Deníček Rallye Bohemia 2005

Přípravu na letošní Bohemku jsem sice nepodcenil, ale stejně jsem ještě v pátek ráno nevěděl, zda a na jak dlouho vůbec pojedeme. Z našeho obvyklého týmu chyběl Filip, který sice na Bohemku jel, ale v rámci plnění partnerských povinností nejen s přítelkyní, ale i s jejími rodiči. Jak dopadl, asi tušíte – nedokoukal ani sobotu, protože už se ostatní nudili. Tomáš má od rallye asi na delší čas útrum (jak jinak opět přítelkyně), a tak jediný Jirka (bez vážných závazků) chtěl jet. Bohužel jen na sobotu, protože měl doma moc práce.

Až během pátku tedy padlo rozhodnutí, že pojedeme jen na sobotu. Předpověď počasí neslibovala nic dobrého a ani nedělní etapa se té sobotní nemohla rovnat, takže konečné rozhodnutí nebylo zase tak bolestivé. Do party jsme vzali ještě Luboše alias Woota, jehož jsem do té doby znal jen z internetu. Více lidí = lepší zábava.

Z Plzně jsme vyrazili v sobotu v 5 hodin ráno a pohled na oblohu byl velice příznivý. Nebe skoro bez mráčku vypadalo slibně. S Jirkou jsme se zakecali tak, že jsme zapomněli vyzvednout Luboše a museli jsme pro něj vracet. S minimálním zpožděním jsme vyrazili směr Jablonec nad Nisou. Cesta po D5 do Prahy byla v pohodě, přece jen v sobotu brzo ráno většina normálních lidí ještě spí. Dokonce i Prahu jsme přejeli bez jediné zácpy, čímž jsme dohnali naší menší časovou ztrátu.

Hned za Prahou se ale začalo měnit počasí. Obloha byla najednou plná černých mraků, což bylo přesně to, co nám rosničkáři předpovídali. S optimistickým heslem „to se protrhá“ jsme pokračovali dál. U Hoškovic jsme minuli letiště, kde byl umístěn servis, a pádili dál na Jablonec. Po chvíli ale začalo docela slušně pršet, což nám na náladě nepřidalo. Zkoušel jsem jí zvednout opakováním hesla „to se protrhá“, ale bez valného úspěchu. Pršelo stále více.

Těsně pod sedmé hodině jsme dorazili do Rychnova u Jablonce, kde byl konec erzety 2/6. Stále vydatně pršelo, a tak jsme v první řadě vyměnili kraťasy za oblečení vhodnější do deště. To jsme v zásadě měli, pouze Luboš hořekoval nad svými postaršími teniskami, které měly na špičce menší úpravu ve stylu „žralok“. Vydali jsme se na trať vstříc legendárním rychnovským esíčkám. U trati nás zastavili nějací maníci, ze kterých se vyklubali výběrčí vstupného. V prvním okamžiku jsem zalitoval, že jsme nešli přes louku, ale pak jsem vyndal kilopade a zaplatil. Aspoň už nebudu muset platit na dalších erzetách, říkal jsem si. Opak byl pravdou – na dalšího výběrčího už jsme za celý den nenarazili, a to ani v servisu. Z mého pohledu je to ostuda pořadatelů – zavedou vstupné a ani nejsou schopni ho pořádně vybrat…

Prošli jsme všechna rychnovská esíčka proti směru (a do kopce), až jsme skončili až úplně nahoře, hned v té první zatáčce před sjezdem dolů. I nadále silně pršelo, ale nepřestával jsem doufat, že „se to protrhá“. Ve vysoké trávě jsme si vyšlapali plac, abychom nebyli mokří až po kolena, naladili kameru (můj případ) a foťák (Luboš). S napětím jsme začali vyhlížet první předjezdce a tipovali, kdo na mokré a hodně kluzké vozovce bude riskovat. Ještě než jsme to mohli pořádně probrat, projel bezpečák a hlásil, že RZ2 je pro nejsilnější třídu zrušena z důvodu neukázněnosti diváů a vozy zmíněné třídy jen projedou. V té chvíli byla nálada opravdu na bodu mrazu (nebo deště?). Netrvalo dlouho a první wrc v poklidu projel kolem nás. Povím vám, je to strašný pocit, když koukáte na takhle nadupané auto, které kolem vás jede v poklidu.

