Klára se adrenalinu nebrání

Klára Šillerová patří mezi ženy, které se nikdy nebrání adrenalinovému zážitku. Od působení v automobilových soutěžích jí neodradilo ani několik na vlastní kůži prožitých karambolů. Ba naopak. Půvabná severočeská spolujezdkyně nadále bez bázně a hany obléká kombinézu a nasazuje helmu a vydává se vstříc dalším rychlostním zkouškám. Nedávno navíc přidala další dobrodružství v podobě navigování Josefa Kakrdy v jeho offroadovém speciálu a se svými dojmy se rozhodla podělit i se čtenáři serveru ewrc.

„Když mi ve středu odpoledne zazvoní telefon, na displeji se objeví neznámé číslo a ozve se: „Hele, co děláš o víkendu?“, případně dotaz: „Kolik vážíš?“, je mi hned jasné, že jde o pilota shánějícího spolujezdce na nejbližší soutěž. Po minutovém hovoru se mi z volajícího podařilo dostat jméno – Pepa Kakrda. Jméno sice znám, ale nevím, kam ho zařadit… „O víkendu jedeme ve Vsetíně. Nechceš jet?“ „Ale Vsetín se přece jede až za tři neděle,“ ohromuji znalostmi kalendáře českých soutěží. „Ne, ne. My jedeme tenhle víkend!“ „Kdo, my?,“ chci vědět. „Offroad rally přece!“ Uf, tak tohle tady ještě nebylo. No dobře, nechám si sdělit nějaké podrobnosti, domlouváme si schůzku u mě v práci a mám o čem přemýšlet. Rallye bez rozpisu? Co tam budu dělat, proboha? To se budu děsně bát, když budu mít čas koukat ven! A jak tedy vlastně ovlivním to, co tam bude pilot vyvádět? A proč vůbec potřebuje mitfáru? No jasně, aby nehledal přejezd na další erzetu sám… Pepa dorazil na schůzku s květinou a čokoládou – neodolatelná kombinace – a tak jsem kývla a s obavou vyhlížela věci příští.

Bylo to ještě veselejší, než jsem si myslela… Když před námi do prologu odstartoval Mirek Zapletal a od jeho hummera začal létat makadam, uklouzlo mi do interkomu: „No to se z toho asi pos…“ A taky málem jo. Že se letí sto padesát kilometrů autem mezi stromy, na to jsem zvyklá. Ale letět kilo po lese na oči, skákat přes kameny a pomalu půlmetrové rygoly, přes prach v autě nevidět na Coralbu a itík, který je stejně docela k ničemu, když se údaje s realitou rozchází o stovky metrů… To na mě byla docela silná káva. Takže když už jsem nemohla žvanit své „levá šest přes horizont…“, ječela jsem na Pepu, že tohle by už stačilo a autem se normálně jezdí po cestě a ne jedněmi koly po oranici a co tam mám jako dělat, když itík je na prd a já mám akorát funkci jako závaží. Dostalo se mi odpovědi, že je to v pohodě a ať už mu raději nic neříkám, což mi opravdu dodalo patřičného klidu.

Nemyslím, že spolujezdec ze soutěží by byl úplně vhodným kandidátem na mitfáru v offroadech – přece jen máme v rallye pocit, že to aspoň zčásti máme ve svých rukách. Na cross country hledáme cestu z časovky do časovky a rychlostky jsou téměř výhradně v rukou pilota. Alespoň mě hlášení jednou za kilometr - „za 300 metrů odbočíme doprava“, nenaplňovala představou, že mám na dění v autě sebemenší vliv, což mě poněkud vyvádělo z míry. Pepa se mě neustále snažil uklidňovat, že mu to říkám skvěle (co, proboha??), tak jsem se snažila tvářit, jakože to tedy beru... Postupem času jsem se smířila s tím být celou cestu schoulená do klubíčka a nekoukat ven, na Coralbě jsem vypnula ukazování rychlosti a sledovala, jak se Pepa pere s nástrahami trati. A asi se pral dobře, když jsme za celou soutěž neměli jedinou vážnou krizovku – to, co jsem zpočátku považovala za boj s fyzikálními zákony, byly běžné průjezdy těchto offroad speciálů...

Spokojená jsem s tím, že jsem nás vedla bez bloudění a všechny časovky jsme měli s nulou (hurá, rutina těch X odjetých soutěží je znát). Dokonce jsem zachránila od penalizace vítěze celé soutěže, z čehož jsem měla ohromnou radost. Štěstí při nás bohužel nestálo po materiální stránce, když nás dvakrát opustila poloosa a z naší čtyřkolky se stala zadohrabka, což mě přivádělo při divokých průjezdech na pokraj šílenství. O stupně vítězů jsme pak přišli o pouhé 2,5 vteřiny. A to je rallye...“