Zrozen na „Pískovišti“

Jedním z nováčků na českých rallyových tratích byl v právě uplynulé sezóně Michal Pokorný. Navigován zkušenou spolujezdkyní Petrou Veselou si vedl více než zdatně. Ačkoliv se jeho felicie téměř v každé soutěži potýkala s technickými problémy, v rámci Poháru ČR obsadil bronzovou příčku ve Skupině V za dvojící ďábelsky rychlých pilotů „elerek“ – Tomášem Macháčkem a Petrem Šimurdou. S Michalem jsme si příjemně popovídali v jihlavské restauraci „U tří věžiček“, nacházející se symbolicky v blízkosti firmy soutěžím zaslíbené – JIPOCAR. Vedle premiérové sezóny za volantem soutěžního vozu jsme si povídali například i o dávných závodnických začátcích na trati zvané „Pískoviště pro dospělé“.

Profil Michal Pokorný - eWRC-results.com

Michale, letošní rallyová sezóna byla tvoji premiérovou. Kdy ses vlastně začal zajímat o automobilový sport?

„Jsem vyučený automechanik a k motoristickému sportu jsem tíhnul od malinka. Pocházím z vesničky Sedlatice nedaleko Telče a ve druhé polovině devadesátých let jsem dělal mechanika začínající posádce Pavel Přibyl – Zdeněk Hrůza na jejich enkové felicii. Už tehdy bylo mým snem zažít svezení v závodním voze na vlastní kůži.“

Do tvého debutu však ještě přece jen uběhla pořádná řádka let. Nezkusil jsi mezitím třeba jiné odvětví automobilových závodů?

„Někdy v roce 2003 jsme s kamarády ve vedlejší vesnici – Staré říši – vybudovali pískovou trať. Nazvali jsme jí „Pískoviště pro dospělé“. Plechová auta jsme opatřili provizorními rámy, sehnali si startmaršála a hasiče na zabezpečení a celé tři roky jsme každých čtrnáct dní řádili. Nevynechali jsme ani v zimě a dvouměsíční volno jsme si dopřáli pouze během letních prázdnin. Zpočátku se účastnilo i kolem pětadvaceti startujících a chodilo hodně diváků. Provizorní poháry pro medailisty vyráběl můj strejda z pístů, do nichž vyryl umístění. Opravovali a vařili jsme často až do tří do rána, poté nastartovali auta a babičky vykukovaly z oken, co to ještě vyvádíme:-)“

Kdy jsi začal reálně uvažovat o startu v rallye?

„Když se rozešly cesty Pavla Přibyla a Zdeňka Hrůzy, jejich hlavní sponzor, stavební firma Patry s. r. o., podporoval posádku jihlavských bratří Copů, pilotujících v šampionátu historiků jedničkového golfa. Přešel jsem k nim dělat mechanika, připravoval jim motor a doprovázel je po závodech. A když na konci roku 2008 kluci svoji závodní činnost ukončili, dal mi Víťa Patry fantastickou nabídku. Pokud si prý seženu vlastní soutěžní vůz, sponzorsky mě podpoří.“

Volba padla na stále populární felicii. Proč a jaký je její původ?

„Auto jsme hledali s ohledem na dostupnost dílů a možnost připravovat ho sami. Rozhodli jsme se pro felicii. Manažer Víťa Patry objevil inzerát, že jednu prodává chomutovský Šebek Motorsport. Vydali jsme se na ní podívat a koupili jí. Neměla ještě sportovní průkaz. Celou jsme jí rozebrali, zrepasovali motor a převodovku, osadili jí většinou nových dílů a otestovali. Hned první svezení u obce Růžeň dopadlo na výbornou – přerazili jsme značku:-) Odneslo to naštěstí jen ulomené kolo a blatník. Hodně lidí se sice smálo, ale my felicii postupně vychytali a dokázali dodržet stanovený plán – odstartovat hned do úvodního sprintu sezóny s centrem v téměř domácí Třebíči.“

Přihlášku jsi podal do poněkud netradiční Skupiny V. Proč?

„Vzhledem k tomu, že jsme úplní amatéři a začátečníci, tato volnější kategorie nám přišla pro sbírání zkušeností ideální. Umožňuje i volnější homologaci a my tak mohli vybavit felicii karburátory Weber. Zaujalo nás též pestré startovní pole, čítající vedle nejrůznějších škodovek i jednoho kadetta. Za podstatnou výhodu Poháru ČR považuji i možnost nepoužívat systém HANS. Podle mého názoru by měl být dobrovolný už proto, že za dobu jeho povinného užívání došlo k mnoha vážným zraněním obratlů. Nikdo kompetentní nám pak dosud neprokázal, že právě jeho použití zraněním nenapomohlo.“

Ostrý debut jsi absolvoval na Horácké Rally navigován Ivo Vybíralem. Jak sis první soutěž užil?