Ještě se trochu zastavím nad tím, proč byla erzeta zrušena pro WRCy. Oficiálně proto, že někde u startu v Jenišovicích bylo mnoho diváků v zakázaných zónách. Jasně, to se může stát, dokonce se to stává pravidlem. Co přesně nechápu je to, proč pořadatelé (nebudu mluvit o konkrétních lidech) dali volný průjezd jen WRCům. To se nedalo se startem chvilku počkat, než se lidi umoudří? A pokud se nechtěli přesunout, měla se zrušit erzeta pro všechny. Takhle to vypadá, že někdo využil situace a dal téhle třídě zase jeden nenápadný políček. Že by další důkaz, že WRCy jsou na naších tratích (často) nechtěné? Zvlášť když má někdo Evropu? Asi jsem nebyl jediný, kdo měl v tom okamžiku ten pocit. Ale jak říkám, neznal jsme všechny okolnosti, takže nechci soudit…

Náladu nám bohužel nespravili ani další, již naostro startující jezdci. Na všech bylo vidět, že nechtějí riskovat havárii na první sobotní erzetě, a tak jeli spíše na jistotu. Trať opravdu hodně klouzala, ale nikde ani náznak krizovky. Jediný, kdo se trochu odvázal, byl Valda. To Szabó už měl na pravém předku obtisk svodidla. Ani Luboš nebyl s focením spokojen, v tom dešti bylo málo světla i na jeho zrcadlovku, zatímco Jirka kompakt ani raději nevyndal, Naštěstí se konečně vyplnila má „předpověď“, trochu se to protrhalo a přestalo pršet. Konečně pozitivní zpráva.

Pomalu jsme scházeli dolů k Rychnovu. V každé zatáčce jsme mrkli na 2-3 auta a zase popošli. Po cestě jsme poprvé viděli i později nechvalně proslulou norskou posádku č. 51, na jejímž autě už bylo vidět, že šlo přes střechu. Takto jsme došli až dolů a zamířili rovnou k čoudícímu stánku na louce. Dali jsme si každý jednu poctivou klobásu a už ne tolik poctivé (pro nás Plzeňáky) Svijanské pivo. Závěr startovního pole už jsme obětovali snaze obsadit dobrý flek na RZ4 na notoricky známém skoku hned po startu.

Přesun proběhl rychle, z Rychnova do Vrkoslavic je to tak 10 minut jízdy. Na místě už bylo docela plno, plot po pravé straně byl tradičně obležen. Jeden kameraman měl postavenou kameru na malé židličce hned vedle tratě a ovládal ji dálkově. Chytré, a přitom bezpečné (když nepočítám kameru). Došli jsme až na dolní konec plotu, kde bylo na svahu trochu místa. Dva sotva plnoletí pořadatelé se tam právě snažili natáhnout mlíko, ale bylo na nich vidět, že vůbec netuší, kam ho dát. Sám jsem se tam moc bezpečně necítil, jenže pro kameru už bych v té chvíli lepší místo nenašel. Alespoň jsem si za sebou vylámal v křoví menší únikovou cestu, i když jsem si byl vědom, že v té rychlosti bych stejně nestihl nic udělat. Ale z hlediska psychického to trochu pomohlo. Jirka si šel ještě pro něco k jídlu, ale po chvilce se zklamaně vrátil s tím, že v místním stánku si nic nekoupí, protože od prodavače, který má mastný a špinavý nejen ruce, si fakt nic nekoupí.

