Snad je loňská smůla pryč

Zkušená liberecká spolujezdkyně Klára Šillerová se po loňském střídání jezdců domluvila pro sezónu 2011 na stálém angažmá s Martinem Radou. V kokpitu červené alfy by je měli fanoušci rallye vídat na tratích kompletního šampionátu MMČR. Nejprestižnější domácí šampionát zahájil svůj nový ročník v kraji soutěžím zaslíbeném – na Valašsku. Stejně jako po svých loňských startech se Klára i tentokrát podělila se svými dojmy s čtenáři serveru ewrc.

„Letošní sezonu jsem chtěla „ošidit“ a jezdit jenom sprinty. Jsem přece jenom člověk a navíc stárnu, že jo, a chtěla bych mít po těch letech v rallye i jinou, než jen „závodní“ dovolenou. Jenže odříkaného chleba největší krajíc a já mám angažmá na celou sezonu v MMČR. A aby se to nepletlo a dovolená pěkně ubývala, začala jsem hned pěkně zkraje roku na Jänneru… To aby byla ta přestávka před Valaškou trochu kratší.

Loni jsem tuhle soutěž nedojela (ostatně jako devět dalších) a tak jsem doufala, že letos se dočkám samého závěru v podobě dvou průjezdů Santova. Ty kousky, které znám ze vsetínského sprintu, se mi vždycky líbily a v podobě pětadvaceti kilometrů je to mazec. A moje přání bylo vyslyšeno! Škoda jen, že dvoulitrových enek už jezdí tak zoufale málo, závodění mezi deseti vlčáky by nás bavilo víc.

Tratě byly skutečně hodně rychlé a náročné a už po seznamovačkách jsem byla úplně uondaná. Představa, že to samé si dáme v závodním autě, které se celé klepe, mlátí sebou a není v něm slyšet vlastního slova, mě lehce strašila, ale co by člověk neudělal pro trochu adrenalinu!

Startovat první erzetu již za soumraku není nic příjemného, bohužel letošní povinnost uspořádat shakedown nedává pořadatelům moc možností, jak začít závodit dřív a za světla, obzvlášť takhle časně zjara. Takže jsem museli vzít, co bylo, přidělat rampu a vyrazit. Tempo celého pole bylo vysoké hned od začátku, na nějaké rozkoukávání nebyl vůbec čas. Po prvních třech rychlostkách jsme byli spokojení s vedením v naší tříčlenné skupince en-trojek (pro věci znalé skupina 8) a doufali, že nás domácí Roman Stromšík nechá nocovat na prvním místě. Jenže pár kilometrů po startu čtyřky slyším podivné šustění z pravé strany, když se auto opírá do gum a po chvilce slyším z interkomu „máme gumu“. „Jojo, to vím už dlouho“, kníknu v odpověď a doufám, že se podaří zastavit někde pod lampou, abych nemusela svítit čelovkou, kterou jsem si brala jen pro jistotu, přece! Nepodařilo, hned po výjezdu z vesnice slyším to nenáviděné pleskání utržené gumy o asfalt a na nejbližším vhodném místě, kde byla samozřejmě tma jak v pytli, jdeme do toho. Podle onboardu nám to trvalo lehce přes dvě minuty plus nějaký čas na vyjetí z našeho improvizovaného parkoviště, mně to připadá jako věčnost, povzbuzující fanoušky bych v tu chvíli přetrhla vejpůl. No schválně, zkuste měnit kolo na čas, když se celý klepete rozrušením ze závodu a vědomím, že právě padla vaše šance na slušný výsledek. Ale dodatečně – děkuji za světlo, snad se to nepovažuje za nepovolenou pomoc, když je to „bezdotykové“ :-), s tím mým blikátkem bychom tam byli do rána.

V sobotu si dáváme za cíl přeskočit Oldu Hrubého, na Romana Stromšíka ztrácíme tak moc, že by ho musel taky potkat defekt a to nepřejeme ani „nepříteli ve třídě“. Hned na první ranní vložce ale od Oldy dostáváme, hm, asi ještě dřímem, takhle to nepůjde! Pak jdou další dvě erzety, kde si urveme první místo, na prvním Santově jsme ve vteřině s Romanem a míjíme tam Oldu s prázdným kolem. Před druhým Santovem se dlouze rozmýšlíme, zda přehodit na říznutá media, nechce se nám moc do toho mrholení, ale nakonec zavelím a jdem si namočit záda. Cestou na rychlostku si gratulujeme, dává se do deště a Oldu dojíždíme dva kilometry před cílem. Jemu se slicky nevyplatily, pár zatáček před cílem nedobrzdil zatáčku, vypadl z trati (panebože, proč uhýbá zrovna tady, napadlo mě, a už jsem viděla, jak se válí ze svahu), ale nějakým zázrakem vyskočil zpět na cestu těsně před nás, aby nás vzápětí pustil. Pak už jen projíždíme kolem Habaje zapadlého ve škarpě – a cíl! Hurá, doufám, že smůlu jsem nechala roku 2010 a Martin se nemá čeho bát.“

Foto: Robert Balcar