Jak jsem si hrál na spolujezdce…

Na Rallyeshow Velký Rapotín jsem měl tu čest dělat spolujezdce Láďovi Kopelentovi. Nebo jsem byl jen přítěž?

Ale hezky popořádku. Spolujezdce nedělám často (vlastně jsem to dělal poprvé), takže je třeba se o tom hezky rozepsat. Do ničeho jsem se necpal. Ne že bych to někdy nechtěl zkusit, ale mám pocit, že když se něco dělá, má se to dělat naplno. No a nikdo mně to ostatně ani nikdy nenabídl, že…

To platilo až do minulé neděle, když jsme se sešli v Plzni v sídle Autosport Kopelent, abychom omrkli přípravy vozů na Rallye Show Velký Rapotín. S jedním, s klenotem v podobě Felicie Kit Car, byl připraven startovat Láďa Kopelent, s „obyčejnou“ Feldou si pak chtěl splnit sen Maevad. No a když jsme to pak u piva probírali, jen tak mezi řečí mně Láďa oznámil, že mě přihlásil jako spolujezdce. O tom, že jsem trochu váhal, už psal Láďa sám v jiném článku. Ano, tak nějak to skutečně bylo. Zkoušel jsem se mu vysvětlit, proč nejsem dobrá volba, nějak moje argumenty ale nebral vážně nebo je rovnou vyvracel.

Odjížděl jsem stále nerozhodnut, zda nabídku přijmu. Vážil jsem si toho moc, ale mám rodinu, dvě děti, hypotéku… Čekal jsem, co na to manželka. Vzala to kupodivu normálně, jen se zeptala, zda existuje ještě vdovský důvod. Doteď jsem to nezjistil. No a když dodala, abych nečekal, že se přijede podívat, protože nechce vidět smrt manžela v přímém přenosu, bylo mně jasné, že to podporuje…

Takové „nadšení“ nesdílel můj táta, který (zjednodušeně a slušně řečeno) na to řekl, že si myslel, že už mám rozum. Asi nemám, protože to už jsem věděl, že nabídku přijmu. Od té doby se mnou raději nemluvil a zavolal až po závodě, když na internetu viděl výsledky a zjistil, že jsme asi celí. Mámě to ale raději ani neřekl a nejsem si jist, zda se to někdy vůbec dozví. Chápu je, mají o mě strach.

Původní verze byla (a o tom se Láďa ve svém článku nezmínil), že budu sice oficiálně spolujezdec, ale pojedu jen RZ1, pak mě vystřídá Blesky, toho pak pan Hubač (dlouholetý hlavní sponzor , majitel Nej Motochema Hubač v Plzni, je potřeba sponzory zviditelňovat, takže díky), pak pojede Petr Šedivec, pak jeho kamarád číslo jedna, pak kamarád číslo dva a bude cíl.

Ve středu byl krátký funkční test Kitu. Láďa s ním vyjel z garáže (rozuměj ze stodoly) a já vyfasoval kýbl a hadr, abych umyl zaschlé exkrementy od ptáků. Pochopil jsem, že spolujezdci to nemají jednoduché a mají na starosti spoustu důležitých věcí a činností. Když už se přes přední sklo dalo jakžtakž vidět, jelo se na krátkou projížďku. Cíle byly dva – zjistit, zda se vejdu do sedačky (výsledek pozitivní) a zda se v plné rychlosti nepos**u (výsledek negativní). V extázi jsem zapomněl otestovat, zda na hlavu dostanu helmu (po paní Kopelentové, děkuji za zapůjčení). To jsem částečně napravil druhý den tím, že jsem si zašel k holiči a doufal, že to bude stačit.

Během týdne ale spolujezdci jaksi ubývali. Buď se báli, netroufali si, nemohli, možná ani nechtěli, kdo ví. Ve čtvrtek už bylo jasné, že na to spolujezdcování asi zbudeme jen dva, já a Blesky. Začal jsem se těšit a nechtěl nic podcenit. Dokonce jsem si koupil jednodílnou kombinézu podle předpisů, vypadala docela závodně. Jen nevím, k čemu mně bude teď:) Že bych ji vydražil v dobročinné akci?

