Deníček Deutschland Rallye 2005 - část první

Na letošní „Dojčland“ jsem se opravdu hodně těšil. Díky hojnému zastoupení českých jezdců ve startovním poli se dalo předpokládat, že se v Německu objeví davy českých fanoušků a vytvoří skvělou atmosféru. Tomu napovídaly i horečné diskuse na fóru, kde se neustále dokola probíralo kam jít, kde spát, kdy vyjet, jak se zásobovat apod. Nakonec se na fóru dal dohromady i obsáhlý seznam výprav, které se do okolí Trieru chystají. Předstartovní horečka byla opravdu velká, to mi asi každý, kdo se tam chystal, potvrdí.

Naši posádku tvořily 4 osoby – Shacki (já), Stanis, Filip a Tomáš. Ve středu po půl deváté vyrážíme z Plzně ve stříbrné Octavii s notně sjetými brzdovými destičkami (to nám Tomáš s Filipem ale tajili až do návratu) a nefunkčními ostřikovači (což jsme zjistili až při cestě domů). Cestou se ještě stavíme v Carrefouru, abychom se dostatečně zásobili na další 4 dny, ale po deváté už uháníme po dálnici směr Rozvadov, kde máme sraz s dalšími výpravami.

Alex Bengue na trati shakedownu - Marek Felt

Kolem tři čtvrtě jsme na místě. Doplňujeme nádrž až po hrdlo a přesouváme se na parkoviště k McDonaldu, kde už čeká několik aut evidentně směřujících na rallye. Nikde nevidím Pištu, a tak mu volám. Prý se někde zdrželi, dorazí za 20 minut. Během té doby se sjíždí další auta a čekají. Lidi se mezi sebou moc neznají, a tak konverzace probíhá vždy jen u toho kterého auta. Konečně se objevuje tmavě modrý Focus s nálepkami eWRC, 4 Kresta a českými vlajkami. Z auta vystupuje jako vždy rozjařený Pišta i neméně vysmátý Mára Felt. Rázem začíná být živo. K jeho auto se najednou všichni sesypou a rozebírají si polepky na auta. Na parkovišti je jak v úle – všichni si polepují auta a konečně se začínají i seznamovat. Mně se nepodaří dobře odtrhnout jednu polepku, a tak nápis Kresta na levé straně sestavujeme ručně po písmenkách. Nejvíce je to poznat na áčku, které je nalepeno viditelně křivě.

Polepování na Rozvadově - Martin Stanislav

Přesouváme se do „Mekáče“, kde si Pišta poroučí snad úplně všechno, co je v nabídce. Mára se tomu jen směje, on prý po páté hodině už nejí a díky tomu hubne (opravdu je to na něm ale poznat). Probíráme hrubý plán výpravy, prakticky na všem se shodujeme. Pišta zjišťuje, že si toho asi objednal moc, což jsme tušili od počátku. Mezitím asi půlka aut odjela, zatímco ostatní čekají na hromadný odjezd. Ten se znova oddaluje, čeká se ještě na Mikuldu s Brosem. Mezitím nám Pišta rozděluje vysílačky, abychom byli stále na příjmu, na rozdíl od mobilů zadarmo.

Před odjezdem, v popředí Mikuldovo „WRC“ - Martin Stanislav

Mikulda nám poprvé představuje Fabii WRC v novém designu pro Německo ve verzi Kopecký. Auto má opravdu vyšperkované, o tom žádná, okukujeme ho ze všech stran. Před odjezdem se ještě pokoušíme hromadně vyfotit auta, ale v té tmě to jde špatně. Po půlnoci se kolona konečně dává do pohybu směr Trier. Čeká nás asi 500 nočních kilometrů na trať shakedownu.

Je nám jasné, že se celá kolona pohromadě neudrží, a tak máme předem domluvené seskupení na benzínce u Hockenheimu. Naše auto odpadá z kolony jako jedno z prvních, ne snad proto, že bychom jim nestačili, ale proto, že Tomáš jako řidič jede na spotřebu a motor jen tak hladí na nějakých 120 km/h. Nikam nespěcháme, máme času dost, a já konečně i usínám.

