Deníček ze Švédska

Podle hesla „ Když je něco nového, je třeba to vyzkoušet,“ jsme se společně s nejlepším logistikem ve Střední Evropě - Romanem Tihlaříkem, jeho přítelkyní Blankou a kamarádem Petrem, vydali do Švédska. A důvod byl jasný – nová sezóna MS a nová éra vozů WRC.

V úterý večer vyjíždíme z Uherského Hradiště směr přístav Sassnitz. Když překročíme Česko – Německou hranici, tak nás předjíždí civilní vůz, kterému se posléze rozblikají majáky, rozsvítí nápis : „STOP POLIZEI“ a za této asistence jsme dovedeni na nejbližší odpočivadlo, kde jsme podrobeni důkladné kontrole, včetně zavazadlového prostoru. Když se totéž opakuje po určité době ve vnitrozemí, mám pocit, že jsme se propadali v čase o dvacet let zpět. Každopádně i přes tuto, nebojím se napsat, šikanu, dorážíme do přístavu a v 7,45 ráno vyplouváme.

Kolem poledne připlouváme do Trelleborgu a jsem překvapen, že krajina je prostá sněhu a teploměr ukazuje +6°C. Vidím, že i mí spolucestující v tomto směru nehýří optimismem, proto vyhlašuji soutěž o 1,- SEK pro toho, kdo jako první uvidí sněhovou vločku. Naštěstí vyhrávám já a má peněženka zůstává nedotčena.

Když vidím, jak lidé hrají golf, tak to mé obavy o počasí zesiluje. Tak, jak jedeme, pozoruji, že teplota klesá cca co 100 km, to 1°C dolů – dokonce někde vidím i malé ostrůvky sněhu. A jak tak dumám nad počasím, ani si neuvědomuji, že se blížíme k místu našeho švédského pobytu a tu mne probírá Romanova věta : „na větvích stromů je sníh a to je dobré znamení.“

Ano, snad během pár kilometrů vjíždíme do krajiny plné sněhu, do městečka ‚Ölme, 30 km východně od Karlstadu, místa našeho bydliště. Ubytujeme se v malém rodinném hotýlku, mně připomínajícím anglické stavení z 19. století. Jelikož toho máme všichni celkem dost, dáváme si večeři, já ještě dvě pivka a loučíme se s tím, že ráno v 6 hodin odjíždíme na „šejk.“

Jak jsme se večer dohodli, tak se ráno stalo. Vyjíždíme za hustého sněžení, a až s přibývajícím denním světlem si uvědomujeme, kolik je všude sněhu. Když volíme místo, kam na „šejku,“ tak se rozhodujeme pro třetí zatáčku po startu. Proč? No přeci, abychom jako jedni z prvních viděli nová WRC a také Kimiho, protože víme jak „šejky“ zvládá…

Krátce po osmé se dočkáme prvního vozu WRC – snad symbolicky tuto éru otevírá sám velký Seb. První dojem z těchto vozů? Vyložené zklamání to není, ale také žádné nadšení. Chybí tomu ten zvukový projev, co starým WRC a mám pocit, že se trošku zvukem přibližují produkčním vozům. Uvědomuji si, že to chce jen čas si zvyknout a bude se to zase líbit… Také jsme svědky prvního výletu tohoto vozu mimo trať. Schválně, kdo myslíte, že to je…? Ano, máte pravdu…

Po „šejku“ si jdeme za stálého sněžení „najet“ RZ a tam si uvědomujeme to neskutečné množství sněhu, který je všude. Večer od 20,00 hodin dáváme v Karlstadu „speciálku.“ Jelikož tyto druhy „RZ“ nemusím, líbil se mi nejvíc areál, ve kterém se speciálka jela. Pro pátek je rozhodnuto pro RZ 3/6 Likenas, která je známá svým diváckým místem - dojezdem na „stadion.“ Na první průjezd volíme „skákací horizont“ (podle nás), zakončený prudkým pravým odbočením. No, všechno tam bylo, jen ty skoky ne:) Určitě ale nešlo litovat. Celé startovní pole v tomto místě bez problémů.

Tento průjezd byl hlavně očistcem pro diváky, neboť dostat se ke svému místu k trati, znamená brodit se po pás sněhem, časté pády a do toho prudký vítr, který zvedá masy sněhu a místy vytváří doslova bílou tmu. Kolem poledne přestává silný vítr a s ním i sněžení, které trvalo téměř 36 hodin v kuse a začíná se vyjasňovat…

Na druhý průjezd volíme dlouhý sjezd na „srdce“ zpestřený třemi vlásenkami, kdy každá má svůj mini horizont a to vše je zakončeno levým odbočením. Místo bez páskování, pořadatelů, diváků. Již teď musím říct, že je to asi jedno z nejlepších míst, které jsem kdy v MS viděl. Hned průjezd prvního vozu mi dává za pravdu. Auta v maximální rychlosti doslova kmitají z levé na pravou stranu, v tom už je zvedá horizont a toto si opakují 3x, aby musela po několikanásobném rozhození v maximálce prudce dobrzdit do levé zatáčky. Společně s Petrem nás tato dech beroucí podívaná přivádí doslova do transu. Absolutním vrcholem tohoto galapředstavení byl sjezd „Sandála“ a Brynildsena. Ani nám nepřijde, že nebe se zcela vyjasnilo a nastalo bezvětří.

