Zdeněk Míka: „K rallye jsem se dostal díky Eurosportu!“

Velmi kuriózní cestu k poznání automobilových soutěží má za sebou Zdeněk Míka. Dvaadvacetiletý Jihočech, žijící momentálně v pražských Nuslích, nejevil o rallye větší zájem až do chvíle, kdy ho začal komentovat s dalšími sporty na české verzi Eurosportu. Nebylo divu, že ho čekal těžký začátek. Nepříliš povedený živý komentář z loňské Rallye Monte Carlo a následné kritické maily televizních diváků ho ale neodradily. Naopak, dodaly mu vůli a touhu vykonávat svoji práci co nejlépe. Do soutěží se brzy zamiloval natolik, že jsme ho letos mohli již dvakrát vidět na horkém sedadle – v Třebíči si odbyl spolujezdeckou premiéru vedle dravého Přemysla Šebesty, v Pačejově pak četl noty mladému Luboši Gešvinderovi.

Pocházíš z Tábora, který je baštou cyklokrosu, nikoli však automobilových soutěží. Kdy a jak jsi získal kontakt s nejpopulárnější motoristickou disciplínou v našich krajích?

V dětství jsem se o rallye moc nezajímal. Nikdo z rodiny k tomuto sporu neinklinoval a dítě se jen těžko může rozhodnout jezdit se dívat. Cesta k poznání soutěží tak byla dlouhá. Za vše vděčím až odchodu do Prahy v devatenácti letech na vysokou školu. Původně jsem chtěl studovat jiné obory, například filozofii, ale rodiče mi poradili dát přihlášku i na žurnalistiku. Tak jsem se ocitl na Fakultě sociálních věd Karlovky. Neměl jsem žádnou představu o konkrétní specializaci, jako když se třeba někdo touží od začátku věnovat politické či kulturní scéně. Když jsem si v roce 2008 koncem prváku hledal praxi, dostal jsem se ke konkurzu na Eurosport. Uspěl jsem a již o prázdninách jsem měl na starosti krátké vstupy z Olympijských her v Pekingu. Od září jsem pak nastoupil natrvalo.

Na Eurosportu pracuješ dodnes a rallye je jednou z tvých specializací. Můžeš vzpomenout na tvůj první komentář této disciplíny, který se tenkrát právě nevydařil úplně podle představ?

První větší křest ohněm jsem si odbyl při loňské Rallye Monte Carlo. Hned jsem dostal za vyučenou. Po první, středeční etapě, začaly do redakce chodit maily, „co to tam komentuje za kreténa“. Věnoval jsem čas jejich pročítání a dozvídal se, že tomu nerozumím a že jsem pěkný vůl. Mrzelo mě to, ale na druhou stranu jsem považoval za velmi užitečné dozvědět se názory, co by si lidé přáli slyšet a jaké informace bych měl poskytnout. Uveřejnil jsem svůj soukromý mail a omluvil se posluchačům za své vystoupení. Podle mého názoru jen korunovaný blbec nepřizná chybu. Druhá, čtvrteční etapa už vzbudila nějaké pozitivní ohlasy. S mnoha svými tehdejšími kritiky, kteří se mi ozvali na mail, komunikuji dodnes. Jsem perfekcionalista a do čehokoliv se pustím, snažím se to dělat co nejlépe. Při posledním přenosu ze Sardinie, kde byli mými hosty ve studiu Honza Černý a Pavel Kohout, už dorazily maily upozorňující na skutečnost, že nejen odborníci sledují rallye na Eurosportu a prosba o přiblížení tohoto sportu i laikům. Mnozí lidé – i když asi ne zrovna čtenáři eWRC – netuší, že samotné soutěži předchází příprava auta, seznamovací jízdy, technické a administrativní přejímky a samotná jízda na trati rychlostní zkoušky je až tou třešinkou na dortu. Je potřeba poskytnout občas i nějaké ty základní informace pro méně znalé diváky.

Jak vůbec vypadá příprava na televizní vysílání?

Faktická stránka věci začíná tím, že dostanu potvrzen konkrétní pořad a zjistím délku jeho vysílání. Třeba půlhodinový magazín stihne obsáhnout jen nejdůležitější fakta a je zaměřen především výsledkově. Vzhledem k sestřihu nejzajímavějších záběrů etapy mám pořád o čem povídat, takže si ani nestihnu loknout vody. Až po skončení pořadu slíznu slinu a mám hotovo.

Živý přenos a X-hodinové pořady jsou větší výzvou. Letošní Monte Carlo nabídlo nějakých patnáct hodin přenosů a já si celý týden nevzal ke komentování nic dalšího. Nejde dělat pořádně víc věcí naráz. Například Robert Bakalář tvrdí, že na každou hodinu vysílání potřebuje hodinu přípravy. Na šestihodinový přenos z Tour de France tak potřebuje dohromady dvanáct hodin věnovaných práci. Já za sebou na rozdíl od něj nemám čtyřicet let strávených v médiích, a tak musím dát přípravě možná ještě víc.

