Zápisník Ládi Kopelenta - Rallye České Budějovice

Pořadatelé AUTO Design CUPu z Českých Budějovic pod vedením zkušeného organizátora soutěží Petra Mráze a jeho pravé ruky paní Evy Svobodové, připravili pro soutěžící další akci. Tato rallye byla již tradičně pod záštitou firmy Auto Design z Českých Budějovic, v jejímž čele stojí nepostradatelná Eva Svobodová. Tato křehká dáma s blonďatými vlasy, svoji pevnou rukou drží na uzdě celou smečku divočáků se soutěžními auty. O jejím korektním a přitom nekompromisním přístupu jsem se přesvědčil osobně již v minulosti. Nikomu nic neodpustí, vyžaduje přesně to, co je ustanoveno v pravidlech podniku, žádné rozdíly a vyjímky nedělá.

Mladá paní je matkou tříletého synka a mimo péče o něho je velmi agilní organizátorkou a vše ku prospěchu věci dovede vyřešit velmi rychle a účinně. Blíže jsem ji poznal v roce 2008 na rallye Noc a den. S manželkou jsem odjel najíždět trať a provedením technické přejímky jsem pověřil náš doprovod. Protože jsem lajdák, tak jsem odvezl dokumenty od soutěžního auta, které byly potřebné předložit ke kontrole. Aby toho nebylo málo, tak jsem nepředal k nainstalování ani startovní čísla. Nacházeli jsme se při seznamování s tratí někde až za Krumlovem a v tom telefonát za hustého deště, v tu chvíli jsem byl rád, že jedu po silnici. Zastavil jsem, volala Eva a žádala mě o předložení inkriminovaných dokumentů. Vrátit se ihned zpět nebylo možné pro časovou náročnost a povětrnostní podmínky. Chtěl jsem alespoň trať projet a zkontrolovat rozpis. Start byl téhož dne ve 22 hodin do noční etapy.

Foto: Lukáš Matějů

Základní údaje jsem sdělil po telefonu z provozního průkazu a slíbil jsem, že osobně předložím k nahlédnutí žádanou dokumentaci před startem a čísla budou vylepena. Byl jsem podmínečně přijat. Ani jsme se nestačili najíst, rychle jsme se převlékli a trapem do startovního prostoru, bylo krátce před desátou večerní. Již jsem byl očekáván a podroben faktické kontrole, vše bylo v pořádku a mohli jsme odstartovat. Byl to náš první podnik s Golfem a podařilo se nám tehdy vyhrát, což se nám ne vždy povede. S Golfem to byly tři starty a tři celková vítězství, to se celkem vydařilo. Možná se někomu může zdát, že náročný přístup není na místě, naopak je nutný a musíme si všichni uvědomit, že pořadatel nosí svoji kůži na trh. Soutěž pořádá pro nás, pro posádky, má s tím mnoho starostí a věnuje tomu spoustu svého času. Možná si ani neuvědomujeme, že v Budějovicích je hnacím motorem dvojice Mráz a Svobodová a je na jejich pevné vůli a umu, jestli soutěž bude nebo ne.

Vše souvisí se vším, Petr Mráz mluvil velmi vyčerpávajícím způsobem o těchto záležitostech na rozpravě s jezdci. Zmínil profily a členitosti jednotlivých měřených úseků. Dokonce dal hlasovat, aby pro příště měl obraz o tom, komu se jaký úsek líbil. Vyhrál to třetí test, který byl nejtechničtější, i když měl také rychlý a rovinatější závěr. O mně se ví, že nejsem příznivcem rychlejších a rovnějších úseků. Nemám na to auto, jak Felicii s maximálkou 170 a Favorit se svými 150 je na tom ještě hůř. Při stavbě tratě se musí zohlednit spoustu faktorů a bezpečnostních hledisek. Jelo tam mimo mě mnoho jiných posádek a některým se líbila i první vložka. Všichni jsme věděli, na jaké trati pojedeme, a bylo na každém z nás, jestli na trať vyrazíme, nebo auto naložíme na vlek a pojedeme domů. Pořadatel v rámci možností připravil bezpečnou, rychlou trať a bylo na každém účastníkovi, jak se s ní popasuje.

