To všechno odnes čas ... II. díl

Velmi mile mě překvapil zájem o fotky z nedávné minulosti automobilových soutěží. Ač nejsou kvalitní jako ty dnešní a podepsal se na nich zub času, řada z Vás ráda zavzpomínala na to, co už ani není pravda… A tak jsem se rozhodl do toho šuplíku zase strčit ruku a něco vytáhnout…

Zmínil jsem minule Bulharsko… Zmínil jsem také, jak každá fotka ve mně vyvolala různé vzpomínky… Cesty do Bulharska na Rallye Zlaté písky byly z dnešního pohledu opravdu velkým dobrodružstvím. Zatímco v roce 1986 proběhla celkem poklidně, zážitků z roku 1985, na které nikdy nezapomenu, je spousta… S jedním rakouským a jedním brněnským kamarádem jsme vyrazili počátkem května 1985 směr Albena. Golf s vídeňskou SPZ spokojeně předl, přes Maďarsko to byla celkem pohoda. Ale čekal nás průjezd zemí, o které se už v té době vyprávěly legendy… Rumunsko bylo opravdu šokující… Na každém volnějším místě transparenty a bannery oslavující diktátora Čaušeska, jeho skutky, jeho moudrost… Horské vesnice mi připomínaly filmový středověk, tankovali jsme u úžasné „čerpací stanice“, kde se čepovalo ručním pákovým čerpadlem a množství se jen odhadovalo… Nutno dodat, že poplatek za to, co jsme natankovali, byl mírný… Mezinárodní silnice se občas měnila v celkem slušnou šotolinu, ale provoz byl naštěstí velmi řídký… Na jediném úseku dálnice do Bukurešti se spokojeně povalovaly krávy a že by se dalo jet nějak rychle, to opravdu nehrozilo…

Do Bukurešti jsme dojeli v noci a potřebovali jsme natankovat. Nikde žádné cedule, nic… Tak jsme zastavili u milicionáře a zeptali se ho, jestli je někde benzínová pumpa… Vyžádal si krabičku cigaret a že máme jet za ním… Netušili jsme, že benzín je na příděl a tak jsme prostě předjeli asi pětikilometrovou frontu čekajících místních řidičů, kteří stáli tuhle kalvárii na svých deset litrů… Milicionář nás zařadil na první místo hned ke stojanu a nařídil, aby nám natankovali plnou… Ale my jsme neměli přídělové bloky, tak pumpař dostal nějakou bankovku a jeli jsme… To první nepříjemné dobrodružství nás čekalo krátce na to, na hraničním přechodu s Bulharskem… Nikde ani noha, zastavili jsme u mohutné závory, u které vartovalo několik vojáků s kalašnikovem na krku a velmi nepříjemným pohledem… Stáli jsme tam hodinu a když se nic nedělo, vystoupil jsem z auta, že se půjdu zeptat, co se děje, proč nás nikdo neodbaví… Ale rozzlobený voják mě svým kalašnikovem doslova nažduchal zpět do auta a nějak mě vysvětlil, že odbaveni budeme, až jejich šéfové budou chtít… Po další půlhodině se mě začalo chtít na záchod… Jen tak vylézt a ulevit si u keře jsem se bál, ale na budově policie a celníků byla velká cedule WC… Tak jsem pomalu znovu vystoupil a vzteklému vojákovi jsem vysvětlil, že potřebuji na WC… Tak mě tam ochránce rumunského socializmu odvedl a poprvé a doufám naposledy v životě jsem čůral s kalašnikovem zaraženým do zad… Opravdu to není nic příjemného a tekl ze mě pot jako z vodovodu… Čekal jsem, kdy tomu magorovi hrkne v bedně… Za další hodinu vylezla rozespalá šarže, dostali jsme razítka do pasů, odevzdali jsme krabičku Rothmansek a pokračovali do milého a příjemného Bulharska…

