Den desátý - s autem se kotrmelec udělat dá

Dnes vstáváme v poklidu. Není třeba někam spěchat, protože díky včerejší porci kilometrů jsme si udělali před závodníky dostatečný náskok a dojeli až necelých 60km před Copiapo, kde je cíl dnešní etapy. Včera večer jsme se ubytovali na konci asfaltové cesty a bylo naplánováno že posledních pár kilometrů, které nám zbývají urazit odjedeme za světla. Tím by jsme se měli dostat do nádherného kaňonu, na který vzápětí navazuje dunové pole. Dle profesionálních kolegů fotografů se jedná o nejhezčí místo k focení a natáčení celého Dakaru a podle našich mapových podkladů se toto místo nachází zhruba 30km od hlavní silnice. Měla by k němu vést šotolinová cesta podél říčního koryta.

Podle včerejší dohody se zde máme dnes ráno potkat s Petrem Luskem a „jeho“ novinářským týmem a pak společně pokračovat ke kaňonu. Zatímco my jsme už vylezlí ze stanů a pomalu si začínáme připravovat snídani, tak Petr a spol. ještě nedorazili. No nevadí. Najíme se a pokud do té doby nepřijedou, tak se rozhodneme jestli na ně ještě budeme čekat, nebo vyrazíme napřed dříve. Na kapotě našeho Fordu Eco vychutnáváme to co jsme si včera večer stihli nakoupit. Parmskou šunku, chorizo salámek, nějaký místní sýr a celé to zapíjíme vynikajícím pomerančovým džusem, který s tím co známe ze severní polokoule má společný pouze název. ACE prostě nakupovat umí a to, že jsme ho jmenovali vrchním nákupčím, se ukázalo jako skvělá volba. Dnešní ráno jsme si opravdu hodovali a pochvalovali si, jak už v "tom" na Dakaru začínáme umět chodit. Ale naše radost neměla mít dlouhého trvání. Ani ne v půlce snídaně přijela Petrova Toyota. Ale ne směrem od Antofagasty, ale směrem od kaňonu, kam jsme měli mít společně namířeno. Na naše trochu udivené dotazy, nám bylo vysvětleno že kluci projeli kolem našeho stanoviště chvilku po rozbřesku a jeli prozkoumat průchodnost terénu. Výměnou za to co nám zbývalo z naší snídaně jsme se dozvěděli to co už jsme začínali sami tušit. Po této cestě se do kaňonu nedostaneme.

Ta se totíž po chvíli mění v neprostupný terén i pro polozávodní Toyotu Hilux, kterou disponují kluci z KM Racing Teamu. Bohužel, není tolik času pro hledaní objízdné cesty a ještě doufat, že v obrovském prostoru se strefíme do míst, kterými závodníci musí projet. Měníme tedy naše plány a z našich map, které máme k dispozici, vybíráme místo v dunách, asi 10km před cílem s dobrou přístupovou cestou. Kluci fotografové trochu mručí a litují neuskutečněných záběrů, ale nedá se nic jiného dělat. Vracíme se tedy zpět na panamerickou dálnici a míříme ke Copiapu.

