Zhasnul lampičku a mlčel

Velice netradiční sestavu soutěží absolvovala v nedávno uplynulé sezóně mladoboleslavská posádka Josef Dvořák – Jan Slavík, která se po účasti v Mitropě a Rallye Cupu na závěrečné dva podniky vrátila do MMČR. Na zkrácené Bohemii pak sehrála velkou roli v boji Jiřího Trojana a Jana Vaňáče o titul ve třídě A7. Oba sdílné borce jsem po delší době požádal o rozhovor pro server eWRC.cz.

Letos měl být vaši prioritou Mitropa Cup. Proč a z jakého důvodu jste se po slovinské Saturnus Rally vytratili?

Pepa: „Dnešním všeobecným trendem je šetřit a my navíc peníze nazbyt vůbec nemáme, takže jsme přemýšleli o možnostech co nejlevnějšího závodění. Starty v zahraniční se paradoxně ukázaly výhodnější těch našich – například Mitropa se pořídila za tři sta euro a v ceně je již zahrnuto startovné pro všech devět podniků! Zážitky byly nádherné, tratě jakbysmet a z chování pořadatelů šampionátu i jednotlivých soutěží máme vynikající pocit. Přestože jsme startovali s vyššími startovními čísly, chovali se k nám naprosto přátelsky, sami se přišli zeptat na náš názor, přinesli mikinu atd. – prostě věci u nás naprosto nevídané. Bohužel jsme však nedokončili dobře rozjetý Saturnus po poruše převodovky, zaviněné moji chybou. Pozdější rozbor totiž odhalil, že jsem po jednom horizontu skočil do brzd se zablokovanými koly a po dopadu došlo k ulomení zubu v převodovce. Tím naše účast v Mitropě skončila. Ještě podstatnější příčinou absence ale byly problémy na Vysoké škole zemědělské v Praze. Práce a čas mě vytížily natolik, že jsem studiu příliš nedal a profesoři mě odeslali opakovat ročník. Paradoxně nejvíce jsem vyhořel při zkoušce „části strojů“. Snažil jsem se to ještě v letních měsících zachránit, ovšem marně, a spolu s mojí manželkou jsem se propadli do třídy k Honzovi. Poté už se opět našel čas jet si zazávodit.“

Zazávodit jste se po letní přestávce vydali na předposlední podnik MMČR do Příbrami. Můžete ho shrnout?

Honza: „Do Příbrami jsme se vydali s cílem svézt se na hezkých tratích nedaleko od domova. První den nás až překvapilo, že nám soupeři s vozy R3 až tak neujeli – souboj s nimi jsme rozhodně neočekávali. Druhý den jsme vzhledem k faktu, že jsme na dostřel Tomkovi, porušili předstartovní předsevzetí příliš neriskovat a s odpočítáváním startovacího mechanismu se o rozhodli pozávodit. Docela nás překvapil nejrychlejší čas v rámci třídy A7 na velmi obtížné vystrkovské erzetě, z níž jsme měli nemalý respekt. Souboj se bohužel rozhodl na předposlední vložce, kde jsme v retardéru ohnuli zadní nápravu. Přesto jsme ještě vyhráli závěrečný test, na Tomka jedoucího zřejmě s rezervami to však přesto nestačilo.“

V konečné klasifikaci soutěže však vaše posádka nefiguruje. Proč?

Pepa: „Ještě cestou z cíle závěrečné vložky do servisní zóny jsme měli radost, že konečně spatříme příbramskou cílovou rampu a ještě k tomu jako bronzoví ve třídě. V servisu jsme si však všimli „omylem“ namontovaného nehomologovaného chladiče na našem voze a svědomí nám nedovolilo jet si pro poháry.“

Poté již následovaly přípravy na domácí Rally Bohemia. Jaké byly?

Honza: „Ačkoli mezi Příbramí a Bohemkou byl měsíc čas na přípravu, nám se tradičně smrskl do posledních tří, čtyř dní, kdy jsme chodili téměř z práce na dílnu a zase naopak. Rčení ostřílených soutěžáků, že domácí soutěž bývá nejtěžší, se nám opět potvrdilo. Kromě trénování a přípravy vozu jsme totiž museli chodit do práce a fungovat v domácnosti, například vyzvedávat děti ve školce a kupovat barvu na krtečka.“

Černou nebo bílou?

Honza: „Moje dcera Anežka bude mít narozeniny a strašně touží po dortu krtka. V celé republice ale není k dostání černá potravinářská barva, pouze u jedné paní žijící v cíli železnobrodské rychlostní zkoušky. A tak jsme během seznamovaček museli plnit ještě tento úkol.“

Bohemka byla letos poznamenána a výrazně zkrácena vinou nepřízně počasí. Jaká byla z vašeho pohledu?