V pátek odpoledne jsem nakoupil nějaký proviant, rozloučil se s rodinou (uvidím je ještě někdy?), naložil tchýni s malým a vyrazil z Plzně směr Rozvadov. U Mlýnce sjíždím a jedu na jih. Vím, že Tachov je na sever, ale nejprve musím vyložit část rodiny na chalupě. Teprve pak mířím na sever a někdy v půl šesté jsem na letišti Dlouhý Újezd, kde je servisní zóna. Láďa tam ještě není, byl tam jen ráno, aby přivezl obyťnák, zabral místo v servisu a napsal s Maevadem rozpis. Pak zase odjel, je třeba dopravit dvě auta na místo. Přijíždí před šestou, Kit je na podvalu, s Feldou pro Přému jede sám Láďa. Motor je nový, potřebuje trochu zajet, a tak s ním jel po ose sám.

Jeho tým tvoří ještě syn Martin jako hlavní mechanik a pomocný mechanik v podobě šestnáctiletého vnuka (jak zjišťuji později). Staví se v rychlosti zázemí, je vidět, že jsou sehraný tým a mají to za chvilku. Auto pro Přému má ještě nějaké dětské nemoci, a tak dostanu za úkol zajistit povolení u ředitele soutěže (Robert Valečko), zda s ním můžeme vyjet na RZ k otestování. Svolení dostáváme, první úkol jsem splnil.

Rallye Show Velký Rapotín se skládala z jedné erzety, která se jela třikrát tam a třikrát zpátky (respektive tam, zpátky, tam, zpátky atd). Měl jsem z ní respekt, projel jsem si ji totiž už kdysi, když jsem jel okolo. Tenkrát jsem ale hledal místo na focení, netušil jsem, že nakonec ji poznám tak dokonale po trati. Šlo o poměrně rychlou, ale zároveň hodně technickou trať s hodně horizonty a krásným úsekem v lese.

Napoprvé tedy vyrážíme najíždět s Feldou pro Maevada. Rozpis dostávám už napsaný z rána, teď je na mně, abych se v něm vyznal a naučil se ho správně číst. Zkouším to, jednodušší začátek ještě tak nějak zvládnu, ale jak vjedeme do lesa a jak začínají kombinace zatáček, jsem najednou ztracený. Není to jednoduché, Láďa používá hodně podrobný popis a není jednoduché ho hned pochopit. V zásadě jde o to, že je rovinku (pro normálního smrtelníka) schopen popsat jako tři zatáčky se dvěma horizonty. Takže jeho zatáčky s parametry 1 a 2 jsou někdy jen stěží postřehnutelné a když na to není člověk zvyklý, najednou neví, kde je. Snažím se, ale i při zpáteční jízdě se ztrácím.

Vracíme se do servisu. Felda má dál problémy, zlobí rozdělovač a výfuk. Mechanici se do toho pouští a my přesedáme do civilní Octavie a jdeme znovu najíždět. To už bereme i Bleskyho a jeho Dášu, to proto, aby si udělala představu. Snažím se číst jasně, zřetelně, krizová místa hodně zdůrazňovat. Viděl jsem to takhle na onboardech z MS… Co naplat, zase se ztrácím…

Střídám se ve čtením s Bleskym. Ztrácí se také, není to jednoduché, jak by se mohlo zdát. A to jedeme s civilním autem relativně pomalu, jak to bude vypadat, až pojedeme zítra plnou palbu s Kitem? Jedeme to tak šestkrát, možná víckrát. Počet průjezdů naštěstí není omezen, jen se začíná stmívat. Naštěstí se zlepšují i naše schopnosti chytit se v rozpisu. V pravé úzké 6,6- utahuje, kam není vidět, potkáváme autobus a Láďa musí částečně do příkopu. Dělá jakoby nic, začínám chápat, že asi už má něco za sebou. Každopádně pro lepší orientaci a snad i pro odlehčení od té doby tuhle zatáčku hlásím jako „pravá šest šest mínus autobus“. Blesky také přidává něco k dobru, když v diváckém místě hlásí, že „tady bude mávačka“. Tím chce říct, že zatímco Láďa bude mít co dělat odbočit na bordelu, my budeme mít čas kynout divákům a fanouškům. To mě předtím nenapadlo, ale jako nápad dobrý. Doufám, že se na nás někdo přijde podívat, tak bych mu zamávat mohl. Dávám si za úkol, že se o to pokusím, ať mají ti okolo také radost. Já jsem byl vždycky rád, když mně někdo z auta zamával.

