad. Na vině byly především posádky, které nerespektovaly stanovené časy. Funkcionáři to samozřejmě nekontrolovali. Takže v době, kdy měla být posádka na přejímce, stála někde vzadu. Při snaze Petra Bryndy nahlásit se u časovky, byl informován, že razítko dostane, až tam bude auto. No, a byť Citroen C2 není žádný obr, přenášet jej přes ostatní auta se nikomu nechtělo. Nakonec však došlo k úspěšnému návratu do jednoho z nejdelších servisů v historii české rally.

Teď dáme slovo Jirkovi, aby popsal intimní chvilky probouzení a jitro posádky. Já ti nevím, čím to je, ale od doby, co jezdím s Ivanem, tak ze mne spadla ranní nervozita, dokonce jsem schopen i mluvit a snídat. Když jsem rozpečetil oko a zjistil, že svítí Slunce, tak mne přepadly jakési pseudoeuforické pocity, které vyvrcholily duetem. Spolu s Ivanem jsme zapěli známou píseň z proslulého seriálu Přátelé zeleného údolí. (Pozn. autora: Jsou okamžiky, kdy jsem rád, že posádka chce spát sama.) Cestou na start jsme prověřili brzdy a zopakovali si taktiku a všechna předsevzetí. O těch už něco vím hlavně od obecně sdílnějšího Ivana. Zde si dovolím použít i Ivanova specifického názvosloví, kdy Citroen C2R2 nazývá „kyselej“. Jízdní vlastnosti charakterizoval velmi výstižně. Je to taková malá uskákaná čubka, ale má sílu. Proto byl hlavní cíl držet se na uzdě, neriskovat, najít jezdce, který „pojede“, a s tím porovnávat výsledky a dále volit strategii.

V samotném závodě pak tato „funkce“ padla na Trojana, který jel s krásnou kitovou Feldou před Jirkou. Po opatrném začátku byl Jirka celkem spokojen, ztrácel jen dvě vteřiny. Trojan je rychlý jezdec a má kita v ruce. Ty dvě vteřiny však byly trošku osudné. Ale nechme mluvit Jirku. Když jsem zjistil, že to jde, tak jsem začal zrychlovat. Začal jsem přemýšlet, jestli nejsem Loeb. A tak přišla levá na bordelu, a místo do následující pravé jsme šli rovně. Ručka, plyn. A prd. Zhaslý motor, a už se couvalo. A Loeb někam zmizel. Jirka byl zase nohama na zemi. Nechal tam deset vteřin, a Trojan mu nadělil osm. Takže v podstatě spokojenost. Na třetí RZ se posádka vyvarovala chyb. Od Trojana dostala pouhé dvě vteřiny. Ale Trojan nebyl sám. Rozhodčí faktu nadělil dalších pět za trefený retardér. Zde Jirka připustil, že oprávněně. Proč se ale nedala penalizace jinému jezdci za projetí retardéru rovně a potrhání „mléka“, to už nepochopil. Přišel servis a na obloze se začalo černat. Jirka nedbal řečí Ivana, že je to zbytečné, a vydal se za Petrem Bryndou s myšlenkou na mokré gumy. Ten kouknul na zataženou oblohu a zeptal se, zda prší. Neprší. A byly tam suché. Jirka to zhodnotil následně. Pak jsem si uvědomil svou naivitu. Vzpomněl jsem si, jak mi na Kopné doporučil suché, ale to už mrholilo. Problém je, že on to umí, a na suchých by v klidu zajel. K RZ už posádka dojížděla za deště. Rozhodnutí jasné. Nebude se nic riskovat, budou se sbírat zkušenosti, jak se chová auto za různých podmínek. I bez ohledu na skutečnost, že na časech to bude dost znát. Pro posádku bylo, do určité míry, štěstím odstoupení skvěle jedoucího Vopatřila, který tím Jirku posunul na třetí místo.

Do poslední RZ už byly odsouhlaseny mokré gumy. K nim se přidalo předsevzetí neblbnout a dojet. Třetí místo, i když utrpěné, je po pauze malý sen. To předsevzetí vydrželo do první pravé po náletu. Na brzdách, hladký asfalt, trocha podcenění a byla velká klika, že to kluci nerozbili. Když si Jirka zpocený jako vrata od chléva oddychl, uslyšel, jak mu rozchechtaný Ivan říká, že se nemůže divit, když nebrzdí ani po třetím varování. Jirka to zhodnotil slovy: On je Ivan zlatej kluk, ale tak trochu magor. Teda hodně magor. Ale nakonec z toho přece jen bylo převzetí poháru za utrpěné třetí místo ve vymrzlé sokolovně. A dobrý pocit, že to Jirka ještě nezapomněl.

Takže Jirko, spokojen? A co dál? Tak spokojen ano, zajel jsem si s parádním autem, udělal jsem si radost. Ale znáš to pořekadlo o tom, co bývá po posvícení….? Tak, tak nějak to vypadá. Hrnou se pracovní problémy, nestíhám, je toho moc a času zoufale málo. Takže to bude můj „srdcový“ Pačejov, který se stane asi mou labutí písní na rally scéně. V tu chvíli mi Jirka přišel strašně nešťastný. Neměl jsem chuť trápit ho dalšími dotazy, byť tu jeho labutí píseň beru s rezervou. Ale protože poslední slovo má mít posádka, nechám ho tomu, kdo při rally mele celou cestu – spolujezdci.

Vrchovina byla moc hezká. Jirka ukázal, že nic z toho, co umí, nezapomněl. Kyselej, to byl ideální návrat do akce, a doufám, že to auto, spolu s dalšími kamarády, mi pomůže uhučet Jirku, a přesvědčit ho, aby zatím udělal jenom další přerušení kariéry. Určitě by byla škoda, kdyby chtěl definitivně skončit. Ale ještě k Rally Vrchovina. Chtěl bych touto cestou poděkovat za sebe i za Jirku všem, kdo nám umožnili start. Všem kdo nám fandili doma, i na trati, nebo posílali pozitivní ohlasy. Neposlední a hlavně obrovské poděkování směřuje do Hluboše. Všem mechanikům a lidem, kteří připravili perfektně auto, a profesionálním přístupem nám pomohli vystoupat na tu „utrpěnou“ bednu.