Probouzím se přesně u Hockenheimu, když mi Pišta volá, kde jsme, že na nás čekají. Bohužel už jsme benzínku přejeli, a tak ho informuji, že na ně počkáme na jiné před Kaiserslauternem. Napodruhé to již vychází a my se opět zařazujeme do kolony, do které se mezitím připojil i Michal Moc. Před Bostalsee sjíždíme z dálnice a celá kolona zastavuje na kraji silnice. Je po páté hodině ráno a my jsme kousek od „šejku“. Následuje bojová porada, po níž se Pišta s Márou vydávají na průzkum parkovišť a příjezdů na shakedown. Po 20 minutách jsou zpátky a navádějí nás do jedné vesničky, kde je dobré parkoviště i poměrně slušný přístup k trati.

Harri Rovanpera na trati - Marek Felt

Pomalu se začíná rozednívat, ale je poměrně chladno. Nějaká pořadatelka nás přijde za parkovné zkasírovat, ale zaplatit lidové 1 euro za auto nám nedělá potíž. Obloha je zatažená a předpověď počasí nevěstí nic dobrého. Máme spoustu času, a tak se vydáváme na menší průzkum tratě vzdálené asi 400 metrů. Přicházíme k pravé 5 za viaduktem, což je relativně zajímavá zatáčka po brutálním náletu s kopce. Zamlíkované okolí trati se nám sice nelíbí, ale stále ještě doufáme, že tomu nějak unikneme. Jdeme dále po trati až k „chicane“, což není nic jiného než hodně úzký průjezd mezi 4 balíky slámy. Sám bych měl problémy protáhnout se mezi nimi na kole, takže mi není jasné, jak se do ní mohou vejít wrcy. Další dny nám potvrdí, že je to pro ně opravdu občas oříšek. V dohledu už nic zajímavého není, a tak se vracíme k autům. Tam už se všichni chystají na shake, Pišta upevňuje svou proslulou vlajku Ford na prut, většina z nás se snaží po probdělé noci něčím občerstvit.

Roman Pištěk se svojí vlajkou - Marek Felt

Po sedmé si balím kameramanské nádobíčko a vyrážíme na trať. Za viaduktem vylézáme na svah a libujeme si, jaký máme krásný rozhled. Idyla netrvá dlouho. Přichází pořadatel s vestou „Spectator management“ a nekompromisně nás vyhání. Ne snad proto, že by to bylo nebezpečné místo, nýbrž proto, že se tam prý nesmí stát. Poprvé tak na vlastní kůži poznáváme, že pořadatelé to tam dělají zcela jinak než u nás. Doma je to tak, že kde není zamlíkováno, tam se může stát. V Německu je to naopak – může se stát pouze za mlíkem, nikde jinde. Nutno ale říci, že organizačně to mají podchycené výborně. Mezi diváckými místy jsou přesně vyznačené přechody přes trať, kudy můžete přejít. Na každé straně stojí navíc pořadatel, který vás pouští v okamžiku, kdy nic nejede. Tohle neplatí jen pro shakedown, takhle je to během celé soutěže. Samozřejmě to má i své nevýhody – divácká místa jsou většinou docela přeplněná a co si budeme povídat – kouzlo volnosti pohybu podél trati, tak jak to známe u nás, je pryč.

Zjišťujeme, že jsme vyrazili trochu brzy, a nevíme teď, jak strávit zbylou třičtvrtě hodinu do startu. Vyrážíme tedy na průzkum shakedownu. Jdeme do kopce proti směru tratě. Na kopci je docela hezká levá za lesíkem, navíc je vidět obrovský kus tratě. Pokračujeme dále až k podjezdu dálnice. Podbíháme ji a ocitáme se na přelidněném diváckém místě kousek za startem, kde je před podjezdem krásná pravá 6 kolem balíku slámy. Na mnoha místech vidíme české vlajky, což mně zase po delší době naplňuje národní hrdostí. Obcházíme davy lidí a jdeme až na start. Tam se dva maníci pokoušejí postavit nafukovací Red Bull bránu, ale moc jim to nejde. Značně obtloustlý vedoucí erzety se je snaží popohnat, ale marně. Je docela zima, fouká vítr a obloha je stále zatažená…