S tratí jsme se seznamovali s plně naloženou Octavií potřebným základním materiálem pro doprovod. Tento sestával s několika kol, v bedně několik klíčů a drobné nářadí, trochu spotřebních náplní a benzinu. Z náhradních dílů jsem vzal startér a alternátor. Protože auto bylo plné, tak se nám tam už nevešli mechanici, tak jsme jeli bez nich. K technické přejímce byli přizváni komisaři z Radouně, ti již auto letos viděli, akorát konstatovali, že je ještě více orezlé, než na Radouni. On by to byl trochu zázrak, aby Favorit po dvaceti letech trochu nekvetl. Nepřijeli jsme na tuningový sraz, dělat s autem parádu, ale poměřit si svoje dovednosti na trati uzavřených měřených testů. V té rychlosti si té mírné koroze ani nikdo nevšimne, hodně také schovají reklamní polepy.

Večer jsme zašli s Přemkem na pivo, měli jsme to jenom přes chodbu z místa našeho ubytování. Penzion byl přímo u hlavní silnice směrem na České Budějovice. Ještě, že Přemek ubytování domluvil, já bych přespal i v autě, ale ranní tři stupně nad nulou by nás stáli mnoho sil do závodu. V útulném přítmí pohostinství popíjíme zlatavý mok, na noteboku sledujeme co je nového na eWRC. U vedlejšího stolu sedí posádka Padrián Aleš – Jiroud Pavel, startující s námi ve třídě se Škodou 120 S. Náš hovor s Přemkem směřuje i k této posádce, oba jsme se shodli na tom, že auto vodí pěkně a mají ho také dobře připravené. Pasovali jsme je na naše nejžhavější soupeře v boji o prvenství ve třídě. Jejich auto bude o něco lehčí než naše, možná na rovinkách rychlejší. Vše ukáže průjezd po prvním kole a zejména cílová rampa.

Po chvíli k našemu stolu přisedá táta "Ludi Rujbra" s jeho spolujezdcem "Petrem Pížou". Jsou od Brna a mají zbrusu novou EVO X v bílé barvě. Jak sami říkají, budou se s autem učit a sžívat se s ním. Zajeté časy ve vlastním podniku ukázaly, že konečné čtvrté místo absolutně je dobrou předzvěstí pro jejich další učinkování v rámci volného poháru. Aleš Padrián cíl nespatřil, motor nevydržel nasazené tempo. Tuto informaci jsme se dozvěděli až v momentě, kdy jsme měli našeho Favorita naloženého na vleku po závodě. Startovali jsme jako první ostrý vůz a neměli jsme informace o posádkách jedoucích za námi. Na startovní rampě jsme stanuli s jedničkou na dveřích a v cíli to byly jedničky dvě, jedenáctí absolutně.

Foto: Petr Šedivec

Spatřili jsme cíl, to jsme si předsevzali. Přemek v poslední časovce trochu znejistil svým šarmem děvče u hodin. Chudák holka najednou nevěděla, jestli můžeme přijet na rampu ihned, nebo až v čase příslušném. Nezaváhala, nenechala se rozhodit a po dotazu u svého představeného nás pustila rovnou na cílovou rampu bez čekání na ideální čas. Na rampě si Přemek odbyl premiéru v rozhovoru s moderátorem. Není to jednoduché se ptát a odpovídat na zvídavé dotazy. Ono není snadné ani něco sepsat, občas se stane, že ne ve zlém úmyslu, ale v rámci snahy o legraci a čtivost se objeví cosi, co někoho pobouří. Vždyť jsme jenom lidi se svými klady i zápory. Soutěž se vydařila, časový harmonogram byl dodržen skoro přesně na minutu. Soutěž byla rychlejšího charakteru, přes to, to odneslo pouze několik aut svými poškozenými plechy. Jedním z nich byl můj dlouholetý kamarád ještě z dob našich účastí v rallyecrossu Zdeněk Fleischhacker. Měli jsme servis vedle sebe a před startem do soutěže mu říkám: „Zdeňku jezdi pomalu jako já, ať spatříš cíl, letos jsi se, již jednou koupal v potoce.“ Zdeněk je místní, jel jako utržený ze řetězu a na úzké lesní silničce nedobrzdil a poroučel se do balíku slámy. Cestou vytrhnul i s kořenem mladou břízku a naděje pohřbil na louce s poškozeným předkem vozu. Stalo se to v místě nejblíže jeho domova, vedle ve vsi bydlí.

