Den devátý - odpočinek se nekoná

Den první
Den druhý
Den třetí
Den čtvrtý
Den pátý
Den šestý
Den sedmý
Den sedmý

Po delší době mám pocit, že jsem se docela vyspal. Probouzíme se na pobřeží, které je doslova obsypáno tisíci prázdnými škeblemi a mušlemi. Je jich tady tolik že vybrat tu nejkrásnější snad ani nejde. Naší samozřejmou povinností je nalézt nějakou pěkně barevnou pro naše drahé polovičky, které na nás doma čekají. Tušíme, že když nenajdeme nějakou pravě teď tak už nebudeme mít přiležitost.

probouzíme se na západním pobřeží Chile

kluci ze severní polokoule - snídaně skoro v trávě

Dnes má Dakar volný den. To znamená že závodníci nemusejí startovat do žádné rychlostní zkoužky a mohou se věnovat regeneraci svých sil v bivaku. V klidu tedy i my snídáme a spřádáme plány jak dnešní den plně využít. Do Antofagasty, kde je bivak, to máme zhruba tři hodiny cesty. Až tam přijedeme tak využijeme toho že všichni závodníci a mechanici budou u svých strojů a pořídíme tam v klidu hezké záběry a fotografie ze zákulisí závodu. Náš plán také počítá se setkáním s další novinářskou posádkou fotografa Petra Luska, ve které si zakouší pocity Dakaru i znamý herec a bavič Vlasta Korec. Plán na dnešní den je hotov. Sluníčko už je vysoko nad obzorem a my se skládáme do auta a vyrážíme. Vracíme se stejnou cestou po takzvané Panamerické dálnici kolem dlouhých kamenitých pláží a občasných rybářských usedlostí. Není to dálnice v našem slova smyslu, ale je označení pro ucelenou síť silnic spojující oba americké kontinenty. Od Aljašky až po nejjižnější cíp Jižní Ameriky. Je to pro nás fascinující pocit být alespoň na chvilku součástí těchto míst.

znovu a znovu ty nekonečně dlouhé rovné úseky silnic

skalnaté úseky střídají nekonečně dlouhé pusté pláže

rybářské osady uprostřed pustiny

někdy opravdu nahraně

Cesta nám docela rychle ubíhá a Antofagasta je již na dohled. Bivak je zde situován ve směru odkud přijíždíme, takže tentokrat nemáme moc problémy s předjížděním kolony aut vjíždíme přímo před bránu, která je v obležení fanoušků. Jako první věc kterou si musíme zařidit je novinářské povolení ke vstupu, které se vydává nedaleko v "media stanu". Před odjezdem na Dakar jsme si vybrali několik bivaků které jsme chtěli navštívit a pro ty nám byla udělena akreditace. A tento bivak je jeden z nich. Procedura ověřovaní je trošku otravná, protože se vyžaduje předkládání osobních dokladů, ale protože jsme již ve Fiambale kvůli zmatkům vypadli z oficiálního seznamu, a tím pádem jsme měli možnost se osobně seznamit i s ředitelstvím letošního závodu, tak již nás pořadatele znají. Jen co nás viděli tak s úsměvem nám povolení rádi vydali. Asi mají ještě v živé paměti to, že umíme být hodně neodbytní. Jíž s potřebnými páskami na rukou, které nás opravňují ke vstupu se vracíme k našemu autu.

bivak Antofagasta

kluci z našeho teamu makají jako o život

probírání fotek Ace sbírá materiál

Po očku ale sleduji jak lidé, kteří jsou namačkaní okolo bariery, nadšeně skandují. V jejich zájmu je někdo, kdo přijíždí směrem od včerejšího cíle etapy. A nevěřím vlastním očím. Blíží se k nám závodní bugina ve které je celý zaprášený, ale viditelně štastný jezdec, který přijíždí ze včerejší etapy do cíle terpve teď. Včerejší den byl pro závodníky tak náročný, že někteří byly nuceni přenocovat uprotřed etapy a dojíždějí v průběhu celého dopoledne. Naše představa o idile v bivaku bere za své. Ti kdo dojeli až dnes mají před sebou sotva pár hodin spánku a jejich mechanici povětšinou probdělou noc, aby stihli dát vozy do pořádku na zítřejší ráno. Začínám si pomaličku uvědomovat o čem Dakar ve skutečnosti je. Ze začátku se zdá, že vyhrávají, jen ti nejrychleší s nejlepší orientací. Ale zde je vidět že všichni kdo dokončí každý den etapu a dokáží odstartovat do další, jsou každodeními hrdiny, před kterými je potřeba smeknout. A to platí i pro teamy, kteří každý den pracují a nepřestavají doufat v to, že ráno se opět podaří vůz i s jezdci postavit na start.

