Rozhovor se spolujezdkyní Petrou Řihákovou

Přinášíme vám úryvek z rozhovoru, který si kompletní a v nezkrácené podobě můžete přečíst v magazínu Sport Motor News 7/2011. Odkaz na stažení magazínu.

Petra Řiháková je mladá a zapálená spolujezdkyně, která pochází ze závodnické rodiny, kde závodil její otec Petr jako spolujezdec, který navigoval svého bratra Pavla Řiháka. Společně dosáhli například na titul vicemistrů ve skupině N ve sprintrally, či na titul vicemistrů v Mitropa Rally Cupu. Petr Řihák ale navigoval například i Karla Trojana, s nímž vybojoval druhé místo v MMČR v roce 2007. Kariéru Petra Řiháka ale poznamenala vážná nehoda při Rally Tatry, kdy utrpěl těžká zranění. Petra se coby spolujezdec tedy dokonale „potatila“ a přes nevelké zkušenosti v loňském roce usedla do rychlého Subaru Impreza vedle Vojtěcha Štajfa. Právě i z tohoto důvodu byl hodně zajímavý rozhovor, který jsme spolu vedli.

Petro, je vůbec možné, aby dívka z takové závodnické rodiny dělala něco jiného než rally? :) Jak jsi se k závodění dostala?

No rozhodně maminka by si asi přála, abych dělala něco úplně jiného :) Mám ale třeba staršího bratra, a ten se kolem závodů vůbec nemotá, a tak to asi nebyla u nás v rodině úplně jednoznačná volba. S rodiči jsem bývala na závodech už odmala a tehdy mě začalo bavit se kolem tohoto světa motat. Táta se strejdou jezdili rakouské mistrovství a to se mi moc líbilo. Hezké závody, krásná krajina… Hodně času jsem trávila v servisní zóně a koukala kolem sebe a nasávala tu atmosféru. Čím jsem byla starší, tak tím víc mě to bavilo jezdit na závody, podporovat tátu a starat se o něj. Celkově mě moc bavilo se kolem závodů motat, sledovat tátu jak závodí, posílat jim výsledky, jak si vedou…Sama jsem ale moc nepředpokládala, že bych se do auta posadila a závodila. Trochu jsem se bála, jestli zvítězí to holčičí já a nebo jestli ve mně bude víc toho spolujezdeckého srdíčka po tátovi.

Když mi bylo asi 16 let, tak mě strejda poprvé svezl v závodním autě a byl to parádní zážitek. Mamka tehdy doufala, že vylezu z auta celá zelená a už nikdy do toho nebudu chtít sednout, ale mě se to hrozně líbilo a bylo jasno. Asi se nebudu moc mýlit, když řeknu, že tvoje poslední rally, kterou byla finská Arctic Rally byla tvým dosavadním vrcholem kariéry. Podle statistik na eWRC jsi zatím odjela sedmnáct závodů. Byla to skutečně ta vrcholná soutěž?

Určitě ano. Byla to teprve moje druhá zahraniční soutěž. První byla Rally Saturnus ve Slovinsku, kde jsme startovali loni s Vojtou Štajfem. Tam to ale pro mě bylo mnohem jednodušší, protože ve Slovinsku jelo mnohem více Čechů, a já stále měla někoho, za kým bych mohla dojít pro radu, když jsem si nebyla s něčím jistá. S Petrem Uhlem a Petrem Černohorským jsme si třeba byli projet složitější přejezd po městě, kde jsem si nebyla úplně jistá v itineráři. Ve Finsku jsem ale byla odkázaná sama na sebe. Což mi zase určitě něco dodalo, minimálně v sebedůvěře, že jsem to zvládla.

Jak vypadá tvoje spolujezdecké výbava, bez které dnes na závody už neodjedeš?

To je třeba příklad toho, co mám od táty. Dostala jsem od něj seznam věcí, které stále vozím sebou. Začíná to všemi důležitými dokumenty od licencí, přes občanky a řidičáky. Dál třeba vytištěné materiály k soutěži až po osobní věci, na které jsem zvyklá. To všechno mám na seznamu, který mi pak hodně usnadňuje případný stres a shon před závody. Seznam funguje bezvadně :)

A co konkrétní spolujezdecká výbava do auta?

Základem je pro mě tužka – versatilka s měkkou tuhou, ale ne úplně měkkou, protože jsem levák a to, co si napíšu bych si rozmazávala. Moc měkká tuha také není dobrá na noční rychlostní zkoušky, kdy se leskne a některé dodatkové značky by se daly přehlédnout. Tužka má výhodu v tom, že se dá dobře gumovat a opravovat. V dalším ročníku se třeba nějaká pasáž jen přegumuje. Základem je také dobrá guma na gumování. Bloky na rozpis si dělám sama. Od táty mám nalinkovaný papír, který stále dokola kopíruji a připravím si ve vazači kroužkovou vazbu. To má výhodu na závodech, že když si potřebuji rozpis přeskládat, tak můžu. Vždy sebou vezu i náhradní plastové hřbety vazby. Mám sebou náhradní blok, tvrdou podložku, náhradní tužky, propisky, lihovky, nůžky, lepící pásku…takovou malou kancelář.

Jak vnímáš Asociaci Jezdců Rally? Tvůj táta je jedním ze zakládajících členů asociace…

Právě tím, že jsem od začátku věděla o co jde, tak si myslím, že je to pozitivní věc. Pozitivní je, aby bylo slyšet hlasy jezdců. Vím ale dobře, že to nejde tak, že každý zvlášť by někam volal a prosazoval svůj názor. Od toho by se právě měl utvořit ten společný názor, který se prostřednictvím asociace prosazuje. Má to pak daleko větší váhu. Dnes si bohužel dost jezdců myslí, že v AJR si každý jen kope sám za sebe, ale není to úplně pravda. Řeší se tam dost problémů, které dotýkají všech. Důležité je, aby AJR měla ohlasy od všech jezdců i z nižších tříd. Nikdy se jezdci neshodnou úplně na všem, ale buďme rádi, že se dnes najdou lidé, kteří ve svém volném čase a za své peníze řeší problémy celého startovního pole.

Pokračování rozhovoru ZDE.