Rallye Deutschland 2010 - deníček od Chordy

Letošní Rallye Deutschland se kvapem blíží, a tak berte loňský deníček od Chordy jako takový malý předkrm.

KAPITOLA I: Go West! (18.8.2010)

Tak jsme se dočkali! Je středa 18. srpna odpoledne a Mírův Citroen C4 vjíždí na firemní parkoviště v Pelhřimově. Tady naloží mně, cestou v Komorovicích pak několik zavazadel (při pohledu do útrob vozu ovšem nevím kam) a go west – na západ – na Deutschland – na Trier.

Přestože až doposud jsme jezdili výhradně podle map, tentokrát to jistíme ještě navigací. Zapínáme tedy Pavla Lišku, abychom si jej vyzkoušeli, a vyrážíme směr dálnice D1. Neboť na navigaci je navolena nejrychlejší trasa, Lišák pořád otravuje, ať to hned otočíme a jedeme na Tábor. „Však ty na dálnici dostaneš rozum!“ říkáme si.

Zastavujeme u mě doma, nakládáme kletr, dva menší batohy, termotašku, deštníko-transparenty a štokrle, čímž zaplňujeme Citroenka až po střechu (samozřejmě, že cca 70% potravin přivezeme zpět) a jedeme.

Na dálnici “sa súdruzi nič zvláštné něstalo“ (kromě toho, že Lišák se uklidnil a pochopil naše úmysly) a tak vpodvečer dorážíme k hranicím. Doplňujeme zásoby (já především o další plechovky piva) a do večera kroužíme kolem Rozvadova – města lehkých žen a trpaslíků, hledajíc vhodné místo k postavení stanů a přenocování.

Místečko nakonec nacházíme, ale Míra se rozhoduje, že pro tuto noc bude stan ignorovat a vyspí se v autě. Po hodince úprav připomíná úložný prostor v C4 hladinu rozbouřeného Atlantiku, ale Míra je spokojen. „No uvidíme ráno“ říkám si a jdu vařit večerní kávu.

Pojíme, popijeme, pokecáme, já se nasoukám do stanu, Míra na vlny Atlantiku a dobrou noc!

KAPITOLA II: Německem od východu na západ (19.8.2010 – slavnostní zahájení Porta Nigra, Trier)

Ráno vylézám ze stanu a Míra se noří z vln Citroena se slovy „Ani oka jsem nezamhouřil, už nikdy si nepostavím auto na nerovném terénu.“ Já osobně si myslím, že to bylo spíše způsobeno špatným vyvážením kanystru s benzínem a kanystru s vodou, ale nechávám si svůj názor moudře pro sebe a jdu zapálit bluet. Po čajíku, snídani a pivku (v mém případě) balíme a vyrážíme přes hranici.

Kamarád Liška se zatím chová dobře, čímž myslím, že nám do toho moc nekecá a když, tak s ním nemůžeme nesouhlasit. Tento stav trvá až ke spleti dálnic při obchvatu souměstí Mahneim – Heidelberg. Tady se radílek rozhodne nám zkrátit cestu a žene nás nekompromisně z dálnice dolů. Slepě posloucháme. Po několika kilometrech jsme na předměstí Heidelbergu. Nevím proč, ale mám pocit, že tady začíná být náš elektronický navigátor stejně bezradný jako my. „Mírňoulince doleva, vem to doprava, hned to otoč …..“ Rada střídá radu a po několika dalších kilometrech nestačíme valit oči: nacházíme se uprostřed historického centra Heidelbergu na obrovském náměstí, kde je spousta lidí, mnoho kol a jedno auto – naše!

„Nu což“, říkáme si, „Heidelberg je staré studentské město, tak si budou mít studenti příští semestr alespoň o čem povídat“. Jenom se v duchu modlíme, aby nás nezachytila některá z místních kamer a nepřišel nám do ČR nějaký pozdrav od Deutschland Polizei.

