Zápisník Ládi Kopelenta - aneb jezdec za kamerou

Pro každého příznivce značky Škoda je Rally Bohemia srdeční záležitostí. Nic na tom nemění fakt, že se soutěž již nejmenuje Rally Škoda, tak jak tomu bylo od jejího založení v roce 1974 až do roku 1985. Od následujícího roku musel pořadatel název Škoda změnit, protože pařížskému společenství FIA vadilo, že některé podniky mají v názvu výrobce automobilů. Opatření bylo zaměřeno na soutěže ME, do této kategorie Rally Škoda jednoznačně patřila. Možná mohl v té době řídící orgán soutěží v ČSSR Svazarm zabojovat o zachování zavedeného názvu. Vždyť tam bylo generálů víc než dost. Snad trochu diplomacie a politického vysvětlení mohlo zachovat původní název rallye. V plzeňské Škodovce se tou dobou vyráběly soustruhy, reaktory, lokomotivy, trolejbusy, tramvaje a další výrobky nemající v označení automobil.

Dobová fotka - Škoda Plzeň

Původní znak, který dodnes užívá Škoda MB na svých autech, je původně znakem plzeňské Škodovky. Kruh vyjadřuje všestrannost exportu pro celosvětový trh. Křídlo značí rozmach technického vývoje a šířku výroby. Šíp znamená rychlost moderní výroby. Kolečko, spíš oko v peruti, je symbol přesnosti a rozhledu. Znak byl v roce 1923 certifikován v Plzni obchodní a živnostenskou komorou. V roce 1925 začal automobilce pod obchodním označením podle jejich zakladatelů Laurin a Klement obrazně řečeno ujíždět vlak. Prodej vozů klesal a bylo nutné poohlédnout se po spojení se silným gigantem, ve světě známým, který přinese kapitál do společné firmy. V té době vyráběla i plzeňská Škoda nákladní tahače a traktory. Pravdou je, že automobilní závod v MB byl po spojení pouze jedním ze závodů. Klementovi bylo jasné, že přichází o dominantní postavení ve své firmě. Přesto došlo v roce 1925 k fúzi obou společností. Tím bylo ještě výrazněji proslaveno jméno ing. Emila Škody, zakladatele firmy Škoda.

Co na plat vše se mění a vyvíjí. Letošní 37. Ročník Rally Bohemia je již minulostí a možná za několik let budeme vzpomínat na úspěšné letošní tažení domácích vozů Škoda Fabia S2000. Tak jako nyní vzpomínáme na první ročník, kde Škodovka nasadila proti Vladimírovi Hubáčkovi startujícího na legendární „Alpince“ hned tři Super sporty Škoda 200 RS. Tehdejších zhruba 1800 kilometrů tratí se nyní zdá neskutečných. Ano, technika se velmi zdokonalila od té doby, kolik aut by však vydrželo takovou porci absolvovaných kilometrů až do cíle. Z toho letošního klání nám v paměti utkví rychlá, bezchybná, velmi koukatelná jízda šotolinového specialisty Juho Haninena a jeho vítězný triumf. Nějak mně svým celkovým projevem připomíná legendu ve škodováckých službách Johna Hauglanda. Kdo ví, třeba i Juho se zařadí do historie po boku Johna.

Navzdory úmornému vedru jsme se vydali já, Tomáš Wanka a Petr Šedivec shlédnout početné startovní pole obohacené o Poláky. Tipovali jsme, kam až dojede velmi rychlý, ale nestabilní Leszek Kuzaj. Nezklamal, zahodil to podle očekávání poměrně předčasně před cílem, již na sedmé vložce. To již měl malou havárii na třetí zkoušce. Na pohled jel ohromnou kládu, ale na dosažených časech se to neodrazilo.

