Předjezdcem aneb jak se mně splnil sen

Tak a je to tady. Na silnicích zůstává uježděná vrstva toho kouzelného bílého prášku, který promění nudnou cestu v parádní klouzačku. Ne všichni asi sdílejí moje nadšení, dokonce i mě už několikrát vytrestal a jasně mi ukázal, že se člověk ještě musí hodně učit. Co ale dělat, když už dvůr je shrabaný, auta ometená a široko daleko žádný sněžný pluh, který vám odklizené auto znovu zavalí sněhem, když už je nádrž vyschlá a peněženka na další naplnění prázdná? Dá se sedět v teple domova a vzpomínat na uplynulý rok, kterému do konce už moc nezbývá. A že já mám na co vzpomínat. Splnil se mi totiž sen a bylo mi umožněno zúčastnit se čtyř závodů.

Tří Rallyshow a jednoho závodu do vrchu. Jako první přišla účast na závodu do vrchu ve Kdyni, který pořádá pan Patera. Konečně jsem po čtyřech letech budování dostal svého bavoráka na závodní trať a po technické přejímce mi bylo jasné, že premiéra bude asi zároveň derniérou, když v kartě závad bylo snad vše. Technický komisař mě však do závodu pustil s tím, že do příštího startu to dám do pořádku. Startoval jsem ve třídě do dvou litrů, a to druhý od konce, takže ob auto za mnou již startovala Impreza pana Patery či vozy Corvette a BMW M3. Nebylo to nic jednoduchého a konečně jsem pochopil, proč vždycky tolik aut při závodech odpadne pro technickou závadu. Mě osobně během těch několika málo ostrých kilometrů stačil vyskočit kontakt na baterce, prasknout chladič a nakonec těsně před startem závodní jízdy došlo i ke zlomení řadicí páky. Tímto se omlouvám Edovi Paterovi, který měl údajně našlápnuto k rekordu trati a při tréninku mě musel objíždět a zpomalit, pak byl při první závodní jízdě zastaven, protože jak mi rupl chladič, vytekla na trať nemrznoucí směs a tak musela nastoupit jednotka hasičů, kteří to odklidili. Zaplatil jsem nováčkovskou daň jak se patří, ale hlavní bylo, že jsem závod dokončil a díky odpadnutí několika vozů skončil i na bodech.

Po závodech jsem byl zklamán, že se asi už nesvezu, protože ze sumy, která byla potřeba pro úpravu auta, aby se mohlo vrátit na tratě, se mi protáčely panenky. Pak ale přišla zpráva od rokycanského WMR, že se pojede v místě mého bydliště akce s názvem Rallyshow Velký Rapotín. Nešlo odolat a po domluvě s Robertem Valečkem mi bylo umožněno jet jako předjezdec. O tom jsem se již rozepsal posledně. Po této rally jsem myslel, že už je konec, ale přišla další soutěž tentokrát asi o 11 km dál – Rallyshow Vysoké Jamné. Opět jsem nemohl odolat a opět se pustil do role rozháněče diváků. Tentokrát jsem vyměnil spolujezdce, protože táta řekl, že už se mnou víckrát nepojede a navíc jel i s bráchou na Barumku do Zlína, která se jela bohužel ve stejný termín. Měl jsem jet také, ale myslím, že je lepší se vozit než se koukat, jak se vozí ostatní.

Role spolujezdce se ujal můj soused a kamarád František Klečka. Změnilo se také obutí našeho auta, když mi Fanda dodal krásná litá kola zn. Ronal a na ně jsme obuli pneu Barum Brilantis, což byla po předchozí jízdě na OR34 a Winterstarech příjemná změna. Došlo také k úpravě ruční brzdy, která po Rapotíně byla nějak unavená. Změnil se i náš rozpis, když jsme přešli na čtyřkový systém, kdy číslo zatáčky znamenalo zařazený rychlostní stupeň. Při tomto závodě, kdy se jelo vlastně z kopce do kopce, byly všechny zatáčky trojky a i když to byla čtyřka, málokdy tam ta čtyřka byla. Ale stejně to byla paráda, hlavně padák do cíle při jízdě do Jamného. Tam se rozohnilo našich 38,3 kW do zajímavého tempa. Škoda jen toho parádního vracáku asi v půlce erzety. Z šesti průjezdů jsem tam udělal třikrát hodiny. V poslední rundě průjezdů se mi škodovka v jednom z retardérů vášnivě rozvlnila, což vyústilo v bližší seznámení se svodidly. Jen letmý dotek zapříčinil, že se nám střihnul klínek, co drží parůžek řízení na levém předním kole, takže si kola začala jet kam chtěla za doprovodu neustálého pískání gum.