Konečně se vymotáváme z náměstí a ignorujíc radila, dopracováváme se postupně podle značek zpět na dálnici. (Tady někdy vznikla obměna známé fráze: Zmatený jako Liška.) A pak již s několika zastávkami na odpočívadlech (potřeba a moje potřeba cigarety) přijíždíme a na to poslední, od předloni naše oblíbené odpočívadlo kousek před Trevírem, odkud je krásný výhled na Moselu a obrovský přes ní se klenoucí most.

Po chvíli motání se Trevírem, vhazujeme do parkovacího automatu dva euráky a absolutně netušíc, kde jsme, se poptáváme místních na cestu k Potra Nigra, kde se nachází slavnostní startovní rampa. Po čtvrthodince přicházíme na náměstí, kupujeme si u zmateného německého prodavače v prodejně ADAC rally pasy a dorážíme k rampě.

Míra vytahuje kameru, já foťák..... a už jsou tady: Nejprve několik historiků a poté všichni ostatní. Po roce vidíme na vlastní oči takové pány piloty jako jsou S. Loeb, M. Hirvonen, D. Sordo, J.-M. Latvala, S. Ogier, M. Wilson a „last, but not least“ samozřejmě šílený viking „Mr. Hollywood“ Petter Solberg. Navíc oproti loňsku ještě Kimi Raikonnen, Ken Block a jiní. Pak již opět staří známí: F. Duval, H. Solberg, P.-G. Anderson, Martin Prokop, Franz Wittmann jr., M. Kosciuszko, P. Sandel, X. Pons a další a další.

Po ukončení slavnostního zahájení, cestou stále fotografujíc a kamerujíc, odcházíme zpět k autíčku a pozdním večerem se přesouváme k zítřejší RZ, kterou jsme si vybrali jako první: Grafschaft Veldenz 1.

Lišák s námi spolupracuje slušně a zdaleka ještě není hluboká noc, když budujeme zázemí nedaleko RZ. Trochu nám kazí náladu nějací zde kempující, pravděpodobně francouzští, fanoušci, kteří si dělají ohýnek z patrně stoletých pražců – ten zápach je nesnesitelný! Co nám je naopak sympatické je spousta stanů a karavanů s českými vlajkami. Sem snad na poslední ročník WRC v tomto formátu vyrazila třetina obyvatel ČR.

Po včerejší noci plné útrap tentokrát ani Míra nepohrdne stanem a po obligátní kávě a několika pivkách odcházíme spát v očekávání věcí příštích.

KAPITOLA III.: Na skládce (20.8.2010 SS2 Grafschaft Veldenz, servis Trier a SS6 Schones Moselland)

Ráno vstáváme a oproti původnímu plánu nakonec balíme stany a odjíždíme autem na nedaleké parkoviště, abychom na RZ nezůstali zavřeni a mohli přejet do servisu. Z parkoviště (kupodivu po nás nikdo nechce obligátní jeden eurák) vrážíme vzhůru do vinic hledat vhodné místečko ke koukání. Po chvíli stoupání nacházíme celkem pěkné místo mezi serpentinami ve vinicích. Několik lidí tu sedí na vrcholu jakési skládky na starých paletách. Samozřejmě, všichni jsou češi – inu, vynalézavý národ. Míra tedy přináší další polorozpadlou paletu a připojujeme se do české skládkové společnosti. Ovšem výhled nemá chybu. ( Abyste si nemysleli, že jsme úplná prasata: to není skládka nějakých sajrajtů, ale převážně z vinic vytrhaných výhonků a jiných přírodnin,)

Pohodlně se usazujeme na štokrlata. Tedy pohodlně v rámci možností, protože polorozbořená paleta na vinných keříčcích připomíná spíše Titanic několik minut poté, co narazil do ledovce. Ale při koordinaci našich pohybů se to dá docela ustát. Otvírám si pivko a čekáme na první autíčko.

