Poprvé předjezdcem aneb jak se mně splnil sen

Když jsem poprvé spatřil na internetu zprávu, že se pojede rally hned u mě za barákem, srdce se mi rozbušilo nadšením. První naděje jsem ztratil s koncem Rally Plzeň a už jsem ani v další šanci nedoufal. Proto jsem s oznámením Rallyshow hned kontaktoval Roberta Valečka, jestli bych se mohl nějak účastnit. Dohodli jsme se na předjezdci.

Mé nadšení nebralo konců. Ale vyvstal mi první problém a to sice ten, s kterým vozem jet. Volba padla na moji Škodověnku z roku 1978. To je takový moje autíčko na blbnutí a tomu také odpovídá jeho stav. Naštěstí jsem minulý rok chtěl auto postavit na pravidelnost a také jsem tak činil. Auto jsem celé vyvařil, vyměnil snad všechny plechy a nově nalakoval. Pak mi pravidelnost zrušili a já chtěl tedy do auta dát rám. Když jsem si zjistil, kolik stojí jenom trubky, usoudil jsem, že si radši časem našetřím na nějaké auto, které už stojí za to a do toho ten rám udělám. Auto tedy bylo skoro vyřešené.

Zbýval spolujezdec. Koho vybrat? Všichni kamarádi se po mém celoročním řádění – hlavně pak v zimě, bojí ke mně usednout. Podařilo se mi přemluvit mého tátu. Ten se zabývá rallym celý život, od mých 3 let mě bere sebou, tak ať si to také aspoň v náznaku zkusí. Zbývalo nějak dát do kupy auto. Po mém nešetrném zacházení potřebovalo ozdravnou kůru jak sůl, zvláště když jsem si byl projet trať a rozsypaly se mi brzdové destičky na prach. Následovala výměna všech brzdových trubiček, které jsem si dělal v servisu u známých sám. Není divu, že mé pokusy končily tak, že mi všechny trubičky tekly. Na druhý pokus se vše již podařilo a já se přesunul k brzdičům, které byly překvapivě zarezlé. Následovala jejich generálka a přibyly nové destičky.

Pak následovala výměna čepů řízení. Ty nové byly o trochu delší a tak po namontování podle původních se na autě objevila 15 centimetrů sbíhavost, což jsem poznal podle nezvykle kvílících gum i při jízdě rovně. Jako další čekala na opravu vzadu klepající poloosa. Následovala její výměna, ale klepala vesele dál. Přešlo se tedy k výměně ložiska a vše bylo do první zatáčky v naprostém pořádku, pak se ozval opět mnou nenáviděný klepot. V zoufalosti jsem pod buben vměstnal jakousi podložku a světe div se, bylo po klepání. To už ale byl necelý týden před závody, a mě stále trápila ruční brzda, která ne a ne fungovat a bez ruční brzdy bych se styděl projet jedinou ostřejší zatáčku. Čtvrtek před závodem jsem nějakým způsobem tu ručku přemluvil, že fungovala lépe než před STK.

Ještě bez ruční brzdy jsem s tátou byl projet trať. Svou nervozitu schovával za jistou dávku podceňování naší úlohy předjezdce. Tvrdil, že tu cestu znám, a že nepotřebujeme žádný rozpis. Nakonec jsem ho přemluvil, že je lepší zkusit si napsat noty, když o nic nejde, než abychom se to učili při ostrém startu. No jo,ale jak takový rozpis napsat? Ani jeden z nás nevěděl, co je levá 4, prává 3… Náš rozpis tedy nakonec vypadal nějak takto: Lehká levá váže pravá dlouhá těžká …. baj voko 100 pravá krátká těžká pozor…. Párkrát jsme si trať projeli, a že to nyní zkusíme podle rozpisu. Ten nás dovedl do 3. zatáčky a my se ztratili. Po marných pokusech se znova najít, jsem to raději otočil a jel zpět na budoucí start. Zlepšení se dostavilo, dojeli jsme o 3 zatáčky dál. Zjistili jsme, že k našemu jednoduchému popisu zatáček je třeba si napsat nějaké orientační body. Druhý den jsme tedy znovu jeli psát rozpis celý znova. Mysleli jsme, že to, jak jsme rozpis vylepšili postačí a s pocitem závodních jezdců jsme ukončili seznamování s tratí. V pátek jsem přijel na letiště a jal se zjišťovat, co nás vlastně čeká. Velice mě potěšila vstřícnost všech pořadatelů, členů týmů i závodníků, jak mi vše vysvětlovali. Napřed jsem sice vyslechl několik vtípků na adresu mého stroje, ale co, měli pravdu. Vyfasoval jsem samolepky 000 a odjel domů.