A tematická příprava? Rallye je krásný sport ať už na dívání přímo u trati či při sledování televizního výběru atraktivních momentů a onboardů. Při živém vysílání je ale mnoho dlouhých záběrů na auto z vrtulníku a není jednoduché ta hluchá místa vyplnit. Je nezbytné povídat o věcech okolo. Například během Sardinie jsme s Honzou Černým a Pavlem Kohoutem stejně jako s Petrem Uhlem diskutovali na téma bezpečnostního systému HANS. Při loňském Skotsku zase zavzpomínal Petr Gross na své osobní zkušenosti se starty na Britských ostrovech. Tyto názory a zážitky jezdců podle reakcí hodnotí diváci vesměs pozitivně.

Foto: Marek Sekáč

Zmínil jsi hosty ve studiu. Vím, že jejich účast byla tvým nápadem. Jak se zrodil a koho už jsi ve studiu přivítal?

Zvát do studia zajímavé hosty jsem začal právě pro oživení přenosů a pomoc při vyplnění oněch hluchých míst. Prvním byl loni při Ypres Vašek Pech, který mi do začátku hodně pomohl. Skotsko zase zpestřili Pavel Valoušek a Petr Gross. Letošní porci z Monte Carla pomohli odkomentovat Emil Triner, Honza Šlehofer a slavné Col de Turini Máca Semerád. Na Sardinii jsem pak přivítal Petra Uhla a druhý den posádku v kompletním složení: Honzu Černého a Pavla Kohouta. To byla další nová výzva, mít ve studiu dva hosty naráz. Každý ze závodníků má za sebou jinou kariéru a je potřeba si o něm předem zjistit zajímavé informace a třeba ho i trefně představit. Například Emil je pověstný svou atraktivní jízdou a pověstí, že by dokázal zajet i na vratech od stodoly. V průběhu přenosu jsem se ho mezi řečí zeptal, co kdyby ta vrata byla ta z O2 Arény. On je moc skromný a hodný člověk, a tak odvětil, že léta jeho slávy už pominula. To si ale rozhodně nemyslím.

Komu vlastně držíš palce nejvíc?

Kdysi jsem ve formuli 1 fandil týmu Ferrari, i když spíš asi pro jeho historii. Dnes nefandím nikomu a snažím se být nestranný. Samozřejmě, někdo je mi bližší, ale jako komentátor musím zachovat objektivitu. Člověk v sobě samozřejmě má určitý patriotismus a zahřeje ho u srdce například úspěch škodovek v IRC, ale na druhou stranu existuje i řada lidí, kteří fandění našim za každou cenu nesnáší. Dokonce ani nedovedu říct, kdo byl lepším spolukomentátorem. Těžko srovnávat velezkušeného Emila s mladým Mácou. Každý má jiný styl, jiný pohled na závody a každý vysílání i mě osobně obohatil jinak.

Pouze komentováním soutěží by ses ale asi neuživil. V jakých jiných pořadech tě mohou televizní diváci slyšet?

Hlavní je zatím ještě studium. Ale co se komentování týče, snažím se věnovat především motoristickému sportu. Proto komentuji vedle rallye ještě některé okruhové série a další, jednorázové věci. Například letos jsem pomáhal kolegům při čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans. Také při komentování okruhů dle možností využívám pomoci hostů z řad závodníků. Přivítal jsem ve studiu už několik zajímavých jezdců a díky nim si ještě víc uvědomil, v čem tkví rozdíly v krásách rallye a naopak okruhů.

Foto: Marek Sekáč

Abych měl co komentovat i přes zimu a zůstal v kondici, ujal jsem se ještě curlingu. Přestože jsem ho osobně nikdy nehrál – skutečnost, že jsem v ruce držel kámen a košťata nepočítám – moc se mi na pohled líbí. Je svým způsobem pomalý a připomíná šachovou partii. Oproti rychlému motorsportu je takovým relaxem. Přiznávám, že se na něj vždy koncem motoristické sezóny těším a zase naopak.

Letos jsi soutěže poznal i z jiné stránky – té spolujezdecké. Kdy tě napadlo usednout na horké sedadlo a jak sis užil debut vedle Přemysla Šebesty?

Po všech těch ohlasech na rallyové pořady jsem ještě víc pocítil, jak moc jsou u nás soutěže populární a kolik lidí je sleduje. Začal jsem pročítat jednotlivé servery, osobně – třeba i na pozvání některých diváků – objíždět soutěže a seznámil jsem se s několika závodníky. Tím jsem získal na soutěže jiný pohled, který mě ještě víc obohatil. V dubnu jsem pak objevil na eWRC inzerát, že Přemek Šebesta shání spolujezdce. Odepsal jsem, potkali jsme se u něj v Hodoníně a vyzkoušeli psaní rozpisu. Dnes vidím, jakou odvahu Přemek prokázal, když vedle sebe posadil úplného začátečníka. Je to výborný pilot a hned po průjezdu první erzety mi bylo jasné, že tenhle adrenalin mě bude bavit. Nebál jsem se ani tak nehody, jako spíše své vlastní chyby, kterou bych mu pokazil výsledek, třeba že něco přečtu špatně nebo pozdě. Toho jsem se však – snad – vyvaroval a obsadili jsme v hodnocení poháru druhé místo za otcem a synem Hendrichovými s lancerem a osmadvacátou příčku absolutně. Mrzí mě, že Přemek nemůže kvůli nedostatku financí startovat častěji.

