Zápisník Ládi Kopelenta - poprvé ve světě - 1. díl

Část první, první den a jak to začalo

Na jednom ze setkání přátel eWRC padl návrh jet se podívat na rallye do Německa. Chvíli jsem přemítal o tom, jet či zůstat doma a věnovat se svému soutěžnímu autu. Také ty různé diskusní příspěvky: „Je to nuda.“ nebo: „Zvítězí zase Loeb a značka Citroen.“ Nakonec přes nevoli manželky jsem se rozhodl doplnit svoji účastí a dopravním prostředkem partu nadšenců z Plzně. Cílem bylo dobrodružství nejen podél tratí Rallye Deutschland 2010, ale také v táborech, které jsme budovali, kde se dalo. Zejména jsem chtěl konečně vidět na několik metrů od sebe projíždějícího Loeba, Sorda, Ogiera a porovnat je z partou Fordařů v čele s Hirvonenem a Latvalou. Byl jsem zvědav i na Duvala, který si umí ustlat hned v první zatáčce na první vložce. Je to sice excelentní pilot, ale moc jsem mu nevěřil, že dojede do cíle. Nakonec mě přesvědčil svoji havárií, že moje nedůvěra k jeho spatření cíle byla oprávněná. Co naplat, že místy jel pěkně, každá soutěž končí až v cíli a vavříny bere jen ten, kdo projede cílovou rampou. Pódiové umístění s kotrmelcem dovedl snad jen Colin McRae.

Vše jsme pečlivě naplánovali, projednali, rozhodli, připravili. Bylo nás po výpadku jednoho z členů nakonec osm. Rozdělili jsme se operativně do dvou skupin. První pod vedením zkušeného Tomáše Wanky byla tou hlavní, protože měla více zkušeností, mapu, částečnou znalost tamního jazyka. Soutěží MS již viděl Tomáš s Radkem Křížem několik. Posádku doplnil ještě řidič Audi a bratranec Tomáše, Filip Wanka s kamarádem Zahym. V druhém voze jsem dostal důvěru si odřídit svoji Octavii já. Velitelem vozu byl ustaven Petr Šedivec, muselo to pro něho, jako bývalého soutěžního jezdce být velké sebezapření posadit se na horké sedadlo spolujezdce. Aby to Petr neměl tak jednoduché, tak byl pověřen funkcí fotodokumentaristy. Tento oddíl doplnil ještě kameraman Vláďa Duda a jeho synovec Aleš Kovář s fotoaparátem. V součtu se nám sešly v autě dvě kamery a dva foťáky. Už jen chyběl nápis tisk-foto-video. To co nám opravdu chybělo, byla akreditace, press visačky a vesty.

Odjíždět jsme měli ve středu. V pondělí jsem byl na ortopedii a vůbec jsem neměl dobrý pocit z toho, že bych teoreticky mohl zakotvit v nějakém německém špitále v případě mého startu do Trieru. Moje úterní návštěva u lékaře znova potvrdila nedobrý stav. Tuto špatnou zprávu jsem oznámil osazenstvu druhého vozu, s tím, že nepojedu ze zdravotních důvodů. Postupně jsem se dozvěděl, když ty nejedeš, já také nejedu. Tomáš z prvního auta z toho také nebyl nadšen. Svolal mimořádně zasedání, kde se vše rozhodne. Měl jsem takový divný pocit, že myslím jenom na sebe a vše komplikuji a kazím ostatním. Z lékařského doporučení jsem si vybral tu část, kde jsem byl instruován ve smyslu odpočinku, nepřetěžování se a relaxace. Nespatřil jsem nic tak náročného dívat se z meze na projíždějící soutěžní auta. Těch pár kilometrů také nějak odkočíruji. Ženě vysvětlím, že mám mít několik dní klid a v Německu mají lepší zdravotnictví než u nás. Možná i ona nakonec bude ráda, že vypadnu a nebudu ji obtěžovat svoji přítomností.

