Rallye Show Velký Rapotín, VII. díl - Třetí dějství na RZ

Tomáš Wanka je již oděn do apartní modré závodnické kombinézy a netrpělivě chodí sem a tam. S obdivem pozoruji jeho obrat v zájmu o toto dění ze sedačky spolujezdce. Byl postaven na jednom z posezení přátel eWRC.cz, tak říkajíc před hotovou věc. Postupem času se vše vyvinulo k mé radosti do současné podoby, kdy to Shackiho baví a na start jízdy se těší. O Maevadovo nadšení na místo spolujezdce všichni víme. Jeho radost, že pojede jako pilot, tu neumím ani popsat.

Poslední servisní úkony na obou Feliciích pomalu končí. Probíhá pouze běžná údržba, rutinní kontrola a doplnění benzinu. Spolujezdci pečlivě čistí čelní skla na soutěžních vozech. Musí dobře vidět, kam se jejich jezdci řítí. Musím uznat, že i Přemek jel v solidním tempu a moc nechyboval. To je pro jeho výkonnostní růst velmi dobrý předpoklad. Je čas odjezdu na start posledního kola, které tvoří dva rychlostní testy.

Nebe se ještě více zatahuje a to nevěstí nic dobrého. Všechna závodní auta, která mám v čele startovního pole možnost vidět, jsou připravena ke startu na suchých gumách. Ředitel podniku Robert Valečko bojuje s naskočením časomíry řízené přes GPS. Padají první kapky a nám nezbývá nic jiného než se do toho s Tomášem opřít hned od začátku. Pokusit se dojet co nejdál po relativně suché trati.

Je odstartováno, do první vesničky to celkem jde, v ní již pouštím stěrače a to není to, co jsme potřebovali. Nejhorší jsou první chvíle deště, to je trať nejvíce kluzká. Napršená voda udělá z prachu na cestě blátíčko a místy to klouže jako na ledě. Projíždíme přes sadu výtluků v silnici a jsem nyní celkem rád za liknavý přístup silničářů. Horší to bude na následující, částečné penetraci, kterou tvořili celé dva dny. Do mávacího odbočení brzdím s mírou, jasně, že s Tomášem. Proto brzdím dříve, v pravé zatáčce se auto ani moc nenaklání, váhové přednosti Shackiho jsou nyní znát.

Částečně suchá místa v lese střídají mokrá místa na planinách. Zatím to jde celkem dobře, trochu mám potíž odhadnout, kde bude jaký skluz. Blížíme se na proslulý horizont, který je v obležení diváků a fanoušků. Urputné mávání, dokonce něčím žlutým, mě nutí hodně zpomalit. Domnívám se, že je to signál něčeho nežádoucího na trati za horizontem. Ploužím se přes terénní útvar a za ním čekám Nissana v nesoutěžní poloze. Jirka z kraje závodu říkal, že tam neubral a měl malinko problém. To já takový střelec nejsem, nejen, že jsem ubral, dokonce jsem vždy brzdil. Hamba se mnou mlátí, ale musím přiznat, odřadil jsem i o kvalt dolů. Bez serva jsem to projel skoro na volnoběh.

Za horizontem je vše jak má být, až na trochu mokra na cestě. Nechal jsem tam několik vteřinek, těžko říci kolik. To toho Zdeňka Pokorného takto nepředjedu. Zvyšuji tempo, je to až do cíle do kopce, tak až cílová fotobuňka ukáže výsledek naší snahy. Shacki čte jako by bylo sucho, ono to jinak ani nejde, přednes je výrazný, včasný a srozumitelný. Námi naměřený čas v cíli vložky je 4,35 a něco k tomu, přesně to nám píše časoměřič i do jízdního výkazu. Popojíždíme do čekací zóny na zpáteční cestu, před deštěm se uchylujeme do místního kravína.

Nějak dlouho nikdo nejede, následně se dozvídáme, že je trať znečištěna od vytékajícího oleje. To je důvod přerušení jízd a bude následovat volný průjezd. Stále tvrdneme v čekačce a tak alespoň s konkurencí porovnáváme dosažené časy. Od Jirky Jírovce fasujeme šest vteřin, naopak Zdeňkovi Pokornému přidělujeme 11 sekund. To nás posouvá na druhé místo o deset vteřin před něho. Přemítáme, kam až Jirka dojel za sucha, to jsou však akademické úvahy. Jisté je to, že nám zase ujel. Nejdříve nám sdělil čas 4,15. Nějak jsem to nemohl rozdýchat, dvacet vteřin se mně zdálo zbytečně moc. Nakonec se kluci přiznali Shackimu, že mě jenom zkoušeli, co snesu.