Mávačka v podání Bleskyho

Stmívá se a my se vracíme do servisu. Během jízdy jsme se snažili Láďu přesvědčit, zda by ten rozpis nešel zjednodušit. Nešel. Nedivím se, copak my dva zelenáči můžeme přesvědčovat Láďu Kopelenta, aby ve svých letech a se svými zkušenostmi měnil rozpis? Nezbývá nám, než mu to přečíst tak, jak potřebuje. Přesto si dovolím být troufalý a v servisu mu navrhuji: „Hele, tam v tom vjezdu do lesa, jak je za retardérem těch 100 horizont, 80 horizont do levé 5,5 mínus, podle mě tam budeš strašně rychlej a ta zatáčka se mně zdá zrádná, nemám ti tam dopsat už na ten druhý horizont probrzdi?“ Láďa se chvilku zamyslí. „No ale já tam ani do té zatáčky moc brzit nebudu…“ Nevím, zda viděl v mých očích obavy nebo tak něco, ale nakonec svolil. „Tak jo, napiš to tam.“ Zdálo se mně, že to řekl jen proto, aby mě uklidnil. Dopsal jsem to tam a trochu se tím opravdu uklidnil. Ostatní zrádná místa měl, alespoň co jsem stačil zjistit, podchycená dobře.

Kupodivu nejsem moc nervózní. Na to, že mám zítra sednout jako naprostý negramot do auta a vedle jezdce, kterážto kombinace je schopná porážet na těchto závodech prakticky všechna auta, je to divné. Možná mně pomáhá i to, že Maevad i jeho spolujezdec Radek jsou evidentně mnohem víc nervózní. Nedivím se, čeká je mnohem těžší premiéra než mě.

Na Feldě kluci dělají ještě dlouho do noci, zatímco my ostatní sedíme u stánku s občerstvením, popíjíme pivo a spolu s dalšími posádkami probíráme všechno možné. Je to zvláštní parta tihle blázni. Rally milují a věnují tomu veškerý volný čas a většinu peněz. Smekám před nimi. Zajímavé je, když Láďa a další pamětníci z řad jezdců vzpomínají na minulost. Je to sranda, protože jak praví klasik Cimrman, mají problém myšlenku udržet a zároveň myšlenku opustit. O půlnoci ale jdou všichni spát, ráno se jede a je potřeba se na to vyspat.

Podle domluvy spím u Ládi v karavanu, zatímco Blesky s Dášou mají venku stan. Nevím, kdo je na tom líp. Pryčna vydávající se za postel o velikosti 180x40 cm není na moje rozměry ideální. Ještě než usnu, přehrávám si v paměti celou trať tam i zpátky. S uspokojením, že si to vybavím celé, a zkroucený nakonec usínám v očekávání dalšího dne.

Probouzím se v pět ráno. Je už světlo, ale pod mrakem. Předpověď počasí, že v sobotu nebude takové horko, se vyplňuje. Začíná to dobře. Snažím se ještě usnout. Nejde to. Cítím konečně nervozitu a najednou mám pocit, že tu trať neznám. To není dobrý. Vstávám a potichu, abych neprobudil ostatní, lezu z karavanu ven. Startuji vlastní auto a jedu si to celé znovu projet. Raději dvakrát. Zbytečně, už to opravdu znám dokonale. Podle itineráře 8,77 km tam a stejnou vzdálenost i zpátky.

Vracím se do servisu, kde to začíná ožívat. Je půl sedmé, start je těsně po osmé. Kopelentovi už jsou vzhůru, začíná ranní hygiena a poslední kontrola aut před startem. Na levém předním disku u Kitu se najde malá prasklinka. Nedá se nic dělat, obě přední kola se musí vyměnit za jiná. Soukám se do nové kombinézy a začínám se cítit jako závodník. Čas ale ubíhá hodně pomalu. Mechanici mně nastavují pásy, musí je hodně povolit, ale nakonec je vše seřízeno. Konečně si zkouším i helmu, je to dobrý.