A po chvíli jsou tady: „nulová“ auta a pak již Mírův oblíbenec Sebo, Hirvouš, Dani, Jari-Matti, můj oblíbenec Petter, Sebastien mladší a další a další. Příjemným překvapením je pro mě jízda M. Wilsona, ale nejsem zklamán ani Kenem Blockem a jeho smykovým oživením. A pak spousta S2000: od H. Solberga přes M. Prokopa, mé oblíbence P.-G. Andersona a F. Wittmanna jr., P. Sandela až po polského „Kočičku"

Asi po dvou třetinách startovního pole odcházíme (skládka se již také pomalu vylidnila) a míříme k autu na přejezd do servisu v Trevíru. Chvíli bloudíme Trevírem (je až s podivem, co se člověku v našem věku během dvou let vykouří z hlavy), ale nakonec to stíháme ještě před příjezdem prvních vozů. Nejprve okupujeme samozřejmě servis dvojice Loeb / Elena, poté se na chvíli přesouváme k Fordům a zpět k Citroenu C4, tentokrát soukromá stáj Petter Solberg WRT. A Petter opět nezklamal: úsměvy, autogramy, focení se s hosteskami, pohlednice, nápoje jednoho z hlavních sponzorů Mad Croc – prostě Mr. Hollywood ví, jak se udržovat na vrcholu pozornosti a být pro sponzory zajímavou investicí.

Ještě jedno kolečko servisem: Block, Duval, Prokop, Sandell, Anderson, Kosciuszko, Wittmann …...... , zpět k autu a hurá na SS 6 Schones Moselland.

Zastavujeme před zákazem vjezdu u jakési křižovatky a jdeme se zeptat pana pořadatele, zda tu nebudeme překážet. „Jeďte klidně nahoru“ mávne mladík rukou směrem k zákazu vjezdu, „ale nevím, zda se vám podaří odjed před koncem.“ Neboť je to naše dnešní poslední RZ, je nám to celkem jedno a šplháme s Mírovou C4 vzhůru do vinic. Tady asi půl hodinky zmateně pobíháme z kopce do kopce, hledajíc ideální místo ke koukání, abychom nakonec skončili asi deset metrů od místa, které jsme objevili hned na začátku. A je to místo přesně podle mého gusta: ve vinohradech na zídce u silnice, kde auta projíždějí asi metr od vás a pokračují dále několik pěkných serpentin. Když se kolem prořítil Jari-Matti, instinktivně jsem uskočil, přestože jsme stáli více než metr nad úrovní silnice :-). Sem by se měli jet učit pořadatelé MMČR Český Krumlov 2009, kde všude se nechá bezpečně stát a nemusí to být padesát metrů od trati.

Parádní naprostá většina průjezdů, ale pro mě tentokrát nejlépe Jari-Matti Latvala a Mikko Hirvonen. Docela bych jim to, klukům, přál, aby MS nebylo tak fádní. Samozřejmě až po Petterovi. :-)

Neboť není kam spěchat, zůstáváme až do průzedu blonďatého, typicky turecky blonďatého kocoura Burcu Cetinkaya a pak teprve odcházíme k autu a bloudíme směrem ke kempu, neboť potřebujeme trochu hygieny a Mírova kamera dobití baterie. „Neboj se“, ujišťuji Míru, “mám to všechno zjištěné, u tohoto městečka je krásný kemp.“ Není! Ani krásný, ani ošklivý, prostě žádný! Jdu se tedy poptat paní na benzíně. Po chvíli nedorozumění, kdy se snažím německy vyslovovat „kemp“, „kemping“, „autokemp“ je mi vysvětleno, že „kempingplattze“ (jak já tyhle německé jednoslovní spojení miluji!) je celkem nedaleko odtud, ale rozhodně ne poblíž tohoto městečka.

Přesto dojíždíme za světla a jsme příjemně překvapeni: dva lidé, auto a stan (že budeme stavět stany dva cudně zamlčujeme, spoléhajíc se při případné kontrole na omluvu jazykovým nedorozuměním) vychází na 22 euráků, což je asi stejně jako v Čechách. Camp ovšem stejně jako většina v Čechách nevypadá. Oddělené sektory pro šest až osm stanů, u toho čtyři chatky a sociální zařízení, o kousek dál další podobný plácek a další a další, všechny oddělené stromy a keři. Hebká travička, teplá vodička, pocit soukromý – no paráda. Na recepci navíc sedí zajímavá paní, která, přestože má v ruce můj OP, mně na dokladu překřtila z Pavla Zmátlo na Pavla Zamalto!