Pořadatelé asistují u stavby Red Bull brány - Martin Stanislav

Konečně v dáli slyšíme řev motorů, čím se nám rázem lepší nálada. První se objevuje Solberg, za časovkou si zkouší start, vše funguje na výbornou. Přijíždí na start, zapíná startovací režim, motor začíná krásně bručet (zvuk Imprezy miluji), přechází do rachotu, auto doslova vystřeluje a mizí v dáli. Aplaus z následujícího diváckého místa dává tušit, že tam předvedl hezký průjezd. Přijíždí Gronholm a vše se do puntíku opakuje. U časovky už vidíme dvě Fabie. Schwarz si hraje na hvězdu, nahazuje svůj všudypřítomný úsměv a nechává se fotit. Za ním stojící Bengue má ale nějaké potíže. Zkouší si nanečisto start, ale Fabie jen poposkočí a zhasne. Další start už je naostro. Situace se opakuje, startovací režim selhává. Alex patrně přepíná na manuál, vytáčí otáčky až na maximum a teprve pak se Fabie, byť trhaně, dává do pohybu. Není nám jasné, jak je možné, že stejný problém se opakuje od začátku sezóny a doposud se ho nepodařilo odstranit. Cosi je shnilého ve státě dánském, vlastně českém…

Roman Kresta v akci - Marek Felt

Čekáme ještě na Romana (bez problémů) a přecházíme do onoho přecpaného diváckého místa u pravé před podjezdem. Máme velký problém najít místo, odkud bychom nejen jakžtakž viděli na trať, ale odkud bychom také mohli něco natočit nebo nafotit. Nezbývá, než zvednout kameru (v mém případě) nebo foťák (Stanis) nad hlavu a pořizovat záběry tímto způsobem. Díky všudypřítomnému a za všech stran slyšícímu „ty vole“ se cítíme jako doma (myšleno v republice, ne v kravíně). Najednou není na co koukat, mezi auty jsou velké mezery, skoro nic nejezdí. První hodinku a půl jezdí jen tovární WRCy a ty po jednom, dvou průjezdech většinou zamířili do servisu změnit nastavení. Německý komentátor najednou neví co říkat, a tak slézá z nástavby autobusu a míří do davu zachránit atmosféru. Kousek od nás podává mikrofon fanouškovi s českou vlajkou a ten má tak jedinečnou šanci pozdravit všechny české fanoušky. Odměnou mu je hromový aplaus – českých diváků je tu skutečně jasná převaha. Komentátor zkouší i francouzské a belgické fanoušky, ale oproti těm českým je to skutečně odvar. Cítím se hrdý, že jsem Čech.

Michal a chvíle pohody... - Marek Felt

Chceme opět změnit místo, ale pod dálnicí už projít nemůžeme. Musíme se tedy vrátit podél dálnice až k dalšímu podjezdu, tomu, kde jsme začínali. Zpočátku jdeme po úzké silnici, ale ta pak odbočuje od dálnice, takže podlézáme dráty, přebíháme nějakou pastvinu, procházíme křovinami. Chybí nám už jen nějakých 50 metrů, ale před námi se najednou objevuje docela slušný močál. Vracet se nám nechce, a tak se ho po kraji snažíme obejít. Podaří se to pouze za cenu špinavých bot, ale konečně jsme zase na silnici. Je krátce před půl desátou a my jsme znovu tam, kde jsme začínali. Přecházíme do vnitřku zatáčky, odkud naopak mizí Pišta s Márou mířící na start. Zůstává jen Michal, ostatní z výpravy nevidím.

Konečně začíná jezdit více aut, neboť start je už povolen i netovárním wrcům. Kvůli velkému množství lidí vidíme jen dlouhý přílet s kopce, samotnou zatáčku ale skoro ne. Co je však horší – začíná pršet. Zpočátku je to jen takový nevinný deštík, ale ten pomalu a jistě zesiluje a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo zlepšit. Lidé rozbalují deštníky, pláštěnky, bundy, zkrátka všechno, co by je mohlo aspoň trochu ochránit před deštěm. Bohužel díky deštníkům toho vidím ještě méně, než předtím. Auto teď jezdí jedno za druhým, patrně zkoušejí nastavení a gumy na mokro. K našemu potěšení jezdí i Štěpán Vojtěch, byť tam předvádí hned na začátku hodiny. Déšť se stává téměř vodorovným, deštníky nepomáhají. Balím kameru, protože jí nechci oddělat hned na shakedownu. Jako první to vzdává Tomáš a míří se schovat do auta. Já s Filipem ho následujeme po deseti minutách. Jsme kompletně promočení, nálada nic moc. Co dál?