Pepa: „My osobně můžeme pořadatelům za zkrácení soutěže poděkovat. Jen díky tomu jsme mohli spatřit cíl. Už kilometr po startu městské superspeciálky jsme nejdříve u Neuberka málem spadli do Jizery, aby nám po dalších padesáti metrech praskla hadice od turba. V tu chvíli mě fascinovala Honzova reakce – v interkomu tro chvíli pípalo, pak zhasnul lampičku, složil noty a už mlčel. Stihli jsme se i pohádat za to, že se jen kochá a nečte. Například ulici vedoucí dvě stě metrů od mého bydliště sice znám, ale ne natolik, abych na ní byť v pomalém tempu závodil, nehledě na to, že se jela v protisměru a já obvykle dodržuji dopravní předpisy. Po dojezdu na Staroměstské náměstí, kudy chodíme denně do práce, byla vzhledem k minutové ztrátě atmosféra na bodu mrazu. V servisu se nám naštěstí podařilo závadu odstranit a šli jsme spát.“

Sobotní etapa už byla mnohem vydařenější a dokonce jste sehráli významnou roli v boji o titul ve třídě A7 mezi Jiřím Trojanem a Janem Vaňáčem. Jak se to seběhlo?

Pepa: „Úkol pro sobotní etapu byl jasný – stáhnout co nejvíce z minutové ztráty na nejbližšího konkurenta ve třídě Vaňáče a prokousat se co nejvýše z nelichotivého posledního místa absolutně. Vinec patří k mým nejoblíbenějším vložkám a chtěli jsme do něj vstoupit s respektem, což ale opět platilo jen do startérova odpočítávání. V prvním průjezdu se Honzou pečlivě sledovaný odstup smrskl z minuty jen o nějaké čtyři vteřiny a to moc šancí na pódium nedávalo. Nasadili jsme již jednou vyřazené pneumatiky a se slovy MAXIMUM ATAK vyrazili na druhé vinecké kolo. Musím smeknout klobouk před Honzou – připadal jsem si jak na mistrovství světa, když v plném tempu stačil zdravit své spolupracovníky podél trati a volnou rukou si ještě dopisovat uklouzaná místa na silnici. Stáhli jsme sedmadvacet vteřin a u všech členů týmu sílila otázka, kam dojedeme ve třetím průjezdu.“

Honza: „Ve třetím Vinci jsme z nasazení vůbec neslevili. Také Pepa už stíhal zdravit své spolupracovníky a kamarády, protože věděl, kde stojí. Opět se nám podařilo významně snížit ztrátu na Vaňáče na nicotné dvě a půl vteřinky. Následoval přesun do Sosnové, jejíž zařazení na závěr soutěže jsme původně považovali za špatný nápad. Ten minimální rozdíl mezi námi a Vaňáčem však náš názor změnil, zvláště když jsme se od posádky Miroslav Fišer – Hynek Středa dozvěděli, že můžeme výrazně ovlivnit boj o titul. Matematika byla jasná – v případě přeskočení Vaňáče nepřipadne titul jemu, nýbrž manželům Trojanovým. Celých dvacet minut při čekání na start jsem strávil přemýšlením, jak se mi na necelých pěti kilometrech podaří přibrzdit nebo popohnat kupředu.“

Pepa: „V tu chvíli jsem litoval, že nemáme Sosnovou vůbec napsanou. Během seznamovaček jsme si totiž řekli, že jí známe a beztak už na ní bude o všem rozhodnuto.“

Honza: „Po projetí cílem prvního kola jsem si zmáčkl mezičas a zjistil jsem, že na třetí místo ztrácíme k původním dvěma a půl další tři vteřiny. „Tak tohle stačit nebude,“ řekl jsem do ticha a už v následující zatáčce jsem pochopil, že přece jen to stačit bude. Pepa i přes své předchozí tvrzení, že už to více nejde, jel všechny zatáčky o kvalt výše. A vyšlo to. Pódiovým umístěním jsme potrhli úsměch AMK Škoda, který zaznamenal i dvě prvenství – třídu A7 opanovali David Tomek s Markem Zemanem, třídu N1 pak Michal Kravec s Petrou Kubini. Hodnotila-li by se družstva, zřejmě bychom zvítězili. Po slavnostním vyhlášení v zákaznickém centru Škoda Auto nás mile překvapilo, když nám přišla manželská posádka Jiřího a Evy Trojanových s lahví šampusu v ruce poděkovat za pomoc při zisku mistrovského titulu.“

Sezóna 2009 je minulostí. Máte už nějaké konkrétní představy o té následující?

Pepa: „Plány pro příští rok jsou jasné – postoupit ve škole do třetího ročníku. Rádi bychom jeli mistrovství světa, IRC, MMČR, sprinty a nějaký Rallye Cup – nejspíše sledováním online výsledků na internetu. Hlavním důvodem očekávané absence jsou bohužel finance. Chtěli bychom proto poprosit naše fanoušky, kdyby někdo u nich věděl o nějaké legální možnost sponzorství, aby mě kontaktoval na emailové adrese: josef.dvorak7@seznam.cz. Za jakoukoliv podporu a pomoc budeme vděčni.“