Táta je můj manažer, máma se stará o zázemí

Šestnáctiletý Petr Zeman (3. 1. 1995) patří k nadějím našeho motoristického sportu. Odchovanec racerů se k autokrosu vrátil po šestileté odmlce a přes skromné podmínky rodinného týmu si mezi juniory nevede vůbec špatně. V budoucnu by určitě rád přestoupil do některé autokrosové seniorské kategorie, nebránil by se ani automobilovým soutěžím. Za splnění svých závodnických snů a maximální podporu je vděčný především svým nejbližším.

Můžeš přiblížit tvé motoristické začátky?

„Autokrosu se věnoval kamarád od nás ze vsi Honza Křikava, který startoval v racerech a poté krátce v juniorkách. Táta usoudil, že bych to mohl vyzkoušet také a v roce 2000 jsem debutoval v závodě racerů do 160 ccm. Můj první start se uskutečnil na již neexistující trati v Kolíně, kterou pořadatelé vytvořili na posekaném poli. Auto mi půjčil Zdeněk Škvor, a jelikož jsem zdárně dojel až do cíle, táta se rozhodl pro nadcházející sezónu koupit vlastní bugynu. Po urputných soubojích s mými jmenovci, chomutovskými Matyášem a Tadeášem Zemanovými, jsem ihned získal titul. Oba rovněž vydrželi u autokrosu až dodnes. Následně jsem prošel stopětadvacítkami i dvěstěpadesátkami. Naši však poté upřednostnili stavbu domu, času a financí nebylo nazbyt a mě čekala dlouhá šestiletá pauza.“

Návrat jsi uskutečnil v roce 2009 ve třídě JuniorBuggy. Jak moc složité to bylo po té dlouhé přestávce?

„Auto jsme koupili od Antonína Charouze, jehož syn Petr s ním jezdil. Ještě předtím patřilo Tomáši Hrdinkovi. Bugyna pochází z dílen firmy Sadev a je poháněna motocyklovým motorem Yamaha R6. Největším problémem bylo, že jsme si zprvu nevěděli s autem rady po technické stránce. Prostě jsme laborovali s nastavením ve snaze zvýšit jeho konkurenceschopnost. Museli jsme o něm nasbírat hodně informací, než se nám ho podařilo zrychlit. Postupem času se nám podařilo techniku vychytat a dnes již funguje solidně.“

Jak hodnotíš současnou konkurenci a vztahy v JuniorBuggy?

„Konkurence je hodně silná, především díky velkým finančním investicím všech zúčastněných do techniky, Právě proto zde ale není moc dobrá parta. Není se čemu divit, když jsme všichni soupeři. Z naší divize dobře vycházím s Ivčou Kuželovou, která je úplně v pohodě. Jezdeckou jedničkou je pak Radomír Kupec. Juniory jezdí už asi osm let, má ohromné zkušenosti a opravdu umí. Navíc disponuje špičkovou technikou. Od letošního roku platí pravidlo o možnosti použít lehčí vůz a někteří borci tak disponují až o osmdesát kilogramů lehčím autem. A to je ohromně znát. Nejlepšího kamaráda však nemám mezi piloty JuniorBuggy, nýbrž v kartech. Je jím můj spolužák z průmyslovky Ondra Šlechta.“

Která trať je tvoji nejoblíbenější?

„Moc se mi líbí Humpolec. Vyhovuje mi svým rychlým charakterem. Mekkou autokrosu je samozřejmě novopacká Štikovská rokle. Tam se mi ale vůbec nedaří. Preferuji spíše tratě s malým převýšením a na těch novopackých krpálech se ještě budu muset hodně učit.“

Zažil jsi během tvé kariéry nějaký větší karambol?

„Asi největší byl roku 2003 v Poříčí ještě v racerech s dvěstěpadesátkou. Z prvního místa ve finálové jízdě jsem ve sjezdu k cíli chytil velkou díru, ta mě nakopla a já se kutálel celý kopec až dolů. Ochranný rám však prokázal svou pevnost, mě se nestalo nic a ani bugina neutrpěla velkou újmu. V juniorech jsem havaroval předloni v Přibicích. Na prašné trati jsem se dostal z ideální stopy, neubral, vylétl z trati a o strom zničil špičku auta. Rána hlavou o volant mi pak způsobila rozštípnutí helmy a vykloubení palce, ale to k autokrosu patří.“

Jakého jezdce považuješ za tvůj vzor?

„Jednoznačně jsem obdivoval dravý jezdecký styl a nasazení fenomenálního Ayrtona Senny. Ohromně fandím také Petteru Solbergovi a oceňuji, že dokáže se soukromým týmem konkurovat těm továrním. V autokrosu vyložené idoly nemám. Ale zmíním Láďu Hanáka pro jeho jezdecké umění a zároveň schopnost skvěle připravit techniku. Jeho koncepce aut se mi líbí.“

Královnou motoristického sportu jsou mnohými označovány soutěže. Nelákají tě? Jaké jsou vlastně tvé závodnické plány do budoucna?

„Samozřejmě mě soutěže lákají. Koho by také nelákaly? Jenže jsem si dobře vědom, že jsou úplně o jiných penězích, podobně jako třeba SuperBuggy. Především bych tedy chtěl vybudovat tým s dobrou základnou, umožňující boj o přední příčky. Kdybych pak mohl jednou přestoupit do kategorie Buggy 1600, byl bych naprosto spokojen.“

Čemu se věnuješ, když zrovna nezávodíš?

„Nedávno jsem dokončil první ročník Střední průmyslové školy strojírenské v pražské Betlémské ulici. Jinak už mi kromě studia, závodů a přípravy vozu na dílně téměř žádný čas nezbývá. Pokud se nějaký přece jen najde, pak naháním ženské:-) Žádnou stálou přítelkyni zatím nemám, zato kamarádek spoustu. Barvu vlasů přitom vůbec neřeším:-)“

Zmínil jsi podporu tvé rodiny. Můžeš tvůj tým představit?

„Jsme opravdu vyloženě rodinným týmem, sídlícím v Řeži u Prahy. Šéfem týmu je můj táta, starající se o finance a chod týmu. Máma zajišťuje stravování a ubytování, kterým je na závodech karavan. Dále se mnou na závody jezdí sestra Míša, která mě také podporuje. Děda Tonda mě učí soustružit, svářet a také dalším technologickým postupům. O techniku na závodech pečuje mechanik Vašek Čížek, občas nám jezdí pomáhat Míra Zavadil, jenž v případě závažnějších problémů rovněž poskytuje svoji dílnu Autoservis Zavadil. Moc mu za to děkuji. Bez jeho pomoci by to šlo těžko. Velice nám pomáhá Kamil Šenfluk vymýšlením všelijakých „majstrštyků“ a vychytávek. Výfuk nám dělá náš sponzor Moto Sharon, za což mu moc děkuji. Zapomenout nesmím v žádném případě na skvělého fotografa, kamaráda a férového člověka Dádu Jeřábka, který se v Čechách stará o propagaci autokrosu a poskytuje krásné fotografie. Děkuji také serveru eWRC za snahu zviditelnit vedle soutěží i autokros a nová jména v motorsportu. Všem moc děkuji.“

Foto: David Jeřábek