Rallye Show Velký Rapotín, III. díl - Předstartovní horečka

Přesto, že práce na Přemkovo autě stále probíhají, část týmu se přesouvá na zasedání za karavan do vymezeného jednacího prostoru. Tato činnost nemá chybu a jde všem úplně nejlépe a bez potíží. Před odchodem na ni fasuji od šéfredaktora Shackiho redaktorskou výstroj a to mikinu, košili, tričko, čepici, vše s emblémy eWRC.cz. Jako vedoucí pracovník upřesňuje výstroj na zasedání a tou je mikina, je již chladno a předpokládá se, že se jednání protáhne do nočních hodin.

Pivo je načepováno a tím pádem je možno zahájit jednání, na sucho to drhne. Chtěl jsem si původně vzít sebou blok a napsat si pár poznámek pro pozdější článek, abych splnil redakční povinnost. Blok a spoustu jiných věcí jsem zapomněl doma. Přemek mi sděluje, že má doma diktafon a že ho ráno doveze (mimo jiné, nemám ho doteď). On nastane problém, když se rozpovídám, po chvíli nevím o čem jsem vlastně začal mluvit. Nějak do toho vstoupí další děje a nebalí se další události, občas se mi také vybaví nějaká ta příhoda a nějak se v tom ztrácím. On i Tomáš se ze začátku při najíždění občas minul, zpozdil, ale jinak jsem s ním byl spokojen. Je dobře slyšet, zřetelně artikuluje, a když se bojí, tak to kamufluje a není to na něm moc znát. Ani Vláďa Duda nezaostal po zadu a sekundoval výkony Tomáše.

Debata pokračuje i za účasti dalších jezdců a týmů. Tomáš ještě několikrát kontroluje rozpis, je důsledný, přistupuje k dané věci velmi zodpovědně. Mám takový dojem, že rozpis již zná zpaměti, prostě se ho nabifloval jako ve škole na zkoušku. To Vláďa spoléhá na svoji zralost a moc se tím netrápí, věří si, že to načte jako z partesu. Pouze mu připomínám, aby tu kameru včas pustil. Cítí se dotčen, on vedoucí výroby filmového studia a nepustit kameru...

Filmaři a fotografové si vyměňují zkušenosti o zajímavých místech na trati kam se postavit s foťákem. Kde postavit na stativ kameru. Z jaké strany půjde slunce, kde bude stín. Kde bude jaký fans klub mávat, místa, kde zase budou mávat spolujezdci jako děkovačku za účast početným divákům. Já bohužel mávat nemohu, protože potom neudržím auto na silnici, ještě se musím hodně učit. Takový mladší kolega Emil Triner to umí, na pražském sprintu na Strahově se točil jak holub na báni a mával a mával a gumy hořely a ubývaly. Kolikrát jsem si říkal, že tam musí být pěkné svezení, k tomu ještě ve WRC, třeba i se starou rozměrnější Octavií WRC. Ten Přemek mě tím sněním také nakazil. Stejně nemám licenci, kdoví jestli bych dnes ještě zvládl náročné školení. Asi bych měl potíž se s tím autem i rozjet. Nakonec by mě tam předjížděl Ponďa s S1600, to bych si připadal, jako kdyby mě na Rapotíně předjížděl Petr Šedivec se Škodou 1000 MB. Zapuzuji tyto myšlenky a zpět do reality.

Trochu popichuji Tomáše, jestli si koupil dostatečné množství kinofilmu. Mám takový pocit, že ho v tuto chvíli focení až tak moc nezajímá. Helma mu sedla, nechal se dokonce ostříhat, on má hlavu jako starosta. Dostal přidělenou přilbu Heleny, ta je pořád ještě útlá ženská. Byl vyřešen i problém s bezpečnostním pásem, který je roztažen až na konec své funkční dráhy.

Vedle mě sedící Dan Krob mi připadá velmi uvolněn a bez starostí. Je to mnoholetý pořadatel Kramolína a je znát, že jeho odstoupením s funkce ředitele je svěží, pln elánu. Na této akci Dan zastával funkci bezpečnostního delegáta, ona sice byla i v minulosti tato funkce obsazována také. Tato figura na tomto postu mně osobně sedí lépe. Sám dobře vím, co je to za starosti soutěž pořádat. Jako člen AMK Plzeň – střed jsem byl účasten v realizačním týmu pořádajícím rallye Plzeň do posledního konaného podniku v roce 1990. Letos je to dvacet let od poslední pořádané soutěže.

