Zápisník Ládi Kopelenta - s čím se dá taky dojet do cíle RZ

Vzhledem k tomu, že mám v rámci účasti v RC závazky vůči reklamním partnerům, nemohl jsem soutěž v Chrudimi vynechat. K neúčasti na jinak pěkném podniku jsem měl spoustu pádných důvodů. Syn Martin je stále uzavřen do svých rodinných záležitostí, nekomunikuje. V každém, kdo mu chce pomoci a nesdílí jeho vizi, vidí svého nepřítele. Co naplat, v tomto případě je vše marné a z toho začarovaného kruhu se již nedostane. Zůstal jsem tím pádem na vše sám s manželkou a byl jsem rád, že mě v takto těžké chvíli podpořila a jela i přes to, že se jí moc nechtělo na tuto akci odjet.

Aby bylo možno vůbec na soutěž odcestovat, musel jsem celou doprovodnou Avii vyložit a znovu naložit. Nestačil jsem se divit, co za zbytečné věci ten náš kluk vozil na závody. Hodně času zabrala i příprava soutěžního vozu, ještě více hodin jsem strávil hledáním různých dílů a komponentů. Každý mechanik si udělá jaký si svůj pořádek, možná druhému se to jeví jako ukrutný bordel, ale když se v tom vyzná... Já jsem se bohužel v tom nevyznal, tápal jsem, hledal, něco jsem nenašel vůbec. Moc jsem toho za ten týden příprav nenaspal, ani na jídlo moc času nebylo. Do toho ještě dostěhovat ženě nějaké věci do nového bytu.

Musím si přiznat, že prožívám takové nějaké blbé období a moc se mi nedaří. Helena říká, že dělám práci za několik lidí a že se zničím. Přijde mi to, že jsem již zničen dost a nedovedu si představit, že by to mohlo být ještě horší. Nakonec se vše nějak podařilo vyřešit a v pátek brzo ráno jsme vyrazily s Octavií a se soutěžákem za ní na vleku směr Chrudim. Cestou nám bouchlo kolo u vleku. Protože jsem flink, tak jsem nedohustil reservu na vozíku a do servisu jsme dorazili na třech kolech. Za poklusu jsme absolvovali administrativní a technickou přejímku a vzhůru k seznámení s tratí. To již bylo po desáté hodině.

Ještě, že trať doznala jen malou změnu na startu první vložky. Seznamovačky končily v 15 hodin a já se ploužil s pomalu jedoucí Octavií do servisu po půl čtvrté. Rychle do Feldy a honem na náměstí na slavnostní start. Vypouštím soutěž v couvání, jezdím špatně dopředu, natož dozadu, ještě bych zboural startovní rampu. V servisu konzultuji problém stávkující Octavie, se kterou musíme ještě ten den domů a ráno zpět s doprovodnou Avií. Kalda a jeho mitfára ochotně vypomáhají a závěr je jasný, Octa se hodila do ochranného režimu jízdy. Něco na ní není dobře, patrně váha vzduchu, možná turbo. Po restartu to sice jede lépe, ale stále to není ono.

Snažím se dorazit na garáž za světla, což se daří, ale naléhavost ženy dostat se hned domů k pejskům mi dělá stejně čáru přes rozpočet. Nakládám zbytek věcí již za tmy a to je pro šeroslepce za trest. Volám Přemkovi Budínovi do Chrudimi, jestli není někde poblíž obchoďáku, zda by nekoupil baterii do intercomu. Je v nedaleké vesnici v nálevně a tam mají jen pivo a ne baterie. Ještě přijímám telefon od již angažovaného mechanika na Pačejov Pavla Špety. Chce, abych mu zavolal, ráno ve čtyři až vstanu, že má sice nastavené dva budíky, ale jistota je jistota. Opravuje prý zákazníkovi auto, cinkat hospodské sklo v telefonu neslyším, tak mu věřím. Je půl druhé a mám celkem dost problém vylézt u baráku z auta. Přemítám o tom, má li to vše ještě nějaký význam a smysl.

Ráno zvoní budík a nejraději bych ho vyhodil z okna. Co naplat je čas, volám Pavlovi, asi tak průběžně pětkrát a nic. Avii se ráno nechce moc chytit, odešlo žhavení. Pejskové jsou v náhradním ubytování na letním bytě u garáže a ještě dotankovat naftu, baterku do interkomu, kterou jsem nestihl v noci koupit. Žena se mi ptá, kde je mechanik, ještě mu volám, je již skoro čtvrt na šest, to jsme již měli být dávno na cestě. Dozvídám se, že nyní vstal a za hodinku bude na garáži. I to je přístup k věci. Jedeme sami, jsem rozmrzelý a za dvě a půl hodiny brzdím s Avií v servisní zóně u našeho KITa.

Sestřih z 9. Rallye Železné hory 2010 z pohledu Kopelentových od Duda Design:

Natáhnout plachtu, postavit stan, vše vynosit, přezout auto, dotankovat, vše uklidit a za pět minut mám být u časovky na výjezdu ze servisky. Potím se jako vrata od chlíva, čistím mokré brýle, ještě novou baterku do intecomu. Pomáhá jak Přemek, tak další kluci z okolních posádek. Paní od buřt stánku, nejen, že nám stála ráno svým Peugeotem u závodního auta, ale ještě nyní se nám plete v příjezdu k hodinám. Před erzetou dotahuji kola a ejhle zase to levé přední je volnější, co to, kolo dotahuji. Je tu start první vložky a vůbec z toho uvolňujícího se kola nemám dobrý pocit. Jedu opatrně, po dojezdu za stopku kontroluji kola a je zase volné. Protrápím se, se špatným pocitem něčeho zanedbaného druhou vložkou a v servisu zjišťuji, že na novém náboji nesedí dobře podložka kola, závada odstraněna, sice pozdě, ale přece.