Už u nás bylo vidět, že Kuzaj zase jede přes hranu

Naším cílem bylo něco vidět, nafotit pár záběrů a já měl ze soutěžního auta vyndanou kameru, abych si připadal také trochu důležitě. Podle velmi dobře zpracovaných materiálů v průvodci jsme se dostali na místo určení na třetí RZ, divácké místo 305. Již cestou z Jablonce jsem poznal několik pasáží i z mých starších rozpisů. Nikdo z nás tří neměl akreditaci, Shacki snad poprvé ve své kariéře (z rodinných důvodů - pozn. Shacki), já s Petrem jsme ji neměli naopak ještě nikdy. Zaujali jsme slušné místo na vnitřku zatáčky a pokukovali jsme na místo na výjezdu. Slečna s píšťalkou byla nekompromisní, nepřemluvili jsme ji, ani přes cestu nás nepustila. To je nakonec v pořádku, ještě aby se jí tam diváci courali, jak chtějí po trati. Následovala rozprava před soutěží. Vzájemně jsme se ujistili, že jsme na bezpečném místě.

Chvíli před startem - foto Petr Šedivec

A již slyšíme zvuk přijíždějící tovární Fábie, je to koncert, ta souhra jezdce s autem. V duchu si říkám, my tady vidíme jenom jednu zatáčku, on celou trať a ještě se pěkně sveze. Na druhou stranu má zase v autě strašné vedro, límec okolo krku, velkou zodpovědnost, určitě je z toho víc unaven v tom úmorném horku, než my z toho koukání. Jako diváci jsme to měli podstatně levnější než jezdci, nikam jsme nespěchali, čas nás netlačil. Měli jsme prostor pro kritiku, jak kdo jede a jak by měl, nebo mohl s danou technikou jet. Ono má vše pro a proti a své kouzlo.

Roman Kresta nezvykle agresivně bokem - foto Petr Šedivec

Když už jsme si mysleli, že s koncem startovního pole se soutěž stává nudnou, tak nás z toho vyvedl Maciej Cywinski s Cliem. Přijel v poklidu a až nečekaně nezatočil, snad vytahané nečistoty na trati byly příčinou. Profrčel hlubokým příkopem, vzal sebou dva kamenné statné patníky a zasedl hluboko pod vozovkou na dně koryta pro odtok vody. Rázem bylo po natáčení a focení, běželi jsme za hvízdání píšťalky slečny pořadatelky tlačit. Rychlé pokyny kdo za co čapne a kudy to nejlépe půjde vyndat na silnici. Slečna pochopila, že nás od auta ve škarpě neodláká, tak hbitě s výstražným trojúhelníkem v ruce běžela pod zatáčku signalizovat překážku na trati. Petr Šedivec duchapřítomně zvěčnil poslední fázi atrakce. Možná deset minut jsme auto vyprošťovali v několika lidech. Nakonec se dílo zdařilo, vůz vyjel pouze na odbočku pár set metrů nad incidentem a tam definitivně skončil. Poškození bylo značné a neumožnilo bojovníkům z Polska soutěž dokončit.

Startovní pole netvoří jenom úzká špička. Pěkný pohled byl na Emila Trinera, sice to již není to, co předváděl za mlada. Třeba jeho unikátní příjezd na cílovou rampu na Novém Zélandu 1996 s Felicií KIT CAR. Grif neztratil, zkušenosti a vyzrálost z účastí na MS stále jsou na jeho jízdě vidět. Proti flotile Mitshubishi Cupu je to jiný a nádherný zvuk z těch několika Subaru v poli.

Hodně jsem se těšil na dvoukolky, ono to je také umění jet svižně a bezchybně s našlápnutou předokolkou. Hodně pěkně jel Bebenek, Blaťák, Březík, Brynda, Černý, Dohnal, Přibyl a další, hodně mě překvapil mladý Cvrček s obstarožní Felicií. To jsou jezdci, kteří do toho dávají srdce, nepářou se s tím. Jedou pořád dopředu. Nedovedu si představit sám sebe jet s EVO IX a být porážen C2 R2. To bych měl zkažený celý podnik a nejen to, patrně bych se zamyslel nad tím, co je špatně s tím autem co sedlám, nebo spíš se mnou. Určitě bych nehledal chybu v jezdcích, kteří mě porážejí.