Hodina do startu, objevuje se Maevad s Radkem, kteří spali doma. Jsou viditelně nervózní a skoro to vypadá, že litují, že do toho šli. Mám podobné pocity, ale zároveň se začínám strašně moc těšit. Láďovi věřím. Je to profesor, jezdí čistě a hlavou, nepamatuji se, kdy naposled boural (balíky slámy na Radouni nepočítám). Proto jsem byl ochoten si k němu sednout.

Jen mám trochu obavu z auta. Kromě kratičkého testu ve středu jsem v něm neseděl. Nevím, jak se zapíná interkom, nevím, k čemu jsou ty páčky a tlačítka před sedadlem spolujezdce. Dostávám konečně vysvětlení. Hlavně nespínat to červené tlačítko, to je hasící systém. Prý bych byl pak od pěny. Patnáct minut do startu, popoháním Láďu, že je potřeba jet. Kit už je připraven na kolech, lezeme dovnitř, kurtujeme se. Vzápětí dostávám poučku pro začátečníky. „Tady (a ukazuje na prostor mezi sedadly, kde je řadicí páka a ručka) dává ruku jen vůl a Gešvinder, tak si to pamatuj.“ Směje se u toho, ale chápu, že to myslí vážně. Kam si tu levou ruku ale mám sakra dát? Musím se trochu zkroutit, nedá se nic dělat.

Vyjíždíme ze servisu a máváme na rozloučenou klukům. Přeji si, abychom se tam zase v pohodě všichni sešli, je to moc premiér najednou. Na asfaltu Láďa zahřívá gumy a jede na start. Ještě neodjeli ani předjezdci, a tak jdu zjišťovat důvod zdržení. Nebude to nic hrozného, jen pár minut, bezpečák ještě není v cíli RZ. Vracím se k autu a vidím, že Láďa obchází všechna kola a dotahuje je. Asi to je tradiční rituál, a tak se ani neptám, zda je něco špatně.

Máme startovní číslo 3. Jedničku má pan Jírovec s technickým skvostem v podobě Nissanu GTR. Prý to má nějakých 620 koní, motor o objemu 3,8 litru atd. Můžeme s ním soupeřit? Dvojku má přidělen Nešpor, ale na startu není. Pojedeme tedy jako druzí.

Na začátku rozpisu mám napsáno zapnout kameru a stopky. Kamera se nedá ze sedadla spustit, alespoň já to nedokážu. Prosím tedy Čendu stojícího u startu, aby nám ji zapnul. Stopky mám připraveny, jízdní výkaz potvrzen, Nissan startuje. Teď je řada na nás. Ještě jednou si letmo prolétnu rozpis. To už je to tu ale start, levou ruku mám ve správné poloze, v interkomu se slyšíme. Start. Do Kita jako když kopne a já začínám diktovat. Padesát levá jedna, dvě stě levá čtyři pět. Láďa to tam přes sekvenci sází a Kit jede jako z praku. Do té levé letí naplno a brzdí trochu až do té další pravé. Soustředím se na čtení, nechci mu nic zkazit. Ve druhém diváckém místě si dovoluji „mávačku“, myslím, že ti povzbuzující jsou kluci z Katovic. Ale rychle zpátky do not, vjíždíme do lesa, dávám si záležet, abych na druhém horizontu náležitě zdůraznil „probrzdi“. Sekce v lese, což je polovina RZ až do cíle, je mazec. Je tam jedno esíčko přes ostrý horizont, zrádné místo, všichni o něm ví, Láďa ho dává s respektem, cítím to i já. Diktuji, diktuji, vnímám a najednou jsme v cíli. Mačkám stopky, ale špatně a čas vynuluji. Nevím, kolik jsme to jeli, začátečnická chyba.

