Den osmý - poznáváme místní faunu a floru

Den první
Den druhý
Den třetí
Den čtvrtý
Den pátý
Den šestý
Den sedmý

Etapa 7 - Iquique > Antofagasta

pro závodníky:
Příjezd z bivaku na start etapy: 37 km
Délka etapy: 600 km
Přejezd z konce etapy do bivaku: 4 km
Celkově: 641 km

Co je to za zvuk? Proč se neustále zesiluje? A proč mě k sakru bolí ta věc co mám posazenou na krku? Během pár okamžiků je mi vše jasné. Zvoní budík a za bolavou hlavu vděčím včerejší večerní kombinaci piva a chilského vína, kterým jsme zapíjeli žal nad odstoupením druhé posádky našeho týmu. Jediné co mě může těšit je, že v tom nejsem sám. S Hamarovými slovy „Vás ten spacák pěkně zřídil“ vstáváme a začínáme balit, či-li hrát námi tolik oblíbený tetris s batohy. Dnes, ve svém vlastním zájmu, s balením stanů docela spěcháme, protože kolem sedmé hodiny ranní je dost neobvyklá zima. Tipoval bych to kolem pěti stupňů celsia. Sice se během pár hodin teploty vrátí na obvyklé hodnoty, ale teď "klepeme kosu".

předměstí Iquige

stoupáme do kopců nad Iquiqe na start dnešní RZ

vejít do RZ není jednoduché samá zatáčka a samý kopec

Po lehké snídani sedáme do auta a hodláme zamířit na start dnešní etapy. Bohužel na začátku našeho výletu někdo pronesl, dnes již legendární větu, „Fordem TAM, vlakem zpátky“ a vzhledem k tomu že jsme byli na nejsevernějším místě celého našeho výletu, tedy TAM, tak náš milovaný Ford Eco nenastartoval. Někdo v noci zapomněl vypnout nabíječku a ta nám spotřebovala veškeré elektrony, které byly skryty v baterii Fordu. Asi nemusím říkat, že funkční železnici jsme viděli naposledy v Buenos Aires. Takže ven do zimy a tlačit! Naštěstí se dal Ford snadno roztlačit a tak po krátké ranní rozcvičce jsme mohli pokračovat na start etapy. Ten jsme včera v noci, kdy jsme hledali vhodné bydlení, opět přejeli a musíme se tedy vracet směrem k Iquique.

náš TV TEAM ACE a Vojta

Tentokráte nebyla mapa nikterak potřeba, protože cestu na start lemovali fanoušci. Mys jsme využili naše novinářské zabarvení a skrz dav fanoušků jsme přijeli na až skoro ke startu etapy. Nedbáme pokyny policistů, kteří nás asi dva kilometry před startem odklání na velké parkoviště, a míříme volným terénem přímo na start. Etapa začíná klasickou šotolinovo-písčitou cestou, která míří do kopců situovaných na městem. Motocykly jsme bohužel ráno nestihli, protože opravdu startují hodně brzy. A tak jen zatím pozorujeme závodní vozy které pomalu přijíždějí ke startovnímu místu. Odtud, zhruba ve dvouminutovém intervalu, budou vypuštěni do etapy která zavede závodníky zpět do Antofagasty. Je před nimi opět řádná porce šesti set závodních kilometrů. Start dnes není rozdělen na osobní auta a kamiony a proto je startovní pořadí shodné s tím jaké bylo umístění závodníků po včerejší etapě. Úvodní pasáž není pro mě a Hamara extra zajímavá a těžko se hledá atraktivní místo na focení. A tak se vydáváme po cestě do kopců a doufáme, že najdeme nějaké lepší. Ace si naopak libuje, že na startu etapy pořídí nějaký solidní materiál do svého videa, takzvané "atmo". Tedy atmosféru, kterou vytvářejí davy diváků sledující start závodu. Tyto záběry jsou pro kameramana vždy potřebným materiálem, protože se dají vhodně sestříhat a vytvořit tak spolu s jedoucími auty v závodě vynikající výsledek. Do startu prvního vozu zbývá necelá třičtvrtěhodinka a pro jdeme kopce ve vražedném tempu. Pravým důvodem našeho rychlého pochodu je informace o tom, že kousek za startem začínají duny. Dnes vím, že to tak nebylo. Později jsme se od závodníků dozvěděli, že duny začínaly až mnoho kilometrů za místem, na které jsme se snažili dostat. Natěšeni na dunovou podívanou spěcháme a rychle stoupáme mezi prudkými skalami. Hamar po chvilce mé tempo nevydržel a tak pokračuji dál sám. To se později ukázalo jako výhoda, protože vzniklo více fotografiíí s různým pozadím a atmosférou.

Micina vybočuje z RZ a snaží s sundat HAMARA z kopce - parádní estráda pro fotografa

Za moment jsem došel nějakého fanouška, který měl stejnou vidinu jako já a tak bylo po cestě aspoň s kým pokecat. Z něj se nakonec vyklubal Bolívijec, který dělá turistického průvodce na jezeře Titicaca a kdybychom někdy potřebovali, tak nás klidně ubytuje. Príma nabídka. Do startu zbývá pouhých 10 minut a nás obklopují jen nekonečné kopce. Po písku, natož nějakých dunách si mohu nechat jenom zdát. 5 minut před startem vzdávám svou snahu dostat se do dun a volím „Y“ křižovatku, které je skryta hned za zatáčkou a slibuje aspoň dobrou podívanou. K mému překvapení jsou i zde nějací diváci a, světe div se, jsou to Češi!! A aby toho nebylo málo, tak jeden z nich bydlí asi 10km od mého bydliště. Navíc kluci nepřijeli jenom na Dakar, ale na svých motorkách projíždějí Jižní Ameriku a toto je jedna z mála etap, kterou na Dakaru mají v plánu vidět. Náš družný hovor ovšem přerušuje hluk helikoptéry, která je jasným signálem toho, že se blíží první auto. Vzápětí ze zatáčky vylítne bokem v obrovském kalupu El Matadore, jak se ještě z dob WRC přezdívá Carlosu Sainzovi, a na poslední chvíli odbočuje tou správnou odbočkou a v oblakách prachu mizí mezi kopci.