Někdy v březnu, nebo dubnu, už nevím přesně, jsme zavzpomínali na tuto zašlou slávu rallye Plzeň a udělali jsme takovou exhibiční akci. Je z ní dost materiálů, jak foto, tak video dokumentace. Dobový vůz k tomu byl polepen do tehdejších barev. Jezdili jsme, fotili, povídali, vzpomínali, opravovali auto, jako tenkrát. Moje žena to komentovala slovy: „Jste jako malí kluci.“ Až nás to natolik unavilo, že jsme si museli jít odpočinout na zimák do schůzovní místnosti. Jeden z nás dostal úkol o tom něco napsat, přiznám se, já jsem tím pověřen nebyl. Původní záměr tohoto počinu byl zmapovat tuto soutěž od jejích začátků, připomenout již zapomenuté tratě. Vzpomenout na dobovou techniku, posádky, jezdce, spolujezdce, týmy z té zlaté éry rallye, kdy to ještě bylo o kamarádství, o společném zájmu, ne o penězích.

Jsem rád, že Robert Valečko nezanevřel po nezdaru z úvodního podniku RC, který měl nést název Rallye Plzeň, na pořádání a tuto akci v Rapotíně uspořádal. S tím personálem co má, je to jediné rozumné řešení. Různé tlaky ze státní správy, po dodržování zákona o provozu na pozemních komunikacích zatím jiný charakter pořádání neumožňují. Ano, není to klasická rallye, ale pro svezení a jako show, je to dobré. Není okolo zabezpečení tolik starostí, nenajede se moc přejezdových kilometrů. Se studeným autem si musí každý poradit a zahřát si ho v úvodu erzety, s tím musí každý počítat.

Přemek je nějaký nervózní, stále odbíhá od stolu k autu. Již odpoledne se v něm svezl, byl spokojen, ani neslyšel, jak řvou ventily při přidání plynu. Boschův rozdělovač jezdila i továrna, ten se nedá ničím nahradit. Martin kouzlí s předstihem a ventilovými vůlemi. Je to lepší, ale ne dokonalé. On ten kmen motoru je pěkný, je to čistokrevné áčko, trochu pokulhává to palácké příslušenství. Maevada uklidňuji, že vlastně o nic nejde, pouze jde o to, aby se svezl, ať se nenervuje. Nevím, jestli byl řádně uklidněn, ale jel se vyspat domů.

U stolu se objevuje kamarád a soupeř z let minulých Martin Ballek z Prahy. Neviděl jsem ho pár let, je trochu šedivější, mám za to, že tehdy nebýval, ale jinak se moc nezměnil. Sáhodlouze probíráme naše učinkování ve volném poháru již v jeho počátcích. Oba jsme jezdili s Felicií, on se 1600 KIT, já protože jsem z venkova a ne z Prahy, tak jsem měl objem motoru jenom 1400. Vzpomínali jsme, jak naše Feldy proháněly Subaru, Escorty, Mišáky, jak jsme vyhrávali třídu. Na konci roku byl Martin první absolutně a já jsem mu kryl záda z druhé pozice. Potom ještě zajel několik slušných výsledků s Fordem Cosworth. Dozvěděl jsem se od něho, že s bílou Octavií jede jeho syn Filip, kterého také pamatuji z dřívější doby. To na něho z místa spolujezdce dohlížel sám táta. Potom se to nějak zvrtlo, další spolujezdci mladého střelce, co ho táta pustil z dohledu, neukočírovali a občas z toho byla pěkná rána.

Přípravy na Přemkově voze utichly, ještě vše uklidit, chtěli jsme asistovat, ale Martin si to raději uklidí sám, aby věděl, kde co je. Tomáš mu donesl pivo, aby mu to šlo lépe od ruky. Nějak se ochladilo, i Dáša Dudová se zahalila. Vláďa se ještě vrátil ke zbytečnosti zápisu malých zatáček, bylo to zbytečné. Byl stanoven plán zítřejšího dne. Přemek pojede s Radkem v klidu, aby se pěkně povozili. Já pojedu pomalu, nikam nebudu chvátat, protože i Blesky čeká na svoji jízdu v druhé sekci, tu poslední odrecituje opět Shacki. Opět bylo probráno kdy, a kdo komu bude a jak intenzivně mávat, aby nevznikl nějaký renonc. Před startovní horečka vrcholí. Dáša vlivem chladu již šla spát do stanu, po chvíli i my opouštíme jednací prostor a jdeme na kutě. Nastává poslední a fatální problém dne a to, že Tomáš se nemůže srovnat na lože v karavanu. Já se tam vejdu v pohodě, pravda, jsem hubenější a menší. Snad v tom roce 1992, kdy byl karavan postaven, byli lidé méně rozměrní. Ráno se určitě dozvím, jak Shacki v noci trpěl.

Pokračování příště.