Ve stopce to vím, 4:46,1, což dává průměrnou rychlost přes 110 km/h. Cítím, že Láďa měl místy ještě rezervy. Kousek za cílem je na ploše JZD dočasný servis, kde se čeká na průjezd celého pole před tím, než se pojede zpátky. Vnitřně jsem spokojen, mám pocit, že jsem diktoval dobře. Láďa mi potvrzuje, že nejel úplně naplno. „RZ1 nikdy nejezdím naplno, je potřeba si to ošahat.“ Nejen to, prý měl pocit, že levé přední kolo není dotažené. Přední kola se měnila ráno v servisu a prý měl ráno na zahřívání pocit, že levé přední kolo není dotažené. Proto to dotahování před startem. Nechtěl mě znervózňovat, tak mě to neřekl, ale prý si celou erzetu to levé přední kolo hlídal a malinko ho šetřil. Jde ho zkontrolovat, ale vše se zdá být ok.

Jinak mě ale potěšil. „Hele, jak si tam na ten horizont dopisoval probrzdi, to bylo dobrý. Ta zatáčka je fakt blbá a vynáší.“ Takovou pochvalu jsem nečekal a cítím se malinko pyšný…

Jdu zjišťovat čas ostatních. Pan Jírovec nám dal deset vteřin. Já se moc nedivím, ten rozdíl v koních je obrovský, ale na Láďovi vidím, že se chystá zatáhnout a tomu Nissan monstru se vyrovnat. Co ostatní? Největším soupeřem by nám měl být Zdeněk Pokorný s Imprezou startující za námi. Jeli 4:48, pomaleji než my. I ostatní mají pomalejší časy, jen jsem zapomněl optat se na čas posádku Brousek – Sloup s nádhernou Fábií, a tak až v servisu zjišťuji, že jeli výborných 4:43.

Žijeme tak v domnění, že jsme druzí, ale na Láďovi vidím, že je připraven zatáhnout a že se chce s Nissanem poměřit. Čekáme netrpělivě na Maevada s Radkem a uleví se nám, když vjíždí do areálu. Na nárazníku jsou sice stopy po gumách z retardéru, ale jinak pohoda. Přéma se div nekaje před svým učitelem, že trefil dva retardéry za čtyř. Láďa se jen usměje a řekne: „Ale no jo no.“ Vsadil bych se, že Přémovi spadl pořádný balvan ze srdce.

Banda z Katovic hecuje blížícího se Maevada

Blíží se čas startu opačné RZ, a tak nasedáme a odjíždíme na start. Je horko, a tak jsme rádi, že čekáme na silnici ve stínu. Start se zpožďuje, jsou problémy se signálem a s připojením na internet. Připravuji si noty na opačný směr. V hlavě si to promítám dopředu a vím, že hned po startu budu muset ty zatáčky chrlit jednu za druhou. Je to padák dolů v lehkých zatáčkách zakončených těžkou levou 5-. Musím to všechno stihnout tak, abych včas nahlásil tu poslední klíčovou levou.

Startujeme. Jsem tak soustředěný na ten rozpis, že zapomínám pustit stopky, což jsem ale zjistil až v cíli. Trapas, první dvě RZ jsem nám nezměřil. Chrlím jednu zatáčku za druhou a tu levou stíhám, je to dobrý. Cítím, že Láďa za to tahá. Ve třetině RZ, zrovna na tom zrádném horizontu, se ale ozve v interkomu Láďa. „Nejde servo.“ Poznal jsem, že něco není v pořádku, protože na ten horizont se sotva srovnal. Nevím, co na to říct, na takovou situaci jsem neprošel školením. Diktuji dál, ale je vidět, že Láďa se s tím pere. Bohužel jsou před námi všechny čtyři retardéry a tam ztrácíme nejvíce.

V cíli je z toho čas 4:51. Je po souboji s Nissanem, ten nám ujel o 24 vteřin, porazili nás ale i další a propadáme se na páté místo. Technický problém nás stál 15-20 vteřin. Dojíždíme do servisu, Láďa má pod nohama kaluž oleje, další kape z pod auta. Začíná koncert mechaniků. Ukazuje se, že nová hadice k servu nevydržela. Stačí se to opravit? Na moji otázku jen všichni krčí rameny a snaží se udělat nové napojení hadice. Nechci je zdržovat, a tak se ptám, zda chtějí alespoň koupit pivo. Nechtějí, tak jim kupuji točenou limonádu. Pivo a steak si dávám sám, sedám si ke stolu a pozoruji snažení těch dvou kluků Kopelentojc.