Následuje rychlá porada, po níž vyrážíme do servisu. Tušíme, že v dalších dnech bychom se tam nemuseli dostat, a přitom bychom se tam rádi podívali. Míříme na parkoviště servis-jih, což sice znamená objet celé Bostalsee, ale jinak je to jen nějakých 15 minut jízdy. Organizátoři nás navádí na „divácké parkoviště“, což není nic jiného, než obyčejná louka, která už je navíc díky dešti docela podmáčená. Do servisu je to tak půl kilometru, naštěstí jdeme po chodníku, a tak nejsme ještě více od bláta.

Toni Gardemeister vjíždí do servisu - Marek Felt

Hned na začátku servisu procházíme stánky s originálním oblečením a dalšími suvenýry. Musím přiznat, že mít naditou peněženku, koupím si snad všechno. Vím, že něco si domů určitě přivezu, ale nechci to kupovat hned první den a navíc díky dešti na to nějak nemám náladu. Mimochodem, jediný tým, od kterého zde nenajdete žádné suvenýry, je Škoda Motosport. Ne že bych bez toho nemohl být, ostatně mám (zatím) na sobě jejich košili, ale řekl bych, že to o něčem vypovídá.

Usměvavý Marcus v servisu - Martin Stanislav

V servisu samotném se nic moc neděje. Většina aut je buď na trati, nebo už jsou umytá. Obcházíme všechny tovární týmy, jediný jezdec, kterého potkáváme, je jako vždy družný Marcus. Díky neustávajícímu dešti servis spíše probíháme, než procházíme. Zastavujeme se pouze u našich juniorů. Zatímco Valda akorát vyjíždí na trať (pokud vidíme dobře, tak má jiného spolujezdce, než Scalviniho), u Jipocaru je auto na místě a nic se neděje.

U Jipocaru se dlouho nic nedělo, všimněte si vlajky nahoře - Martin Stanislav

Od rána máme zprávy, že Martin Prokop má zdravotní problémy po pár dní staré nehodě na Barumce a není vůbec jisté, zda ho uvidíme na startu. Po pár minutách nakonec Martin z kamiónu vychází, prohodí pár vět s českými fanoušky a vyráží to zkusit. Jak jsme se dozvěděli, tak byl na prohlídce u nějakého specialisty od Subaru, který ho pak ujistil, že by to nemělo být nic vážného.

Martin Prokop rozmlouvá s fanoušky - Martin Stanislav

Tím naše návštěva v servisu skončila. Kdyby bylo lepší počasí, určitě bychom zůstali mnohem déle, ale v neustávajícím dešti jsme toho měli plné zuby. Na odchodu jsme si ještě prohlédli vystavená historická závodní auta, která jsme měli v dalších dnech vidět v akci. Řeknu vám, že taková Lancia Stratos nebo Audi S1, to jsou opravdová monstra a nevidí se každý den.

Obdivujeme historické vozy – není ta Audina nádherná? - Martin Stanislav

Bylo teprve půl jedné, předem domluvený sraz s ostatními na benzínce na dálnici ve směru na Trier byl naplánován až na třetí hodinu. Co teď? Venku prší, jsme promočení skrz naskrz. Lezeme do auta, svlékáme vše mokré, snažíme se to trochu usušit. Něco pojíme a pak, unaveni po předešlé noci, jeden po druhém usínáme, byť ve značně nepohodlných pozicích daných omezeným prostorem vnitřku vozu.

Probouzíme se před půl třetí, což je tak akorát čas vyjet na smluvenou schůzku. Stále vydatně prší. Najíždíme na dálnici ve směru na Trier a vyhlížíme benzinku Aral. Vzhledem k tomu, že benzínek jen na německých dálnicích hodně málo (alespoň k poměrům u nás), není to takový problém – Aralka je na celém úseku jediná. Po třetí hodině vcházíme do restaurace, kde už se občerstvují ostatní z naší kolony. Ani my neodoláváme čerstvým bagetám a teplému čaji.

Za půl hodinky se všichni zvedáme, startujeme auta, řadíme se do kolony a vyrážíme směr vinice. První jede opět Pišta s Márou a jako navigátoři se osvědčují, navádějí nás totiž přesně tam, kam chceme, ačkoliv jedeme jinudy, než je značeno v oficiálním programu. Někdy po čtvrté jsme na místě – na záchytném parkovišti (louce) přesně nad vinicemi RZ2/5 Dhrontaal. Stále prší, navíc fouká i hodně nepříjemný vítr. Nejprve si vybíráme místo pro naši kolonu, což není problém, protože kromě několika dalších českých fanoušků je louka ještě skoro prázdná.