Větší nervy než při nalepování jsem snad nezažil, stále se mi tam dělaly bubliny a vlnky a samolepky se muchlaly, holt budu muset jet tak, aby si toho nikdo nevšiml. Večer před závodem jsem nemohl ani usnout a nervozita se střídala se štěstím a s obavami o můj vůz, který je v kraji dost známý. Bál jsem se, že když mě někde nechá, že to bude strašlivá ostuda a hanba a hlavně, že bych tak mohl nějak narušit průběh soutěže. Ráno jsem pro jistotu sbalil palici, páčidlo a další nepostradatelné náčiní při rychlé opravě Škodovky a vyrazili jsme směr servisní zóna. Tam jsem se dozvěděl, že za námi jede dvě nuly můj kamarád ze soutěže Formulastar s Oktávkou a s jednou nulou Subaru Impreza. S obavami jsem šel za Robertem, jestli by je nemohl pouštět krapet dýl, že mám strach, aby mě nedojeli. Slíbil mi, že mi dá náskok, ať se nebojím, že o nic nejde. Dále mi všichni několikrát opakovali, že největší ostuda co může být je, když závod stojí kvůli předjezdci. Necelou půlhodinu před startem jsem se pro jistotu optal, zda na trati nejsou nějaké retardéry. Odpověď zněla, že tam jsou asi 4. Začali jsme tedy urychleně vyzvídat, kde že to budou a posádky nám ochotně ukazovali, že za tou pravou 3,5 je jeden a že po sérii levých a pravých a Bůh ví čeho ještě je další a tak dále. Pro jistotu jsme radši před nimi náš rozpis ani neotevřeli a jen jsme významně přikyvovali a tvářili se, že je nám to úplně jasné.

Bezpečnostní vůz již vyjel a my se začali řadit před startem. Bohužel se bezpečák na trati zdržel, a tak Robert přehodnotil naše rozestupy a pouštěl nás normálně po minutě. Na hodinách pomalu ubíhal čas a Robert nám začal ukazovat kartičku 30s, pak 15s a pak jsem již sešlápl plný plyn a vyrazil za mohutného řevu do své první Erzety v životě.Taťka asi takový „zátah“ nečekal a spadl mu jízdní výkaz kamsi pod nohy. Já jsem ždímal ze své Škodovky co se dalo a řezal jsem zatáčky hlava nehlava. Táta asi takové nasazení nečekal a po sérii prokvílených zatáček přestal číst rozpis a začal diktovat na oči a rázem každá zatáčka byla těžká nebo dlouhá a pozor a klouže a utahuje. Naštěstí mé přední pneumatiky OR34 se zahřály na optimální teplotu a při každém otočení volantu se zakously do asfaltu a nepustily. Na brzdy na poslední chvíli a plavným stylem škodovce vlastním jsme prolétávali retardéry. V táhlých zatáčkách jsem po vzoru velkých závodníků stříhal zatáčky, takže nás krajnice občas nakopla a náš speciál je zdolával místy po dvou kolech.

Přichází nejlepší divácké místo na trati – odbočení na štěrku u Maršových Chodů. Podřazuji na dvojku, škubnu za čerstvě seštelovanou ručku a už se pod plným plynem v oblaku prachu hrnu ze zatáčky. V tu chvíli začali diváci ukazovat palce nahoru a já byl na vrcholu blaha ani nevím, co ne mě řval spolujezdec. Jediné, co si pamatuju je, že se mi strachem třásla a cukala noha na plynovém pedálu, ale její stisk nepovoloval. Vlítli jsme do lesa a další průjezdy smykem za kvílení gum, auto poskakovalo a houpalo se od krajnice ke krajnici. Mé nasazení mi pokazil pohled do zrcátka, kde se vynořila bílá Oktávka. No co, dal jsem mu signál blinkrem a nechal ho jet. Po projetí cílem jsem nemohl setřást úsměv z tváře. Ten vyvažoval nevraživý pohled mého spolujezdce. Jediné co řekl bylo, že jestli takhle pojedu, tak vystupuje ať si jedu sám. Marně jsem mu vysvětloval, že takhle jezdím běžně, a že máme ještě rezervy. Částečně ho z toho dostali ostatní jezdci, kteří si přišli úplně normálně popovídat a já jen žasl nad tou pohodou, co v cíli panovala. Při nástupu na start u zaniklé obce Pořejov, mimochodem z Pořejova pocházela manželka Ferdinanda Porscheho, nám paní Valečková vynadala, jak to, že máme ten výkaz tak špinavej a zmuchlanej. Řekli jsme, že nám spadl pod nohy po startu a ona nám s úsměvem začala vyprávět, jak se jí to jednou taky stalo -30 s- že jí spadly noty pod sedačku – 15s- a jak byla připoutaná, jak na ně nemohla dosáhnout a to už jsem musel tátovi říct, ať vytáhne okýnko, že už jedem.