Oprava serva, vzadu radí Dan Krob

Mohu si to dovolit, další dvě erzety bude podle plánu navigovat Blesky. „Viděl si, jak se za námi kouřilo?“ ptá se Láďa. Jak jsem to měl vidět? Jednak mám co dělat se čtením not (ale mávačku jsem si znovu neodpustil, bylo to klukům z Oseka), jednak jsem si nevšiml, že bych měl nějaké zpětné zrcátko nastavené pro sebe:)

Zadek auta je ale opravdu očouzený, olej tekl na výfuk a i podle záběrů, co později vidím na videu, jsme kouřili dost. Beru zase hadr a jdu čistit. Jde to naštěstí lépe dolů než ty exkrementy od ptáků, a tak po chvíli se zadek Kitu zase krásně leskne.

Přijíždí Blesky, který točil na trati a čekal na průjezd Maevada. Ten už je tu také, zlepšil se a trefil jen jeden retardér. Je vidět, že si začíná víc věřit a to je dobře. Bleskymu dávám kombinézu výměnou za vestu, dvě erzety je teď půjdu nafotit. Uvědomuji si, že bych raději dál jel, fotit se mně najednou nějak nechce. Hadice je opravena, vše se zdá být funkční. Martin odvedl dobrou práci, je to kluk šikovný, Láďa má dobrého šéfmechanika. Je jasné, že Láďa bude tahat, s pátým místem se nespokojí.

Přeju jim klasické zlom vaz a odjíždím na trať fotit, zatímco Láďa s Bleskym míří na druhou stranu, na start. U trati se potkávám s bandou z Katovic, kteří jsou překvapeni, co tam dělám, když mám navigovat. Jdeme na ten zrádný horizont. Kvůli zpoždění se startuje po půlminutě, a tak po chvilce je celý průjezd za námi. Láďa tahá, měřím mu na mezičase ztrátu na Nissana dvě vteřiny. Ty jsou to i v cíli a výsledný čas je 4:33,3. Oproti prvnímu průjezdu zlepšení o 13 vteřin!

Na zpáteční průjezd se vracíme na odbočení v lese kousek zpátky. V prvním průjezdu tam pár posádek nedobrzdilo, je tam bordel a je to trochu přes hranu. Láďa opět tahá, je to vidět, slyšet a i stopky to potvrzují. Na mezičase mu měřím na Nissana opět ztrátu kolem 2 vteřin, ostatní ztrácejí víc.

Onboard RZ4 - Láďa s Bleskym

Maevadovi je bohužel máváno decentně žlutou vlajkou, zbytečně, zásek byl o pořádný kus dál, když se Tomáš Herold chtěl blýsknout v diváckém místě a zatočit na ručku. Auto ale nezatočilo vůbec, a tak trefil protější břeh. Mimochodem, Láďa za ručku netahá vůbec, používá ji jen na startu.

Tomáš Herold a jeho ručka:)

Vracím se do servisu. Tam panuje spokojenost i nespokojenost zároveň. Podle stopek zajeli Láďa s Bleskym dobrý čas, kvůli problémům s časomírou ale nebyl několika prvním posádkám čas změřen. Není tedy jasné, jaký čas se bude přidělovat. Pokud by to bylo podle prvního zpátečního průjezdu, kde jsme jeli bez posilovače, doplatíme na to těžce.

Takhle jsem vyfotil Láďu s Bleskym

Spokojený je i Maevad, už se naučil projíždět retardéry a i přes tu žlutou vlajku se zlepšil v čase. Oblíkám si znovu kombinézu a chystám se na poslední dva průjezdy. Objevuje se Robert Valečko a já jdu vyzvídat, jak chce přidělovat časy těm několika předním posádkám, kterým čas nebyl změřen. Říká, že to asi udělá podle RZ2. Namítám, že jsme tam jeli bez posilovače a že jsme teď podle našeho měření zajeli o 20 vteřin lepší čas než předtím. Navrhuji, aby všem nezměřeným přidělil stejný čas, a to ten, který zajel nejrychlejší ze změřených. Souhlasí, že to bude nejlepší řešení.