Konečně přijíždí pomalou nezávodní jízdou flotila aut s přiděleným časem. To již neprší a trať je již zcela suchá. Maevad je trochu zklamán, že nejel na ostro na čas, ale taková je někdy rallye. Olej je z tohoto směru jízdy, na který netrpělivě čekáme, až před cílem a je posypán hasiči krycím materiálem. Ještě před startem proháním již sedícího Tomáše, aby pustil kameru a podal mně pokrývku hlavy. Kameru pouští, usedá a helma nikde. Vzhledem k tomu, že jsem již připoután pásy a nechce se mi vylézat ven, musí si kolečko okolo auta zopakovat. To je již Nissan na trati a máme to tak, tak do naší půlminuty startu.

Vyrážíme, kazím hned po startu, zapomínám pustit řadicí páku a nabít, aby šla zařadit další prudkost. Pokud se řadicí páka u sekvenční převodovky neuvolní, tak se prostě nepřeřadí. Já to sice vím, ale přeci není možné, aby nám ten Nissan pořád ujížděl, dokonce z kopce. Vynechávám dvojku a v rámci urychlení jízdy a zmatení soupeřů, řadím rovnou trojku. Nakonec jsem zmátnul sám sebe, ta dvojka, byť na zlomek vteřiny tam padá a hned tři. Za ta léta co jezdím, vím, že když pospíchám, tak to za moc nestojí. Zbytečně se chybuje, jízda je rozháraná, není plynulá. Sklidňuji jízdu a poslouchám diktát, abych zase něco nezvoral.

Vše jde jako po másle, do retardéru před mávacím místem nastupuji moc odvážně. V tu chvíli je mi jasné, že nedobrzdím, bojuji s touto nastalou situací, jak se dá. Před nájezdem mezi gumy seřazuji do čtyřky a v té motanici z gum dávám trojku, dvojku již nestíhám. Cítím škrtnutí o překážku pravou přední stranou auta, ještě se vymotat s toho kolotoče ven. Naštěstí se mi to daří, v servisu vidím utržený nárazník a to je menší zlo, než se válet po přilehlé louce, nebo si vézt gumu pod autem.

Na horizontu u můstku ve vsi se mi zdá, že jsme trochu více odlehčeni, než cestou před tím v opačném směru. Už zřetelně vidím i olejovou stopu na trati, zrovna v poslední levé, kde by šlo ještě něco vydělat. Půl kilometrový rovný úsek do cíle nám již nedává šanci na korekci času. Jedu celou rovnou šňůru těsně pod omezovačem, konečně cíl, motor si ulevuje.

Netrpělivě čekáme na zajetý výsledek, čas 4,28,4 nás řadí na třetí místo v této vložce. Je to sekundu za Subaru Štěpána Zabloudila a 0,8 desetin za Nissanem Jirky Jírovce. Tak to je ta diference, kterou jsem nechal na startu a znásobil ji v retardéru. Důležité je, že jsme druhé místo uhájili. Teď ani nevíme, jak jsme dopadli ve třídě A2, celý závod jsme se zajímali jenom o absolutní pořadí. Tak o tom zase zítra.

U předchozích dílů bylo zvykem vložit do článku takovou ne úplně soutěžáckou vsuvku. Dnes to nebude o zvířatech mé ženy, ale o jednom autě ze sbírky Škodovek bývalého Autosportu Plzeň. Jedná se o málo známou Škodu 105 GL. Byla vyráběna začátkem osmdesátých let minulého století v omezeném množství. Je to Škodovka s nejluxusnější výbavou té doby, jako měla 120 GLS. Byla určena nesportovně založeným zákazníkům, kteří měli rádi komfort a spokojili se s menším objemem a výkonem motoru. Dnes jsem na ni dokončil opravu brzd a byl jsem ji se ženou a malými dětmi projet. Je to taková nostalgická vzpomínka i na moje první závodní auto.