Na další průjezd jsme popošli o dvě zatáčky níže do krásné utažené zatáčky, sice do kopce, ale mě se líbila. Pokusil jsem se ve stínu nějaké televizní společnosti něco natočit. Běhal tam celý štáb, kamera byla vybavena chlupatým mikrofonem. Připadal jsem si s kamerou na kazety jako školáček. Na prvním průjezdu jsem toho moc nenatočil, měl jsem tam moc hlav v záběru. Hlavně nikdy jsem nefilmoval a měl jsem obavy, co z toho vzejde.

Jednou jsem byl v Sosnové na evropském rallyekrosu a jediný povedený záběr z foťáku byl balón vznášející se nad autodromem. Ještě, že plul po nebi pomalu, vešel se slušně celý na snímek. U aut to bylo horší, tu chyběl předek, tam zadek vozu, někde jsem zdokumentoval pouze trať nebo oblak prachu za autem. Vše vyžaduje svoje a tato kinematická disciplina není mojí silnou stránkou. Tomáš mi půjčil na moment svůj foťák, spíš mi ho dal podržet. První fotka se snad povedla, ani nevím jak, další byly trochu neúplné.

Zde měla být podle autora článků některá jím vyfocená fotka. Bohužel jsem je již dávno smazal, na jedné fotce byl jen přední nárazník a na té další jen zadní nárazník. Tam kde bylo auto celé, tak se ztrácelo v zeleni. Tímto se autorovi omlouvám - pozn. Shacki

V živé paměti jsem ještě měl slova Vládi „Bleskyho“ Dudy, když mi dával kameru do ruky se slovy: „To jsi měl řečí po Rapotíně, že jsem nepustil v autě kameru, tak ukaž, co umíš ty.“ Shacki mě poinstruhoval jak se kamera pouští a čím se zumuje. Když jsem se dotázal, na co jsou ty ostatní tlačítka, tak mi odvětil: „Ty stejně potřebovat nebudeš, budeš rád, když něco nafilmuješ.“ Sledoval jsem vesťáka s tou velkou kamerou s chlupatým mikrofonem kam si stoupá. Po chvíli jsem zjistil, že vymetá ty místa, kde jsem již stál a stále jsem hledal lepší místa. Znaven věčným přecházením z místa na místo a vědom si nebezpečnosti stání s kamerou poblíž trati jsem přešel do bezpečí k Tomášovi s Petrem, stáli dost daleko za zatáčkou na mezičce u lesa.

Krizovka Orsáka byla jen předzvěstí pro Štěpána Vojtěcha

Krásné panorama světla a stínu perfektně vykreslovalo soutěžní speciály na přechodu stínu a světla. Vše probíhalo v poklidu a pohodě až do chvíle, kdy k nám přiletěl příkopem Štěpán Vojtěch s Fabií S 2000. Protože jsem byl na vojně, tak jsem zaujal stanoviště v mělkém okopu pro stojícího střelce s rovnou půdou pod nohama. Hůř na tom byl Shacki, tomu podjeli nohy na šiškách a sunul se k spodní hraně příkopu a nefotil!!! To nám vytknul v předchozím místě, že nemáme nafoceno a nafilmováno, jak Polák zapadnul do protějšího příkopu. Tomáš stál půl metru od auta, já jsem byl podstatně dál asi tak metr, nemohl jsem zmenšit záběr na auto, odložil jsem kameru a teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, jak stojím zatraceně blízko té Fabie. To již Tomáš organizoval a sám realizoval vyproštění vozu. Já jsem točil a Petr fotil, Shacki tlačil auto.

Fotoseriál výletu Štěpána Vojtěcha - foto Petr Šedivec

Sestřih toho, co natočil Láďa Kopelent na Bohemce - v čase po 0:50 jsou záběry havárie Štěpána Vojtěcha