Po RZ4 je tak ve vedení Nissan o propastných 35 vteřin, druhý je náš soupeř Pokorný a my za ním o 0,6 s. Jen o 0,3 s za námi je ale Zelenka a o 8 sekund Zabloudil s Imprezou. Schyluje se k napínavému závěru a vůbec nepochybuji o tom, že teď poznám, jak Láďa jede naplno. Těším se, nervózní nejsem.

Servo funguje v pohodě, jedeme na start. Do všeho vstupuje počasí, začínají padat kapky. Zatím jich je málo, ale tmavý mrak na západě slibuje, že jich bude víc. Startujeme, stopky tentokrát zapínám správně. Od začátku cítím, jak do toho jde naplno. Kit si to nechává líbit, je to vymazlená hračka. Ve Velkém Rapotíně je esíčko přes mostek psaná jako levá 6,7 hop. Cítím, že tentokrát jsme se opravdu vznesli, kola se protočila naprázdno. Vzápětí se ale kapky změní na slušnou přeháňku a Láďa pouští stěrače. Stejně ale jedeme palbu, cítím to. Nezapomínám na tradiční mávačku. Na zmíněném horizontě v lese nás kluci z Oseka povzbuzují tak vehementně, až se Láďa lekne, že je za ním Jírovec ve škarpě a že nás zastavují. Hodně přibrzdí, ztrácíme tím tak dvě tři vteřiny, ale vzápětí pálí dál až do cíle. Nezapomínám v cíli na stopky, ukazují 4:35, stopka to potvrdí. V přeháňce vynikající čas. Láďa mi říká, že to v tom lese fakt hodně klouzalo. Já měl přitom pocit, že jel jak po kolejích. Jak on to dělá?

Onboard RZ5 s deštěm

Jdu zjistit ostatní časy. Pánové z Nissanu tvrdí, že to jeli 4:15. Láďa je z toho evidentně špatný a přemýšlí, kde mu mohli dát 20 vteřin. Až o notnou chvíli později přiznávají, že si z něj vystřelili a že jeli 4:29. To už Láďa překousne. Podstatné je ale to, že jsme ujeli konkurentům o druhé místo, a to o 10 vteřin a víc. Komentuji to tím, že máme rázem slušný náskok a že poslední RZ pojedeme už v klidu. Láďa jenom řekne „Jóóo“, ale něco mi říká, že zatáhne ještě víc.

Po 14 autech je RZ přerušena, na trati se objevil olej. V kombinaci s deštěm špatná kombinace. Zbývající posádky včetně Přémy jedou volný průjezd. Naštěstí přestává pršet a v tom horku silnice rychle osychá. Dostáváme informace, kde došlo k úniku oleje z vozu a že byl povrch ošetřen. Zapisuji si to do rozpisu a budu to hlásit.

Trošku je zmatek v tom, v kolik se vlastně bude startovat. Jedeme tedy na start a tam už je jen jeden předjezdec a Nissan. Do startu tak zbývají jen dvě minuty. Hupky z auta ven, rychle podat zadem přilbu Láďovi, zapnout kameru, nasadit si přilbu, rychle do auta, zapnout pásy, zapojit interkom, vzít rozpis do ruky, podat výkaz, uschovat výkaz. Stihl jsem to všechno jen tak tak, až na ty stopky…

Opět chrlím po startu tu rychlou kombinaci zatáček a znovu to stíhám. Láďa do toho jde po hlavě, žádná jízda na jistotu, řekl bych, že jede hranu. V jednom protahováku, který jede naplno, jsem se poprvé přistihl, že jsem se bál. Zbytečně. Je to paráda, na brzdy chodí na poslední chvíli, motor jde jak hodinky, sekvence je bomba. V jednom retardéru lehounce škrtá gumy, kdybych ale v servisu neviděl lehce utržený nárazník, ani bych si toho nevšiml. Neodpustím si poslední tradiční mávačku (poznávám mávajícího nešťastníka Tomáše Herolda) a pak si dávám pozor, abych nahlásil olej na trati. Vše v pohodě, prolítáváme cílem v čase 4:28, šestisetkoňový Nissan nám nedal ani vteřinu. Nebýt v závěru ta čtyřsetmetrová rovina, byli bychom asi rychlejší. Adrenalin bych v tom okamžiku mohl rozdávat po kilech.

