Opletalka se otřásá

Opravdu se Opletalka otřásá, ovšem smíchy. Důvod? Prozaický. Dne 16. 12. bylo nařízeno projednání mé kauzy, v níž jsem napadl rozhodnutí disciplinární komise o zákazu činnosti.

Soudkyně po přečtení důkazů a seznámení s argumenty protistran rozhodla. Zamítla mou žalobu s odůvodněním, že jsme nedodrželi lhůtu pro podání žaloby. Nejasnosti ve lhůtách vznikly díky průtahům s mým odvoláním k Národnímu odvolacímu soudu, které se nakonec neuskutečnilo. A proto tedy platila lhůta od rozhodnutí disciplinární komise, které bylo vydáno o 14 dní dříve. Hloupost moje nebo mého právníka? Pravda je, že právníci AČR byli perfektně připraveni. Takže žaloba zamítnuta a abych si pěkně pochutnal na hořkém poháru, tak mi soudkyně nařídila uhradit náklady soudu i autoklubu. S náklady na mého advokáta to je již šestimístná sumička.

Resumé je tedy následující. AČR vlastně zvítězil, já vše zaplatím a vůbec jsem se nedozvěděl na čí straně je pravda. Po skončení soudu a díky mým kamarádům, kteří mě vzkřísili z mdlob, mě advokát navrhl odvolání. Nezastřelil jsem ho jen proto, že jsem ještě pořádně vzteky neviděl. Pravda, soudkyně také naznačila, že na odvolačku bude potřeba více probrat a zvážit argumenty, ale v kanceláři JUDr. Štovíčka nejsou amatéři a peníze od AČR si tvrdě vyslouží. A já sám jako jejich soupeř viditelně nemám šanci. Popisovat moje pocity je zbytečné. Převládá bezmocnost. Kdyby po podrobném projednání věci bylo soudkyní rozhodnuto o tom, na čí straně je právo, byl bych spokojen. A to i v případě prohry, protože i to by byl konečný verdikt. Koneckonců prohrál jsem už leckdy ledacos. Ale takhle? Odvolat se?

S pozdravem Tomáš Drásta