Jak jsem už zmínil, překvapili nás tím, že ubytování novinářům a zřejmě i týmům platil sponzor Rothmans… Přišli jsme na přidělený pokoj v celkem luxusním hotelu na pobřeží, natáhli se na postele a z rozjímání a snění nás vyrušil ostrý zvuk prudce tekoucí vody… Pak bylo ticho… Napadlo mě, že v sousedním pokoji někdo spláchl na záchodě… Ale přišlo to po několika minutách znovu… A za chvíli zase… Tak jsem se šel podívat do naší koupelny a zjistil jsem, že náš záchod samovolně splachuje… Nevěřil jsem svým očím a hlavně uším… Tak jsem to šel nahlásit na recepci a značně podnapilý hotelový instalatér závadu asi za hodinu plnou bulharského klení a nadávání odstranil… Za rok jsme zcela náhodně vyfasovali ten stejný pokoj… Po náročné cestě jsem rychle vnikl do sprchy a s hrůzou zjistil, že sice už jsem vymydlený a náležitě osvěžený, ale voda že nejde zastavit… Oba kohoutky se vesele protáčely… Tentýž instalatér zopakoval rituál a problém napravil…

Na cestě zpátky se nám stal drobný malér… Od náklaďáku odlétl kámen a rozbil nám čelní sklo… Někde u Bukurešti… Zastavili jsme a já ve strachu, aby nás nepodezřívali, že jsme to čelní sklo někomu prodali, všechny ty střepy posbíral do igelitové tašky… Bylo teplo a dalo se jet „vpředu bez“… Po několika stech kilometrech jsme dojeli pozdě večer na rumunsko-maďarské hranice. Rumunský celník si vůbec nevšiml, že nemáme čelní sklo, ale v kufru objevil igelitku plnou střepů z čelního skla… Vytřeštil oči, vykřikl „diamanty“ a začal na nás svolávat posily… Naštěstí mluvil slušně německy a tak jsem mu vysvětlil, co se nám stalo… Byl celkem rozumný a vysvětlil nám, že chápe, ale že potřebuje policejní potvrzení z místa nehody, že jsme nikoho nezranili, nebo nezabili… Vysvětloval jsem mu, že přece nepojedeme několik set kilometrů tam a zpátky, že na to ani nemáme peníze… Tak nám vysvětlil, že pár kilometrů zpátky je vesnice, tam stanice milice, ve které je služba a ta zavolá do Bukurešti a potvrdí nám bezúhonnost… A tak začalo neuvěřitelné a nepředstavitelné divadlo… Milicionář telefonoval telefonem na kliku a spojení se neustále přerušovalo… Zjistil, že nehoda hlášena nebyla, ale potvrzení nemohl vydat, protože zřejmě neuměl psát, od toho měli obecního písaře… Musel jsem najít a vzbudit obecního písaře, ten za úplatu sepsal prohlášení… Pak jsem skončil za katrem a začalo vyjednávání, kolik zaplatím… Začalo to na několika stech dolarech, ale pak se rozčílený milicionář spokojil s napůl vykouřenou krabičkou cigaret… Asi jsem ho svým klidem a labužnickým kouřením v jeho base psychicky zničil… Nakonec všechno dobře dopadlo a šťastně jsme se dostali domů…

B001

B002

B003

B004

B005

Pár fotografiemi se do Bulharska ještě vracím… Na obrázku B 001 je domácí Radoslav Petkov s Nissanem 240 RS (1985). Na obrázku B 002 je Attila Ferjancz s nádherným Audi Quattro v barvách Rothmans, ale to je z roku 1986. Na snímcích B 003, B 004 a B 005 je několik „béčkových“ žigulíků… To byla auta té doby, samozřejmě v bývalém „Ostbloku“… Dneska už jsou ty fotky vzácné a dovolím si soukromou poznámečku… Modely žigulíků by byly nádherné a nikdo je zatím nedělá…