Pro diváka jistě atraktivní, a i já jsem si to užíval, protože jsem musel stále točit volantem, aby auto drželo přímý směr. Zvolnil jsem proto tempo, než přišel zase ten vracák. Kdosi tam točil vestou a fandil. Co pak to jde to tam nevylsat dveřmi napřed, když ty lidi kolem tak křepčí a vybízejí k tomu? Zrovna tam stál i pan Duda a tak je to i zaznamenáno. Jelikož největší a vlastně i jediné odstoupení pro nehodu zde měli právě předjezdci, nedivím se Robertovi, že se mračil, když uviděl podpis svodidel na našem boku a že mi pak na startu promlouval do duše, že mě chce vidět v cíli. Ach jo, taková ostuda, zvláště po ranní rozpravě, kdy nám Robert pohrozil, že kdo pojede jak ….., okamžitě končí. Proto jsem už poslední průjezd jel opatrně, jen zas v diváckém místě a ve vracáku to prostě jinak nešlo. Což o to, moje škodověnka na takovém výškovém profilu málokdy dosáhla rychlosti víc jak 80 km/h, tak bylo i dost času mávat přihlížejícím a přesto tvrdit, že rychleji už to nešlo. Kluci s rychlejšími vozy ale zapomněli na svoje poslání a rozvěsili svoje „závoďáky“ kolem trati, čímž způsobili nemalé zdržení. Po závodech mě oprava decentního dotyku stála dost práce a času a tak jsem si uvědomil moji nerozvážnost a poučil se z ní.

Mě nikdy nezajímal zajetý čas a ani jsem se nesnažil jet nějak rychle, a tak to při roli předjezdce radši prodám, než abych zas musel rovnat, brousit a stříkat. Jde přeci o to, připravit lidi kolem na závody a bezpečně se vyřádit, na lámání rekordů nikdo zvědavý není, od toho jsou tu kluci se závodními speciály. Další v seriálu byla Rally Nostalgie, kde jsem byl pouze jako divák a konečně si mohl prohlédnout startovní pole na trati v akci. To už jsem se nemohl dočkat posledního závodu seriálu ve Stříbře, kde mi Robert přislíbil možnost startu. Na tento závod jsem poprvé v životě koupil pneumatiky, dvě zimní, jeté. Další dvě jsem dostal od kamaráda. Kompletní obutí jsem sehnal až v pátek odpoledne před závodem, a tak jsem těsně před odjezdem do centra rally sháněl po městě otevřený pneuservis. S přezutými koly na zadních sedačkách jsem vyrazil směr Stříbro. Pro tento závod se mi nepovedlo nikoho přesvědčit, aby si vedle mě sednul a tak jsem byl i připraven jet sám. Většinou jsem slýchával na moji žádost o spolujezdce: „ Ty jo, já jsem zrovna v práci. Ale přijel bych se podívat, kde se to jede?“ Moc mi pomohla Bára Blahoutová-Valečková, která mě vnesla do světa opravdových rozpisů a ve svém volném čase si se mnou jela napsat a projet trať. Rozpis byl parádní a navíc ho pak Bára krasopisně přepsala. Ještě jednou dík.

Jako poslední naději jsem napsal na papír inzerát na spolujezdce a pověsil ho na stěnu dodávky s občerstvením a jel se skoro upadlým výfukem na mém „tréningáči“ k domovu přezout škodovku do zimního obutí. Jaké překvapení, že jsem po nazutí uslyšel syčivý zvuk od zadního kola kolem ventilku. Nadávky na lajdáckou práci pneuservisu se nesly nocí za doprovodu syčení. Problém vyřešilo nanesení silikonu kolem ventilku. Až po závodech jsem zjistil, že mi pomalu uchází tři ze čtyř kol. Není nad kvalitní služby pneuservisů, hlavně aby dostaly zaplaceno, že? Pak zaznělo vyzvánění telefonu, kde se ozval hlas dotazující se na volné místo spolujezdce. Prý teď přijeli kamionem z Holandska a jeho synovec by se rád svezl. Paráda, měl jsem spolujezdce.