Foto: Jiří Dokulil

Tvůj druhý podnik jsi absolvoval na pačejovském sprintu za hustého deště ve felicii vedle mladého Luboše Gešvindera.

Díky kontaktu, který jsi zprostředkoval, jsem se nejdříve telefonicky dohodl s Lubošem seniorem a poté se v Blovicích seznámil s ním i mladým Lubou. Start v Pačejově byl pro mne netradiční oslavou dvaadvacátých narozenin. Poprvé jsem zažil závodění na vodě a hned se mi to zalíbilo. Přijde mi víc adrenalinové pro posádky i diváky, sledující letící auta mezi kalužemi a gejzíry vody. Ani stěrače ty přívaly vody nepobíraly. Za daných podmínek k trati dorazili asi opravdu jen skalní fandové, přesto jich bylo dost. Pochopil jsem rozdíl mezi obětavými rallyovými diváky a těmi pohodlnějšími okruhovými, z nichž mnozí přijdou především okouknout krásná a drahá auta z relativního pohodlí tribuny. Tím však rozhodně okruhy nesnižuji. Vyžadují obrovskou kondici, umění a také taktiku, když někdy je útok připravován několik kol předem.

Ale zpět k Pačejovu. Auto nám bohužel začalo stávkovat už před startem. Rampu na horažďovickém náměstí jsme vinou problémů s dobíjením nepřejeli, nýbrž přetlačili, a hned v první časovce nabrali penalizaci. Hlavním cílem bylo vzájemné sehrání, a tak jsme přes ztrátu pokračovali až do čtvrté vložky, kdy nás pro změnu zastavila prasklá poloosa. Zůstali jsme stát ve Strážovicích a já kvitoval alespoň vynikající klobásu z tamního stánku. Lepší jsem snad dosud jedl jen na budějovickém Výstavišti při Krumlově. To bych ale jako Táborák říkat neměl – Budějovice nemám rád a ctím heslo „V Českých Budějovicích by chtěl žít každý... kromě mě!“. (smích) Definitivní tečkou za Pačejovem pak byla zpráva v rádiu komentující počet posádek, které přejely přes rampu. Podívali jsme se s Lubou na sebe a usmáli se, protože jedna jí přetlačila.

Co tvé další spolujezdecké plány? A usednout za volant tě neláká?

Určitě bych chtěl absolvovat co nejvíc soutěží. Zároveň ale nechci být jen nějakým hobíkem. Pokud závodit, tak pořádně. Hodně záleží na tom, zdali bude mít o mě zájem Luboš, případně když Přemek zajistí finanční prostředky pro start. Ale případní zájemci se mi můžou ozvat na mailovou adresu zdenek.mika@centrum.cz, i když tu asi využijí spíš diváci/čtenáři na dotazy, rady nebo výhrůžné spamy. Jeden kamarád už mě hecoval, abych zkusil i pozici řidiče. Mně ale přijde role mitfáry stejně zajímavá a navíc s sebou nese několik výhod. Nemusím se starat o přípravu auta – technice ostatně skoro nerozumím. Taky starost o zajištění finančního rozpočtu většinou náleží jezdci. Nejen z těchto důvodů rád setrvám na horkém sedadle.

Foto: Martin Opluštil

Můžeš se závěrem čtenářům eWRC svěřit s nějakou veselou historkou ze závodů?

Tak jo. Věnoval jsem tátovi kšiltovku od Petra Grosse a on v ní přišel za námi v Pačejově. Představil jsem ho Gejšovi, který se na čepici zadíval. „Tohle je můj táta, ale neber to tak, že fandí jen Krestovi. Tu čepici jsem mu dal já,“ řekl jsem. Na to táta navázal a dal tomu korunu: „To je fakt. Vždyť já ani nevím, kdo to ten Kresta je.“

Stejně tak rodiče excelovali v Třebíči. Přijeli jsme do úpéčka a k rodičům Přemka a Michala (Michal Šebesta, bratr a dlouholetý spolujezdec Přemysla Šebesty, pozn. autora) se už přidali s gratulacemi moji rodiče, kteří dorazili do centra dění až na závěr soutěže, na rychlostkách se dívat nebyli. Mamka se mě zeptala: „To jste jeli v Brně na okruhu?“ Nemůžu se ale na své rodiče zlobit, motorsport nikdy nesledovali. Naučili mě spoustu jiných, pro život mnohem důležitějších věcí.

Foto: Jiří Dokulil, Martin Opluštil, Marek Sekáč