B006

B007

B008

B009

B010

B011

Dalšími snímky se vracím do roku 1985. Na B 006 je Harald Demuth při legendární bitvě na Rallye Škoda. Na B 007 zase při vítězné jízdě na Barum Rallye. Na obrázku B 008 je dvojice Ivo Polášek a Standa Mrkvan při Barum Rallye 1986 a legendární skok ve Slušovicích. Na fotce B 009 je monstrózní Audi 200 Turbo Quattro skupiny N, za jehož volantem sedí Raffael Sperrer z Rakouska, který později vyrostl ve slušného jezdce evropského formátu. S tímhle kočárem v továrním provedení a samozřejmě ve skupině A vyhrál v roce 1987 Hannu Mikkola Rallye Safari. B 010 a B 011, to je jeden úžasný rakouský kluk, který už bohužel není mezi námi… Jmenoval se Sewi Hopfer, byl to fakt úžasný chlapík, kamarád, srandista… Jezdil Formuli 3 a našel zalíbení v rallye… A šlo mu to s „áčkovou“ Sierrou Cosworth báječně… Tragicky zahynul při dopravní nehodě, pokud mě paměť neklame…

B012

Fotka B 012 vznikla v Rakousku na Rallye Steyermark, někdy v roce 1990, 1991… S „áčkovým“ Audi 200 letí v lijáku Georg Fischer… To byl výborný soutěžák… Usměvavý, přátelský a uměl… Několikrát bodoval i v mistrovství světa… Mám na něho krásný zážitek. Kamarád mě s ním před Rallye Semperit domluvil svezení… Myslel jsem si, že to bude fakt normální svezení… Georg mě vybral náležitě velkou helmu, pořádně mě ji útáhl a já jsem se vnořil do tohoto kočáru… A mechanici mě začali fest utahovat, až jsem málem nemohl dýchat… Georg mě píchnul na intercom usmál se a jen tak, jakoby nic, povídá: „jedeme pořádně rychle, co to dá, testujeme nové pneumatiky“… A byl to nářez jako hrom, životní zážitek… Co on s tím kočárem dokázal, to bylo neuvěřitelné…

B013

Na B 013 je další rakouská hvězda a asi hvězda úplně největší! Franz Wittmann s Lancií Delta na Barum Rallye 1987… Nebo 1988??? Prosím znalce a fandy o pomoc… Císař Franz byl fantastický, takový malý Walter Röhrl… Jezdil dokonale čistou stopu, uměl asfalt i šotolinu… Vyhrál i jednu soutěž mistrovství světa, Nový Zéland…

B014

Na B 014 by měl být Erwin Weber s továrním VW Golf GTi při Rallye Bohemia… A teď babo raď… 1988? Fakt nevím a nechce se mi to hledat… Jsem rád že sedím… Navíc mě vedle kompu voní kafé…

B015

Fotka B 015 je vzpomínka na Rallye Škoda 1985, kdy zvítězil Ital Michelle Cinotto s Audi Quattro A2, taktéž po souboji s Ingvarem Carlssonem a jeho Mazdou RX7… Cinotto byl velký dravec, jezdil nepravidelně mistrovství světa a byl z té krásné italské generace, jako Biasion, Cerrato, Capone, Cunico, Tabaton, Tognana a samozřejmě Bettega…

B016

Někdo v diskusi u prvního nostalgického povídání zmínil jméno Harry Joki… Ten jel na Barumce v roce 1983 s Toyotou Celicou GT a byl tak rychlý, že mě zbyla na něho jen tahle památka… Myslím tím fotku B 016… Prostě jsme přijeli na místo trochu pozdě… Mělo se odbočit doprava na ten most…

B017

B018

B019

B020

Na snímcích B 017 až B 020 jsou zase moje „umělecké“ hrátky té doby… Ta poslední fotka, z Valašské zimy, vypadá dramaticky, ale ten chasník to kupodivu zvládl…

Zkouším pro zpestření někde najít nějakou fotku toho Fiatu 130 Ritmo Abarth ze Zlatých písků 1985, to je vzácný pták z tratí rallye… Snad se zadaří najít i Ferrari 308 GTB…