„Neměl jsem ještě stálého spolujezdce a tak jsem využil, že na tento podnik byl volný Ivo Vybíral. Je to mladý, pohodový Moravák, se skvělým smyslem pro humor a tímto ho zdravím:-) Nováčkovskou nervozitu ještě velmi zvýšilo, že se jednalo o start doma a auto zdaleka nebylo připravené stoprocentně. Jeho opravdovou kondici přece jen prověří až soutěž samotná. Hned po šesti kilometrech úvodní vložky jsem v poměrně vysoké rychlosti na horizontu přebrzdil a udělali jsme dvojité hodiny. Obrovským štěstím bylo, že se mi podařilo udržet felicii na silnici. Jako by to bylo dnes, slyším Ivošovu reakci: „Dobré, dobré, v pohodě. Já mám krizovky rád!“ Po odstoupení několika soupeřů jsme však k našemu údivu svoji skupinu vyhráli.“

Od druhého podniku – Thermica Rally Lužické hory – jsi získal stálou spolujezdkyni, když vedle tebe usedla Petra Veselá. Jak funguje vzájemná spolupráce?

„Při hledání stálého mitfáry opět prokázal manažerské kvality Víťa Patry a sehnal Petru Veselou z Rokycan. Dohodli jsme se, že pokud si sedneme, pojedeme spolu celou sezónu. Vycházíme spolu velmi dobře a já jsem vděčný za možnost čerpat z Petřiných bohatých zkušeností získaných působením u Jirky Sutra a Jirky Hladíka. Petra je opravdu velký profík a za celý svůj současný systém rozpisu vděčím především jí. Užíváme si také spoustu humorných situací. Petřin syn David pracuje jako mechanik u hlubošského týmu bratří Bryndů a ti nezkazí žádnou legraci. Popichují nás kvůli nespolehlivosti naší techniky a když jedeme kolem nich, vybízejí Davida: „Davide, mávej, máma jede!““

Spolu s Petrou jste spatřili cílovou rampu na dvou velmi populárních sprintech – Lužických horách a Kopné.

„Lužičky se mi hrozně moc líbily svými tratěmi i prostředím, snad až na dlouhý přejezd do Polska. Bohužel auto opět zlobilo a neumožnilo nám jet podle našich představ. Kopná jen potvrdila vše, co jsem o ní četl a slyšel. Je extrémně těžká. Na druhé vložce nám opět přálo obrovské štěstí. Na mokru jsem nedobrzdil pravou zatáčku a už to lítalo. Když už jsme počítali s převalením na boudu, opřeli jsme se pátými dveřmi o strom a ten nás vrátil na kola. Odneslo to jen pár plechů. Od toho okamžiku už jsme se jen soustředili na dokončení soutěže.“

Mnohem méně štěstí jste měli v Krkonoších a na Vysočině, kde vám dvakrát po sobě vystavil stop motor.

„Smutné bylo, že v obou případech se tak stalo krátce po startu a my se vůbec nesvezli. Na Trutnovsku odešlo již po osmi kilometrech těsnění pod hlavou. Vysočina pro nás byla po Třebíči druhým domácím podnikem a před zraky mnoha kamarádů a fanoušků jsme se chtěli vytáhnout. Hned v úvodu si však opět postavil hlavu motor – tentokrát písty a jeho totální destrukce. Jelikož jsem ale toužil sbírat zkušenosti a absolvovat co nejvíce ostrých kilometrů, nerezignoval jsem a postavil v pauze před Pačejovem jiný agregát.“

Pačejovský sprint, vracející se do šampionátu po roční pauze, výrazně ovlivnila nepřízeň počasí. Jak se ti v hustém a nepřetržitém dešti závodilo?

„Možná se budeš divit, ale extrémní podmínky jsem si užíval parádně:-) Voda mazala náš hendikep v menším výkonu auta a obsadili jsme ve skupině druhou příčku. Jen mechaniků mi bylo v té zimě a přívalech vody opravdu líto. Chci jim tímto za jejich obětavost ještě jednou poděkovat.“

Následoval další extrémní podnik – na české poměry velkým počtem šotolinovým úseků disponující Vyškov.