Bára mu ten večer ještě napsala rozpis a ten klučina se ho snad učil před spaním. Ráno po příjezdu jsem se rychle seznámil s novým členem týmu Fandou, bohužel nevím příjmení, a aniž bychom si to jeli jednou projet, hned jsme odstartovali první erzetu na ostro a to ještě v husté mlze na trať, kde Fanda v životě nejel. Trať byla parádní, pěkně uklouzaná a mě vyloženě sedla. Rozpis seděl suprově a já žasl, že se Fanda ani jednou nespletl a dalo se mu hned věřit, zvlášť v té mlze byl spolujezdec potřeba jak sůl. Opravdu stojí za vyzdvihnutí jeho výkon a odvaha, že si k někomu jen tak sedne. Doufám, že si to užil a bude mít na co vzpomínat. Po dojezdu jsme zalezli do hospůdky, kde jsme si dali horký čaj a čekali na zbytek pole. Při jízdě zpět do Stříbra mi zahlásil levá 3 stěrk, svodidla vrací do hry. Další zatáčka a už jsme je zadkem škrtali. Naštěstí si škrtl jen zadní roh a kousek světla a guma na nárazníku, to ale nezabránilo přetočení a než jsem tam dostal zpátečku, provedl jsem několikrát inventuru zubů v převodovce. Vůbec při jízdách zpět se nějak nedařilo, v první hodiny u motokrosové trati, v druhé další hodiny, ovšem už efektivnější a v té poslední, kterou jsem si chtěl prostě vychutnat, mi hned na startu po protočení kol a rozklepání celého auta vyskočil kabel od svíčky a my vystřelili do erzety na tři válce. Paráda, když jsme odjeli Robertovi z dohledu, v jedné z křižovatek jsem zastavil a vyběhl z auta. Od traťáka slyším „Stojí u trati“, říkám, „Nasadím kabel a jedem dál“ a on „Aha, tak už zase jedou“ To už jsem zas seděl v autě a vracel se na trať.

Tato sranda nás stála půl minuty v porovnání s předchozími časy. Taky proto nás po chvilce dolétl další předjezdec s jediným pořádným autem – BMW ve startovním poli. Ještě že nám to nikde nechcíplo. V půlce rally nám nějak přestalo fungovat startování. Než ale pokaždé potupně roztlačovat auto před zraky celé startovky, stačilo vždy vzadu odklopit dekl a klíčem 13/17 propojit konce startéru a už to běželo. Asi největší krizovku jsme ovšem neměli na trati, ale při přejezdu zpět na start po přerušení závodu, kdy jsme měli volně projet trať a vyhnat z ní lidi. Když už jsme přijížděli po objízdné trase do Stříbra na start, jeli jsme společně s dalšími předjezdci kolem hřbitova, kde zrovna probíhal pohřeb. Nějaký truchlící pozůstalý nám vjel do silnice, aniž by se nějak rozhlédl a tak jsem naší škodovku podrobil i losímu testu. Naštěstí v něm dopadla lépe než áčkový Mercedes, přesto mě polil pot jako nikde na trati. Vůbec bylo při této rally dost nehod a krajina se s průjezdy dost měnila – tu bílo červený flek na palouku, tu modrý flek a vedle bílý mezi smrčky. Škoda krásných strojů, naštěstí posádky vyvázly bez zranění. Byl to parádní závěr sezony a nejvíc si asi považuji výroku Roberta, že jsem byl jeden z mála předjezdců, který vždy viděl cíl.

Byl to nezapomenutelný zážitek, během roku jsem poznal plno stejně zapálených lidí a užíval jsem si každý metr na rychlostní zkoušce. Za to vděčím Robertovi Valečkovi a WMR, že udělali takový seriál, kde jde hlavně o zábavu a sport a nikoli o byznys, a že mi dal tu možnost a vzal si na triko, že pustí na trať blázna bez vyrámovaného auta. Tímto se mu omlouvám za ty nervy, které jsem mu občas asi svou jízdou způsobil. A co bude dál? No v příštím roce se zúčastním se svým spolužákem Rally Praha na sedadle spolujezdce, ať si to také zkusím, ostatní je ve hvězdách. Napsal jsem sice Ježíškovi, že se letos vzdávám ponožek a pyžama, a že žádám jen o 25 metrů bezešvých trubek, ale nevím, jestli mi je přinese asi jsem nebyl dost hodný, tak bych rád zůstal alespoň předjezdcem, jestli budu mít tu možnost. Nezbývá, než popřát všem rally nadšencům pokojné svátky a pod stromečkem alespoň nějaký rally dárek a do nového roku hodně najetých kilometrů bez nehody a nezapomenutelných zážitků s tímto krásným sportem. A všem, kteří stojí za páskou rychlostních zkoušek a přejí si dostat se na druhou stranu přeji výdrž, protože když se do toho jde srdcem, tak se tam dá dostat, i když na té nejamatérštější úrovni s nulovým zázemím, ale jde to a i to stojí za to.

Ahoj, Honza Hlista a Johnny Crash Motorsport.