Zápisník Ládi Kopelenta - před Pačejovem

Někdy začátkem prázdnin jsem s Honzou na jednom s posezení přátel eWRC.cz diskutoval o probíhající letošní sezoně. Líčil jsem mu návrat do starých časů s Favoritem v rámci VP a chlubil se mu novým spolujezdcem redaktorem Přemkem Budínem. Zavzpomínali jsme na své začátky v působení na rallye scéně. Já jsem startoval svoji první soutěž v Pačejově, shodou okolností jsem tam pár let na to vyhrál i první podnik své kariéry. To bylo se Škodou 120 LS, kde na místě navigátora vedle mě usedala ten rok Danuše Kopřivová.

Protože se jedná o téměř domácí podnik a moji partneři a sponzoři mají o tuto lokalitu zájem, bylo mně nabídnuto zúčastnit se v pronajatém voze C2 R2 Max. Nabídka to byla lákavá, ale vyšší počet kilometrů RZ byl nad možnosti finančního rozpočtu na danou akci. Po dohodě se synem Martinem jsem účast přislíbil, s tím, že v Pačejově budu startovat s naší Felicií KIT CAR 1400. Část ušetřených peněz za nerealizovaný pronájem jsme chtěli investovat do částečné repase jak Felicie, tak Favorita na VP. S Favoritem máme dobře s Maevadem našlápnuto, i přes nějaké technické problémy na celkové vítězství ve třídě H2.

Naposledy jsem jel Pačejov v roce 2006 jako test zlobícího motoru po Krumlově, naladit auto před Bohémií. Do první vložky jsem odstartoval s velkými potížemi, bylo horko a motoru se vůbec nechtělo. Třetí čas, 6 sekund za vedoucím Slávou Ducháčkem nebyl špatný. Na druhé RZ jsem stál hned po startu, kde mi chcípnul motor a čtvrt hodiny ho ladil. Auto chvíli jelo, chvíli moc ne, zajížděli jsme časy okolo čtvrtého až pátého místa. Před servisem v Sušici to zase nejelo pěkně a o několik minut jsme nestihli ČK. Sedmá pro mě domácí RZ z Kakanova, pocházím ze Sušice a mám k tomu kraji svůj vztah, vše zvrátila. Vložku jsme vyhráli o 8 vteřin před pozdějším vítězem třídy. Vyzrál jsem na startovací manévr, bylo to z kopce a rozjel jsem se jako do práce. Auto neškubalo a celkem si motor dal říct. Vložku na to zase neplánovaná zastávka mně vzala chuť dojíždět do cíle a odevzdali jsme výkaz.

Ukázalo se, že příčinou špatného chodu motoru bylo několik vyvrtaných děr v rámci vyvážení setrvačníku. Je smutné, že „Odborník přes motory“ udělá takovou minelu. Horší je, že si toho nevšiml ani diagnostik při vytváření dat na brzdě. Nejhorší je, že i já jsem lajdák, který to nezjistil a motor zabudoval do auta. Jde to semnou z kopce, před chvílí jsem byl odvolán k obědu. Vracím se napsat pár řádek a nemám brýle, jdu pro ně zpátky a jsem u PC bez nich, za to s prázdným talířem od polívky. Zpět k tématu, motor měl zásadní důvod stávkovat a chcípat, neboť byl uchlastán. Za jízdy šlehaly plameny z výfuku jako u WRC. On snímač bral nejen čtyři kolíky na setrvačníku, ale i těch asi 7 děr v řadě za kolíkem prvního válce. Počítač je naprogramován a je mu celkem fuk, že píst již vykonal svoji práci a šel odpočívat do dolní úvrati. Řídící jednotka dávala a zapalovala palivo, až byl válec skoro milimetr šišatý a vytahaný jako u Škody 100 po 150 000 najetých kilometrů.

K letošní účasti na Agropě skoro nic nechybělo, pouze připravit auto, to měl na starosti náš Martin, sehnat díly a zadat věci ke kovovýrobě, to byl můj úkol. Ještě chyběl navigátor, nabídl jsem místo na horkém sedadle své ženě, ta odmítla, to jsem ostatně čekal. Je otázkou jestli vůbec splní svůj závazek vůči partnerům a odjede nadcházející podnik RC v Chrudimi. Honzu Boška znám již 35 let, ještě z dob učení a vím, že je na něho spoleh. Jezdil se mnou léta jako mechanik a nebýt jeho, tak jsme v roce 1993 nezískali titul ve třídě a třetí místo ve skupině produkčních vozů. Neobsazené sedadlo spolujezdce jsem nabídnul Jendovi a on souhlasil. Bylo vidět, že se i docela těší na návrat do mistrovského prostředí rallye. V posledních létech jezdil jako spolujezdec s Honzou Šustrem amatérské podniky. Tuto akci pojímáme, jako vzpomínkovou a spíš jako odreagování a zábavu.