„Šotolinové tratě na Vyškovsku mě nadchly. Konečně jsem mohl uplatnit své dávné zkušenosti s nezpevněným povrchem z „Pískoviště“:-) Petra mě dokonce musela několikrát krotit. Bohužel opět zazlobilo auto. Po úvodní vložce přestalo fungovat a závadu jsme až do cíle nebyli schopni odhalit. Detailní kontrola po závodě odhalila vadu v zapalování a ohnutou ventilovou tyč.“

Závěrečné dva podniky – Jeseníky a Vsetín – se také neobešly bez problémů?

„Samozřejmě. Asi by ani nebylo normální, abychom odjeli celou soutěž v pohodě. V Jeseníkách vypadl karburátor a zlobil difuzor, auto nechtělo jet a škubalo. To už nás opravdu zamrzelo, ale soutěže holt jsou i o spolehlivosti techniky. Za Vsetín asi obdržím fakturu od společnosti EON:-) Na jedné vložce jsme vylétli mimo trať, trefili betonový mostek, který nás roztočil a opřeli jsme se Petřinými dveřmi přímo o velký železný sloup. Opět jsme nastartovali, vyhrabali se z díry ven a za hrozného rachotu pokračovali. Až v servisu jsme odhalili přeražené áčkové uložení tlumiče. Ironií osudu bylo, že pokaždé jsem sebou vezl náhradní, ale zrovna tentokrát jsem ho zapomněl doma v krabici. Touha pokračovat mě přiměla proběhnout servisní zónu a koupit potřebný díl od kluků s feldou, jejichž jména si díky tomu kalupu ani nepamatuji. Tímto jim za pomoc děkuji. Cíl jsme opět spatřili a v konečném hodnocení skupiny V z toho bylo krásné třetí místo v šampionátu, se kterým bychom před sezónou nepočítali ani ve snu. Je to obrovský úspěch.“

Nyní trošku odbočme od hodnocení sezóny. Jaký je tvůj soutěžácký sen a koho považuješ za tvůj vzor?

„Popravdě, můj sen se už splnil samotným startem. Mít lepší a spolehlivější techniku, nechybělo by mi ke spokojenosti nic. Například kitová felicie by se mi zamlouvala ohromně a určitě i mnoho diváků na těchto legendárních vozech rádo spočine pohledem. Jezdeckým i lidským vzorem pro mě je jednoznačně Emil Triner. Přes své nesporné úspěchy zůstal stále tím skromným a nezkaženým klukem.“

Co vlastně děláš, když zrovna nezávodíš? Jak tvůj časově i finančně náročný koníček snáší rodina?

„Třináct let jsem pracoval jako automechanik ve značkovém servisu Škoda. Poté jsem začal soukromě podnikat a nyní mám svoji vlastní dílnu. Přestože není snadné se na malé vesnici uživit, zatím si nemohu stěžovat. Kdysi jsem hrál fotbal, ale po vážném zranění kolena už mi zbyla opravdu jen ta auta.

Přítelkyni Lence naštěstí benzín voní a mám její plnou podporu. Jezdí mi fandit na každou soutěž a lákalo by jí i usednutí na horké sedadlo. Já ale říkám, že stačí, když závodí z rodiny jeden:-) Máme totiž dvě děti, desetiletou a dvouapůlletou dceru a při nebezpečném sportu se může stát cokoliv. Ta menší motorsport miluje a sleduje ho se zalíbením i v televizi. Nadšena byla nedávným vítězstvím Karla Abrahama ve Valencii. Pořád mu fandila slovy: „Kájo, jeď!“ Své rodině každopádně musím za podporu a obětavost poděkovat.“

Můžeš se vyjádřit ke vztahům mezi jednotlivými posádkami ve Skupině V?

„Tak ty jsou naprosto vynikající a až mě příjemně překvapily. Namísto rivality zde vládne přátelská a pohodová atmosféra a všichni si vzájemně fandí. Hlavními esy jsou posádky Tomáš Macháček – Pavel Kareš a Petr Šimurda – Milan Dlouhý s létajícími škodovkami 130LR. My si hodně padli do noty s Romanem a Dianou Vaňkovými, kterým tímto zasílám srdečný pozdrav:-) Na všechny lidičky z naší kategorie se už moc těším v příští sezóně.“

Znamená to, že budeš pokračovat ve skupině V v rámci Poháru ČR? Například start v MMČR tě neláká? Máš už konkrétní plán na nadcházející sezónu?

„Velký mistrák početností aut, především v nižších objemových třídách, výrazně upadá a tak preferuji setrvání v daleko pestřejších sprintech. Jakožto amatér považuji setrvání ve stávající skupině za ideální. Prioritou přes zimu bude důkladně přestavět felicii a zapracovat na její spolehlivosti. Po kompletní sezóně už mám zase na mnoho věcí jiný pohled a chci se poučit z předchozích chyb.“

Foto: Robert Balcar