Čas vymezený pro servis se pomalu chýlí ke svému konci a je nejvyšší čas vše sklidit a přemístit se k hodinám na výjezdu z depa soutěžních strojů. Ještě před rychlostkou kontrola kol, vše je v pořádku, tak plnou parou vpřed. Po startu třetí RZ je ostré levé odbočení a následuje sjezd kopcem dolů po neskutečně rozmláceném asfaltu. Auto poskakuje ze strany na stranu, jedu těsně pod omezovačem a ubírám plyn. Přestává mi stačit celá šíře vozovky, kdy by se jinak vešly proti sobě pohodlně dvě Tatry s pískem. Širší přechodové Matadory dělají z auta obtížně řiditelnou střelu. Po retardéru následuje levá do utažené pravé s pískem, trochu mě to vynáší, ale zdá se, že vše funguje dobře.

Nabíráme slušný rytmus, projíždíme ve svižném tempu obcí Zbyhněvice, trochu delší rovinka, po ní brzdy, řadím, z šestky do čtyřky. Projíždíme levou zatáčkou a něco kovově cvaklo. Následně zrychluji, před těžkou pravou jdu do brzd a auto se smýká prudce do leva, pískají kola smýkající se po vlhkém asfaltu. Manželka hlásí: „Máme pravou přední gumu prázdnou a smrdí, jak se pálí." Tak to nám ještě scházelo. Rovnám to, jak se dá, míjím těsně vlevo hradbu a přemýšlím o tom, jak gumu vyměním až za stopkou za cílem. Ty dva kilometry nějak dojedeme. Následuje levá Karla Trojanů z loňska za tyčku. Jedu na dvojku, kolo před tím na trojku a mám plné ruce práce za pomoci ruční brzdy nespadnout do pole, jako Martin Šikl v prvním průjezdu. Řadím tři, čtyři, auto hrabe, netrefuji se dobře do pravého vinklu. Stále se mi mění přímá poloha volantu, auto někam pořád táhne.

Někdy není všechno nej...

Vím, že auto není v pořádku a jedu velmi pomalu, i přes veškerou obezřetnost není možno dobrzdit a projet retardér. Na návsi atakuji autobusovou zastávku, za vsí jedu po pravé krajnici skoro příkopem. Nevím, co se děje, ale jisté je, že auto nechce zatáčet a chová se divně. To nebude guma, protože by již byla roztřepená a bubnovala by do podběhu a blatníku. Něco málo doprava, obtížnější Vajsejtlovo pravá, kde si ráno ustlal a bude cíl. Ouha auto nezatáčí a při mírném brzdění jede místo doprava hodně doleva, přímo na strom. Ječení navigátorky nevěstí nic dobrého, strhávám to silně vlevo, míjím strom. Ne tak docela, lehce jej škrtám hrankou nárazníku. Autokrosová vsuvka přes oranici nás vrací zpět na trať, málem přepadávám do pravého příkopu a konečně je tu cíl. Časoměřič nám sděluje, že máme kolo opřené o podběh.

Po zastavení zjišťuji, že se pořadatel nemýlil, kolo je opravdu v divné poloze. Lehám si pod auto a je mi to jasné, praskla skoro nová pravá záklonová tyč předního ramene. Sundávám kurt z rezervy a aretuji rameno k tažnému oku. Pomalou jízdou odjíždíme do servisu a končíme, s takto nemocným autem je nemožné jet další vložku a následně v servisu provést opravu.

Tyče byly vyrobeny na zakázku nové a delší, aby bylo možno nastavit požadovaný záklon kola a jako takové jsem je koupil. Nenapadlo by mě, že zhotovitel odebere z plného materiálu takovou hmotu, že zůstane po obrobení jenom šlupka o milimetrové stěně. Ne vždy se vyplatí za každou cenu šetřit na váze. Za těchto podmínek mě soutěžení opravdu přestává bavit. Tady nejde jen o škodu na vozidle, nebo o peníze. Tady jde o bezpečnost nejen posádky, ale i nic netušících diváků u tratě. S naložením věcí do Avie mi pomáhá Hynek Středa, také neměl tu čest spatřit cíl. Jedeme domů, cestou několikrát slyším od Heleny: „Spíš?“ Odpovídám: „Skoro už jo.“ V paměti se mně vybavuje, jak jsem z Rallye Tatry táhnul na laně Favorita pro poruchu spojky. Ono to dřív šlo vše nějak snadněji, člověk nebyl tak brzo unaven. Lepší už to nebude.

Ve středu odjíždíme s partou do Německa na MS, tak to tam okouknu, jak se to má dělat. Jak jezdit, asi na to budu koukat s otevřenou hubou, protože je to můj první start na MS. Samozřejmě v roli diváka, jet v poli s autem, na to ambice nemám. Ještě návštěvu na rehabilitaci, kde si vyslechnu, že jízda autem mi nedělá dobře. Potom koupit kytku Heleně, má svátek. Vyslechnu si od ní, že mě zajímá jenom rallye. Tak už to v životě chodí...