Míra se jde sprchovat, já si stavím stan a otvírám láhvinku bílého. Po Mírově návratu si symbolicky připijeme (bo Míra ráno řídí, musím vínko dorazit sám – tedy ne že by mi to nějak vadilo) a Míra bere do ruky svoji Canon HD full kameru a já mu k tomu přidávám z eWRC vytištěný seriál o Michelle Mouton, aby se při cca dvouhodinovém nabíjení baterie nenudil.

Po dopití zbytku láhve a když na kameře konečně svítí zelené světýlko, odcházíme spokojeně spát.

KAPITOLA IV: A opět „Panzerfaust“ (21. 7. 2010 SS 7 Hermeskiel / Gusenburg, SS 10 Arena Panzerplatte 1, SS 12 St. Wendeler Land a SS 13 Arena Panzerplatte 2)

Správný název této kapitoly by měl samozřejmě znít Panzerplatte a na její úvod musím předeslat, že já bych se bez této RZ klidně obešel – tyhle superorganizované autobusové výlety na kroužení po nepřirozené soustavě silnic mně prostě nějak neberou, ale Míra se předloni do téhle RZ zamiloval, takže jsem mohl být rád, že se jede pouze dvakrát. :-)

Ráno tedy vyrážíme na první ranní RZ: Hermeskiel / Gusenberg 1, kde volíme místečko organizátory hrdě nazývané „jump“ Výhodou této RZ je, že část je jí šotolinová, ale výraz „jump“ si páni pořadatelé skutečně mohli odpustit. Loni v Polsku byly podstatně větší „hopy“ bez nafukovacích Red Bull bran a podobných cipovin. Navíc výhoda šotolin se při svěžím větříku změnila spíše v nevýhodu. Alespoň pro fotografování určitě. Jedním slovem nic moc.

Po asi dvaceti autech fofrem zpátky k Citroenu a hurá směr Birkenfield – samozřejmě po dálnici. Samozřejmě totálně ucpané. Všichni na Panzerplatte! K vojenskému prostoru, kde se tato RZ jezdí tedy dorážíme asi 12 minut před průjezdem prvního vozu a i to je obrovský úspěch, ve který Míra již ani omylem nedoufal. Pořadatelé nás však odklánějí na jakési postranní parkoviště, odkud běžíme vzhůru k trati, kde na poslední chvíli zaujímáme nepříliš atraktivní místo. Míra vyndává kameru ale ouha: neboť včera při nabíjení kamery ve sprchách si sebou vzal i vatovaný obal, nasákl tento párou od sprchujících se jedinců. Pára se v chladné noci změnila na vodu a tak Míra místo kamerování vysouší a vysouší.

Po skončení RZ si jedeme obhlédnout Mírovo oblíbené místečko Kleine Platte, abychom cestou na druhou rundu této RZ zbytečně nebloudili a odjídíme na SS 12 St. Wendeler Land. Zde nás pořadatel po kontrole rally-passů posílá kamsi vzhůru do kopců. Jedeme a jedeme a Míra se už začíná obávat, že se odtud do večera už určitě nedostaneme a nestihneme tak jeho oblíbené místečko na Panzerplate. Nahoře však přijíždíme k parkovišti, které je vzdáleno pouhých sto metrů od trati, takže bychom měli stíhat v pohodě. Sbíháme dolů loukou a nevěříme svým očím: je tu skvěle vidět do třech serpentin, z nich v poslední auta vjíždějí z čistého asfaltu na pološotolinu. Krásné místečko!

Po přibližně dvaceti autech se vracíme zpět na Panzerplatte, kde na Kleine Platte nacházím solidní místečko na focení.

Zde zůstáváme do konce RZ a poté, neboť se chceme vyhnout přeplněné dálnici, kličkujeme po místních komunikacích směr Dhrontal, náš cíl pro zítřejší den. Předloni jsme tu kempovali na louce pod vinicemi a poté vystoupali přibližně do poloviny kopce, letos to chceme zkusit odshora.