Vše se schylovalo ke startu erzety, když dorazila skupinka Poláků, která si neměla kam stoupnout, a tak si stoupli přímo před nás před mlíko. Na námitky těch dvou mladých pořadatelů kašlali a zapálili si marjánku. Teprve po průjezdu předjezdce asi pochopili, že to může být nebezpečné a odešli pryč. Nevím jak vy, ale já mám s Poláky na našich soutěžích dlouhodobě velmi špatné zkušenosti. Dělají si co chtějí a na pořadatele totálně kašlou…

Konečně začal letecký den. Tenhle skok je jeden z nejlepších v našem mistráku a na rozdíl od jiných se stále ještě moc neprodává. Kdo ho prodá po dlouhém náletu ze vsi, ten hodně ztratí. Z nejsilnější skupiny dolétl nejdále asi Brouk, přitom přistál zcela bezpečně na všechny 4 kola. Skok střídal skok za velkého aplausu všech diváků. Po wrcech měla být pauza, start druhé zbytku startovního pole měl začít v 11:30. Dobrých deset minut, a tak vypínám kameru. Po chvilce se ozve z povzdálí zvuk motoru. Asi nějaký předjezdec, říkám si. Hup, Béreš právě skočil a projel kolem mě. Kamera vypnutá. Kouknu na hodinky – 11:27. Jak je to možné???

Na další už jsem byl opět připraven. První menší krizovku měl Votava, jenž dopadl trochu šikmo a po dopadu ho to dost rozhodilo. Než jsem si to přes hledáček kamery stačil uvědomit, stačil auto srovnat. Uvědomil jsem si, že kdyby ten skok opravdu někdo neustál, skutečně bychom nebyli na tom svahu moc v bezpečí. Navlas stejnou krizovku měl po chvíli i Szabó, ale i ten to ustál. Po nějaké čtyřicítce jezdců jsme se vydali podívat do esíček pod skokem. Tam jsme se pokochali několika hezkými děvčaty (v našem žargonu jim říkáme „čůzátka“), ale hlavně nás zaujal jeden pár sedící na trati. On – děsnej tvrďák v černém bombru a maskáčích, ona – zavalitá drsňačka v navlas stejném oblečení. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby u sebe na dece neměli malinkého bílého pejska, patrně shi-tzu, a nedělali na něj ťu-ťu-ťu, ňu-ňu-ňu. Neuvěřitelná kombinace.

Na závěr startovního pole (a historiky) jsme se rozhodli vrátit zpět na skok. Lidí mezitím ubylo, a tak jsme si našli místo přímo na konci plotu. Nečekali už jsme na skoku nic zvláštního, ale jak jsme se měli mýlit. Každé auto, které najíždí na tenhle skok, ubírá plyn, ti méně odvážní si i přibrzdí. I když ten nálet není zespodu vidět, je slyšet. Snadno tak poznáte, jak všichni ubírají plyn. Najednou jsme ale slyšeli, jak se blíží další auto a plyn stále naplno. Skok podle toho vypadal – auto dopadlo suverénně nejdále, o mnoho dále, než wrcy. Dopad byl přímo na čumák, auto to koplo doleva na stromy. Jezdec naštěstí intuitivně zareagoval, trhl volantem zpět a nakonec tak orval jen keře a trávu. Mohutný strom, který by mu určitě neuhnul, minul snad o centimetry. Všichni diváci byli v šoku, nikdo mně nebyl schopen říci, co to vlastně bylo za posádku. Že to byl Peugeot, to jsme věděli, ale až doma jsem z videa definitivně rozluštil, že to byla norský jezdec s č. 66 Glenn Larsen. Jen pro úplnost – posádka po další erzetě odstoupila pro bolesti zad spolujezdce způsobených tímto megaskokem. Několik dní po soutěži mně samotný Larsen kontaktoval s žádostí o zaslání záběru z toho skoku, což jsem mu rád splnil. Jinak na jejich stránkách si můžete stáhnout i onboard z této erzety, tedy i s tím skokem.