Foto: Petr Šedivec

Eva Svobodová mi slíbila, že pro příští rok postaví s Petrem Mrázem techničtější trať, která bude více vyhovovat našemu autu. Na těchto pořadatelích se mi líbí, že jdou mezi soutěžáky, pro které to vše dělají. Zaznamenali jsme jejich přítomnost nejen v servisu, ale i na poslední stopce v závěrečné erzetě. Nejvíce mě potěšilo, že nás nikde nedojel Martin Šikl s Martinem Pecinou, kteří startovali s EVO IX za námi. Přeci jenom proti jejich autu je náš Favorit již trochu dýchavičný a delší rovinky nezvládá tak bravurně. Měl jsem hodně obavy, jestli nám vydrží již vysloužilý motor nasazené vysoké tempo. Ne, že bych jel tak rychle do zatáček, ale hodně často jsem jel dlouhou dobu na šestku v režimu 7000 otáček. Každá další otáčka nad tento limit u již vyřazených komponentů, ze kterých je složen motor, hrozí jeho destrukcí.

Účastníci středečního sezení poprvé...

Z ranních mlh nakonec vysvitlo sluníčko, nemusel jsem ani měnit kola. Postačilo jenom dotankovat trochu benzínu, nějakých 40 litrů. Je to zvláštní, když s námi jezdil náš Martin, tak to bralo třikrát tolik. Necelý litr spotřebovaného motorového oleje také není žádná tragedie. Byl to takový pohodový závod, jako za starých časů. Mrzí mě, že jsem nedal pod tři minuty tu první rychlostku, snažil jsem se, až mi při brzdění šla pára od gum. Chybělo 0,06 vteřiny, to zamrzí. Horší je, že nám nakonec o 0,2 sekundy ujela Felicia KIT CAR 1600. Kluci cvičí, jak jsem jim poradil, sám jsem se na cvičení vyfláknul, a je to tady, budu muset začít. On ten fotbálek jednou za čtrnáct dní před posezením to nezachrání. Tentokrát Přemek nezaznamenal žádné záběry z auta. Ne, že by zapomněl pustit kameru, to již zvládá a tuto poznámku již nemá ani na začátku rozpisu, tam má pouze zapnout stopky. V kameře se věčnými otřesy rozpadla mechanika a začala stávkovat. Příště budu muset jet pomaleji a opatrněji, aby ta kamera tolik netrpěla.

...a podruhé.

Nejvíce mě Přemek překvapil dárkem v podobě trička s vítězným emblémem. Já jsem si zase tak nevěřil, jako on mě, že to klapne již v Budějovicích a s předstihem vyhrajeme třídu H2. Tuto středu jsme na počest triumfu sehráli trochu delší fotbalové utkání. Tomáš „Shacki“ Wanka nás rozdělil do dvou mužstev, klíčem pro postavení týmů byl věk. Za mladé, talentované, perspektivní áčko hrál Přemek „Maevad“ Budín, Míra Volf, Marek Procházka, Mára Šimána. Za vysloužilé hráče nastoupil Shacki, Petr Šedivec, Robert Valečko, důvěru jsem dostal i já, vzhledem k tomu, že se hráčům motám pod nohy, tak jako naší podporu jsme do brány vyfasovali Viléma Wanku. Hráli jsme skoro půl hodiny v nastaveném čase za skóre 5:5 a měl rozhodnout o vítězství poslední vstřelený gól. Po zdařilé akci z vlastní půle, kdy šel míč z nohy na nohu, zavěsil nakonec Petr Šedivec. Tribuny křičeli hurá a konečně jsme mohli jít do hospody na pivo.