Po necelé hodince přijíždíme tam, kde trasa závodu kříží příjezdovou cestu na které je již zaparkováno pěkné množství aut fanoušků. Počet diváku, jasně signalizuje, že jsme blízko cíle a bivaku. Lehký pohled na písečné duny u silnice nám jednoznačné naznačuje, že i my zaparkujeme u krajnice naše „super terénní auto“. Protože jen co by se naše kola dotkla všudypřítomného písku, tak by jsme mohli vytáhnout lopaty, které mimochodem nemáme, a začít kopat. To ovšem neplatí pro auto Petra Luska, které se v mžiku vydává vstříc písečným dunám. Stejně jako to neplatí pro některé domorodce, kteří nám ukazují kam a jak vysoko se dá vyjet s různě upravenými teréními auty ve kterých duní mnohalitrové motory. Trošku bledneme závistí nad jejich umem, je na nich znát, že zde vyrostli. Jejich jistota pří sjíždění a vyjíždění dun, a zvládání náklonu auta je opravdu obdivuhodná. Jen málokdy se u nich vidí v ruce lopata, která pak léčí nepovedený nájezd na hranu duny.Zajímavé je také to, že v písku nepoužívají pneumatiky s hlubokým vzorkem typu "bahno", ale široké a skoro hladké pneumatiky. Ještě před odjezdem mezi duny Petr nabírá Hamara na korbu, který je jako jediný z nás připraven a může hnedle vyrazit. Kluci ho zlákali na to, že terén před příjezdem závodníků je potřeba "nakoukat" a pro to je pro něj výhodnější cestovat na korbě Toyoty a hledat vhodná místa pro pořizování fotografií, než šlapat ve stylu "karavana velbloudů" za chvíli s námi. My ostatní musíme ještě narychlo dobít baterie do foťáku a kamer a namazat se všude možně opalovacím krémem, protože tušíme že dnes dostaneme od sluníčka opět pořádnou "čočku" a tak nabídku svezení odmítáme. Holt půjdeme zhruba dva kilometry pěšky, což není v jemném písku úplně pohodlné, ale nic jiného nám nezbývá. Zanedlouho jsou baterky jsou dobity a my jsme řádně promázáni. Obvěšeni láhvemi s vodou vyrážíme vstříc Hamarovi, kamsi mezi písky.

Po necelých dvou kilometrech pochodu ho vidíme sedět na jedné duně. Jak se k němu blížíme, tak na nás z dálky vesele volá: „Já už mám dnes nafoceno, a můžu jít zpět!“. Trochu na sebe koukáme, a moc nerozumíme tomu co tím myslí. Dyť přeci ještě zádný závodník neprojel. A protože jsme blízko cíle, tak první motorkáře očekáváme tak za hodinku až dvě. A to je ještě optimistický odhad. Když se nám podaří se dobrodit pískem blíže k němu tak se dovídáme, že auto, na jehož korbě se Hamar vezl, se na duně svezlo a udělalo malou kolostřešní kombinaci. Kluci za volantem Toyoty se nechali trošku unést, když viděli místní borce, jak jakoby lehce, přejíždějí z duny na dunu. Jejich unešení bylo tak velké, že se jim podařilo špatně najet na hranu a auto se, prakticky z nulového dopředného pohybu, pomalu ale jistě překulilo. Hamar stačil na poslední chvíli vyskočit z korby Toyoty do protisvahu a auto ho minulo jen o vlásek. To se ví, ze začátku jsme to brali jako velmí zábavnou přihodu, ale postupem času nám dochází, že zas taková sranda to nebyla a všichni mohou být rádi, že se nikomu nic nestalo.Výsledek byl ten, že auto mělo pouze pár pomačkaných plechů a kluci co seděli uvnitř utržili nějakou tu bouli z toho jak se ze střechy najednou stala podlaha. Protože, kdo by se v poušti poutal a ještě k tomu pětibodovým pásem že. Jen co se jim podařilo vylézt z kabiny tak domorodci briskně natáhli několik lan mezi své tereňáky a zkušeným trhnutím převrátili zpět Toyotu na kola. Zjevně to nedělali poprvé.Petr a spol. auto okoukli a ,trochu otřesení, pro jistotu dnešní focení vzdali. Samozřejmostí ještě byla společná fotografie zachránců a zachráněných. Jedni jsou na fotkce vidět s nadšeným a pobaveným výrazem ti druzí mají poněkud kyselejší úsměv. S pomačkaným autem vyrazili naši kamarádi do bivaku zjistit rozsah škod a popřípadě opravit potřebné. Mechanici z doprovodného teamu KM Racing Teamu určitě nečekali práci ten den tak brzy.