Nyní nás čekal boj s administrativou před akcí. Protože je nám dohromady sto let, tak se hůř orientujeme na PC a internetu. Vše se podařilo najít, jak žádosti o licence, tak přihláška do Pačejova. Dokonce i sportovní doktorka si nás pamatovala. To, že jezdím léta se ženou ví, že jsem pořád mladý kluk to také. Stále si myslí, že jsem začínal jezdit s Trabantem, jezdil jsem s ním, s tátovo, ale ne soutěže. Honzovi řekla: „Hůř vidíš chlapče, ty budeš sedět vedle, tak to tolik nevadí.“ Mezitím jsem od sestry poslouchal: „Máš trochu vyšší tlak, nejsi nervózní? Uvolni se, já ti to udělám ještě jednou.“ Komu by nestoupl tlak, seděla tam v tom vedru jen v pláštíku, na kterém byly knoflíky v takovém napětí, jen prasknout.

Paní doktorka říká Honzovi: „ Ty už sem chodíš dlouho, viď hochu.“ Jenda odvětí: „Moc dlouho ne, od roku 1978, to jsem ještě hrál volejbal.“ Uvědomuji si, že já k ní chodím ještě o rok, či dva déle, to jsem ještě jezdil závodně na kole. Ani nevím, jestli již tenkrát tam sestřička byla. Je to holka o něco málo starší než já nebo Honza. Následovalo druhé měření tlaku a to již bylo lepší. Přešel jsem na pracoviště kontroly zraku a lékařka lomila rukama, když jsem lovil z tašky brýle, protože bez nich jsem ji málem srazil EKG ze stolku. „Ty budeš řídit, to ti ty brýle musím zapsat do karty.“ Ještě, že mně nepředepsala slepeckou hůl.

Razítka v kartě máme, jsem relativně zdravý, na nějakou delší rallye by to již nebylo. Na Korsiku, která se jela v roce 1975 a její první RZ měřící 158 kilometrů byla tenkrát pro posádky na rozehřátí, si netroufáme. To je nadcházející Pačejov tam a zpátky a dohromady by to bylo 18 vložek. Trochu mám víc tuku, jenom o nějaké procento. Asi nebudu ve startovním poli jediný, kdo je tučnější. Ještě při odchodu nám doktorka domlouvala: „Jezděte hoši pomalu, ať se vám nic nestane.“ To určitě narážela na mé jizvy na zádech po jedné, ne úplně povedené soutěži. Mluvila k nám jako máma, jako bych tu mojí slyšel: „Už s tím skonči, sotva chodíš.“ Chodím sice hůř, ale chodím, dokonce na rehabilitace, kde v pátek zjistili, že mám pravou nohu o cenťák a půl kratší. Potěšující je to, že to mám prý od narození a ne z rallye. Zajímavé na tom je, že padesát let to nikdo neodhalil, až teď před soutěží. Zrovna pravá noha ta plynová, kdyby levá, tou brzdím, to by tolik nevadilo. To je pech, proto patrně jezdím tak pomalu, protože nedosáhnu na plný plyn. Budu se muset smířit s tím, že již to budou jenom takové projížďky, jako v Rapotíně.

Redaktoři eWRC.cz na projížďce

Jednu z cest do Zlína za zadáním kovovýroby u Radka Krotkého jsme s Honzou využili pro účast na povinném školení v Brně na tamním SAS. Vyslechli jsme pár vřelých slov a ponaučení od vedoucího střediska pro K4 Mirka Smolíka. Jsme proškoleni a ono to neuškodí si zásadní věci zopakovat. Vlastníme licence pro K4 PČR a máme z toho velikou radost. Především z toho, že nemusíme startovat ve sprintu s límcem na krku. Administrativu máme úspěšně za sebou a nyní je na Martinovi jak se popasuje s přípravou auta. Zatím si na to čas neudělal, ještě je týden do akce samé, snad to nepodcení.