Kupodivu víceméně bez bloudění, ale přesto již za tmy, přijíždíme na louku nad Dhrontalskými vinicemi. No, na louku! Příslovečný německý perfekcionalismus zde dostává těžké trhliny: pro stany je nachystáno prašné pole, pro karavany přece jen něco jako louka. „Tak to ne“, shodujeme se, „tady ani omylem. Jedeme do prostoru pro karavany!“ Německý Helmut sice kouká chvíli nepřístupně, ale pak se koukne na SPZ - „Cesi, na ja, cesi. Fahre, fahre.“ a zvedá pásku. Později se na eWRC dozvídám, že před námi tam přijeli jiní češi, pořadatel je tam také nechtěl pustit, ale když si nekompromisně postavili stany s tím, že pokud se prostor zaplní karavany, stany zbourají a odjedou na pole, tak rezignoval a nechal je tam. A pustil tam i nás. :-)

Takže jsme tady, ale zjišťujeme, že taková bomba to zase není: z louky trčí přes centimetr silné a několik centimetrů vysoké ostře seříznuté větvičky, ideální na propíchnutí podlážek stanů. Ale zpět na prašné pole? Nikdy! Stavíme tedy stany, tentokrát již skutečně potmě a já opět obdivuji Mírovu minibaterku, kterou jsem již kdysi na Šumavě překřtil na reflektor pro diskotéku „Ferdů Mravců a Chrobáků Truhlíků“ (pro neznalé slovenského jazyka: takto skutečně zní slovenský překlad knihy Ferda Mravenec a Brouk Pytlík :-) )

Po zatlučení posledního kolíku stanu zjišťuji, že asi metr od něj mají výše zmínění mravenci celkem solidní mrakodrap. No, doufejme, že když si jich nebudu všímat já, nebudou si všímat ani oni mně. Míra také různě stěhuje stan, vyhýbajíc se oněm ostrým větvičkám, takže než máme oba stany postaveny je skoro půlnoc. Tak ještě večerní kávu, pivko, odporný zápach z nedalekého grilu, na němž nějací Sasíci cosi grilují. No, grilují, spíš si zadělávají na zdravotní problémy, takhle „grilované“ klobásy by u mě doma letěly rovnou do popelnice!

V pozdní noci zalézáme do stanu. Zítřejší RZ začíná v 7:28, abychom tam byli tak hodinku před začátkem, no to toho zase naspíme!

KAPITOLA V.: Dhrontalské vinice (22. 8. 2010 SS 15 Dhrontal 1, SS 17 Dhrontal 2, slavnostní zakončení Porta Nigra Trier)

Ráno vstáváme téměř za tmy. Jediná výhoda je, že nemusíme balit stany, které tu necháme a sbalíme je až po odjetí druhé rundy Dhrontalu, protože přejíždět dnes nemá smysl. Po ranním čajíku odcházíme „na kopec“, kde zaujímáme strategickou polohu ve stráni s výhledem na téměř celou vinici plnou serpentin. Naproti nám potom vidíme „českou tribunu“ Tato RZ je komentované a nás docela těší, že komentátoři nejprve vítají „the best rally fans of the world – fans from Czech Republic“, pak teprve domácí Němce, Francouze a další národy až po Američany, kteří tu budou tak asi čtyři, nepočítáme-li team okolo Kena Blocka. :-). Je jen trochu škoda, že se od komentátorů dozvídáme, že Martin Prokop je v své kategorii SWRC až třetí. O této RZ je snad zbytečné psát. Výhled je zde vynikající a stále se něco děje – jen vám jedno auto zmizí z očí nahoře na kopci, dole již přijíždí další. Přestože to ráno ji vypadalo na déšť, spadlo pouze pár kapek a je opět celkem pěkně. Na druhou rundu se chystáme na „českou tribunu“, která je vidět na jedné z předcházejících fotek.

Odcházíme tam již po skončení prvního průjezdu, abychom si zajistili dobrá místečka. Nejprve přijíždí několik historiků a potom již začíná vlastní závod.

Dhrontal je na rozdíl od Panzerplatte naopak moje oblíbená RZ, ale přece jen váhám, zda jsme předloni neměli místo lepší. Tady sice vidíme prakticky celý kopec s vinicemi a všechny serpentiny, minule však okolo nás jezdila auta na dosah ruky. Prostě, když se WRC prořítí metr od vás, je to zážitek jako kdy se WRC prořítí metr od vás.