Prostě naprosto perfektně rozdělené úkoly, ještě chvíli na nás Tomáš křičel: „Pojďte tlačit, na co čekáte?“ Já jsem čekal, než mi dojde baterie v kameře a Petr než vypleská zbývající kinofilm, nebo na co dnes fotí. Chvílemi šla taková pára od gum, že nebylo ani Vojtěchovo auto vidět. Tomáš rezolutně otvírá dveře u Fábie, špatně slyším a tak jen dovozuji. Tomáš Štěpána vyzývá, ať vystoupí, že mu s tím trochu cukne dolů z kopce po proudu a vyjede na silnici. Než by Štěpán Vojtěch předal volant, odpoutal se, vystoupil, druhý Tomáš než by nastoupil a potom to celé znovu, tak by bylo pomalu po soutěži. Tak pilot dal na rady zkušeného medialisty a trochu s tím rozzuřeným vysavačem couvnul, pak už to šlo ráz na ráz. Ani mě nepřekvapila slova uštvaného šéfredaktora: „Vy si tady koukáte, jak já tlačím.“ Tlačil velmi dobře a odhodlaně a Vojtěch tak ztratil jenom něco přes dvě minuty, tato vložka se mu nepovedla ani v prvním průjezdu, kde měl potíže s posilovačem řízení. Potom se Shacki uklidnil, když se dozvěděl, že to máme tak trochu zdokumentované. Kdy se mu povede být na fotce, když je stále za hledáčkem svého velmi kvalitního fotoaparátu.

Foto Petr Šedivec

Následně byla Erzeta přerušena pro havárii polského jezdce Roberta Kujawski na Renaultu R3. Ten v té době jel na pěkném třetím místě ve skupině A, pár desetin sekundy za Honzou Černým. Využili jsme pauzy a přemístili se na těžké levé odbočení s pořádnou dírou uvnitř zatáčky. Velmi vděčné místo s kulisou zvířeného prachu za soutěžními auty. Zase jsme měli štěstí a už asi po třetí jsme potkali filmaře Karla Kolečka. Ten proslul svoji exhibicí v Sosnové při setkání mistrů, kde ho málem popovezl na přední kapotě Vašek Pech. On je to problém koukat hledáčkem na auto, potom člověk zvedne oči a auto mu jede pomalu přes špičky bot.

Jako další naše zastávka byla RZ Skalsko - Vinec. Zde jsme potkali jednoho ze zakládajícího členů eWRC.cz a to Zdeňka „Mr.Cimbu“ Jandu. Bývalý úspěšný soutěžní jezdec seděl na rozkládací židličce ve stráni za pařezem. Bylo děsné vedro, nohy mě bolely, jako kdybych odešel to, co jezdci odjeli. Zůstali jsme v družném rozhovoru se Zdeňkem a vzpomínali jsme na dobu, kdy jsme oba brázdili s Feliciemi KIT CAR tratě rallye Bohémia. Musím čestně uznat, že mě na domácí trati Mr.Cimbu vždy porazil. Zdeněk se možná do kolotoče rallye vrátí, něco chystá, něco staví.

Teď se chodí Mr. Cimbu na rally jen koukat - na archivním snímku z loňska s Karlem Trojanem

Po chvíli se k nám připojila i bývalá soutěžní dvojice Pelikovský – Smažík, jezdívala se Škodou 120 LS. Protože to byli rivalové o titul mistra ČSR posádky Šedivec – Mařík, tak si měli s Petrem co říci. Viděli jsme i bravurní jízdu po prázdné gumě, škoda, že byl cíl pro tuto posádku vzdálen několik kilometrů. Shacki zaujal místo na kládách u silnice, snad posoudil, že je tam menší protisvětlo, ale tomu zase rozumí on, ne já. Ještě než se tam přesunul, jako dobrý člověk mi vypomohl s drobným technickým problémem s kamerou.

Foto Petr Šedivec

Nejprve mně přepustil solidní místo na vedlejším pařezu, než za kterým seděl Mr.Cimbu. Než jsem na něj vystoupil, tak mě projel Haninen, chvíli jsem vyrovnával balanc a už slyším křičet Valouškovu Fábii. Co to, černá obrazvka, sděluji problém přicházejícímu Shackimu, který kameru dobíjel. Dvěma svižnými kroky proti stráni ke mně dochází, snímá kryt s objektivu a rázem se všichni válí smíchy. To je řehole, to, že mi to v autě už moc nejde, s tím jsem se smířil. Vezmu si do ruky dekorativní pomůcku a v podobě filmovacího zařízení a bavím svým umem celou rychlostní zkoušku.