čistá práce dakarského mechanika

bezprašné pracovní podmínky na každodenním pořadku

Toto mě připravilo na to co jsme pak uviděli. Po příchodu dovnitř do bivaku prakticky všichni usilovně pracovali na údržbě svých strojů. Volný den je mnohde využit pro preventivní výměnu dílů, jejihž porucha by mohla být v druhé polovině zbytečným zdrojem problému. Proto se mechanici pouštějí i do složitějších výměn, které se nedělají každý den. Toto obecně platí pro kategorii kamionů, kde se v tento den vyměňují například poloosy nebo tlumiče. U profesionálních teamů osobních automobilů probíhá důkladná zborka-rozborka každý den a dá se říci že na startu etapy stojí vždy nový vůz. Ostatní, kteří nemají takový rozpočet, aby mohli vyměnit každý den prevntivně půl auta, to dohánějí svojí pílí, pečlivostí a umem.

No v horku a prachu panovala pořádná pracovní nálada. My s klukama jsme obešli celý bivak a na chvíli jsme se zastavili u Kamazu a Volkswagenu, nebo Mitsubishi aby jsme došli k místu který si zabrala dobrovodná posádka našeho Tatra teamu. Nálada celého osazenstva nebyla nejlepší, ale jsou to tvrdí kluci, kteří nejsou na Dakaru poprvé a vědí, že odstoupení je věc se kterou je potřeba počítat. Tatra Andrého již byla opravena a schopna plného závodního výkonu. Bohužel diskvalifikace byla nemilosrdná a tak mechanici prováděli jen údžbu aby v pohodě dojela do Buenos Aires. Odlišný kalup měli ale dva brazilští mechanici, kteří zajišťují servis Andrého bratrovi Jeanu, který na letošním dakaru závodí s polotovárním Mitsubishi. Po chvilce jsem viděl jak Vojta s Acem hovoří s Andrem a plánují další video a práci. Tentokrát se budou soustředit na Jeana de Azaveda. Se kterým hned udělali rozhovor aby bylo natočeného materiálu co nejvíce.

točíme rozhovor s Jeanem de Azavedem

pracuje se u Kamazů

u VW je již naleštěno

Uprostřed bivaku je velký stan, kde se podává jídlo a tam narážíme na Petra Luska. Vždy veselý fotograf nám ukazuje své výsledky práce a navzájem si závidíme svoji práci. Ale hlavně přemýšlíme kam se zítra vydat, aby jsme viděli závodniky v co nejlepších scenériích. Z mapy se dá vyčíst, že zhruba tak šedesát kilometrů před koncem zítřejší etapy je kaňon kterým asi závodníci musí projet. To je to místo kde by jsme chtěli zítra být. Má to jen jeden háček. Je to vzdálené zhruba šest set kilometrů od místa kde teď jsme. Nyní je skoro šest hodin večer a tak se zdá že dnes pojedeme dlouho do noci. S Petrem jsme domluveni, že se ráno uvidíme blízko kaňonu a odjíždíme směr Coppiapo malinko "nadběhnout" Dakaru. Sbohem Antofagasto.

zleva Petr Lusk a Víďa plánují cestu na příští den

Víďa a celý bivak Antofagasta

Cesta už neubíhá tak rychle jako prvních třista kilometrů ráno a tak se všichni pravidelně střídáme za volantem a snažíme se ukrajovat z té vzdálenosti jak rychle to jen jde. Dohromady dnes ujedeme přes devětset kilometrů a to se podepisuje na naší náladě. Vidím na klucích, že už nepomáhá ani pivo ani Coca Cola a tak pouštím do autorádia Čtvníčka a Lábuse s jejich "Ivánku kamaráde". To byla vzpruha. V tu chvíli se nálada rapidně zdvihla a cesta utíkala rychleji. Kolem půlnoci jsme dojeli k odbočče z hlavní silníce, která měla vést asi třicet kilometrů ke kaňonu. U této odbočky jsme s Petrem a spol. domluveni, že se ráno potkáme. Takže dnešní dlouhý přejezd končí, ale my máme hlad a žízen. Blízko silnice je motorest a zdá se, že mají ještě otevřeno. Neváháme ani chvilku a za chvíli pijeme chlazené pivo a necháváme se okukovat místními štamgasty. Bohužel motorest je to dost zanedbaný a i obsluha si nás moc nevšímá. Po chvíli koukání na, třetí fotbalovou chilskou ligu na televizi, usuzujeme, že zde nejsme vítání a cestou ven platíme. Nevadí popojedeme kousek od odbočky, již po šotolinové cestě, směrek k zítřejší etapě a na prvním vhodném plácku rozbalujeme stany. Rychle večeříme jídlo z potravinového balíčku, který jsme nafasovali odpoledne v jidelním stanu v nyní již vzdálené Antofagastě. A utahaný jak kotě usínám hned jak zalezu do stanu.

Kompletní galerie z DAKARU 2010 den po dni - / FOTO, VIDEO, TEXT / http://www.martinhales.com http://www.frozentime.cz/