Tak to je naše výprava beze mně, na fotce chybím, fotil jsem

Ve středu jsem se konečně dostal k tomu, abych zajel k Mildovi Paškovi do Rybnice umýt zablácené a raněné auto z Chrudimi. Ještě, že vůz byl na mycí lince, protože, když jsem přijel, prasklá klemba v garáži hrozila padající omítkou, že se zřítí. Ze stropu vypadla i část zvětralé cihly. Petr přislíbil pomoc při přípravě Octávie na cestu. Provedli jsme odbahnění, vyčištění, doplnili jsme zadní sedadla, aby Vláďa s Alešem nemuseli sedět mezi zavazadly. Lehce jsme poupravili skoro upadlý přední nárazník. Díru v zadním jsme jenom retušovali, na víc nebyl čas. To byla ještě památka na couvání k vleku a střet s jeho ojí. Nepomohlo ani, že mě tenkrát navigovala zkušená navigátorka. Nejdříve jsem jí neviděl, potom stále ukazovala k přibližování k oji. Následoval náraz a slovní doprovod: „Co děláš, naboural jsi do vleku.“ Trochu proříznout ojetou levou přední pneu. Ještě podepřít trámem klenbu, byli jsme jako mlynáři z padající omítky ze stropu. V náročném díle nám ještě pomohl syn Petr.

Po chvíli hledání nacházíme i stan, ve kterém jsem spal s rodiči jako předškolák. Naposledy jej používal se svoji rodinou syn Martin. Po odstranění uschlého šneka a rozložení stanu Petr zjišťuje, že je na podlaze díra. Horší je, že chybí kovové vysouvací podpěry, ne a ne je nikde najít. S Vláďou Dudou jsem se domluvil, že spolu zajdeme uzavřít zdravotní pojištění, již ho uzavíral a ví kde to je. Říkal, že se tam dají vyměnit i Eura. Tak mu volám v této věci a zároveň se dotazuji, zda li nemá ještě jeden stan. Sděluje mi, že má, ale je jen pro jednoho. Snad vše neztroskotá na stanu. V telefonu slyším z povzdálí hlas jeho manželky Dáši, která upřesňuje, že stan je pro dva. Máme vyhráno, ještě se ptám, kdy půjdeme zajistit to pojištění. Odpověď zní: „Byl jsem tam hned z práce.“ S Petrem se odebíráme nakoupit proviant do blízkého Globusu. Jako zkušeného zálesáka a cestovatele po celé Evropě se ho ptám: „Co koupíme hlavně?“ Odpověď zní: „Hlavně, ať se kouří z hlavně. Důležité je mít sebou dost piva.“

Zajišťuji pojištění pro nečekané případy v zahraničí, trochu bez mitfáry bloudím v předem stanoveném teritoriu od Vládi. Příjemná paní mi ochotně vysvětluje, co se na co vztahuje a zejména od kdy. Cestou potom zjišťuji, že Vláďa se pojistil až od půlnoci a když mu říkám, že do té doby pojištěn není, tak mi odvětí: „Do té doby se nic nestane.“ Ve směnárně žádám 120 marek. S úsměvem mi obsluha u okénka praví: „Jedete do Německa, že, můžu vám dát Eura?“ Uvědomuji si, že jsem trochu zaspal dobu, že se platidla pozměnila. Když je tak dobře směnárník naladěn, dodávám: „Jedu do západního Německa, tak mi nedávejte východoněmecký.“ Na to on praví: „Důležité je, že víte, kam jedete.“ To kam jedeme, vím, kde to je už tolik ne, a kudy se tam jede už vůbec nevím. Proto jedeme s těmi, co to ví. Na slovo „důležité“, by mu Petr Šedivec sdělil, jako již mnohokrát: „Důležité je, aby to dítě mělo tátu.“

