Shora se nikdo nevrátil

Rally Bohemia je pro Kláru Šillerovou domácí soutěží a absolvovat ji i tento rok bylo jejím snem. Přestože letos přišel tento prestižní podnik o své překrásné severočeské rychlostní zkoušky a k dokonalosti mu tak mnoho chybělo, přinesl liberecké spolujezdkyni hodně nezapomenutelných zážitků.

„Rally Bohemia jsem hrozně moc chtěla jet. Je mojí srdeční záležitostí, mám jí téměř doma. Když je zrovna pěkné počasí, dobrá nálada a vůbec, jezdím občas cestou z práce přes Sychrov. Jenže na letošek jsem neměla angažmá… A tak jsem telefonovala, rozesílala esemesky, napsala inzerát na ewrc – a nakonec jsem jela! Jenže všichni víte, co nakonec z Bohemky zbylo …

Na moje zoufalé volání zareagoval Martin Rada. Jeho stálý spolujezdec zatepluje dům a každý víkend je mu dobrý (Díky Romane, snad budeš do zimy bydlet!); a já na nabídku kývla. Rozhodování mi ulehčil loňský společný start ve Vsetíně - alfa se mi líbila a Martin je pohodář, s nímž se parádně spolupracuje.

Týden před Bohemkou, tedy 9. října, se ve mně ozval šestý smysl a objednala jsem si zimní pneumatiky a jejich přezutí. Dovedete si představit to pobavení na druhé straně telefonní linky, když v tu chvíli bylo asi patnáct stupňů a nádherné babí léto? Jenže já mám ráda svůj klid…

Ve středu následujícího týdne vyrážíme seznámit se s Chloudovem a Návarovem, na který se mimochodem docela těším. Chci zažít, kterak se mnou zacvičí takovýto extrém, a proto si do auta objednávám Camelbak – je mi totiž jasné, že pětačtyřicet kilometrů bez tekutin „neukecám“. Začíná to fakt prima – po vystoupání několika chloudovských serpentýn je na trati břečka hodná prosince a Návarov vše ještě lehce přitvrdí. Rozhodujeme se, že dva průjezdy nám budou stačit – rozpis sedí, záchytných bodů máme poznamenaných také dost a tak po osmé hodině seznamovačky balíme. Moudrost tohoto rozhodnutí mi v pátek ráno potvrzují ostatní posádky. Návarov je večer již celý pod sněhem a co lze natrénovat v bílé tmě je vcelku jasné.

V pátek se rozhodujeme začít rychlostkou Bzí. Pořadatel potvrzující na startu výkazy nás informuje, že je vše v pořádku, protože se mu shora ještě nikdo nevrátil. Proč tomu tak je, zjišťujeme vzápětí. Na prvním kilometru vložky lehce bruslíme v projetých kolejích a prorážíme popadané větve stromů, abychom po odbočení mezi domky v obci Bzí zhruba kilometr a půl po startu definitivně skončili. Před námi se do kopce snaží vyškrábat Luboš Picek, ale stejně jako my nemá na sněhem zasypané silničce sebemenší šanci (více viz Šlehyho foto na ewrc). Za námi postupně přibývají další auta a s nimi špatné zprávy – z důvodu za námi popadaných dalších stromů se nelze dostat ani zpět. Slova pořadatele na startu rázem dostávají úplně jiný význam… Po telefonátech na dispečink se dozvídáme, že máme jet trénovat na Vinec. V situaci bez šance pohnout se vpřed či vzad je to trochu komické. Štěstím v neštěstí je, že mezi uvězněnými jsou i „čtyřkolkáři“. Někteří slibují pomoc, přesto poté, co jim uvolňujeme cestu, odjíždějí sami. Nás však přes nejhorší úsek protahuje Dan Běhálek – uf – a jsme z toho venku. Dane, díky! Cestou na Vinec a během jeho najíždění průběžně zjišťujeme na ředitelství stav a následně odjíždíme na Sosnovou. Odpoledne se dozvídáme, že „sever“ se ve čtvrtek už trénovat nebude. Na osmou je svolána rozprava a před ní vtipkujeme, že se pojede osmkrát Sosnová a šestkrát Vinec… A bohužel nejsme daleko od pravdy.

Chtěla jsem jet Bohemku. Hrozně moc… A tohle z ní zbylo… Je mi do breku a je to na mě vidět. Martin mě tedy večer hodí domů do Liberce, abych se přes pátek dala trochu dohromady. Druhý den dopoledne vyhrabu po tři čtvrtě hodině své auto ze závěje – na bolavých ramenou bude HANS sedět ještě hůře než obvykle – a jedu do Bolky na slavnostní start a městský prolog.

Mám spolehlivý recept, jak se na soutěž těšit, i když od počátku nevypadá příliš nadějně. Před lety jsem měla velikánský sen – být spolujezdcem v závodním autě. A splněním tohoto snu je každá absolvovaná soutěž. Takže s Martinem mohu už před prologem laškovat při jeho stěžování si, že neseděl v závodním autě měsíc – má přece na rozjetí dobrých třicet metrů, přesně do první zatáčky. A od té doby začíná náš kurz bruslení či spíše rychlobruslení – k ničemu jinému se tato soutěž nedá přirovnat.

Po dojetí Staroměstské erzety Martin naříká nad svoji pomalou jízdou - no, to bych tak úplně neřekla - výsledková tabule však ukazuje čas ve vteřině s Petry Křížkem a Chlupem, což nás nesmírně těší. Naše alfa jim totiž výkonově nemůže stačit a my se asi méně báli. V sobotu pak přidáváme na prvním Vinci k našemu náskoku další sekundu. Wow!, závodění ve vteřinkách mě moc baví! Trať je z velké části pod vodou, blátem a listím a znalost míst s klouzavými asfalty je k nezaplacení. Jenže Petra náš výstup asi trošku naštval a na druhém Vinci nás obložil dvaceti vteřinami, takže už není moc co řešit. Na seskupení obcházím konkurenty a koukám, co má kdo obuto. Bez rozdílu značky pneumatik a typu všichni nadávají, že to děsně klouže a je potřeba přezout na něco lepšího. Už jsme zřejmě hodně zmlsaní… Na třetím Vinci potvrzují Japonci nadvládu nad Italy a my se definitivně loučíme s vidinou vítězství ve třídě N3. Ještě se chytáme naděje, že by si kluci mohli špatně spočítat kola na Sosnové a dostat penalizaci (nic horšího jim nepřejeme, protože je máme rádi), ale ani tohle neklape a my si jedeme do Boleslavi pro druhé místo. Škoda - v práci, kam si na výstavku nosím vyhrané poháry, by si zase mysleli, že jsem si ho nechala vyrobit na zakázku:-).“