Rallye Show Velký Rapotín, V. díl - První sekce

Tak a za chvilku to začne, předjezdci již odstartovali a před námi čeká na svoji minutu Nissan GTR Jirky Jírovce. Odjíždí bez zvukové kulisy, ale o to rychleji mizí po poměrně dlouhé rovince po startu. Do rychlé levé zatáčky brzdí, to musí být švunk, to je trap. Já mám v plánu podle rozpisu tuto zatáčku projet na plno, nejede nám to tolik, tak se mohu odvázat. Nějaký ten koník prostě chybí. V dobách minulých mi říkal jeden již nejezdící soutěžák: „Co nemáš v motoru, to musíš dohnat zhovadilou jízdou“. Tohoto pravidla se dobrých dvacet let nedržím a jezdím raději pomalu, a pokud to technický stav auta dovolí, tak i do cíle.

Je řada na nás s Tomášem, funí do mikrofonu jako medvěd Brtník z brdských lesů. Musím mu dovymezit jeho kompetence. Bude to bez nadbytečných zvukových projevů. Nebude mi strkat ruku až k řadicí páce. Tento zlozvyk míval jeden z mých spolujezdců a nenašel jsem recept na to, jak ho to odnaučit. Tomáš je vnímavý člověk a záhy pochopil, že je bezpečnější mít ruku trochu víc u těla, než mi s ní šermovat okolo řadicí páky. To nemluvím o tom, že bych ani neměl možnost tahat za ruční brzdu. To je pro mě stejně nepotřebný a zbytečný úkon, za celý Rapotín jsem ji vůbec nepotřeboval.

Na hodinách je celá minuta, to je naše doba. Kamera běží, tu nám pustil někdo z přihlížejících kamarádů, on se k ní mitfára neotočí ze sedadla. Těch možná padesát kilo váhy navíc proti Heleně je znát. Jestli běží stopky na ruce Tomáše nevím, snad ano. Slyšitelnost je dobrá, viditelnost také, jenom mě trochu trápí to levé přední kolo. Vydrží to, nebo někde uletí, to je otázka. Přizpůsobuji průjezdy zatáček a brzdění tomuto faktu. Začátek vložky je poměrně rychlý, v první obci si spravuji chuť, zatáčka, za zatáčkou, to je pěkné svezení. Za vsí nezalepené díry v asfaltu ani nevnímám, pět, šest, jenom dobrzdit a následně zatočit do levé zatáčky na již zalepených dírách. Klouže to do brzd, všude plno posypu po zalepení děr v silnici. Teď ještě vyjet kopec před námi, a jsme u mávacího místa na křižovatce.

Tomáš mává, má dost času, než tu kosu na šmandě projedu, tak to chvíli trvá, mimo to je pravá a extrémně je při tom zatíženo marodné kolo. Projíždíme retardér, sjíždíme lesem do levé zatáčky za horizontem, brzdím dle pokynu spolujezdce. Tento úkon tam Tomáš při najíždění doplnil. Původně jsem měl v plánu jenom odvrknout, zatáčka je klopená trochu ven a je podobná té následující pravé. Ale je taková nevyzpytatelná, vzpomínám si na podobnou v Radouni. To bylo někdy před dvěma léty, tam v ní vyletěl takový modrý rychlý Favorit. Ještě, že to Shacki zaknihoval, budou i jiná místa, kde půjde najet nějaký ten čas.

Projíždíme údolí a zatáčku, kde jsme při najíždění potkali autobus. Shacki si to neodpustí ani v tuto chvíli a řve na mně: „Pravá šest, šest mínus autobus.“ Míjíme odbočení na křižovatce a už je před námi nekatovací horizont s vykrojeným asfaltem uvnitř zatáčky. Následuje pěkná technická pasáž okolo rybníka. Trochu roviny do kopce a teď už to bude pěkné, technické až do cíle, sice proti kopci, dvě zatáčky na ubrání, jinak furt pryč na plno. A je zde cíl.

Zajíždíme třetí čas zhruba deset vteřin za Nissanem Jirky Jírovce, něco přes dvě sekundy ztrácíme na Standu Brouska s vymazlenou dieselovou Fabií. Na to, že první vložku vždycky ještě spím, a ten detail s kolem, je to dobré. Mám v plánu zrychlit dolu z kopce v opačném průjezdu. Kontroluji dotažení kol, vše je v pořádku, tak to byla opravdu jenom zkřížená podložka kola. Sděluji to Shackimu a společně vyhlížíme Přemka s Radkem.