Už při odchodu z RZ si uvědomujeme, že se nějak citelně ochladilo. Při příchodu do auta palubní počítač ukazuje -14°C. Jedeme do večerního servisu. Teplota -18°C. Kolony aut při příjezdu, mraky lidí v servisu. Všeho dočasně, mráz to protřídí. Všichni jsou nahrnuti u vozů WRC a zbytek aut a jezdců jako by neexistoval. Tak jsem zašel k „JM,“ kde právě přijeli jak Sandál, tak Brynildsen.

Stojím tam celých 45 minut a za tu dobu tam přišli pouze 4 lidé. Brynildsenovo auto se často startuje, pořád je největší pohyb kolem motoru, tak doufám, že vše bude zítra OK, aby tito dva střelci mohli pokračovat v pátečních výkonech. Po jejich odjezdu jdu k Prokopovi a jsem tam zase sám, ale mráz už je opravdu hodně cítit, tak se rozhoduji pro odchod do auta. Když procházím kolem vozů WRC, resp. jejich servisních stanovišť, všímám si, že přesto, že má Loeb 20 min. do odjezdu, stojí tam jen cca 10 diváků a u vedoucího Ostberga ještě méně. Kladu si otázku, jsem vůbec na MS? Ano! Ale mráz vykonal své…

V sobotu ráno jedeme na předem vytipovanou RZ 11/15 Varmullsasen. Teplota : -24°C. Jdeme na její závěr, který se nachází na lyžařském svahu, tudíž auta jedou do cíle ve velkém klesání, zpestřeném atraktivním skokem. Roman s Blankou u něj zůstávají, já s Petrem jdu do lesa, ze kterého auta na svah vyjíždějí – do hezkého dlouhého „esíčka,“ zakončeného táhlou pravou na horizont a pak už vjezd na závěrečnou část na svahu.

Už když si chystám naši vlajku, kolem mne procházející pořadatel mi říká, že jsme si vybrali „Best“ místo. Tomu jsem rád, a tak si dávám na vlajce záležet – aby byla vidět. V tu chvíli mne oslovuje muž, jenž se mne ptá, zda jsem z ČR. Po mé kladné odpovědi mi začne tento – dle mne cca 60-ti letý distingovaný pán, vybraného chování – vyprávět, jak byl v Mariánských Lázních na léčebném pobytu, že se mu hodně líbilo, a že se mu také velmi líbilo Plzeňské pivo, které každý večer pil. Jediné, co se mu nelíbilo, byly rána… Tak se tomu smějeme a pán mi vypráví, že je z Norska, že velmi pozorně sleduje výkony Škoda Fabia S 2000, a také proto si koupil před necelým rokem Octavii, na kterou pěl jen chválu.

Tímto jsme se dostali až k propagátorovi naší značky v Norsku – Johnu Hauglandovi. Bylo na tom člověku vidět, že je moudrý a má spoustu životních zkušeností. Přesto se po chvíli s přáním všeho dobrého a podáním rukou loučíme.

Do příjezdu prvního vozu spolu s Petrem sledujeme tu nezřízenou pitku – všude, kam oko dohlédne lidé v různém stadiu opilosti, to celé doplněno zvukovou kulisou ťukajících sekyr, řezajících ručních pil, lámání větví, či zvuků padajících podřezaných stromů. Griluje se a opéká snad všechno a doslova na všem. Včetně masa, položeného na hliníkové lopatě, která je na ohništi – stala se také talířem….. Prostě – co dokáže alkohol..

Proto říkám Petrovi, že jsem rád, že mezi tímto jsem potkal toho pána z Norska, který dle mne bude nejspíše profesor, který přednáší na nějaké univerzitě. Ale do toho už slyšíme zvuk Ostbergova vozu a pak vidíme auto, které se k nám řítí dveřmi napřed a naše nadšení nezná mezí. Pořadatel měl pravdu. Je to přesně ten průjezd, jaký chce vidět každý fanoušek.

Většina startovního pole předvádí takové průjezdy, tak co si víc přát. Jediný, kdo to tady nezvládá, je Ken Block, který ještě teď musí děkovat zamrzlým bariérám, že v tomto místě neskončil a také Martin Prokop toho má plné ruce.