Ještě na garáž naložit k proviantu další část bagáže. Domů pojedu s Octavií, načuřená žena, že proti její vůli jedu pryč odjíždí s Favoritem, bohužel i s mými doklady a penězi. Podle plánu jedu dotankovat k pumpě se psem, který má šest noh. Doplním nádrž po hrdlo, aby bylo možno lépe rozpočítat mezi cestovatele náklady na dopravu. A zjišťuji, že nemám čím zaplatit. Volám ženě, ta venčí pejsky a telefon má doma. Zkouším Petra Šedivce, ten má večeři na stole, ale přistupuje k tomu s úsměvem a po chvilce veze potřebný kapitál na vyrovnání závazku u pumpy. Doprovází to slovy: „S tebou se člověk nenudí, co nás asi tak ještě cestou čeká?“ Petra znám již mnoho let a vím, že je na něho vždy spoleh. Vše bere s nadhledem a s humorem.

Doma si vyslechnu, že se chovám jako malé dítě. Ona babi nechce být sama, nepřizná to, tak se do mě aspoň obuje. Nestíhám ČK u Petra asi tak o půl hodiny. Ještě jsem neodstartoval a mám pořádnou pentli. Vláďa s Alešem již campují na trávníku před domem, pro kolemjdoucí to tak na první pohled vypadá. Po chvíli ukládání, vyndávání a nakládání zavazadel je auto plné až po střechu a vyrážíme na místo srazu k motorestu ….

Naštěstí tam nejsme poslední, je tam Radek, kterého přivezla žena. Čekáme na Audi A6, i ta po chvíli přijíždí. Tomáš zakoupil rozkládací židličky pro mě a pro Petra, již nejsme nejmladší, rádi si posedíme. Po chvíli je do přeplněné Octavie vmáčkneme. Fasuji nové tričko týmu eWRC a raději si ho nechávám přes to druhé na sobě, to již by se do nákladového prostoru nevešlo a tu komedii s nakládáním a vykládáním jsme již jednou zažili. Ještě nezbytné visačky - vstupenky a snad jsme nic nezapomněli. To, že nemáme k plynovému vařiči sirky, to již víme. Ještě, že s námi jede kuřák Vláďa, ten to zachrání. To ostatní co máme mít s sebou a nemáme, zjistíme až na místě samém.

Následně přesun do kontroly přeskupení u McDonaldu poblíž státní hranice. Tato zastávka je, jaký si rituál a nelze bez ní pokračovat na území spolkových zemí Německa. Pouze několik odvážlivců z našich řad požilo semletou všeho směs zvanou hamburger. Čekání si krátíme diskusí, co jsou to éčka v potravinách, k čemu jsou dobrá a čím škodí. Dnes je jiná doba. Dřív se to tak neprožívalo, o spoustě věcí jsme ani nevěděli. Žili jsme v době skleněných lahví na mléko. Z odřeného kolene se nedělala taková věda jako dnes. Nebyly mobily, počítač, internet, školy jsme absolvovali i bez těchto vymožeností a něco jsme se naučili. Podívejme se na Milana Lišku, co za tu dobu nasbíral zkušeností, kolik již odjel soutěží MS. Kdo se může pochlubit tím, že byl na MS na 39. místě, jako on na letošním podniku.

Naplnil se čas odjezdu za hranice naší země, ale i všedních dní, další pojednání bude o cestě na shakedown a druhém dni naší výpravy v příštím díle. Je to z toho důvodu, že šéfredaktor Tomáš Wanka stanovil, že článek bude krátký a optimistický. Většinu toho, co se událo zapomenu a zatím jsme nepřekročili ani státní hranici v Rozvadově. S jakou slávou ji tehdy otvírali a dnes je tam jen snížená rychlost na šedesátku a rozpadající se budovy. Za nedlouho tam budou rákosníci s trpaslíky a jinými užitečnými věcmi, aby byl využit prostor bývalého celniště. Tak již vím, co nemám, pas, naštěstí ho nepotřebuji, stejně je propadlý. Oni Němci mají svoji národní hrdost, i když vyprovokovali a prohráli dvě světové války. Tak snad budou k nám shovívavý, když se budeme přesouvat po jejich teritoriu v německých vozidlech značky Audi a Škoda.

Na pokračování...