Závodníci jsou již také v cíli erzety. Počmáraný bok kastle od gum v retardérech dává tušit, jak Maevad urputně bojoval a šel do toho, co to šlo. Sám to záhy po vystoupení z auta přiznává, že dvakrát škrtnul o gumy vymezující zpomalující prvek na trati. Jízda se mu líbí a je odhodlán méně kazit a více kroutit volantem mezi umělými překážkami. Získává skalp zkušenějšího Tomáše Herolda, dokonce za svými zády nechává i Felicii 1.6 Tomáše Lindy. Tak to Maevad myslí hodně vysoko, když nám poráží naše soupeře ze třídy A2. Aby za nedlouho nedošlo i na nás. Snad si nedovolí porážet svého nadřízeného, šéfredaktora Wanku.

Do cíle přijíždí i Trabant uzavírající startovní pole, je čas vydat se na zpáteční cestu. Ještě konzultuji čas se Zdeňkem Pokorným jezdícím se Subaru, máme čas o 2 sekundy lepší. Je to bezvadné, Shacki má radost jako malý kluk. Přesouváme se ke startu, Tomáše chválím, že čte solidně na to, že to je poprvé, je to dobré. Současně mu líčím svoji vizi o mírném zrychlení. Nic nenamítá, spíš přemítá o tom, jestli stihne číst v tomto směru dolu z kopce, tuší, že to bude rychlejší a čtenářsky náročnější.

Jde to báječně, to říkával nebožtík Jarda Mařík, budiž ti v nebi lehko, kamaráde. Tomáš registruje v potoce Octavii, já ji vůbec nevnímám, trochu do kopečka, padák z kopce, probrzdit levou. To je také doplněk Shackiho, vezu si levou nohu na brzdě, abych dal zadosti učinění liteře rozpisu. Levá kosa proti bříze, pěkná utažená pravá skoro zpátky, velmi pěkná technická pasáž okolo rybníka. Sto padesát metrů na horizont v omezovači, na něm levá dlouhá. Blížíme se do prostoru nekatovací zatáčky před horizontem a já nemohu zatočit, řízení totálně ztuhlo. Bílý dým za vozem a olej na botech je jasným signálem, že nám zase praskla hadice od serva.

Oprava serva, vzadu radí Dan Krob

Protrápím se do cíle, retardéry mně rvou volant z ruky a rovnají kola do přímého směru. Auto neposlouchá, vůbec nechce pochopit, že ještě musím jednou zatočit do prava, potom do leva. A teď je ta chvíle pro jízdu v přímém směru, ale to jsme nechali na každé této kreaci několik vteřin. Vesnice s řadou pěkných zatáček mě zajímá pouze z důvodu blížícího se cíle. Na mávačku je pro Tomáše velmi mnoho času. Možná to z venku takto dramaticky nevypadá, ale nadřel jsem s volantem jako vůl...

Konečně cíl, v pátém čase o pět sekund horším než v opačném směru. Ale není to tak zlé je za námi ještě dva a půl litrové Subaru, možná měl výlet mimo trať, nebo hodiny, kdo ví. V servisu se začíná horečně opravovat poškozená nová hadice serva. Byl jsem smířen s tím, že když se to nepovedlo plnohodnotně zhotovit profíkovi v dílenském zázemí, že nám se to nepovede vůbec.

Martin kouzlí s hadicí, asistuje mu Dan Krob. Tomáš čistí záď auta a podlahu zašpiněnou od oleje. Ještě, že je dost času na servis. Najednou kde se vzal, tu se vzal Maevad. Je spokojenější, jak s dosaženým časem, tak i s tím, že sejmul jenom jednou gumu v retardéru. Zajíždí dvacátý druhý čas celkově a devátý v nejobsazenější třídě A1.

Probíhá krátká porada co dál. Se mnou podle plánu další rundu pojede Vláďa Duda. Tomáš půjde něco nafotit. Pokusíme se snížit manko vzniklé technickými potížemi. Přemek nikam nebude spěchat, vyhne se kontaktům s gumami ve zpomalovacích prvcích. Jede pěkně a je vidět, že ho to baví. Spolujezdci Shacki s Bleskym si ještě mění dres a je pomalu čas na další dobrodružství. O tom zítra.

Snad ještě pár řádek by se sem vešlo, ale modrooký kocour Fangio, říkám mu Fany je jiného názoru. Povídá mi: „Mňau, mňau.“ Je to kočičák s rodokmenem, původem z USA. Chce papat, panička nikde. Ten amerikanismus se v kocourovi nezapře, je vědom si i svého původu po svých předcích. Je majestátní, stále se něčeho dožaduje, leze kam nemá, třeba do skříně. Včera večer jdu spát, pod hlavou mám nějaký nový polštář, co to je. Je to ta chlupatá potvora a je mu to úplně jedno. On je rasa Ragdol, je to taková hadrová panenka, při chování mu spadne hlava. Jdu krmit zvířectvo, ten druhý zrzavý kocour se olizuje, oni jsou snad nějak domluveni.