Na historiky jsem přešel až před zlom, abych konečně viděl i nálet ze vsi. Všiml jsem si, že Luboš už sklidil svoje fotonářadí s odůvodněním, že historici „nedžampujou“. Po průletu prvního Opelu byl nucen zcela opravit svůj názor. Pomalu jsme se vraceli k autu a sledovali další historiky. Po pravdě řečeno, obdivuji posádku, která se vydá ve staré tisícovce vstříc takovému skoku a neprodá to. Já bych se bál:)

Naše další cesta vedle opět na erzetu Jenišovice-Rychnov, tentokrát jsme ale zvolili divácké místo nedaleko Anděle Strážce, na odbočení z hlavní silnice. Přejezd byl opravdu jen otázkou chvíle, nemile nás ale překvapilo množství zaparkovaných aut na příjezdu. Už dlouho jsem nebyl na takhle přelidněném místě. Celá odbočka byla doslova obsypána diváky v několika řadách, takže najít si pěkné místo pro točení bylo prakticky nemožné. Nakonec jsme přeběhli na výjezd ze zatáčky, kde místo sice nějaké bylo, ale přišli jsme tak o nájezd do zatáčky.

Čekání na první vozy jsme si krátili koukáním po skupince lidí, která se před (!) mlíkem snažila grilovat maso. Šlo jim to špatně, protože jim nějak nechtěl topit gril, a tak foukali, co to šlo. Rozdělat se jim to nakonec podařilo (to už jezdili enka) a nakonec si i pošmákli (to už jezdili ty nejslabší vozy). Celou tu dobu se věnovali jen svému grilu a na auta se snad ani nepodívali. Proč sakra nezůstali na své zahrádce?

Po prvních průjezdech jsem pochopil, proč je tahle pasáž divácky tak vděčná. Začal to Kopejda – nádherný táhlý průjezd dveřmi napřed, to divák ocení. Brouk nezůstal pozadu, Ášín trochu přehnal smyk na začátku, takže průjezd nebyl tak plynulý, ale i tak sklidil velký aplaus. Zahanbit se nenechal ani Schie a Emil, dokonce i Karel Trněný jel smykem. Po těchto lahůdkách nastoupila enka a hned bylo vidět, v čem jsou rozdílné od wrců. Tuhle zatáčku plynulým smykem neprojel nikdo. Tím nechci říct, že by se na to nedalo dívat, to ne, ale divácky atraktivní enka prostě tolik nejsou, alespoň ne v takovýchto místech. Jsem zvědav, jak se předvede Ášín s enkem na Barumce, potažmo příští tok.

Někdy v polovině startovního pole mi volá z další erzety Stanis, že kolem nich právě projel Brouk s totálně vylomeným kolem. Ach jo, říkal jsem si, zase o jednoho favorita méně.Diváků pomalu ubývalo, a tak jsme se pomalu přesouvali níže, přímo do zatáčky. Stále se bylo na co koukat, gumy skřípaly, lidi aplaudovali. Nakonec jsme si řekli, že počkáme i na historiky. Čekali jsme, čekali, marně. Pozdě nám došlo, že historici jeli jen první rundu. Na odchodu jsme si dali alespoň pivko na cestu a vyfotili „podpůrné“ vozidlo Emila Trinera s nápisy jako „EMIL NENÍ ČLOVĚK, EMIL JE BŮH“, „I LOVE EMIL“, „THE WYFUK“ atd.

Pro poslední erzetu jsme vybírali nějaký rychlejší úsek, až naše volba padla úsek před Kopaninou na osmé erzetě. Tam se nachází pěkné lesní esíčko, které je poměrně dobře přístupné od Bratříkova. Stačí jen vyšplhat lesem do strmého svahu a jste tam. Na místě už byl jeden fotograf z ewrc (kdo ho pozná na fotce?), já jsem se uvelebil na stráni o kousek dál.

Netrvalo to dlouho, projel Haugland s nádhernou RS a pak už to šlo zase jeden za druhým – Kopejda, Ášín, místo Brouka mezera, Schie, Emil a … Brouk! On to dokázal! Na autě sice byly vidět následky, ale na Broukovo jízdě ne. Když jsem později viděl, v jakém stavu dotáhl auto do servisu a v jakém jsme ho nedlouho poté viděli my – klobouk dolů jak před ním, tak především před jeho mechaniky.