Na louce nad vinicemi, první Pištův Focus - Martin Stanislav

Hned poté nás přemáhá zvědavost a jdeme se na ty proslavené vinice podívat. Opravdu stačí ujít 100 metrů od auta a najednou se ocitáme na vrcholu dlouhého svahu pokrytého vinicemi, mezi nimiž se nahoru vina úzká, ale hezká silnička. Pišta tvrdí, že je vidět celkem 13 zatáček, nejsem si jist, zda je to přesné číslo (otázkou je, co všechno se dá považovat za zatáčku), ale nesporným faktem je, že je pod vámi vidět celkem sedm (!) vracáků. Po prvních šesti vede silnice po vrstevnici někam doprava, aby se posléze vrátila o něco výš a po posledním vracáku opět zmizela v dáli. Úžasný výhled. Jen kdyby furt nepršelo…

Tak tohle jsou ty slavné vinice...- Martin Stanislav

Vracíme se k autům, kde už někteří začali stavět stany. My zatím váháme, protože se nám nelíbí, že by promokly tak brzo. Nakonec se rozhodujeme postavit jenom velkou plachtu (cca 4x5 metrů), kterou jsme vzali právě pro tento případ. Filip sice tvrdí, že to nepůjde napnout, že se nám to zbortí, ale pouštíme se do toho. Máme jen dvě podpůrné tyčky, zbylé dva rohy přivazujeme ke stromkům. Tyčky vypínáme několikabodově a světe div se, ono to drží! Ihned vyndáváme křesílka a stolek a pěkně v suchu pod plachtou začínáme vařit a otvíráme nějaká ta pivka…

Přístřešek proti dešti - Martin Stanislav

Ostatní jsou nuceni stavět stany, protože jinou ochranu před deštěm nemají. Nejhůře jsou na tom Pišta s Márou, kteří po vybalení stanu zjišťují, že jim chybí nosné tyčky, bez nichž stan jaksi nemůže stát. Mára si bere auto a vyráží do civilizace sehnat stan nový…

Pišta a Mára by rádi stavěli stan, ale nemají tyčky - Martin Stanislav

Najednou déšť ustává, obloha se místy protrhává, zdá se, že konečně přestane pršet. Pišta s Michalem se pouštějí do grilování, mají ale tolik masa, že ač ochutnáme i všichni okolo, něco stejně na grilu zůstává. Po dvou hodinách se vrací konečně Mára, který sice cenově přijatelný stan nesehnal, ale zato někde schrastil samotné tyčky. Ač razí myšlenku, že po páté hodině nejí a tím hubne, nakonec se s chutí pouští do grilovaného masa bez ohledu na hodinu.

Mára porušuje svoje zásady...- Martin Stanislav

Vyrážíme na podrobný průzkum vinic. Jako první zjišťujeme, že víno ještě není zralé. Scházíme dolů a hledáme místo, odkud by bylo dobře vidět. Naštěstí je takových míst spousta, přesto to nejlepší je zapáskované a označené jako rezervováno pro švédský fanklub. Pokračujeme po vrstevnici do posledního vracáku, který je sice velice atraktivní (viz video od Mravenecze), ale za cenu, že není příliš vidět na úseky dole. Nabádám ostatní k průzkumu i dolních vracáků, ale ti při představě zpáteční výšlapu do strmého kopce odmítají. Jdu tedy sám, do paměti si ukládám pár zajímavých míst, šlapu zpátky do strmého kopce. Nahoře ze mě leje a tentokrát za to nemůže déšť.

Radost nad lepším počasím netrvala dlouho. Kolem půl deváté přichází ukrutný slejvák, my tři se trčíme pod plachtou a doufáme, že neuletí. Ostatní většinou zalézají do aut, protože v takovém slejváku neposkytuje stan dostatečnou jistotu. Mimochodem, jde o stejnou průtrž, která o nějakých 40 kilometrů dál v Trieru „zpestřila“ slavnostní představení posádek.

Atmosféra - Martin Stanislav

Po půl hodině se průtrž mění na běžný déšť, čehož využíváme na rychlé postavení stanů. Tyčky máme naštěstí všechny. Po předchozí noci strávené jízdou v autě se docela těšíme na poklidný spánek, a tak jdeme spát poměrně brzy. Někteří z české výpravy však v družné pitce s Francouzi popíjejí dlouho do noci a ti, co neusnuli příliš tvrdě, mohou v noci slyšet jejich hromové „Loéééééébbbbbb“.

Na pokračování...