Po prvním průjezdu volá Roman, že skok nemá chybu, abychom přišli. Petr s tím souhlasí a já, který se vždy řídím heslem „na každý průjezd jiné místo“ toto své heslo porušuji, zůstávám a v tu chvíli ještě netuším, jak toho budu později litovat. Pomalu zapadá slunce, mrzne až praští a začínají druhé průjezdy. Přicházející tma a noc tomu dodávají parádní atmosféru.

Jsem do ní tak ponořen, že si ani neuvědomuji, že už projel poslední vůz, je tma, ohýnky již neplápolají a já stojím sám ve Švédsku, v lese, při (jak později zjišťuji) -20°C. Proto se vydávám lesem zpět k civilizaci a děkuji v duchu alespoň za to, že v lese už lidé alespoň vyšlapali cestičku a nemusím se brodit sněhem. Z mého děkování mne vytrhne na cestě překážka a to v podobě velké ležící klády. Při příchodu k ní ovšem zjišťuji, že se jedná o člověka, ležícího obličejem zabořeným do sněhu.

Tato postava je nehybná a já se v tom mrazu bojím nejhoršího – proto dotyčného obracím na záda a jsem v šoku – když se k dotyčnému skláním, poznávám tu tvář – profesor! V tu chvíli se „profesor“ na moment probírá, poznává mne a se slovy „my friends, help me!“ se mě jako klíště vší silou zachytí za krk a mně je jasné, že je totálně na mol. S velkými obtížemi zvedám „profesora“ a jeho bezvládné tělo vleču ven z lesa. Jen funím, mám toho plné zuby. Po cca 100 m přicházíme ke zcela opilému muži, jehož jedinou oporou je strom, kterého se drží. Když si chci na úrovni toho muže odpočinout, „profesor“ přichází opět na moment k sobě a křičí, že je to jeho kamarád, a že mu musím také pomoci! Toto kategoricky odmítám a mezi tím, co se dohadujeme se dotyčný pouští stromu, setrvačností se řítí ke mně a jeho stromem jsem od teď já… jen podotýkám, že se mne také stále drží „profesor.“

Takto obtěžkán se snažím dostat k nejbližším pořadatelům (snad tam ještě budou). Když se mi podaří dostat z lesa, skutečně vidím pořadatele, kteří ještě uklízejí svůj úsek. Z posledních sil se k nim dopotácím, i se svými „spolucestujícími,“ které pouštím na zem. Já vysílením dopadám na kolena a žádám přihlížející pořadatele této scény o pomoc pro tyto lidi. Odpovědí je mi pouze to, že když jsme při své dosavadní celodenní chlastačce nikoho nepotřebovali, tak nikoho nepotřebujeme ani teď. Po této větě na ně chvilku zírám, zvedám se na nohy a ty dva ponechávám svému osudu – víc pro ně udělat nemohu.

Když přicházím k autu, kde už všichni čekají a vyprávím jim svůj příběh, všechny dokonale pobavím, jen mně z důvodu totálního vyčerpání nějak do smíchu není. O tom, že po příjezdu na hotel a příchodu na pokoj, usínám ve vteřině, snad ani nemá smysl psát….

Je neděle. Protože už předem víme, že chceme stihnout trajekt v 17,45 hodin, absolvujeme pouze první ranní RZ. Už když přicházíme na RZ vím, že to byl rozumný nápad. Stojíme u trati při -27°C a je to znát. Už i pořadatelé si stěžují na zimu, takže to už musí být opravdu něco..

Volíme rychlý výjezd z táhlé pravé, na dlouhou rovinu, zakončenou prudkou pravou. Všichni moc hezky a až tady si uvědomuji, že přesto, že jsme na první ranní RZ, někde v polovině vložky, Latvala nemá už přední nárazník a já jsem za celý víkend ani neviděl, že by jej měl.

Ten krutý mráz je poznat na všech. Téměř nikdo nemluví, všichni jen poskakují. Nevím proč, ale v tu chvíli si vzpomínám na lidové přísloví, že všeho moc škodí.. Sedáme do auta, vydáváme se na dlouhou cestu do Trelleborgu a vychutnáváme to teplo v kabině vozu a k tomu vyhřívané sedačky. O to více si to vychutnávám já s Romanem, protože ještě před tím se v tom mrazu u auta převlékáme do džín a mikin, takže v jednu chvíli jsme stáli pouze v trenkách… :)

Co říci závěrem. Sepsal jsem jen to, co jsem zažil a viděl. Švédsko jsem v rámci MS navštívil opakovaně a přesto, že si dovolím tvrdit, že v MS jsem už něco viděl, tak si stojím za tím, že nic lepšího, jak Švédsko Rallyový šampionát nedokáže nabídnout. Na závěr chci poděkovat svým spolucestujícím za parádní "skorotýden", co jsme byli spolu, a tam nahoru, Felixi Holzmanovi za jeho skvělý humor, který nám tu zanechal a my se mu v autě doslova řezali smíchy, kdy jsme najeli celkem téměř 4 tisíce kilometrů.

Foto: Roman Tihlařík