Spolujezdec se již začal chytat, akorát stejně občas zahlásil levou dlouhou a silnice se stáčela na druhou stranu, ale ve škodovce to není až taková rychlost, aby to mělo nějaký větší vliv. Vůbec mě nenapadlo zpomalovat, protože jsem už nechtěl být znovu předjetý tou Oktávkou. Na trati následovaly další průjezdy bokem a další vztyčené palce domácích diváků. Už i táta se začal bavit a mával a občas k mému překvapení i pochválil průjezd. V cíli jsme byli první, tak jak to má být, až Impreza za námi nám oznámila, že ta Oktávka je kousek od startu venku v potoce, ale že jsou kluci v pořádku. Musím přiznat, že mě uklidnilo, že už nebudu první předjezdec, co by mohl vypadnout. No jo, ale teď za námi startovala rovnou ta Impreza. Vyrážíme opět na trať a Impreza nás dojíždí až skoro před cílem. Zrovna se mi objevila v zrcátku za zatáčkou na rovném úseku a tak ani jeden z nás nemusel zpomalovat. To bylo naposledy, co mě předjelo na trati nějaké auto. Marně jsem koukal kolem, kde je ta Oktávka. V cíli se vtipkovalo, že ji někteří viděli jen periferně a že kouká jen střecha. Bude prý legrace, když tam teď někdo vylítne, tak se od tý střechy jen odrazí, udělá žabičku a může jet dál. Následoval další parádní průjezd zpět na letiště. Tam už na nás čekali kamarádi, které se snažil můj spolujezdec přemluvit k výměně, překvapivě nikdo nechtěl. Legrace byla, že jakmile jsme nastartovali, už startovali i ostatní závodní vozy jely za námi. Bylo příjemné vést kolonu vozů jako byly Nissan GTR, Imprezy a Kit Cary.

Start se trochu pozdržel a tak se jezdci chodili ptát, co se děje. Když kolem procházel Tomáš Zelenka, všiml si našeho obutí a ptal se, jak se nám na tom jede. No jak, jako na sněhu! Pak přešel od předních OR 34 k zadním zimním gumám neznámé značky Winterstar a řekl: „ Ty máš vzádu zimáky? Chlapi, vy jste hrdinové.“ To už se ale vyřešily problémy s časomírou a my vyrazili na další porci ostrých kilometrů. Místo dvou nul zaplnila rozšířená Fiesta, ze které jsme si s posádkou Imprezy dělali legraci. Po dojezdu do cíle za mnou přijela Impreza a na můj dotaz, kde je Fiesta mi bylo řečeno, že neví, že asi někde ještě mění gumy. Na předním okně se začali objevovat kapky deště a jedna posádka vyjádřila své obavy, že nemá gumy na mokro a že neví, co to auto bude na vodě dělat. My jsme odpověděli, že nám je to jedno, že nám může padat i sníh, že jsme na to připraveni. Po zdržení kvůli vyteklému oleji jsme se vydali vstříc poslední erzetě, kterou jsem si náležitě vychutnal, před každou zatáčkou jsem auto rozhodil a snažil jsem se jí projet co nejefektivněji bokem. V diváckém místě na štěrku jsme udělali kolečko pro diváky a letěli dál k cíli. V šikaně v Rapotíně jsem to za mostem opět utrhl a táta si všiml, jak manžel mamčiny kolegyně vzal za plotem dítě do náručí a utíkal pryč od něj. Pasáž na oleji jsme pak již prodali a vysmátí z poslední jízdy protli fotobuňky.

Byl to naprosto úžasný pocit a zážitek. Odjel jsem svou první rally v životě v autě, které mělo být již minimálně 10 let v kovošrotě a já ho udržoval v kondici jen kvůli této příležitosti. Odjeto na starých a sjetých gumách se starým a unaveným vozem bez většího problému. Opravdu parádní akce a zážitek na celý život, i když jen v roli předjezdce. Splnil se mi můj sen jen díky Robertu Valečkovi a WMR, čímž mu moc děkuji, že nás nechal nahlédnout do světa jezdců rally a už vymýšlím způsoby, jak se zúčastňovat častěji a mezi velkými kluky s opravdovým závoďákem.