Tak na tohle monstrum jsme neměli

Spokojeně dojíždíme do servisu. Ptám se Ládi, zda vůbec ten můj rozpis poslouchal, když tu trať musí už znát nazpaměť. „Ale to víš, že jóó. Sice to znám, ale když mně to čteš, tak si to jednak oživuji a jednak ujišťuji, pak do toho mohu naplno.“ Myslel to vážně nebo to bylo diplomaticky řečeno?

V servisu mu soupeři chodí gratulovat, mně negratuluje nikdo. Chápu to, moje největší zásluha je v tom, že jsem umyl zakouřený zadek Kitu a nic dalšího snad nezkazil. Osobně mám pocit, že jsem diktoval včas a dobře, nikdy se neztratil. Zkusil jsem si, jaké to je a moc se mi to líbilo.

Sbalili jsme zázemí a čekali na vyhlášení vítězů. Skončili jsme druzí absolutně a vítězství ve třídě A2 (do 1,6) je jen logickým doplňkem. Jak říkal s úsměvem Láďa, vlastně jsme vyhráli i třídu do 2,5 litru. Získali jsme dva poháry, jeden jsem dal Bleskymu, druhý mám sám ve vitríně. Bude mně připomínat tu krásnou sobotu 12. června 2010, kdy jsem si zkusil jet jako spolujezdec v pořádném autě s jezdcem profesorem. Ano, jel jsem mimo jiné i s Honzou Kopeckým ve Fabii WRC, jenže v Sosnové ten pocit není takový, jako když letíte přes horizonty v lese v tomhle nádherném Kitu. Pocitově to řadím výš než tu Fábii WRC.

Cíle se dočkali i Přéma s Radkem, a tak byl pro nás všechny krásný víkend. Úplně chápu všechny ty posádky, pro které je rally droga. Zkusil jsem si to a nedivím se. Otázkou je, zda bych někdy jel znovu. Nikdy neříkej nikdy, to platí i tady. Neplánuji to, ostatně mé váhové parametry nejsou pro spolujezdce ideální. Ale kdo ví? :)

Na závěr bych chtěl poděkovat hlavně Láďovi a také jeho klukům mechanikům. Utvrdil jsem se, že Láďa je závodník tělem i duší. Nepotřebuje už si něco dokazovat ve velkém mistráku, jezdí pro radost amatérské závody a těm všem okolo ukazuje, jak se má jezdit a co se ještě musejí naučit. Má to v ruce, dbá na pečlivou přípravu a ten jeho Kit je jedním slovem nádhernej. Jsem pyšný na to, že jsem v něm mohl jet.

Ostatně i Zdeněk Pokorný, který za námi dojel s neméně krásnou Imprezou třetí, komentoval v cíli narážku na to, jak se za poslední rok zlepšil. „No když už jsem schopný prohánět i Kopelenta, tak to není tak špatný, ne?“

Poslední dobou začal Láďa vymýšlet spoustu věcí. Ve středu (už tradičně) se sejdeme taková banda rallyfandů z Plzně, abychom probrali spoustu věcí, mimochodem i ten Rapotín. Na začátek je ale naplánován fotbálek před jeho garáží. Proč? Někde jsme slyšeli, že se jezdci a spolujezdci málo věnují fyzické přípravě, zvláště ti, co nebyli na vojně. Tak s tím hodláme něco udělat. No a v hlavě se nám rodí něco většího…

Takže Láďo díky moc, bylo mně ctí dělat ti závaží a hrát si při tom na spolujezdce.

P.S. Pokud máte nějaké foto nebo video zachycující vůz č. 3 z této akce, pošlete mně to prosím na mail tomas.wanka@ewrc.cz. Předem díky