Pořízení „Tajpára“ je splněným snem

Pouhé čtyři starty loni absolvoval Jaroslav Kastner. Jeho prioritou bylo získat pronájmem svých hond finance na účast v letošním MMČR. Nakonec je vše opět jinak, když nedokázal odmítnout nabídku pořídit vysněného „tajpára“ od Petra Křížka. Jeho vozový park se dočkal rozšíření, ušetřené peníze jsou však tatam. Pilot z Mnichova Hradiště však zahálet nehodlá a těší se především na svoji premiéru na vytoužené Rally Bohemia.

Jardo, loňská sezóna se pro tebe smrskla na pouhé čtyři starty. Jak jí hodnotíš?

„Jezdecky to rozhodně byla má nejskromnější sezóna za posledních pět let. Jednoznačnou prioritou bylo vydělat pronájmem hondy finance a ty ušetřit na letošek. Na druhou stranu jsem si odbyl debut na dvoudenních soutěžích. Po německém Thüringenu jsem v rámci Poháru K4 absolvoval také Příbram. Opět jsem si uvědomil, jak moc mě velké podniky obohacují oproti sprintům. Konečně jsem snad také našel své tempo. To se mi při kratičkých sprintech nedařilo. Zajímalo by mě, nakolik bych se vyjezdil při možnosti absolvovat třeba kompletní MMČR. Uvědomil jsem si pravdivost slov „Pana Profesora“ Jaroslava Ginsla, když říkal: „Chce to jezdit, jezdit, jezdit!“ Navíc už nejsem žádný mladý janek, hodlající riskovat za každou cenu. Nemám talent od Boha a schopnost skočit do kteréhokoliv auta a letět jako Venda Kopáček. Mojí devízou je spolehlivost. Ve finále si ve startovním poli každý svého soupeře najde. Už kdysi mi během závodění ve volném poháru říkal zkušenější kolega Honza Klinger: „Vykašli se na lidi a jejich kritiku. Oni ti závodění neplatí.““

Můžeš porovnat organizaci Thüringenu a Příbrami?

„Organizačně na tom byli příbramští mnohem lépe. V českých soutěžích je přece jen vše přísnější a striktnější a mnohem více se dbá na bezpečnost a dodržování řádů. U našich západních sousedů byly poměry uvolněné až moc. To už tady máme lépe zajištěny závody volného poháru. Na ten mimochodem dodnes velmi rád vzpomínám a považuji ho za velkou líheň talentů z méně majetných rodin.“

V Příbrami jsi po mnoha letech se spolujezdcem Vlastimilem Morkusem udělal změnu na horkém sedadle. Proč?

„Tuto změnu jsem neinicioval já. Naopak. Vlastík mi dva týdny před soutěží sdělil své rozhodnutí jet přes naši předchozí dohodu raději s Michalem Kramlem. Sehnat narychlo náhradu nebyla žádná legrace. Nakonec jsem si půjčil spolujezdce Tomáše Kosána od Honzy Pilaře. Klukům pravidelně pronajímám hondu pro Pohár K4 a stali se z nás dobří kamarádi. Za vytrhnutí trnu z paty tímto oběma děkuji. Příbramské sžívání nebylo úplně bezbolestné. Zažili jsme i krizovku, kdy jsem ve snaze jet hranu byl dlouhý v jedné zatáčce a o obrubník ohnul přední i zadní rameno. Konečný bronz ve třídě SA2 mě ale moc potěšil. Nyní mě nicméně čeká úkol najít nového stálého navigátora. Také budu muset dále pracovat na rozpisu. Ten je základem rallye, což jsem si při dvoudenních podnicích plně uvědomil.“

V soutěžích se pohybuješ již od roku 2005. Jak hodnotíš současnou situaci na domácí rallyové scéně?

„Pocházím z průměrných poměrů, mám normální zaměstnání, každou korunu jsem si musel pracně vydělat nebo sehnat. Za obrovský problém našich soutěží vidím až přehnanou finanční nákladnost a nedostatek podpory federace. Kdysi jsem hrával fotbal za Mukařov. I na této amatérské úrovni dostal každý tým na svoji činnost nějakou korunu. Jen v soutěžích nic. Dokonce nám ještě mnozí peníze z kapsy tahají. Nedávno jsme měnili sedačky a pásy za tytéž jen proto, že někdo vymyslel jinou fiktivní homologaci. To samé se týká helem a kombinéz. Najednou prostě musí být červená cedulka místo žluté, aby tam za dva roky byla modrá. Čeká nás pořízení předraženého systému HANS, o jehož přínosu pro bezpečnost navíc nejsem zdaleka přesvědčen. Zbytečná je technická kontrola před sezónou. Vždyť před každou soutěží se koná technická přejímka. Peníze stojí prodloužení licence jezdce a zároveň soutěžícího. To jsou hodně drahé kartičky. Toto vše navíc maximálně nahrává korupčnímu prostředí. Když všechno zaplatím, nezbude mi na nové pneumatiky a pojedu na ojetých. A přitom zde jde o bezpečnost. Mnoho talentů, pokud za nimi nestojí silný sponzor či nejsou zároveň schopnými manažery, přijde vniveč. Neviním za to však ani tak FAS, jako spíše globální nařizování FIA. Čím nákladnější je splnění závodnických snů, tím více chci poděkovat za finanční pomoc bratrovi Patrikovi Kastnerovi a firmě UNIJOB, Martinu Mouchovi, firmám SMILEART a TRIKO4YOU. Za technickou podporu a rady děkuji Petru Zbudilovi a hlavnímu mechanikovi Pepanu Frydrychovi.“

Hovořil jsi o snaze ušetřit finance na letošní sezónu. Ovšem údajně je nakonec vše trochu jinak?

„Ano. Plán absolvovat letos čtyři podniky MMČR a pokusit se v rámci třídy o solidní výsledek v šampionátu je tatam. Finance padly na pořízení „tajpára“ od Petra Křížka, se kterým loni jezdil Petr Hubáček. Je to splnění obrovského snu, pominu-li tedy utopii v případném pořízení R2 nebo R3. Ještě nedávno jsem „tajpára“ považoval za vysněnou, leč nedostupnou techniku. Zároveň jsem si však ponechal i obě Vti. Nezbývá mi, než pokračovat v loňském duchu a snažit se pronájmem malých hond získat peníze na několik startů s novým vozem. Určitě si hodlám k pětatřicátým narozeninám nadělit start na Bohemce. Právě má vytoužená soutěž z dětství je jedinou momentální jistotou. Uvažoval jsem o startu na Jänneru, ale finančně to nebylo dostupné. Nyní mě moc láká Valaška.“