Ale při druhém průjezdu na „české tribuně“ jsou ta autíčka přece jen o něco blíž a výhled je rovněž fantastický. Čas však letí na poslední RZ obzvláště rychle a za chvíli je po všem. Vracíme se ke stanům, Míra při balení zjišťuje, že jeden z těch trčících klacků mu podlážku stanu skutečně propíchl a je z toho smutný. Ale smutní jsme vlastně oba, poslední naše návštěva World Rally Championship v současné podobě končí a WRC dvoulitry už na MS neuvidíme. Snad si je koupí pár českých posádek a uvidíme je na MČR ve sprintech.

Tak ještě do Trevíru na slavnostní vyhlášení výsledků a domů. Nedaleko od náměstí v Trevíru vhazujeme do parkovacího automatu obligátní dva euráky a vzápětí si slovy p. Brdečky můžeme říci: „Limonádový Joe.... vidíš, jak jsi hloupý....“ - v neděli se totiž v Trevíru za parkování neplatí. Jó, to by se české kotlině stát nemohlo, tam by to v neděli při slavnostním zakončení podobně významné akce napálili na dvojnásobek.

Pod Porta Nigra defilují v nedělním odpoledni vozy vítězů jednotlivých kategorií: PWRC, JWRC, SERC „third place , second place...“ a „first place“, jak jinak, Sebastien Loeb, Daniel Elena. Mám dokonce takový dojem, že tady v Trieru zatím nikdo jiný na stupni nejvyšším nestál. :-)

Obligátní šampaňské, blesky fotoaparátů a je konec další rally show.

A pak již jen únavná cesta domů. Mračna, která doposud dala pokoj se začínají hrozivě stahovat a za chvíli již leje jako z konve a blesky křižují německou oblohu. Stejně jako předloni ve Favoritu i tentokrát s C4 žene Míra svá stáda koní pod kapotou až na české území, kde okolo třetí ráno zastavujeme u jakési benzinky a shodujeme se na „polském systému“ - mírně položit sedačky, co nejpohodlněji se uvelebit a spát.

KAPITOLA IV: Návrat (23.8.2010)

Někdy mezi 7:00 – 8:00 se probouzím a udiveně zírám – sedadlo řidiče je prázdné. Míra chodí okolo auta jako lev okolo klece s antilopou. „Co je, tobě se nechce spát?“ nevině se ptám a Míra začne jako lev i vrčet. „Copak tam se dá spát, ty vole? Zastavili jsme, ty jsi sklopil sedačku, hodil přes sebe bundu a okamžitě jsi začal chrápat tak otřesným způsobem, že jsem ani oka nezamhouřil!“ „Měl jsi zamlaskat“, snažím se navrhnout, myslím dobré, řešení. „Jo, jenže to bych musel mlaskat celou noc, takže bych stejně nespal!“ odtuší Míra a já se obávám, že na „polský systém“ spaní dlouhou dobu nepřistoupí.

No a pak již s několika menšími zastávkami a jednou větší na oběd, dorážíme domů. Tentokrát jsme volili cestu přes Tábor – kilometrů asi méně, ale časově bych to viděl zhruba stejně. Přece jenom, dálnice je dálnice.

A tak jsme doma. Zůstala nám opět spousta vzpomínek na, tentokrát již méně dobrodružné, putování na ADAC Rallye Deutschland 2010. (I když s přítelem radílkem Liškou v černé skříňce to bylo chvílemi dobrodružné dost.) Ale tak je asi pokaždé: poprvé je „výlet do neznáma“, plný napětí a očekávání, podruhé „no, jo, tady to známe“ a počtvrté „jasný, stará vesta“. Na závěr tedy poděkování: Mírovu Citroenu C4, který nás spolehlivě vozil cestou necestou, německým policistům, kteří nás ani jednou neobtěžovali (z Heidelbergu snad již nic nepřijde), vstřícným pořadatelům a opět „last, but not least“ počasí, které i nám i tentokrát silně fandilo.

Tak snad příští rok někde na „nových“ WRC.