Pražský rallysprint a několik diváckých postřehů

Tento podnik skoro na samém konci roku vnímám jako tradiční ukončení rallyeové sezony. Je to svým způsobem show pro diváky i pro posádky samé, příležitost svézt sponzory a partnery, kteří v průběhu roku podporují svoji štědrostí jednotlivé týmy. Je to určitě soutěž na čas, má vždy svého vítěze, má pravidla sprintu, časové kontroly, rychlostní zkoušky. Od jezdců se očekává trochu jiné pojetí a přístup k této akci, hodně rozevláté auto, tanečky a kolečka i s auty s přední poháněnou nápravou. Jsou borci, kteří to umí i s těmito vozidly, ten efekt však není takový jako u plnokrevných speciálů 4x4.

Valoušek - Krčmář

Bylo již poměrně dost napsáno a řečeno o tom jaký sprint byl, jak v tiskových zprávách, tak i v článcích a komentářích. Pražský sprint má svoji tradici, je to trochu podnik pro vyvolené, ne každý má ambice a finance se ho zúčastnit. Ono, jak známo, ve stověžaté matičce Praze je vše o poznání víc drahé. Je to prestižní záležitost a pro každého účastníka čest, že se sprintu zúčastnil. Za sebe mohu říci, že jsem se jako divák byl podívat skoro na všechny akce v Praze. Jako jezdec jsem byl pozván na úplně první počin v roce 1993, byl to nultý ročník, nebo předchůdce éry Pražských sprintů. Myslím, že se to jmenovalo Setkání mistrů, účasten jsem nebyl. V té sezoně jsme odjeli se ženou nějakých šestnáct podniků, vyhráli třídu a byli jsme vyčerpáni nejen fyzicky, duševně, ale i finančně.

Liška - Novotný

Letos jsem velice uvítal novou vložku okolo Karlíku, stala se příjemným oživením celé akce. Silnička byla pouze prohrnutá, velmi uklouzaná a s fotografem Petrem Šedivcem jsme vzpomínali na dobu, kdy se za těchto podmínek regulérně jezdívalo na zimních pneu Barum OR 32 bez hrotů. Nevzal jsem ani kameru, Tomáš Wanka nechal doma fotoaparát, přes hledáček záznamového zařízení to není, to správné vyžití. Sledovali jsme ta krásná soutěžní auta uhánějící zasněženou, promrzlou krajinou, jen tak pro potěšení. Nejvíce se mi líbila jízda Anderssona s Houštěm, nechybělo jim nasazení, dynamika, rychlost, radost sledovat Fabii S2000, jak přechází z jednoho kontrolovaného táhlého smyku do druhého. Jeho jízda působila dojmem, že je mu tento povrch trati a způsob vedení vozu vlastní, jako by takto jezdil dnes a denně do práce. Naopak jsem nepozoroval u stejné značky vozu vysoký náboj a razantní jízdu v podání Petra Bryndy, u něhož to nebývá zvykem. Jel poměrně opatrně, možná měl špatně obuto, jako já. Botky samochodky mi trochu upravil můj vlčák Rex, trochu je poznamenalo stáří. Parta mi sdělila jasný závěr, pokud nebudu mít nové boty, tak mě do Rakouska na rallye v lednu nevezmou.

Andersson - Houšť

Příjemně mě překvapil svým nasazením Milan Liška, nejen, že bylo vidět z jeho jízdy jak, si to užívá, ale i časy byly velice dobré. Zajímavé bylo sledovat jízdu obou Semerádů, hodně podobný styl, vysoké nasazení, skoro jako přes kopírák. Ještě, že mají každý jinak barevné auto. Jablko nepadá daleko od stromu a Martin to již delší dobu potvrzuje, dovede tátu pořádně prohnat a pozávodit ho. Pepík je zkušený jezdec a i přes svůj věk stále se synem a ostatními mladíky drží krok. Svůj talent předvedl i Mandík mladší s Fabií TDi. Překrásné, přesné vedení auta a cit pro jeho neklid na uklouzaném povrchu rychlostních testů. Pravda, zrychlení na zledovatělé trati udával motor jedoucí v nízkých otáčkách se značným krouticím momentem. Velká váha tohoto agregátu nad poháněnou pouze přední nápravou vyžadovala potřebný um k udržení vozu ve stopě. Proti tomu malorážka Fiat Punto S1600 s poměrně dost koni pod kapotou a vysokými otáčkami motoru v rukou Jana Šlehofera. Odlišný jízdní styl vyžadoval velký cit pro práci s plynovým pedálem. Je vidět, že Honza s pohonem přední osy umí.

Šlehofer - Mourková

Z Karlíku jsme se přesunuli v Roomstru Radka Kříže, který nás ochotně do Prahy svezl, na Strahov. Zdržení před startem prvního průjezdu bylo nepříjemné, ale to se někdy na soutěži stane. Pořadatel ještě na rychlo nechával odstranit za pomoci několika diváků nevhodně zaparkované auto v tečně zatáčky. Předjezdci s Octavií se tak líbil Strahovský okruh a jeho sněhový podklad, že ho projel několikrát nad plán stanoveného počtu kol. Každá akce má své klady a zápory, pokud někomu vadila zima, sníh a mráz, tak zůstal doma, bylo to vidět i na menším počtu diváků. Možná někomu vadila i různá úskalí na trati v podobě sněhu a ledu. Podmínky měli všichni stejné a šlo především o show. V roce 1991 na Šumavě vyhrál úvodní proschlou, okruhovou vložku Moosleitner na BMW o minutu a půl před nejrychlejší Škodou 130 Vládi Myslíka. Na druhém testu za podobných podmínek jako byly v Praze na sprintu, se před BMW umístily hned tři stotřicítky Hejtmánek, Zelinka a Marcel Tuček zajel dokonce čtvrtý absolutní čas. Trochu sněhu nemůže žádného pravého soutěžáka vyvést z míry. Jakou z té bílé nadílky mají radost děti, staví sněhuláky, koulují se.