El Matadore - Carlos Sainz

To se ovšem nedá říci o všech posádkách. Skoro každá z nich odbočku mine a dřív nebo později si uvědomí, že jede špatnou cestou. Díky tomu jsme svědky, jak auta sjíždějí z jedné cesty na druhou a vůbec jim nevadí, že výškový rozdíl mezi jednotlivými cestami je po pár metrech i tři metry. Třeba u Gordona bych to ještě chápal, ten je schopen sjet cokoliv. Ale že to později neřešili ani kamióny, tak to mě dost překvapilo. Když už se startovní pole blížilo ke svému konci, tak jsem zamířil zpět k autu, kde už se kluci v klidu opalovali a čekali jenom na mě. Mezitím nasbírali mnoho záběrů diváků sledujících start a i Hamar se tvářil spokojeně z fotek které se mu podařilo vyfotit. Ace s Vojtou dokonce měli čas experimentovat i s malou kamerkou, kterou jsme měli s sebou pro strýčka příhodu. Tu pokládali do prostředka prašné cesty (pisty) a nechaly auta a kamiony nad ní přejíždět. Výsledkem jsou atraktivní a dynamické záběry. Malá kamerka se tedy osvědčila i když každý průjezd pro ni znamenal obrovské riziko, že ji někdo přejede. No nic, už teď byla odsouzena ke zničení. Jen ta událost, kdy o ni přijdeme, nastane až za dva dny. Po mém návratu nastala otázka "co teď"?

JÁ jsem bife de Lomo - seznamte s náš první chod

MY máme hlad - kluci ze severní polokoule ACE,Víďa, Vojta

Já jsem pečenej losos a byl jsem sežranej ....

Výsledkem rychlé porady bylo zjištění, že dnes se již časově nedá stihnout žádný průjezd, kde by jsme se mohli k závodníkům přiblížit. A zítra na ně čeká volný den v Antofagastě, tak nemáme kam spěchat. Protože se blížilo poledne, tak naše žaludky a mlsný jazyk nakonec rozhodl. Jede se k moři do Iquiqe,což je nedaleko. Tam si dáme nějaké to čorízko (bife de chorizo) a potom si lépe prohlídneme město. Jídlo bylo jako vždy výborné a milovníkům hovězího musím tento kraj jedině doporučit. Zatímco my jsme po obědě u stolu odpočivali, tak Hamar nevydržel volaní města a vyrazil i s fotografickou výbavou na lov. A to se vyplatilo. Kousek k od hospůdky našel malý přístav, kde bylo velké množství pelikánů a lachtanů. Docela příjemná změna, obzvláště pro naše kamery a fotoaparáty, po mnoha dnech strávených sledováním závodu.

v přístavu jsou trochu větší kachny - pelikán se koupe

krmení pelikánů rybama

lachtani se domáhají svého sousta

jak se krmí pelikán

Odpolední siestu jsme tedy začali fotografováním, pro nás neobvyklých živočišných druhů, abychom následně okusili slast lednového, letního, koupaní na místní městské pláži. Tady jsme málem způsobili malou ekologickou katastrofu, když jsme se, po tři dny nemytí a zaprášení, ponořili do chladných vln Pacifiku. Ale oceán si s tím hladce poradil a ještě nás potěšil obřími vlnami. Osušili jsme naše těla „made in severní polokoule“ na rozpáleném písku a k večeru se vydali na mnohasetkilometrovou cestu zpět do Antofagasty.

Iquiqe beach

kluci ze severní polokoule

UFO ze severní polokoule - poznámka Hamara celý trip byl jeden veliký úlet s partou do nepohody BIG respect pánové

S Iquiquem jsme se rozloučili nákupem v místním supermarketu, kde se jako největší odborník na kvalitní jídlo ukázal Ace a tak byl pro zbytek výletu jmenován nákupčím potravin. V poklidu kopírujeme pobřeží pacifiku, projíždíme industriálními městy, kde se nakládá a zpracovává vytěžené bohatství Atacamské pouště. Unaveni sluníčkem a dnešním odpoledním nicneděláním se shodujeme na tom, že by jsme mohli dnes kempovat ještě za světla a tak netrvá dlouho a parkujeme kousek od moře na příjemném písečku, pokrytém množstvím mušlí. Rozděláváme stany, pivo, víno, večeři a užíváme si dechberoucího až kýčovitého západu slunce. Po pár lahvinkách píva a vína uleháme znaveni do spacáků a těšíme se na zítřejší volný den. Nejen my, ale i celé startovní pole, které je jíž značně prořídle, snad nabere nové síly do druhé části dakarského dobrodružství.

večerní atmosféra na útesech

tak se to fotí HAMAR - full neoprén ochrana skel a body k nezaplacení LENS PROTECT

Kompletní galerie z DAKARU 2010 den po dni - / FOTO, VIDEO, TEXT / http://www.martinhales.com http://www.frozentime.cz/