My ale zůstáváme v prostoru nekonečných dun a snažíme se odhadnout, kudy by mohli jednotliví závodníci projíždět. Tato otázka netrápí jen nás, ale i stovky ostatních fanoušku, kteří jsou rozeseti všude okolo, kam oko dohlédne. Po nekonečných hodinách čekání uprostřed rozpálené pouště, kde se teploty šplhají k 45 stupňům celsia, se konečně objevují první motorkáři. K naší smůle projíždějí asi kilometr od nás a v poušti najednou probíhají velká „škatulata hýbejte se“. Domorodci skákají do svých plechových miláčků a okamžitě se přesouvají do míst, kde právě projeli první motorkáři. My bohužel auto nemáme a tak nám nezbývá nic jiného, než zahájit zrychlený přesun pěšky s "plnou polní".

Dalších pár hodin se náramně bavíme pohledem na závodníky, kteří se snaží překonat množství dun. A nutno říci, že naprosté většině z nich se to úspěšně daří, byť některým s vypětím všech sil. Na všech je vidět obrovská únava. Někteří motorkáři padají do písku jak švestky a o náročnosti dnešní etapy svědčí i fakt, že závodní pole je pěkně roztrhané, kdy není výjimkou 20 minutová pauza mezi jednotlivými závodníky. Díky tomu se dnešní etapa stává velmi náročnou i pro nás, protože uprostřed rozpáleného písku trávíme už několikátou hodinu a závodní pole se stále neblíží svému konci. A tak po průjezdu Jeana Azeveda, to znamená po průjezdu prakticky všech motorkářů, quadistů, top ten kamionů a zhruba dvaceti osobáku, to balíme a celí utahaní a vyšťavení se začínáme pomalu posouvat zpět k našemu autu. S vidinou dlouhatánské štreky zpátky trochu riskujeme a nepoučeni z dnešních nezdarů stopujeme místního borce, který nás bere na korbu svého pick-upu. Ale bez větších potíží nás dováží přímo k autu. Tady vysypáváme písek z bot, foťáků, kamer, trenek,zubů prostě odevšad a vyrážíme do bivaku, který je nedaleko. Hned po nezbytné novinářské akreditaci naše první kroky směřují do prostoru sprch. Cestou se ale potkáváme promo stánek RedBullu, kde nedbáme pohoršených pohledů místních hostesek a vysáváme jednu plechovku za druhou. I když je povoleno si vzít jen jednu na osobu. Nedlouho po tom nahlas oslavujeme toho chytrého pána, který vynalezl sprchu. Po několika dnech od posledního umytí, je to neskutečná slast.

Dnešní noc jsme se rozhodli strávit uvnitř bivaku společně se všemi závodníky a mechaniky a pokusíme se nasát atmosféru nočního bivaku. Po chvilce bloudění a hledání jsme našli místo, které si vybral náš doprovodný Tatra team společně s brazilkými mechamiky Jeana Azaveda. Zde také rychle stavíme stany a připravujeme si prostor na večer. Na místě už je i André Azavedo, který diskutuje s mechaniky Petrem Vodákem a Tomášem Fajmanem. Se všemi prohodíme pár slov, ale nezdržujeme se u nich moc dlouho, protože naše kručící žaludky nás pobízeji k výletu do nedalekého Coppiapa slupnout nějaké to čorízko a ochutnat místní chmelový nápoj. Zítřejší etapa začíná kousek za branou bivaku a proto není potřeba náš pobyt v místních putikách uspěchat. Řádně se tedy posilňujeme místními kulinářskými specialitami u kterých probíráme dnešní zážitky z dun, hodnotíme místní poměry a hlavně relaxujeme po dnešním velmi náročném dnu.

Již za tmy opouštíme vír velkoměsta a míříme zpět do bivaku. Mechaniky nacházime ve velmi dobrém rozmaru a tak s nimi ještě chvilku posedíme. Společně, u slivovičky, hodnotíme fotografie z dnešního dne. Když je vše vypito tak za zvuku generátorů, rozbrusek a bouchajících kladiv uleháme do našich stanů. Zítra nás čeká hromadný start motorkářů kousek od bivaku a zároveň poslední etapa v Atakamě. Všichni doufáme, že to bude důstojné rozloučení s touto nehostinou krajinou.

Kompletní galerie z DAKARU 2010 den po dni - / FOTO, VIDEO, TEXT / http://www.martinhales.com http://www.frozentime.cz/