V tomto místě jsme si vychutnávali i průjezdy ostatních jezdců – Béreš, neustále se zlepšující Štajf, Trojan, Semerád, Valda, Peták, Odložilík, Tlusťák a mnoho dalších. Líto mi bylo jen Martina Prokopa, který jen na blinkly evidentně pomaleji (později jsme se dozvěděli, že jel bez brzd). Vedle jezdců a pohledných dívek si naši pozornost zasloužila i Jawa se speciální úpravou ve stylu tříkolky. Věřte nebo ne, ale tohle monstrum opravdu jede. Přesvědčil nás o tom místní domorodec, který na ní později odjel.

Chtěli jsme ještě stihnout servis, a tak jsme znovu nevydrželi až do konce. Seběhli jsme lesem dolů, rychle vyvětrali auto a vyrazili. Za půl hodinky už jsme byli nedaleko servisu, u Březnice sjíždíme z hlavní s úmyslem dojet na hoškovické letiště zadem. Neúspěšně, vjezd je pouze pro VIP Nezbývá než celé letiště objet přes místní „zapadákovy“ a použít klasický příjezd pro diváky. Ten jsme nakonec našli, ale nestačili jsme zírat. To, co bylo vedeno jako divácký příjezd, si kvalitou nezadalo s erzetou na Kypru. Totální výmoly, díry, kameny, no strašný! Tohle si pořadatelé za rámeček dát nemohou. S úlevou, že jsme tam nenechali nápravu, jsme konečně najeli na letištní panely a s trochu štěstí zaparkovali hned u stanů. Dokonce ani tady jsme nenarazili na jediného výběrčího vstupného.

Dorazili jsme naprosto přesně. Právě přijížděl Kopecký, s malými odstupy pak následovali i další. Zvláštní pozornost jsem si dával na Brouka, abych si prohlédl jeho těžce zkoušené auto. Nemenší pozornost jsem ale věnoval i modelkám u jeho stánku. Vrcholem všeho bylo, že jsem omylem natočil asi tříminutový záběr ničeho, když jsem asi zavadil o nahrávací tlačítko. U Prokopů byla velmi špatná nálada, přeci jen prasklé vahadlo brzd není běžná závada a nabraná ztráta byla před nedělí velká. Kousek vedle stál již naložený Arazimův Lancer s vylomeným zadním kolem. O kousek dál parkoval Roman Kresta se svým FansforKresta Focusem, netrvalo dlouho a narazili jsme i na jeho samotného. Naše cesta pak vedla k „naší“ posádce Vlček-Pech. Jejich auto bylo tradičně bourané, tentokrát zezadu. Na dotaz, kde co zase trefili, přišla od Maníčka (Pechovo přezdívka) nečekaná odpověď: „Ty vole, nějaká stará baba do nás nabourala na přejezdu, já jí říkám, jestli nemáš pojistku, tak se pos...“.

Za celý den jsme byli pěkně vyhládlí, a tak jsme vyrazili do čoudícího stanu na něco dobrého. Gyros a pivko po takovém dnu (odpoledne už bylo velké horko) bodlo a konečně se dostavil ten pocit, že už konečně nikam nemusíme spěchat. Na závěr jsme si ještě koupili ve výprodeji starší čísla Rally knížek od Dušana Velímského (nekupte to za padesát kaček) a vyrazili zpět k domovu.

Letošní Bohemka se nám nakonec líbila, počasí se umoudřilo, startovní pole bylo poměrně pěkné. Pořadatelsky tam nedostatky byly, příjezdy nejsou značené, vstupné se nevybírá, pořadatelů málo, ale budiž. Až doma jsme se dozvěděli o tragických následcích nehody norské posádky č. 51. Budiž to poučení pro všechny, kdo na rallye jezdíte – zdraví máte jen jedno a ručíte si za něj sami. Nesvádějte všechno na pořadatele, zkuste sami přemýšlet a stoupejte si jen tam, kde je riziko malé.

Video ze zmíněných pasážích si můžete stáhnout na stránkách http://rally.stanis.info/