Foto Petr Šedivec

Tak a je po legraci, Tomáš dohovořil s manželkou po telefonu a je na čase, aby se také věnoval rodině, která tráví dovolenou v nedaleké vesničce v privátu u překrásné roubenky. S Petrem se domlouváme, že ještě shlédneme historická vozidla na městské vložce. Sice nejedou na čas, o to víc někteří prožívají adrenalin plnými doušky, když o nic tak říkajíc nejde. Pro nás oba jednoznačně největším šoumenem, majícím auto naprosto v ruce byl Ital Diana Paulo s Fiatem 131 Abart. Ten jel smykem snad všude.

Foto Petr Šedivec

Abychom měli lepší výhled na soutěžní stroje, museli jsme obměkčit sličnou dlouhonohou slečnu s VIP centra. Ona znalá svých předností a vědoma si našich vnímavých pohledů nakonec svolila a připustila nás k okrasnému keři tvořícímu zábradlí. Upozornila: „Jen na chvíli a ne dál.“ Nevím, jak bychom lezli v našem věku přes křoviska tvořící hradbu a slézali stráň k parkovišti, kde se vše podstatné odehrávalo. Spíš jsme stále po ní pokukovali, kdy si zlomí asi tak deset cenťáků vysoký kranflek chůzí po dlažbě. Potom přišla ještě jedna, asi sestra, také jsem skoro nic nenatočil. Podpadky vysokých lodiček neustálé pobíhání po kočičích hlavách přežili, mně došla v kameře baterie a tak jsem vše pouze sledoval. Vyhlášeným driverem bylo modré BMW, nejpomalejší průjezdy zaznamenal výletník s červeným Porsche 911.

Pouze komentátor, který žvanil samé kraviny, to narušoval, někoho ohlásil i s odkazem kdo je a co jede a potom přijel někdo jiný. Stále se do toho zamotával, snad by mohl být úspěšný v tipovačce eWRC, třeba s žolíkem by něco slušně do mínusu chytil. Nejvíce mě dorazily zaručené informace o původnosti některých vozů. Škoda 130 RS, kterou stavěl někdy v devadesátých létech člověk z Dobrušky, byla presentována za dobový stroj s tutovou historií. Od té doby má toto auto již třetího majitele, první dva jsem argumenty přesvědčil, že se jedná o falsum. Proč neříci, je to dokonalá solidně zhotovená replika. Vždyť je to také pěkné auto, proč tvrdit, mám auto po Blahnovi, nebo po jiném zvučném jménu bývalého soutěžáka. Trochu jsem alergický na originály z RMC, jedno je v muzeu Škoda, jedno mám já, s třetím jel Sváťa Kvajzar. Byly pouze tři exempláře a z nich je jich dochováno asi tak třicet. Třeba tomu zase komentátor tolik nehoví a čte, co mu kdo napíše o autě z řad posádek.

Foto Petr Šedivec

Velmi mě potěšila účast Vládi Bergera s Octavií KIT CAR. Exceletní průjezdy museli velmi potěšit nového majitele vozu Oldu Kovaříka, který seděl na sedadle spolujezdce. Je to špičkové auto s perfektní historií po panu jezdci s mnohaletými zkušenostmi soutěžního jezdce s národních i mezinárodních kolbišť, včetně MS. O auto bude dobře postaráno ve sbírce rodiny Kovaříků v důstojném depozitáři. Nepochopil jsem politiku řídící složky rallye, kdy sice nesmyslně dovážená, ale stále jezdící Felicie KIT CAR 1600 jela v poli soudobých aut. Mladší Octavie KIT CAR se musela spokojit s jízdou mezi skutečnými veterány. Logicky vzato tomu nerozumím, možná kdybych zastával zase nějakou funkci, byl bych u zdroje a vše bych plně chápal.

Foto Petr Šedivec

Možná příště opět dostanu důvěru od vedoucího výroby Duda Designu Bleskyho. Snad to schválí i ředitelka filmového studia Dáša Dudová. Třeba se najde i někdo, kdo mi zase pomůže při technických potížích s kamerou. Vím, že nic zásadního o Bohémce nepřináším, ke všemu s mírným zpožděním. Těchto pár řádek může být zpříjemněním letního, extrémně horkého dne.