Tuček – Maršík

Erzeta v útrobách stadionu Evžena Rošického se nám nejevila až tak zajímavá, pro dobrý prožitek z celé akce jsme ji mohli postrádat. Zvolili jsme naše třetí místo poblíž startu, kde se v minulosti povinně vykružovala kolečka okolo betonové skruže uprostřed dlážděné silnice. Letos po inovaci byl umístěn na podlážce balík slámy a okolo něj kroužili jenom největší baviči. Také pár jezdců končících v hodinách a kamuflujících svůj nezdar, tak zatočili jako by cíleně za umělou překážku. Za našimi zády bylo rušno ve stanu s pivem, s kelímkem Svijan v ruce se k nám přidal Vlastík Resl. To je znalec přes zrzavý mok, všechno také nepije. Petr vložil na vrchol plného odpadkového koše prázdnou plechovky od Gambrinusu, kterou si dovezl z domácího pivovaru. Evidentně tím narušil hegemonii a vnesl nesoulad mezi prázdnými svijanskými kelímky umístěním produktu od plzeňského sládka.

Sýkora - Houba

Pod námi na trati probíhala estráda, Sýkora se evidentně snažil, ale technika nejvyšší specifikace mu to nijak neusnadňovala. Jako by mu nefungoval nějaký diferenciál, neurovnaná jízda, většinou velmi pěkně jedoucího Honzíka, nebyla tím, co jindy předvádí. Se stejným vozem Octavia WRC jel Emil Triner, on to prostě umí a ani po létech to nezapomněl. Bývalý tovární jezdec Škodovky se v něm nezapře, jeho úspěchy s Favoritem na poli MS jsou nedostižné. Vzpomínám na příjezd, spíš přílet na cílovou rampu s KITovou Felicií, kdy všichni z pódia utekli v obavě, že je smete. On to tehdy patrně tak chtěl a s širokým úsměvem od ucha k uchu stanul sám se spolujezdcem na vyprázdněné ploše pro dekorování těch nejúspěšnějších.

Triner - Achsová

Přemítali jsme nad tím, jak to všechno dopadne. Tušili jsme, že se rozhodovat bude mezi Valouškem a Pechem. První jmenovaný jel s vysokým nasazením, hodně pro diváky, nešetřil širokými, táhlými průjezdy zatáčkami až do krajnic. Velmi divácky vděčný způsob jízdy určitě přidal nějakou tu vteřinku na dosaženém čase. Valda potvrdil, že jako úřadující mistr republiky má rozhodně co mluvit do celkového pořadí a ukázal, že má rychlost a stačí při tom velmi úspěšně pobavit diváckou obec. Vašek Pech jel obezřetněji, více čistou stopu s jasným cílem, dokončit soutěž zase na prvním místě. Vašek je ctižádostivý člověk, je to dříč a hlavně je důsledný, dovede zúročit rady a zkušenosti svého táty, bývalého úspěšného soutěžního jezdce. Velmi mě potěšilo, že Vašek jel opět s Mirkem Topolánkem, který již není jednou z ústředních politických persón. Soutěžní sport Mirka baví, neměl asi ani ambice o nějaké své zviditelnění a mezi pilotem a mitfárou bude určitě vřelý přátelský vztah založený na společném zájmu a tím je rallye.

Pech – Topolánek

Závěrem mohu konstatovat, že jsme strávili příjemnou sobotu, pobavili jsme se, načerpali informace. Viděli jsme mnoho povedených průjezdů soutěžních aut, bravurní jízdu kontrolovaným smykem, takový ten severský styl. Několik turistických průjezdů vyvolalo úsměv na tváři, ale nijak to nezkazilo celkově dobrý dojem. Pro každého škodováka sprint přinesl velkou radost v podobě plného pódia Fabií. Všem patří dík za to, že se přijeli sklouznout, udělat nám divákům radost. Pořadatel to neměl vůbec lehké v panujícím povětrnostním klimatu akci připravit, uspořádat a zdárně ji zvládnout. Vždy se najde někdo, kdo bude práci druhého chválit nebo naopak hanit, někdo bude spokojen, někdo nespokojen, všichni máme volbu, účastnit se nebo sedět doma na zadku.

Tomáš přiměl Petra, aby mě vyfotil na nové foto do ikonky, do toho čtverečku u článků. Váhal jsem, co s tím dílem, jak s ním naložit. Jsem na obrázku bez brýlí, odložil jsem je, stále se mlžily. Mám z toho pocit, jako bych byl člen nějakého trestního komanda, nebo klanu. Nebo spíš jako bezdomovec, on tento příměr není daleko od pravdy. Portrét přikládám níže. Ikonu nechávám takovou, jaká je.

Autor blogu v celé své kráse.